A začala škola

„Vítáme vás, mládeži!“

Asi toto bylo napsáno uplynulé pondělí na školních tabulích. Rozvolňování v době pandemie koronaviru pokračuje, a tak bylo jen otázkou času, kdy se začne týkat škol. A stalo se! 25. května se otevřely brány škol, i když zatím jenom pro I. stupeň ZŠ, tedy pro první až pátý ročník. Ne všechna dítka, školou povinná, se ale do učeben navrátila.

Přece jenom u části rodičů zůstaly jisté obavy z možné nákazy svého potomstva, i když je tato možnost krajně nepravděpodobná. Zbývající mládež se ale do školy, světe div se, těšila. Ono také pobývat doma s rodiči či prarodiči od rána do večera, nebylo jenom tak. Učitelé se vyučováním na distanc sice snažili, co mohli, ale on – line výuka je natolik specifická, že ne vždy docházelo k oboustranné spokojenosti.

Rodiče měli se svými potomky také s dohledem „záhul“, v době jejich nepřítomnosti se pak stávaly nepostradatelnými babičky, méně často i dědečkové. Mnozí z výše uvedených si teprve dodatečně začali uvědomovat, jak je výuka mládeže náročná a zodpovědná. Role prarodičů při výchově vnoučat byla a je nezastupitelná, ale dvou generační věkový rozdíl se přece jenom promítá do stereotypních situací, které nejsou mládeži až tak vlastní.

Takže, co si budeme namlouvat, přece jenom škola je škola. Pečlivě zorganizovaná se známou tváří paní učitelky a samozřejmě celou plejádou kamarádů a kamarádek, se kterými se školáci více jak dva měsíce neviděli. U mladých tedy chuť na změnu režimu byla, alespoň u jejich velké části. Když pak nadešlo to toužebně očekávané pondělí, tak zvědavosti bylo až příliš.

Dopředu však bylo instrukcemi z vyšších míst dáno, že se ve škole budou muset dodržovat veškerá opatření potřebná k zajištění bezpečnosti dětí i personálu. Ale začátek po příchodu k budově školy byl přece jenom spontánní. „Čau, Jani, já jsem tak ráda, že tě vidím. Musíme si o všem pokecat!“ „Kájo, odpoledne po škole dáme fotbal, jo?“ Ano, hned by se všichni družili. Ale tentokrát to nebylo možné vzhledem k přetrvávajícím možným rizikům.

Už prvními slovy ředitelky školy i učitelek byla všem přítomným dána na vědomí přesná pravidla pobytu ve školním zařízení. Rozestupy mezi stojícími, oddálené sezení v lavicích, a samozřejmě důkladná hygiena. „Tak, aby bylo jasno, mládeži, před jídlem si důkladně umyjete ruce a po jídle zase,“ úča dala na vědomí svou přítomnost. Těch příkazů a omezení bylo ovšem daleko více. Ale „cvrkotu“, tak typického pro mládí, už nebylo možné zabránit. Každý toho chtěl tolik kamarádovi, případně kamarádce o přestávce říct.

I na ty povolené dva metry. Nějaké zkoušení z nabytých doma vědomostí se ve velkém nekonalo. Spíše šlo o navozování školní atmosféry na těch několik zbývajících týdnů. Venkovní radovánky taktéž přirozeně nesměly chybět. Hřiště tak opět ožila ruchem, ve kterém se děcka mohla do sytosti vyřádit.

Do „normálu“ ve školních zařízeních je zajisté ještě daleko. Kde jsem to jenom četl: „ toto není začátek konce, nýbrž jen konec začátku“…

Ano, ano, ale konečně se začalo blýskat na lepší časy! Zaplať pánbůh za ně! Snad se v nich bude pokračovat, doufejme!