A hurá do třídy!

Vstříc studentům

Po povinném shlédnutí nástěnky ve sborovně musím ještě zamířit k přihrádkám v nástěnné skřínce a vzít do náruče cenný školní dokument v podobě třídní knihy v modrém obalu formátu A4, relativně zachovalém, a pak se teprve odebrat  do svého „kotce" a zamyslet se nad tím, co se má vyučovat a co se asi s největší pravděpodobností neprobere v plném rozsahu.

Podle známých Murphyho zákonů totiž těsně před zvoněním na hodinu navštíví můj kabinet řada lidí s nejrůznějšími požadavky typu:

„Prosím tě, Járo, nemáš někde po ruce mapu Afriky?" To hned zpočátku rozhodí mou nervovou soustavu do té míry, že pak po skončení takové návštěvy nemohu hned na první pokus najít vyvolenou učebnu své úvodní výukové hodiny...

Když už se k ní ale po zvonění dopídím, považuji za mimořádně důležité co nejdříve nahnat štěbetající armádu studentů čekajících před učebnou, aby svým křikem zbytečně neupozorňovali vedení školy na to, že vyučování už mělo víceméně začít.

„Tak rychle, rychle mazejte dovnitř, už je po zvonění, neslyšeli jste?"

No a potom konečně zaujímám svoji pozici za katedrou.

Studenti, jak známo, zdraví učitele tradičně povstáním, ovšem takovým způsobem, že zatímco jedni se zvedají, jiní už zase klesají do svých sedátek, takže celý ceremoniál spíše připomíná známé vlny fanoušků na fotbalových stadionech.

Po zahájení výukového procesu mně občas dochází, že jsem měl mít před hodinou dozor na chodbě. Ale co, už je po něm, není co řešit, snad se nic zlého v době mé nepřítomnosti nepřihodilo.

Koutkem oka krátce pozoruji, co se děje v učebně v souvislosti s mým příchodem. V případě mé nespokojenosti se stavem věcí stačí většinou pouhý odměřený pohled mezi přítomné. Jindy bohužel musím hned úvodem zvednout hlas za účelem ztišení davu, s okamžitým a nezřídka i trvalým účinkem.

„Tak se už konečně utišíme, ano!"

Tím se v učebně rozhostí posvátné ticho, tak nežádoucí v následných chvílích zkoušení.

Usedám za katedru, otevírám třídnici. Nevím, čím to je, zapisuji do ní odzadu, tedy napřed svoji parafu, pak pro danou hodinu plánované téma, a to tak, aby nezbytná kontrola tohoto dokumentu v podobě zástupce ředitele nejenom přečetla, ale i pochopila zapsané. Někdy mám ale přesně opačné úmysly...

Jména těch, co nechtěli dnešní vyučující vidět, tedy chybějící, se dozvídám po etapách.

„Chybí někdo? Služba snad hlásí, nebo tady není?" zvedám hlas.

Ale i po nahlášení jmen stejně ještě někdo dodatečně přichází s triviální výmluvou, že ho zdržel některý z kolegů či zpožděný vlak. Nemám čas si to ověřovat.

Dost pozdě přichází do hodiny i služba ze šaten, nepochybuji o tom, že vůbec nepospíchala.

Souběžně věnuji ještě jednou kosý pohled do třídnice, abych se podíval, co kolega jiného předmětu probral ve své hodině. Evidentně mně dělá dobře, mohu-li i v jiném oboru něco rádoby moudrého pronést a tím naznačit své vícesortimentní znalosti.

Občas si neodpustím „špičku" na adresu jiného kantora ve smyslu, co zapsal a jakým způsobem, sebe ovšem v kritice nevyjímaje. Být „prevítem učitelem" je někdy docela zábavné...

Následně nastíním strukturu hodiny, kterou se budu snažit dodržet, a je tu první disciplina víceboje, a sice zkoušení.

Rozevřu bloček, chvilku mně to trvá, než najdu se stránkami totožnou třídu a zauvažuji.

Koho mám vyvolat, se špatným žákem se nadřu, dobrý se zase nadře se mnou. Ale co, přece jenom vyvolám někoho lepšího, ať se ostatní přítomní dovědí alespoň něco kloudného.

„Tak k tabuli dnes půůůjde..."

Hodnocení výkonu dotyčného nemám rád, i když je to moje povinnost. Musím totiž vzpomínat, co zkoušený řekl správně a naopak.

„Tak dnes by to bylo za tři, jasné?"

Naznačuji slovně známku, po očku zkoumám, co na to ostatní, tu a tam se ozve pár budoucích advokátů s návrhy. Rychle je pro jistotu zvýšeným hlasem uzemním a tím přitvrdím.

„Já vám ukáži, holoto! Jestli se nebudete pořádně učit, tak tady poteče krev!"

No jo, ale kdysi se ozvala zezadu z kterési lavice reakce kohosi na toto varování:

„Nebojte se, pane učiteli, my vám zavoláme sanitku!"

Co jsem měl na to říct?

Známku se snažím napsat do správné kolonky ve svém učitelském bločku, nejlépe u příslušné třídy.

Při zkoušení bývají tradičním pokleskem ruce v kapsách studentů, méně často u nás, u kantorů.

Žák někdy provokuje zkoušejícího četnými možnými i nemožnými grimasami.

Nezřídka se například při výslechu kroutí, nebo se dokonce pohybuje v jakémsi rytmu tance sv. Víta. V současné době přibývá rovněž jedinců s piercingem, odhalenými pupky, častá jsou tetování a nošení triček s různými nápisy, takže si člověk při zkoušení na jejich těle i slušně počte.

Pak je namístě moje otázka:

„Proboha, kdo ti to udělal?" Doprovázím ji kroucením hlavou.

Vzácněji o zkušební proces prostě přijdu. Žáci se nějak dozvědí datum mého narození či svátku a přijdou s blahopřáním, doprovázeným nějakou čokoládou nebo bonbonem. Člověk navíc ani netuší, kolik významných vzpomínkových a mezinárodních oslavných dnů existuje, o svátcích jiného druhu ani nemluvě.

„Pane profesore, my jsme se dozvěděli, že máte svátek..."

V té chvíli se mně prakticky vždy hroutí jakž takž připravený výukový plán. Examinace v tu chvíli by byla nevděčná, původní výkladový záměr se nedá za daných okolností jen tak zrealizovat.

Nezbývá než improvizovat vyprávěním o svých zahraničních cestách anebo jiných, pokud možno zajímavých událostech. Tím se ovšem namluvím více, než jsem původně předpokládal. Že dojde ke skluzu ve výuce, je nasnadě.

Součástí výukového procesu jsou čas od času i písemné práce, doprovázené, jak předem tuším, nezbytnými taháky žáků.

Ale myslím, že patří ke škole, myslím ty taháky. Jsou tradičním inventářem se svými zdařilejšími či méně zdařilými formami...

Jsou psány  miniaturním úsporným písmem, tvarovaným většinou velmi pečlivě a přehledně. Jsou-li optimálním způsobem složeny a rafinovaně uloženy, jsou žádaným zdrojem informací. Jejich záchyt je však zpravidla nahodilý. Bývají umístěny nejčastěji v pouzdrech, pod sešity, v rukávech apod.

„Dej to sem! A ještě jednou ti to najdu, a končíš!" tvářím se rozhorleně.

Studenti však dělají tradiční chyby, jimi vybrané „podvůdky" jsou nezašifrované a navíc totožné formulace při opravách sousedících žáků nutně vzbuzují podezření na nekalou věc.

Jinak ale tyto materiály jsou často malými uměleckými díly a není je nutno vždy házet do koše s příslušným odsouzením. Jejich výrobu zvládá přece jenom intelektuálněji a umělecky zaměřený tvor a o ty přece na školách stojíme!

Písemky se chtě nechtě prostě musí čas od času konat. Jsou časově různě náročné, náročná je i jejich příprava. Především kritéria písemné práce zaberou hodně času, žákům se musí napřed vysvětlit, co po nich člověk (učitel) vlastně konkrétně žádá.

Úvodem však vždy zazní můj rozkaz:

„Všechno sklidíme z lavice! A běda, jestli v ní uvidím něco otevřené!"

V průběhu písemky spouštím pomyslný metronom a pozorně sleduji, aby někdo neopisoval, což stoprocentně uhlídat je prakticky nemožné. Nejlepší by snad bylo stoupnout si na židli a orlím zrakem přezírat třídu. I tak se cítím trapně, protože zatímco ostatní pracují, já jenom stojím, chodím nebo sedím a ...zírám.

Já vím, pak mě čeká opravování, ale to je o něčem jiném. Písemnou práci se studenty končím postupně, tak, aby nedošlo k šoku duševně již tak vyčerpaných žáků. Naznačuji, kolik času ještě zbývá do konce, pak nařídím odložení psacích pomůcek, výzvy je až na několik ignorantů uposlechnuto.

„Zbývá ještě minuta...už jenom půl minuty....deset, devět...konec!"

A již se sbírá to, co budu v následných hodinách, možná i dnech pracně klasifikovat.

Nejde jenom o to, že mnohé písemky jsou v podstatě nečitelné, ale i o to, že mnozí studenti s vyšším IQ uvádějí varianty svého pracovního postupu, nad kterými se musí člověk pečlivěji zamyslet.

Při vyhodnocování výsledků písemných prací nejprve stereotypně vytknu obecné nedostatky opravených prací, pak teprve uvedu extrémní chyby některých darebů, a to jmenovitě. Všichni se zalykají smíchy, včetně těch, kteří se daných chyb dopustili.

Nežádám studenty o jejich podpis na písemné práci, stačí, když si ji nějakým symbolem zašifrují.

Mám tak dobrý pocit, že jsem se nenechal příjmením žáka nějak ovlivnit, a proto jsem známkoval snad objektivněji. Většinou se v pravém horním rohu písemných prací objevují různá sluníčka, hvězdičky, filmové postavy či pro mě nějaký nesrozumitelný anglický název hudební skupiny.

Se zájmem pak po předání opravených písemností pozoruji emotivní reakce žáků, od vymrštěných rukou jedněch s dotazy až po nechápavé pokyvování hlavami jiných nad tím, co učitel podle mínění nespokojeného „mylně" považoval za chybu.

„To snad není možné, podívej, on mně to považoval za chybu!"slyším zpovzdálí.

Reklamace ponechávám na přestávku, kdy občas sebekriticky uznám své přehlédnutí, ale dotyčnému na oplátku dodatečně najdu nějakou chybu novou, a není tedy důvod měnit původní známku. Většinou postačí moje jedna dvě soudcovské věty... a je vystaráno.

Horší jsou případy, kdy stěžovatel je neústupný a trvá na justičním omylu učitele. Je třeba vysvětlit „postiženému", že srovnávat známky se sousedovými je o ničem, rozhoduje kvalita chyb, a ne jejich kvantita...

Pokud nenajdu další argumenty pro svoji obhajobu, pak je teprve namístě navýšení mého hlasu. Zlým pohledem žáka vyprovázím ze dveří a teprve dodatečně posuzuji své možné pochybení. Při odchodu rebela může být nedoslýchavost staršího vyučujícího určitou výhodou...

Je-li vůbec problém mezi učitelem a žákem a je-li snaha tento problém řešit, nejlepším řešením je rozmluva mezi čtyřma očima.

Velmi výhodným se jeví v průběhu této diskuze odvedení řeči na koníčky provinilce, ať už učitele nebo žáka. Má-li totiž student pocit zájmu o své „soukromí" či soukromí mé, daleko lépe se navazuje společná nit rozmluvy a situace se snadněji řeší.

„A co hokej, ještě pořád hraješ?"

Přesným opakem dialogu je skandalizace delikventa před třídou srovnatelná s kritikou učitele vedením školy před sborovnou.

„Představte si, vážení, co váš spolužák v písemce napsal!" No to je pak cesta do pekel!

Z těchto situací již zpravidla nebývá návratu, rozpor pak nabývá obludných rozměrů, „požár" se pak obtížněji hasí, někdy zase problém trvale doutná s nebezpečím, že může časem znovu vzplanout. Jako kdyby o těchto rizicích lidé nevěděli, přesto někteří uvedeným nežádoucím způsobem situaci komplikují.

Ale zpět k průběhu výuky!

Po písemce je tím pádem ale polovina hodiny pryč, tak honem, žáci:

„Otevřete sešity a jedem!"

No jo, ale kde mám přípravy, jestli jsem je vůbec s sebou vzal. Konečně je nacházím, ale kam se zase poděly moje brýle? Na co vlastně brýle? Nahradí je moje počínající stařecká dalekozrakost. Z jednoho metru vidím vše, co mám na stole, a mohu dokonce na tuto vzdálenost docela dobře číst. Vida, jaké má stáří výhody. Nebo že bych ho měl už za sebou?

Výše uvedené přípravy by měl člověk dělat nastálo. Mladý kantor, aby měl z čeho citovat, a starší, aby měl  alespoň jakousi psychologickou oporu pro případ, že bude mít stále častější „paměťová okna".

Místo písemných příprav jsou pro kantora ale lepší nákresy, které prezentované na tabuli účinněji u žáků nastolí představy o probírané látce.

Kvůli velké vizitě je však třeba mít vypracované velké přípravy, nejlépe z doby svého učitelského mládí, kdy ještě člověk měl patřičné iluze o výuce a dělal vše v pečlivém a velkém rozsahu, včetně zbytečností.

Tyto dokumenty pak příležitostně předkládáme buď řediteli školy, nebo inspektorům, většinou na jejich požádání.

Zkušený vyučující, ztratí-li ve výuce schopnost „tahu na branku", tedy necítí-li se v daném tématu ten den dostatečně fundován, je jistě vybaven schopností improvizovat, nemyslím tím ovšem vyhledávání a promítání videokazety, filmu a tak podobně.

Spíše rafinovaně započne hovor na jiné téma, které bude žákům i jemu bližší, než je opouštěný tematický celek. A vůbec, odborná improvizace je učiteli „Bohem dána" a nemůže být jako taková v žádném případě chápána jako něco nedokonalého, povrchního, ba dokonce nežádoucího.

Nu a je tu prezentace nového učiva. Hovořím a hovořím, i já se snažím porozumět tomu, co říkám, snad se to tedy podaří i těm, co mně naslouchají.

„Dávejte pozor a pište!" nařizuji přísně.

Je ale až neuvěřitelné, kolik učíme zbytečných faktů. A to ve všech předmětech.

Ano, na poradách deklarujeme odbourávání faktů, ale ve skutečnosti děláme pravý opak.

A často žádáme žáky naučené odříkávat mechanicky nazpaměť!

Místo abychom ukázali, nakreslili a vysvětlili, k čemu přednášená látka bude v životě dobrá,  nadbytečně uvádíme spousty čísel, výšky hor, počty snesených vajíček a nevýznamných zástupců květeny i zvířeny. Co času se tím stráví a tím samozřejmě promrhá nejkrásnější životní období mladých lidí!

Stejně tak je to se sešity, respektive jejich náplní. Celý život jsem preferoval diskusní formy výuky, tím ovšem nezbývalo tolik času na zápisky studentů. Ale copak mým posláním je přepapouškovávat obsah učebnic do sešitů? To ani náhodou!

„Nechci slyšet nastejno, jak jsem vám látku minule vysvětloval, řekněte mně to po svém! Ale musíte svůj názor obhájit, jasné?"

Nejednou jsem tak naznačoval zkoušenému svoji vizi.

Člověk se pak nediví, že zahraniční studenti se našemu výukovému stylu diví. Je třeba raději vycházet ven, mluvím za biology, do parků, lesů nebo alespoň pracovat v laboratoři.

„Hledejte, studenti, hádejte, jen neposlouchejte monology nás, učitelů!" to jsem si samozřejmě jenom myslel.

My se snad za katedrami uřečníme, a co si z toho ti mladí budou pamatovat za čas? Snad něco od učitelů - „stresorů", ale pak si kladu otázku, za jakou cenu?

Divný je někdy (často) učitelský svět!

Stejně je to ale všechno nějaké zvláštní, vždyť to, co přednáším, je v učebnicích a učitelův výklad v předmětech, které učím, je jen omíláním toho, co je v knihách!

Přediktovávání látky ve stejném stylu z učebnic, doslova slovo za slovem, jak už jsem uvedl, považuji za jeden z největších učitelských omylů!

Učitel by měl umět látku vysvětlovat, a ne jenom věrně slovně a následně i písmem kopírovat učebnice či skripta!

Už vidím v tuto chvíli kyselé obličeje některých učitelů, čtenářů těchto řádek.

Pojďme dál! Zrychluji dikci, musím stihnout alespoň to podstatné, přičemž sleduji hodinky, samozřejmě ale i třídu.

Přenášet písmem informace na tabuli není mojí předností. Člověk musí hlídat svůj pravopis, kreslit obrázky, což je při mém výtvarném antitalentu dost velká dřina.

Často si však říkám, že viděné se lépe zapamatuje jak slyšené, a u těch svých kreslených „zpackalovin" o tom vlastně ani nepochybuji. Mám ale docela radost, když žáci mají nakresleno ve svých sešitech přece jenom něco, na co se dá dívat, a svým umem vyvažují mé nedostatky.

„Teda, ty jsi úplný umělec, fakt!" chválím po náhledu do sešitu studenta.

Na konci hodiny ale pro jistotu spěšně mažu svá výtvarná díla, jen aby je neviděl po mně přicházející kolega, nedej bože téže aprobační skupiny.

Náhle nad mojí hlavou zazní školní rozhlas.

„Upozorňuji studenty sexty, aby se o příští přestávce dostavili..."

Děje se to zpravidla na konci vyučovací jednotky v nejméně vhodnou dobu, tím myslím v čase, kdy člověk (učitel) chce udělat víceméně zdařilou pointu za odučenou látkou.

V době letů k Marsu dává o sobě toto masmédium vědět chrčením a sem tam úryvky řeči ředitele nebo kolegů, kteří dávají na vědomí blížící se kulturní akci, případně prezentují úspěšné výsledky své práce.

Po skončení rozhlasové relace je třeba počkat na uklidnění obecenstva, zjitřeného přísunem nových informací, a vyčkat zvonění, ve kterém už bohužel zanikají moje neméně důležité informace o domácích úkolech.

„Tak, vážení, a na příští hodinu si připravíte...!"

Obdobným zpestřením vyučovací jednotky jsou návštěvy žákovských poslů nebo i kolegů s vyřizováním prý podstatných věcí, což ovšem přirozeně vede k redukci mnou probíraného učiva. Mizernou tečkou je pro mě pak jen poděkování navštěvujícího učitele a jeho obřadný odchod z místnosti, při kterém ještě navíc musím posunkem vyzvat studenty k povstání.

„Tak vstáváme snad, nebo ne!" rukama naznačuji výkon.

Pokud přijde někdo z vrcholného grémia, člověk se musí mít na pozoru, aby se v době jeho velevážené návštěvy v učebně něco nepřihodilo, aby se tedy třeba někdo ze žáků nevhodným způsobem nezasmál nebo neučinil nepřípustnou grimasu.

Je třeba rovněž zajistit, aby návštěva neodešla neuspokojena. Vysílám tedy výhružné pohledy k těm, kteří jinak pravidelně narušují morálku třídy, a též k těm, co se nechtějí přihlásit k účelům, které návštěva vyžaduje...

Po odchodu vážených návštěvníků se chováme k dětem mnohem vstřícněji. Ty, které jsme svým jednáním urazili, konejšíme.

„No tak jsme se zasmáli a nyní pokračujeme dál."

Z hlediska ekologické tzv. potravní pyramidy jsou určitě učitelé tzv. producenty, i když samozřejmě ne všichni.

Na ně navazují žáci, konzumenti několika řádů, respektive neřádů. Vrchol pyramidy tvoří tzv. destruenti neboli rozkladači, tedy žáci, případně i učitelé, ale i ředitelé, kteří negují všechno a všechny.

Ti by podle ekologických zákonů měli být asi rovněž přínosem, neboť vše vracejí na prvopočátek, ale zde si nejsem jist korelací mezi přírodou a školstvím.

Se samotnými studenty je občas legrace, pochopitelně spíše s těmi mladšími. Je kouzelné pozorovat, jak se snaží ta drobotina zviditelnit, jak jsou živelní ve svém ústním, někdy i písemném projevu. Občas na sebe žalují, jindy se snaží svému sousedu napovídat, obyčejně však průhledně a navíc nepřesně.

„Pane profesore, on mě tahá za cop..."slyším občas v primách.

Ti studenti, kteří nějak vynikají, jsou často terčem posměchu anebo i závisti, je to tedy obdobné jako u dospělých. Je však těžké, hlavně u těch malých, udržet po celou dobu výuky jejich soustředění. Člověk si musí, to aby získal jejich pozornost, i něco dramatického vymyslet.

Měl by hovořit mnohdy i s nadsázkou, s prominutím někdy i kultivovaně zalhat, a to jen proto, aby se dětské oči alespoň občas dívaly žádoucím směrem.

A kreslit, jak je to jenom možné! Obrázky, vizuální paměť, jak již dříve bylo řečeno, jsou nezbytné, jsou důležité v udržení soustředění, i když naše zkušenost paradoxně říká, že často právě ti nepozorní člověku po letech tisknou ruku nejdéle.

Konečně zvoní. Anebo" Ježíši, už zase zvoní..."

Kdo ví, jestli toužebněji očekávají konec hodiny žáci, nebo učitelé. Je to v hodinách přece jenom oboustranné duševní vypětí.

Celkově řečeno, není hodina jako hodina. Je-li člověk v časovém skluzu, a to je v podstatě pořád, je záhodno vypustit učivo nedůležité. Problém je ovšem v tom, že nedůležitého učiva je hodně, takže člověk neví, co má vynechat dříve a co později.

Úspěšnost učitele je stav, který se získává praxí a prezentací zkušeností, nikoliv vystudováním VŠ, ale to je známá a omílaná skutečnost.

Je důležité se snažit realizovat výuku co možná nejoptimálnějším způsobem, tedy takovým, který povede ve výstupech k hodnotitelným výsledkům, přijatelným pro všechny zainteresované.

K tomu je ale nesmírně potřebná, mimo jiné, i psychická rovnováha učitele.

Ono se to lehce řekne, ale vstupuje-li vyučující do hodiny podrážděn, nevyvíjí se situace pro něho, ale zejména pro žáky nejpříznivěji. Důvody rozladěnosti mohou být různé, rodinné problémy, spor s kolegou či vedením školy, zdravotní potíže. Pedagogové s velkým P tuto prekérní situaci s přehledem zvládají, část z nich však přenáší svoji nevůli na žáky, a to je přirozeně nežádoucí jev.

Výroky typu: „Hrome, kde je třídnice, proč ještě není utřená tabule, dozvím se konečně, kdo chybí!" apod. nenavozují žádoucí pracovní atmosféru.

Při zkoušení pak trpícího studenta nenechá učitel ani domluvit...

"Opět látku nezvládáš, je to za pět, sedni!"

Napětí ve třídě stoupá, nejistota krouží kolem. I po proběhlých výsleších je další průběh hodiny dramatický, výklad učitele uspěchaný, podrážděný, s výpady vůči žákům, tok myšlenek i řeč kantora jsou přerušované.

Domácích úkolů je přiložena větší fůra. Nezřídka následuje kvapný odchod učitele z hodiny, někdy i prásknutí dveří.

„Zkuste to neumět i příště, pak uvidíte!" ozývá se mezi dveřmi.

Přiznejme si ale, že výše uváděné hodiny nejsou až tak pravidlem, ale vyskytují se.

V případě opačném, jsme-li dobře naladěni, respektive jsme-li s učivem vpředu, je účelné žáky zaujmout i tím, co v učebnicích není.

„Co říkáte tomu zemětřesení v Indonésii? Děsivé, viďte?"

Žáky zvláště upoutá vlastní názor učitele na nějaký obecný problém. Už to musí být pro některé vedoucí pracovníky nepříjemná představa, někdy až noční můra.

„Snížit trestní odpovědnost u mládeže o jeden rok - ano, nebo ne? Co říkáte?"

Učitel je tímto svým jednáním vnímán jako něco nového, neotřelého, a tedy většinou i pozitivního, nahlédnutí do jeho duše má svůj nesporný půvab.

Ještě více člověk zaujme studenty svým výtvarným projevem, často i nepodařeným, jak bylo naznačeno již výše. Obraz si žák zapamatuje vůbec nejlépe, pominu-li poznávání věcí hmatem či jinými smysly.

Nejvíce jsou kromě učebnic a sešitů ohmatávány v zeměpise mapy. Ty jsou nedílnou součástí vyučovacího procesu, i když na kvalitě a kvantitě paměti u žáků to není vždy příliš vidět. Zeměpiscům jsou mapová díla vůdčí nití, a to jak při zkoušení, tak při výkladu.

To, že žáci občas přinesou do učebny z kabinetu jinou nástěnnou mapu, tedy mapu jiného měřítka a zaměření, je spíše vinou kantora.

„Proboha, co jsi to zase přinesl?" vznáším hraně bolestný dotaz.

Při zkoušení orientačních pojmů na mapě jsem byl vždy poněkud znejistěn faktem, že děvčata se opravdu na ní hůře orientují (viz kniha Proč muži neumějí naslouchat a ženy se nevyznají na mapách).

Je údajně vědecky dokázáno, že ženy mají horší prostorovou představivost, ale zase to prý kompenzují barvitější výřečností. No dobře, ale jak potom má člověk objektivně známkovat?

Mezi vyučujícími zeměpisu jsou ve značné oblibě tzv. slepé mapy. Ne vždy se je podaří razítkem vytisknout v požadované kvalitě, což znamená následně poprosit studenty ještě před vyplňováním těchto map o vyretušování chybějících hranic kontinentů nebo států.

To byste se divili, jak po takové retuši vypadá svět. Shledávám zcela nové obrysy světadílů, zřejmě dotyčný adolescentní korektor počítal již s obávaným zvedáním mořské hladiny.  Přesto jsou tyto pomůcky cenným učebním a zejména kontrolním materiálem.

„Cos to vytvořil za nový kontinent? Ty jsi objevitel nové pevniny. Gratuluji!"

My, dříve narozená generace, jsme byli vděčni ve výuce za každý film, byť černobílý a občas se i trhající. Dnešní mládež se v době obrovské nabídky videomédií při promítání čehokoliv spíše nudí. Snad už jen pohrůžka zpětného zkoušení promítaného poněkud vede ke zbystření pozornosti mladých posluchačů.

Apelace na krásy přírody v promítaném materiálu se většinou míjí účinkem, studentské priority jsou prostě někde jinde. A už vůbec nezapůsobí promluva o čtvrtém rozměru chápání věcí přírodních. Taková je prostě doba, mladí mají své představy, zřejmě se lišící od představ našich.

„To je nádhera! Že mám pravdu? Proč mlčíte? Ach jo!"

Jak řekl kdysi J. W. Goethe:

„Mládí není jen obdobím života, je to duševní stav, který se ovšem věkem zákonitě mění." U učitelů bohužel toto konstatování asi platí rovněž.

Ať už hodina probíhá jakkoliv, většinou se plán učitele rozbíjí jeho vlastními chybami, ať je to protahované zkoušení, případně pozastavení se při výkladu učiva tam, kde je třeba něco dovysvětlovat.

Někdy se však naopak stává, že do konce hodiny chybí nějaké ty minuty, látka je už probrána, co pak s nimi? Jistě, je třeba opakovat, to napadne každého, někdy i samotného učitele.

Ale i opakování chce svůj čas; je-li času málo, nemá příliš cenu shrnování odpřednášených poznatků. A tak člověk začne plácat páté přes deváté, žáci mají již ale vypnutý příjem a učitel zase vybité baterky. Minitrapas. Zvonění je pak pro všechny záchranou.

„Ach jo! S vámi teda byla dnes zábava!" zakončuji výukový proces.

Je ale nemilé, ba dokonce odsouzeníhodné, když kantor dokončuje svůj slovní výklad dávno po zvonění, často do zad odcházejících žáků. Poslední učitelovy výkřiky pak přirozeně zanikají v ryku přestávky.

„Hodinu snad končí učitel, nebo snad ne?"

Pak už zbývá člověku jenom dojít k vypínači a zhasnout, myslím tím světla. Holt každý rybník má své břehy!

Zpět ale k výukovému procesu. Člověk někdy v nenadálé a pro něj nepříznivé situaci zareaguje atypicky, tedy nežádoucím způsobem, například nepřijatelnými výrazy.

Oslovení typu „ošklivé káčátko" zcela jistě působí jinak u chlapců a jinak u děvčat. Pochopitelně ve svém rejstříku mám výrazy razantnější, které si však pouze ve své mysli rezervuji pro své kolegy, případně nadřízené.

Vyložené vulgarity pochopitelně slýchávám jen ve studentském mimohodinovém terénu a pak občas i u tělocvikářů.

„Do......, já se na to.....!"

Jde v podstatě o nadstandardní mluvu se slovním rejstříkem jedné běžné tělní soustavy.

Pokud se s těmito výrazy setkávám u jiných „dospěláků", jde rovněž o patologický stav vzbuzující oprávněně pohoršení.

Čím žáky zaujmout?

Nejeden učitel by si měl klást tuto otázku.

Asi tím, co se nějak vymyká svými rozměry či barvou z průměru.

U rostlin je to těžké, jejich nádheru v dětském věku dokáže ocenit málokdo. Snad ještě kapitola o jedovatosti toho kterého biologického druhu zbystří pozornost.

Zejména muchomůrka zelená nebo trojice rostlinných „vrahů" - ( durman, blín, rulík ) mají šanci na vzbuzení žákovského zájmu. Rovněž tak rostliny spojené s drogami se učí dobře, při ověřování jejich znalostí u žáků se učitel nejednou dozví více, než učil.

„Vážení, rulík vám krásně zvýrazní zorničky, alespoň krátce před smrtí!" a ihned mám o zájem postaráno.

V živočišném světě zaujmou prvoci způsobující spavou nemoc nebo malárii, rovněž medúzy u žahavců vybudí u naslouchajících pozornost.

Tasemnice, motolice a zejména hlísti jsou tradičně vděčným tématem. Když pak navíc uvedu zatíženost dětské populace roupem dětským, je o veselí postaráno. Filmy o chobotnicích vedou k rozšíření očních bulev žáků více jak u hlavonožců samotných. U členovců jsou oblíbenými tématy vši, blechy, klíšťata, kudlanky, úspěchy slavím i s manželským kanibalizmem u pavouků.

„Rozvody u pavouků jsou poměrně jednoduché!" konstatuji s hraným úsměvem.

Prostě to, co kouše, bodá, to vede téměř jistě ke zvýšení zájmu o probírané učivo. Pitva ryby před Vánocemi je toužebně očekávána, následné výběhy žáků s orgány tohoto tvora do chodeb budí ovšem oprávněný odpor a zděšení, zejména u dozoru přítomných kolegyň.

U žab je nejoblíbenější učivo o rosničkách, snad pro možné sympatie s malými a zelenými tvory.

Přirozeně i jedovatost plazů dokáže studentskou veřejnost značně zaujmout a vystrašit. Obdobné platí z hlediska vzhledu a nebezpečnosti u ptačích dravců.

Vděčné je samozřejmě učivo o člověku. Ani snad ne informace o kostře a svalstvu, ale spíše charakteristika krve slaví u naslouchajícího obecenstva značný úspěch, ať už životadárná tekutina proudí v jakémkoliv směru.

U trávicí soustavy oceňují žáci především nitro ústní dutiny a pak tlusté střevo s konečníkem. Hormonální soustava šokuje všechny přítomné svými excesy, u nervové pak mívám úspěch s mozkem, kde však přítomné žáky zklamu konstatováním, že ještě dlouho nebude dost známo o tomto nevypočitatelném orgánu.

Bezesporu však všichni toužebně očekávají můj výklad rozmnožovací soustavy, při kterém je pochopitelně těžké udržet klid. Člověk musí pečlivě vážit vhodné terminologické výrazy a vzhled používaných pomůcek.

Někdy mám u této soustavy pocit, že mluvím o záležitostech studentům poměrně známých, o kterých četní studenti vědí více než vyučující.

Patrně je to dáno tím, že v komerční televizi jsou názorné ukázky toho, co učebnice nemůže nikdy nabídnout.

„Já vám to teda povím, ale budu se přitom raději dívat z okna!" navozuji atmosféru blížících se okamžiků.

U následně probíraných kapitol genetiky se posluchači obrazně srovnávají se svými rodiči, někdy se zjevným zklamáním.

Poctivě si zapisují i vysvětlované pasáže z ekologie, když však opustí po hodině učebnu a já se po ní porozhlédnu, musím konstatovat pozoruhodný rozpor mezi tím, co jsem učil, a praxí.

Je tedy na učiteli, jaké učivo vybere a jakou formou ho přednese. Občas je nutno opustit čistou vědu a známým propojením pojmů s emocemi upevnit alespoň něco z faktů mezi těmi, co sedí přede mnou v lavicích.

V zeměpisném učivu jsou oblíbené výklady o sopkách a zemětřesení, tím víc, čím větší škody napáchají. Žádoucí svou originalitou jsou dále povodně, hurikány, prostě všechno, co přináší napětí a tím i „vzrůšo".

„Víte, vy ignoranti, že i na Bánovsku byla kdysi sopečná činnost?"

U tématu o obyvatelstvu světa naladí studenty učivo o přirozeném přírůstku, žáci z vícečetných rodin pociťují hrdost a zadostiučinění v tom slova smyslu, že jejich rodiče jsou těmi, kteří zajistí další existenční bytí národa a následné odložení reforem důchodového systému.

„Množte se, ať mají následující generace na důchody!" povzbuzuji ostatní.

Téměř každý učitel zeměpisu s nelibostí vykládá učivo o průmyslu a zemědělství.

Čím tam upoutat pozornost, to vědí snad jenom sami tvůrci učebnic nebo politici. V době výuky těchto témat by snad inspektoři neměli ani navštěvovat školy. Anebo právě naopak?

U tématu o dopravě je to přece jenom o něčem jiném, zejména probírá-li se dopravní situace v místním regionu.

V regionálním zeměpise čím exotičtější země, tím lépe. Člověk (zeměpisec) musí opět najít jakýsi „špek" dané země, aby upoutal žáky a tím vlastně i sebe. Obrazový výukový materiál je naprostou nutností. Chudáci Šerpové v Himalájích, ukamenovaní bezvěrci v Saudské Arábii, ženy s měděnými prstenci na krku v Barmě, nazí domorodci v Austrálii, mravence pojídající Pygmejové, meruňkově zbarvení Křováci atd.

„Představte si, že oni jedí syrové maso. No co na to říkáte?" Vidím, jak se mnozí přede mnou otřásají odporem.

Ekologické učivo, jak jsem naznačil, již tak ale netáhne.

Vztahy mezi organizmy navzájem, vztahy organizmů k okolí, to vše nabízí škálu možností, jak upozornit naši mládež na problematiku životní prostředí. Je ovšem otázka, jestli člověk pojednáním o globálních nebezpečích nevystraší více sebe jak ty mladé. Ti mají často hroší kůži, což nám, dříve narozeným, chybí.

Doteky přírody

Na praktická cvičení se žáky se vždy těším, člověk se na nich tak nenamluví jako v jiných hodinách, ale zase se mohu den před praktiky ulítat při shánění potřebného materiálu.

Úvodem „laboratorek" zadám úkoly a snažím se jejich plnění kontrolovat. Většinou to znamená, že „chodím" po mikroskopech a mám výtky vůči těm, kteří údajně nic nevidí. Nejvíce mě přitom rozlítí poznámky typu:

„Něco se mně tu hýbalo, ale už to asi zdechlo." Přesvědčuji dotyčného o vhodnějším posouzení pozorovaného, po několika minutách se zdá, že moje domluva zabírá.

Sám se pak snažím v mikroskopu najít něco, co bych mohl odborně pojmenovat. Nenajdu-li hledané, označím alespoň objekty jiné, u kterých předpokládám, že jsou tím, za co je považuji. Bránit se tyto přírodniny pochopitelně nemohou. Rovněž se mně líbí i ta skutečnost, že objevím občas něco, co jsem naposledy viděl na VŠ.

„Páni, to je nádhera, kdybyste to, vážení, viděli... No tak pojďte se přece mrknout!"

Určitou nervovou rovnováhu vyučujícího potřebuje i závěrečný úklid místnosti, neboť se v laboratoři biologie pracuje s množstvím organického materiálu, jehož setrvání v učebně po odchodu žáků hrozí v následujících dnech rizikem pachových stop. Naše uklízečky jsou pak trefnými poznámkami úderné.

„Příště by to děcka měla po sobě uklidit důkladněji!"

Pokud se něco při popisovaných praktických cvičeních nepovede, svádím to na nevhodný dispoziční materiál, nedokonalost přítomné techniky a samozřejmě na neumětelství žáků.

V praktikách jsou rovněž nutné a vítané občasné výlety do přírody. Často se mně právě tam podaří zajímavě okomentovat přírodniny tak, že se musím sám

v  duchu za své znalosti pochválit, nikdo jiný to totiž za mě neudělá. Několik žáků poslouchá napjatě můj výklad, ostatní studují okolí v jiných souvislostech.

Kromě přírodnin vyskytujících se v prostoru se musím přirozeně věnovat i kázni mně svěřených jedinců, kteří mou zásluhou na hodinu na dvě opustili „milovaný" ústav.

Kynu kolemjdoucím známým tvářím, které nás s potutelným úsměvem míjejí. Ty musí pozdravit i moji studenti, aby si občané uvědomili, jak máme na škole vychované žáky.

„Pozdravili jste? To vám musím dvakrát opakovat?"

Přírodniny, které lezou, to nemají nikdy lehké, jsou totiž žactvem pronásledovány a v nestřeženém okamžiku možná i likvidovány. Ty, které létají, mají poněkud větší šanci na delší život.

„Nech to na pokoji, chce to přece taky žít!"

Mým největším úspěchem je ale skutečnost, že po návratu do školy napočítám stejný nebo raději větší počet těch, co se mnou do terénu vyšli.

Často se teprve dodatečně, někdy až po letech, dozvídám o skutečném dění na mimoškolních akcích, respektive jejich nadstavbové náplni, případně na stránkách školního časopisu Doutnák.

Tento časopis je tiskovým projevem těch, co si literárně a graficky věří a mají odvahu se takto prezentovat svými tvůrčími schopnostmi před školní veřejností. Mladý autorský kolektiv se většinou neobejde bez pomoci vyučujících – jazykářů, programátorů, ale tím pádem i určitých cenzorů.

Někdy se ale překvapivě objeví na stránkách studentského časopisu i odvážné informace, které buď unikly pozornosti cenzora, anebo napadá mě, že jsou právě jím prostřednictvím studentské ruky vedeny, neboť by jinak nemohly spatřit světlo světa...

No jo, pravda se musí někdy podávat lišácky!

 

Noční obloha

Vánice

 

 

 



22.01. 2018 07:35:45
29.12. 2017 11:39:42
TOPlist
  přihlásit poslední změna: 26.08. 2013 07:01:39