A jelo se na vodu...

Vodácký zájezd

Na něj se už s dlouhým předstihem těšili snad všichni.

Věděli od bývalých spolužáků, že to byla jedna z nejpěknějších školních akcí, ne-li úplně nejlepší.

Vzpomínky zůstávají živé!

Fotografie mohly být tehdy jenom černobílé.

------------------------------------------------

Ovšem příprava na vodácký zájezd byla tehdy stejně náročná, jako je v současnosti. Ze suterénu školy se vytahaly gumové nafukovací čluny, dělo se tak za většinou v hodinách tělesné výchovy.

Bylo  je třeba vyčistit a v nich zalepit Chemoprénem trhliny z předcházejícího roku.

„Ještě tady je díra, přelepte to!“ bystrý kantor viděl všechno.

Opravy trvaly několik dnů.

No a pak přišel den odjezdu do jižních Čech.

Už jenom nakládání s předstihem smotaných člunů do přívěsu bylo fyzicky velmi náročné. Stejně tak konzerv a dalších potravin.

„Tak nastupujeme do vozidla!“ konečně zaznělo. Pak ještě zbývalo zamávat usmívajícím se kolegům u vchodu do školy. A kolona autobusů se rozjela. Nálada byla zpočátku docela dobrá.

Ale za Brnem se při slunečném počasí teploty vzrůstala a v autokaru započalo při nepříliš účinné klimatizaci vzdychání. Mnozí se začali shánět po lahvích limonád a minerálek ve svých báglech.

„Vodu, vodu, kdo má vodu?“ stesky byly čím dál tím častější. Sem tam jsme pak museli kvůli čurání a osvěžení zastavovat u motorestů.

„Pane profesore, kdy už zastavíme, já už to nevydržím?“ nedaleko mě si zoufal jeden kluk.

„ Vydrž, jsi přece chlap, máš silnou vůli, nebo ne?“ opáčil jsem, ale i já se už svou potřebou těšil na nejbližší zastávku. Ten pitný režim jsem ale mladým záviděl.

Já jsem se jednou před operačním výkonem svěřil mě zpovídajícímu lékaři, že za den vypiju tak půl litru tekutin včetně ranní kávy. Podíval se na mě s napolo spuštěnými brýlemi na nosu a suše prohlásil:

„Tak to jste tady, pane Slavíčku, na špatné adrese, měl byste se raději hlásit u hrobníka!“

Asi měl pravdu.

Tepelná muka však pokračovala i nadále. Mnohý z nás se už jenom modlil, abychom se již objevili v Budějicích. V pozdních odpoledních hodinách jsme do nich konečně dorazili.

V nich následovala krátká prohlídka největšího náměstí v republice, oblažil nás pohled na Černou věž, pak ale ještě zbývalo pár kilometrů do Zlaté Koruny, hlavního města vodáků, respektive naší vodácké základny.

Ta nás uvítala v podvečer. Na cisterciácký klášter, tedy jeho prohlídku na druhé straně řeky, zatím nebyl čas.Jako první přišlo na řadu stavění stanů.

„Vypněte pořádně ty šnůry, nevidíte, že máte stan prověšený!“ ozývalo se hned z jedné, hned z druhé strany.

Těsně kolem tábořiště protékala Vltava, která se měla stát v několika dalších dnech našim osudem. Smolila se večeře, snášelo se dřevo na první táborák.

„Noste suché větve, jinak to hořet nebude!“ odkudsi zazněl povel. Po postavení stanů se ještě sjelo do Českého Krumlova na prohlídku jeho krásného historického centra.

Po návratu nás čekala první noc ve stanech, pozvolné nasoukání se do spacáku, postupná snaha po usnutí.

„Hrome, co mě to tlačí, asi je pode mnou nějaký kamínek,“ blesklo mně hlavou. Domácí postel to rozhodně nebyla.

V duchu jsem si vyčítal:

“Měl sis vzít pod sebe dvojitou karimatku, teď cítíš v zádech každý krtičinec“. Mladí se přes celodenní cestování moc k ukládání do spánku neměli.

Od táboráku zněl zpěv a hovor ještě dlouho do noci.

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173142
Týden: 455
Dnes: 77
  přihlásit poslední změna: 16.06. 2017 19:56:34