Návrat domů

Jednou to přijít muselo, na velké vizitě byl napsán datum ukončení pobytu. Zatím jsem byl v klidu, je to až za 10 dní. Ale vím, že někteří trpěli tzv. cestovní horečkou. V podstatě celou noc nespí a jen něco zabalují, přebalují, přemísťují ap. No já mám naštěstí ještě dost času, na takové věci raději nemyslím. Ovšem nastává čas na malou rekapitulaci, zda jsem se zlepšil a jak moc.

Když jsem nastoupil do rehabilitačního ústavu Chuchelná, tak jsem si ani nebyl jistý, zda zvládnu ujít o francouzkých holích těch asi 200 m do jídelny. Moje diagnosa CMP s ochrnutím pravé poloviny těla, plegie PHK, těžká paresa PDK s výraznou progresí díky měsíčnímu pobytu na rehabilitačním oddělení v nemocnici. Někdo mi říkal, že čím čerstvější je CMP, tím větší pokroky je možné dělat. Bylo jasné, že budu muset na sobě hodně pracovat, ale s tím jsem počítal. Kromě oficiálního cíle jsem si stanovil můj vlastní, tajný cíl a to, že při odjezdu budu běhat a pořádně! A běhat budu proto, že jsem se tak rozhodl, tělo se musí poddat vůli. K tomu mi ale musí zesílit nohy natolik, aby ta slabší noha vydržela skok na ni.

A pod vedením zkušených fyzioterapeutů, doktorky i primářky by se to mělo podařit. Ovšem zásluha patří celému rehabilitačnímu ústavu, kdy péče je individuální i skupinová, což má zase blahodárný vliv na psychiku. V podstatě jsou od rána procedury až do 15:30 h. Pak je ale taky důležité, jak člověk vyplní zbytek dne, taky nezapomínat na špatnou ruku. Ale jak říkal můj známý s DMO: „Chodit je 90%, nějaká pracka tě moc neomezuje!“ Asi platí staré známé pravidlo, že pomoci se dá jen tomu, kdo o pomoc stojí! Kdo o pomoc nestojí a nemá vůli se uzdravit, popř. má ještě stále špatnou náladu, tomu se pomoci nedá.

Takže jsem každý den chodil víc a víc, až jsem zjistil, že jsem vlastně celý den na nohách. Taky denní dřepy udělaly svoje a nohy posílily.

A pak nastal ten rozhodující den, kdy jsem se rozhodl to zkusit, asi po čtyřech týdnech pobytu. Ale kde? V areálu rehabilitačního ústavu se mi to nezdálo příliš vhodné, ještě by na mne mohli zavolat Chocholouška, takový nápad tam nikdo nemívá. Taky kvůli případnému pádu, copak vím, zda to vůbec půjde? A co ostatní pacienti, jak na ně bude psychicky působit, že já běhám a oni jsou např. bez nohou? Proto jsem si vybral jako vhodné místo tréninkové, travnaté fotbalové hřiště SPARTAK. Ono takový pád do trávy méně bolí než pád na beton nebo asfalt.

A taky jsem měl výbornou trenérku, říkejme jí třeba Ema. A právě s Emou jsem se poprvé vydal na zmiňované travnaté hřiště to zkusit. No nic, jdeme na to, poklek, připravit ke startu, start!

První skok na pravou, vydržela, nespadl jsem, běžím dál. Nejhorších bylo prvních 50 m, vzdát to? NE! Trochu to táhne do prava, srovnat krok vypnout prsa a chci vidět taky správnou práci paží! Povedlo se, už ani tak moc nepajdám, teď jen vydržet. Nakonec jsem to s vypětím všech sil dokázal až k Emě, ta mi měřila čas. Lidičky, já jsem poprvé uběhl asi 300 m! (od druhého narození)

A ještě jedno kolo, skvělé, čas o něco lepší. Ale co to... Emě se na tvářičkách objevily slzy.

Emičko moje milá, co jsem ti to provedl. Neuvědomil jsem si, co pro tebe běhání znamená, promiň mi to, nechtěl jsem ti ublížit.
Tak jsme se domluvil a dali další kolo společně, Ema o francouzkých holích a já tak lehce. Pak už to bylo lepší.

Od toho dne tedy běhám, tajně před pacienty, personálem i Emou. A někdy taky nebyl čas, akce následovala akci :-)

Nicméně se přiblížil čas odjezdu, v sesterně jsem mluvil se staniční, zda mi objednají sanitku, že v nemocnici mi říkali, že budu mít příjezd i odjezd sanitkou. A zde nastalo nemilé překvapení: „Chodící pacient nemá nárok na sanitku! Zkuste primářku.“ U primářky jsem uslyšel to samé: „Chodící pacient nemá nárok na sanitku!“

No bezva, co teď. Přítelkyně je na nemocenské, nemá řidičák a mladí nemají čas. Takže nakonec jsem poslal dva balíky poštou. Ještě mne viděla primářka, jak vezu dva balíky na invalidním  vozíku na poštu a mával francouzkými holemi a provolával ve spojovacím krčku hesla: „Na Bělehrad!“, kupodivu rychle odbočila jiným směrem. Zdá se, že se ostatní pacienti dobře bavili.
Pak jsem hledal nejlepší spojení z toho „konce světa“. Nebýt internetu, tak jsem byl zcela ztracený.

Večer před odjezdem poslední procházka s Emou, opékání špekáčků na Restě, teď je do breku zase mně. A ráno brzy vstávat a v 6:30 u auta. Snad se ještě stihnu rozloučit, sbohem ústave, lidi, Emo, bylo mi tu s vámi dobře.

Naštěstí spolubojovník mne vzal ráno v 6:30 do Opavy (jinak by mi při těch přestupech snad ruky upadly) a z odtud už to bylo jen 175 km, Opava-východ->Ostrava-Svinov->Přerov->Uherský Brod.

-Zdeněk-

Chuchelná-OpavaOpava-Uherský Brod

-Kocour-


Komentáře

Kdokoliv může přidávat komentáře ke článkům bez registrace. Zadá si libovolnou přezdívku a napíše komentář.

25.02. 2022 13:54:33

Detašované pracoviště v Chuchelné

Komenského 14, 747 24 Chuchelná
Tel.: 553 683 300
Tel.: 553 683 302 (sekretariát)
Tel.: 553 683 380 (příjmová kancelář)
Fax: 553 683 301

Pro dotazy ohledně hospitalizace v RÚ – pracoviště Chuchelná
E-mail: ruchuchelna@ruhrabyne.cz

Faktury za FKSP
E-mail: fakturace@ruhrabyne.cz

Sociální pracovník – pracoviště Chuchelná
Tel: 553 683 340, E-mail: zuzana.snehotova@ruhrabyne.cz

14.12. 2018 12:29:20
Návštěvy
Celkem: 15802
Týden: 57
Dnes: 4
  přihlásit poslední změna: 03.02. 2019 11:01:05