A po vodě...

Druhý den na vodě

Ráno bylo zimavé, tábořiště leží v inverzní kotlině, navíc i chlad od řeky byl citelný. „Ježíši, to je zima. Brrr!“ Chtělo to tedy rychle si na tělo navléct trika a svetry. Činili tak i ostatní, co popocházeli s ešusy kolem.

Snídaně musela počkat, zprvu bylo třeba se umýt a vyčistit zuby. I s hygienou ale dříve bývaly problémy. Píšu o osmdesátých letech. K výše uvedeným účelům jsem chodil k potůčku podél Vltavy asi 500 metrů daleko. Nezvyklý pocit, sklánění se rozkročený v ranním chladu nad tekoucí stružkou, oplacování obličeje, ručník, pak vymačkání trochu zubní pasty na kartáček a tak dále. Párek s chlebem nebyl špatný, ale ještě více potěšil horký čaj.

Poté jakýs takýs úklid ve stanu, jeho uzavření zipem a odchod k autobusu. Ten nás vyvezl s přívěsem plným sbalených člunů několik kilometrů proti proudu Vltavy, tuším k Zátoni nebo Vyššímu Brodu. Po vysednutí z autobusu se vybalily čluny a postupně pumpami nafukovaly. Po jejich zbaculatění začalo jejich spouštění na vodu. Musely být obsazeny vodáky, jak jinak. Už s předstihem se dávali dohromady kamarádi, kamarádky, pedagog se k osazenstvu člunu následně přičlenil.

Někdy se prováděl výběr posádky dost specifickým způsobem. Z pohupujícího člunu na hladině se ozvalo: „Holky, potřebujeme do lodi jako zátěž ještě jednu z vás, nejlépe nějakou lehkou.“ Smích byl slyšitelný ze všech stran. Velice záleželo rovněž na výběru kormidelníka. Pokud nebyl zběhlý ve svém budoucím povolání, člun se v prvním metrech plavby točil dokola jak vrtule. Ale časem se kormidelník naučil potřebné, někdy ovšem až po slovním nátlaku: „Kubo, jak to kormidluješ?

Pokud to i nadále nesvedeš, vyměníme tě!“ No a pak se začalo plout po řece dolů. Chvíli to trvalo, než došlo k souběhu záběru pádel, většině členů posádek se to časem naštěstí dařilo lépe a lépe. Stejně se ale peloton člunů postupně trhal, některá plavidla se dokonce ztratila z dohledu „admirálů“. První plavba byla ale docela ukázněná, v dalších dnech při pěkném počasí to bylo o něčem jiném. Začaly totiž tradiční války. Čluny se k sobě přiblížily a do práce se dala pádla. Stříkance vody, smích, ale také nadávky.

„Vy jste volové, byla jsem do této chvíle suchá!“ stěžovala si jedna z pádlujících. Učitel musel občas předstírat, že ztratil sluch. Blížící se peřeje však začaly vodáky ukázňovat. „Tam je kámen, pozor, zaber vlevo, rychle, nebo do něho narazíme! Uff! Měli jsme štěstí! Tam je další, dávej bacha!“ Drobná dramata ale pokračovala.

Z doslechu vím o jednom z nich: „prý jedna holka tvrdila, že najeli člunem na nějaký kámen, ona ztratila rovnováhu a vypadla z raftu. A jak padala, rozrazila si nohu o kovový úchyt na lano, za který se člun na souší přenáší. Dost ji zranění bolelo, rána se jí zdála hluboká, a tak se raději vydala za zdravotníkem, aby ho požádala o pomoc.

Ten jí údajně doporučil, aby si to svoje poranění počurala s tím, že se jí tímto opatřením rána rychleji zahojí. Snad se tak i stalo“. Zdravotník byl jistě ve své profesi odborník, ale evidentně mu alternativní léčba, tedy urinoterapie, nebyla svým užitím cizí. Jezy, to pak byla kapitola sama pro sebe. Většinou se před nimi vytáhly čluny na břeh a s nimi jsme jez obešli.

„Ještě, ještě víc nahoru! Táhněte, volové, já už nemůžu!“ Ty méně nebezpečné se ale s nadšením sjížděly. Výkřiky vzrušení, stříkající pěna z vody do všech stran, ale záhy pak šťastné obličeje.

„Zvládli jsme to, pane profesore!

Huráá!“

13.10. 2018 09:48:10
29.12. 2017 11:39:42
TOPlist
  přihlásit poslední změna: 19.06. 2017 18:10:35