Čas nezastavíme!
Bože, jak ten čas letí! Uplynulo jen několik desítek let a téměř všechno je kolem nás jinak.
Kam se člověk jenom podívá, tam je to takřka úplně jiné jak v minulosti.
Vzpomínáte si třeba, jak se tehdy pralo?
No mnohdy ještě ručně, později sice přibyly pračky se samostatnými odstředivkami, ale člověk nevěděl, jestli po jejich vypnutí nemá prádlo přeprat ještě jednou.
Kdepak nějaké sušičky. Šup s prádlem k uschnutí na půdu! Ale to možná děláme i dnes.
Nebo taková televize. Co jsem se jenom nadřel, než jsem v šedesátých letech trochu upravil na obrazovce její kruhový monoskop, abych po zahájení vysílání kolem16. hodiny v ní nalovil alespoň jeden nebo dva české programy v šedobílém provedení.
Omezení vibrace obrazu, to také býval husarský kousek. A až v osmdesátých letech byly vneseny do televizních obrazovek barvy, zprvu ale jenom ty nejzákladnější.
Dnes máme k dispozici nespočet televizních programů, takže si můžeme mezi nimi navolit hned desítky takových, které nám dříve nebo později dějově nabídnou násilí.
Vysavače jsou v současné době úsporné, hmotnostně přijatelné a hlavně poměrně tiché. Dříve jsem jimi ale budil sousedy a obával se při delším provozu tepelného roztavení jejich plastového krytu.
Ledničky sice už tehdy chladily, ale člověk nevěděl čemu dát přednost v rohu kuchyně, jestli skříni, anebo uvedenému chladícímu zařízení.
Obchodů bylo ve městě několik, měly v nabídce všechno, snad s výjimkou toho, co jsme občas v domácnosti potřebovali.
Slyšel jsem tehdy od svého bývalého ředitele školy „Járo, je nesmyslem v obchodě shánět to co nemají, kupuj přece to co mají!"
Prostě rada nad zlato. V podstatě měl ale pravdu!
Dnes máme v obchodech takovou nabídku zboží, že se naše oči nestačí v nabízeném sortimentu vyznat. Vše kolem nás přímo hýří barvami, z větší části neškodnými našemu zdraví.
Cukrovinky mají v podstatě všechny stejný obsah, ale obchodníci nás jejich obaly s úspěchem přesvědčují o opaku.
Přečíst co je na etiketě různých výrobků napsáno, to chce především čas a příslušné vybavení. Jednak musíme mít brýle nebo lupu, jednak se musíme vyznat ve všech těch E-čkách, tedy konzervantech, barvivech, stabilizátorech apod. Je až divné, že se do krabic vejde i to, pro co vlastně ten který výrobek kupujeme.
A co taková dřívější auta?
To snad není ani pravda. Když mně kdysi proděravěním u auta „odešel" výfuk, tak jsem si ho prostě utěsnil alobalem.
Místo přetrženého klínového řemenu k pohonu alternátoru jsem použil u Starého Hrozenkova dámskou punčochu a s její pomocí vyjel bez problému strmé stoupání směrem k Uherskému Brodu.
Troufal jsem si tehdy i seřídit karburátor, kdežto dnes pomalu nevím, v které části vozidla mám motor. To tak ještě, „štelovat" hnací zařízení... Ať se stará zabudovaná elektronika! No ne?
Interiéry vozidel, to je kapitola sama pro sebe. Dříve u škodovek bylo za zády žehlící prkno a vpředu na panelu ukazatel rychlosti a benzinu. A stačilo to!
Dnes všude plno ručiček ukazatelů, plastů, drahých kůží, někde i mahagonu. Řídící panely připomínají svým vybavením kabinu vesmírné lodi.
Já vím, přeháním, ale snad ne tak mnoho
Těžko tedy hledat něco, co zůstalo ještě „při starém." Možná že by člověk nějaké tradice i přivítal, ale nic mě v tuto chvíli nenapadá.
Vlastně jo! Auty se dnes dostaneme v podstatě kamkoliv. Plně ovládla ať už k užitku nebo ke škodě naši civilizaci.
Takže si neodpustím na závěr maličkou škodolibost.
I v současnosti totiž musíme pěšky tam, kam se i „císař pán" musel dostat pomoci vlastních nohou!
Kéž by to tak i do budoucna nám všem zůstalo!
Netřeba přece všechno za každou cenu modernizovat!
Jaromír Slavíček