Ach, ty pokladny!

Jsou všude, hlavně v obchodech, ale i na nádražích, v bankách, ale i jinde. Nejsou až tak našimi peněženkami oblíbené, ale platit se přece musí. Začněme pokladnami obchodů! Stejně jako ostatní pokladny jsou do určité míry společenskými místy, ve kterých se chvilkově leccos zajímavého odehrává.

Hned úvodem musím vzdát úctu tomu nespočtu pokladních, zejména pak žen, které musí den co den účtovat stovkám a tisícům lidí jejich zboží. I když kódy nakupovaného se lehce načtou, je i tak práce pokladních s financemi více jak obdivuhodná a záslužná. Ne všichni platící jsou totiž lidmi vstřícnými, takže není divu, že s takovými vycházet je občas problém.

Co se týká nakupovaného zboží, občas žasnu, co všechno lidé potřebují ke svému živobytí, co všechno se do košíků nebo velkých nákupních košů vejde. Zejména posledně jmenované občas ve svém obsahu doslova přetékají pečivem, zeleninou, masnými a mléčnými výrobky, nejednou i hromadou sladkostí. Asi lidé nakupují na delší časové období, ale i tak by výživoví poradci asi kroutili hlavou.

Budiž ale nakupujícím přáno, když na to mají… Jen podotýkám, že velké procento našich lidí má problémy s nadváhou. Část z nich nezaviněně, u dalších si nejsem tak jistý… Co mně ale vadí u pokladen nejvíc, to je čekací doba. Než kupující vyloží všechno na pás, to v řadě případů nebývá dílem okamžiku.

I to, než najdou v tašce peněženku nebo platební kartu může být důvodem ke vzdechům netrpělivě za nimi čekajícího, mě nevyjímaje. Úplně nejhorší je, opět mluvím jen za sebe, když se platící, zejména pak ženy, pustí do rozsáhlé konverzace s paní pokladní. Nemám na mysli nějaké spory, i když i takové se vyskytují.

Spíše se jedná o svěřování se pokladním o své rodině a rodinných záležitostech. To pak za nimi stojící „roste“, zejména když někam spěchá. V bankách a poštách také hned zpravidla nepřicházíme na řadu, ale tam většinou pobýváme v příjemném prostředí. Usazeni v křesílcích, teple, přičemž pozorně sledujeme aktuální čísla na světelném displeji a dění ve svém okolí.

Horší je to u nádražních pokladen, zejména tehdy, když někdo u přepážky pokladny vyžaduje podrobné informace o možnostech spojení a to v době, kdy průvodčí u stojícího vlaku již pomalu vkládá do úst píšťalku. To se pak spolu s čekajícími v dlouhé frontě zoufale dívám na displej s údajem o odjezdu vlaku a „zvědavce“ u přepážky pokladny v duchu proklínám.

Proč si dotyčný nemůže ověřovat spojení v době, kdy je u přepážky prázdno, že ano?

Takže tak.

Co říct závěrem?

Rád bych vyjádřil přání.

Pokladny ať jsou místy placení nejenom všeho možného, ale i takovými, kde by občas upřímný úsměv nezaškodil!