Nahá pravda Aneb co nám neřekli o našich penězích a budoucnosti

Vladimír Pikora & Markéta Šichtařová

Trvalý ekonomický růst jako nutnost k přežití civilizace nebo možnost k omezení svobody jednotlivce? Eseje českých ekonomů. Musíme vstoupit do druhého pilíře penzijního systému, pokud chceme v důchodu přežít? Je nutné přijmout podpůrné balíčky, aby ekonomika rostla? Opravdu se zadlužení státu zlepšilo? Autoři pokládají řadu otázek z oblastí, o kterých běžný občan navzdory mediálnímu zpravodajství mnoho neví, případně takové, jež považuje za nezpochybnitelná fakta. Dosáhneme pomocí peněz a spotřeby opravdového štěstí? Jsou hypotéky, spotřebitelské úvěry a další půjčky vhodnými partnery pro život? Je případné pořizovat si "bezrizikové" životní pojištění? Autoři tvrdí: "Touha po neustálém hospodářském růstu, po permanentně rostoucí spotřebě, je honba za přeludem. Jsme nesvobodní, protože sami sobě vytváříme umělé mantinely. Je třeba si říci, zda je opravdu chceme." Ekonomové v krátkých glosách popisují současnou, z jejich pohledu absurdní situaci a nabádají ke změně přístupu a myšlení každého z nás.


Obsah:



Autoři bestselleru Všechno je jinak, známí ekonomové Šichtařová a Pikora, ve své nové knize rozcupovávají mýty, které se na nás valí z médií. Nečekejte však žádný suchý odborný ekonomický text pro vědátory. Kniha je psána s takovým nadhledem, že ji zhltnete jedním dechem a možná se u toho ještě zasmějete. Kniha je určena pro každého, kdo se zajímá o současné dění. Po jejím přečtení těžko zůstanete stejným člověkem, který poslouchá a čte zprávy jako dřív Najednou prohlédnete, jakým nánosem lží a polopravd jsme obklopeni.

Autoři kacířsky tvrdí, že jsme se stali obětí fikce: Zadlužení světa a neustálá honba za růstem jsou časovanou bombou, která hrozí již brzy vybuchnout. Podrobují zdrcující kritice naše politiky, kteří z nás sami záměrně dělají poslušné ovce.

Narazil snad kapitalismus na své mantinely? Hrozí snad vlna revolucí? Je vůbec cesty ze stávající krize? Nejsou naše dluhy jen pyramidovou hrou? A hlavně: Co může každý z nás dělat, aby v tomto bouřlivém světě co nejlépe ochránil své peníze, nenechal se napálit a obrat o úspory? Už víte, jak to bude s důchodovou reformou? A přežije vůbec euro?

Na všechny tyto otázky v knize naleznete odpověď.

Věnování

Báře, Martinovi, Albertovi a jejich následovníkům

Za to, že jste

M. & V.

Děkuji mé ženě, že nežárlí na Šichtařovou, protože Šichtařovou prostě nelze nemilovat, i když má blechy. Je jako bonboniéra. Ochutnáte kousek, pak ji musíte ochutnat celou a pak se od ní už nemůžete utrhnout, protože je silně návyková. Nikotin vedle ní bledne závistí; ten se jen dostane do vašeho mozku a za chvíli ho opustí. Šichtařová tam zůstává navždy a pak, potvora, směřuje do srdce.

V.

Motto

Vím, že tam jste. Cítím vaši přítomnost. Vím, že máte strach, že se nás bojíte. Bojíte se změny, toho, že neznáte budoucnost. Nebudu vám říkat, jak tohle všechno skončí, ale řeknu vám, jak to začne.… ukážu všem lidem, co nechcete, aby viděli. Ukážu jim svět.

Film Matrix, 1999

"Pikoro… Ty tvoje slohy nejsou dobré. Tvoje práce je zářným příkladem, jak se tento slohový útvar psát nemá. A těch hrubek! Tak do příště polepšit."

6. třída

"Vláďo Pikoro – dneska to je opět zklamání. Tvůj písemný projev se asi už nezlepší. Opět za tři. Z tebe nikdy spisovatel nebude."

8. třída

Upřímně doufáme, že paní učitelku netrefí šlak.

současnost


# ÚVOD

Karel Gott se prý může pochlubit ze školy trojkou z hudební výchovy. Pokud to je novinářská kachna, omlouváme se za tu nechutnou pomluvu, ale vsadili bychom se, že to kachna nebude. O Albertu Einsteinovi se zase traduje, že ve škole míval trojku z fyziky. Tak nevíme, jestli to je víc důkaz totální tuposti jeho učitele, anebo důsledek Einsteinovy znuděnosti institucí zvanou škola. Ale máme dojem, že na té zkazce asi bude něco pravdy. Tak co si o tom jenom myslet…? Asi jsou jen dvě možnosti:

Buď božský Kája neumí zpívat a Eisteinova teorie relativity byla blábolem vzešlým z lihového opojení (a proto ji už nikdy nikdo od Einsteinových dob nepochopil), anebo české, stále ještě tak trochu (vlastně tak trochu hodně) císařsko-královské, školství stojí za pendrek.

Doba, kdy div ne všechny znalosti světa nabízel Ottův slovník naučný, je pryč. Tak proč jenom se škola vojenským drilem snaží z našich dětí vyrábět neodmlouvající a chodící Otto vy slovníky, sedající si před autoritou paní učitelky na zadečky?

No přece protože to tak státu vyhovuje. Obyvatelstvo semleté systémem k dokonalé poslušnosti, nemyšlení a poslouchání často samozvaných "autorit" mnohem méně protestuje třeba proti zvyšování daní. Prostě se řekne, že "tak to musí být", a semletá veřejnost pokorně kývne, jak je naučená: "Ano, paní učitelko."

"Ano, pane řediteli."

"Ano, pane úředníku."

A když už jsme jako společnost tak dokonale semletí, naučení poslouchat a odnaučení myslet, brzy zjišťujeme, že myšlení bolí. Orgán, který se nepoužívá, zakrňuje. A čím máme schopnost samostatně myslet zakrnělejší, tím víc nám vyhovuje být poslušnými ovečkami, které se nemusí rozhodovat a které ochotně přijímají každý mýtus, který jim je nabídnut. A plníme každý pokyn do zblbnutí, aniž bychom chápali, k čemu je to dobré.

Jako lidstvo o sobě rádi říkáme, že ve dvacátém století jsme prý "konečně začali přistupovat ke světu vědecky". A v čem že ten pokrok má spočívat? V tom, že velmi rádi a ochotně opakujeme stejné chyby, jakých se dopouštěla církev někdy v šestnáctém či v sedmnáctém století? Když totiž objevíme něco, co nám nepasuje do aktuálně módního pojetí světa, začneme pracovat na tom, abychom dokázali, že to něco neexistuje, místo toho, abychom změnili svůj pohled na svět. Netoužíme vědět. Toužíme po tom, aby se zajeté koleje našeho myšlení nemusely měnit.

Vlastně se zdá, že svou nevědomost milujeme. V blažené nevědoucnosti je totiž život mnohem jednodušší: Kdo neví, ten neví, že neví. Kdo neví, ten ani nechce vědět. Proto si sami sobě lžeme. Vidíme, co vidět chceme, ne to, co je realita.

Prý musíme vstoupit do druhého pilíře penzijního systému, pokud se nechceme v důchodu pást. Fakt? Jak na to stát přišel? A není to náhodou přesně naopak?

Prý musíme přijmout podpůrné balíčky, aby ekonomika rostla. Jo? A proč? Jak vláda přišla na to, že to je užitečné?

Prý se zadlužení státu zlepšilo. To říkal kdo? Nelhal náhodou trochu?

Prý musíme spolupracovat s Mezinárodním měnovým fondem, protože je to autorita nad autority napěchovaná odborníky. Vážně? Tak proč ta autorita nad autority přivedla už několik zemí na hranu bankrotu?

Prý potřebujeme podporovat zelenou energii. Opravdu…? Není to náhodou tak, že politici jen hledají, kde by se dal udělat další tunel a prostor pro korupci?

Kolik z toho je mýtus a kolik pravda?

A stejně tak žijeme v zajetí mýtů i svůj vlastní soukromý život. Nejednáme tak, jak si sami přejeme, ale tak, jak si přeje naše okolí. Když dospějeme a začne se od nás očekávat, že budeme poslušné součásti soukolí, které chodí do práce, budují kariéru, žení se a vdávají, plodí děti a při tom pořád pracují a vydělávají, máme dojem, že přesně tohle všechno je ideál, který musíme splnit. Kdo vydělává nejvíc, je borec. Kdo udělal větší kariéru, je borec ještě větší.

A že přitom dáváme práci největšímu počtu psychiatrů a psychologů v historii? No a co, máme kariéru. Že na nás naše děti kašlou, protože na ně nemáme čas, a tak je nezajímáme? No a co, vyděláváme hodně peněz, za to si jejich lásku koupíme. Že jsme v šedesáti odepsané trosky závislé na viagře, které děti opustily? No a co, postavili jsme si honosný dům. Že jsme v něm zůstali sami? No a co, to je přeci normální, ne? Hlavně že máme miliony na účtech.

A tak platíme daně, sociální pojištění, zdravotní pojištění, dálniční poplatky, návštěvy u psychologa, splátky hypotéky, splátky spotřebního úvěru, dřeme od nevidím do nevidím, večer se podíváme na zprávy, zanadáváme si, jak to stojí za houby, a druhý den ten celý systém, na který nadáváme a který nám vysává veškerou životní energii, zase znovu držíme pohromadě svým placením daní a cupitáním do práce.

Lžeme sami sobě, že tohle všechno nás baví, protože jinak to neumíme. Svět kolem nás se stává jen virtuální realitou. Ženeme se jako lidstvo za něčím, co je jen přelud, skutečné poznání a štěstí nám uniká mezi prsty.

Věříme tisícům mýtů, které nás vnitřně omezují a které jsme v sobě nastřádali postupně od dětství. Od toho, že musíme dojídat, co máme na talíři, až po to, jaká to je katastrofa, když je ekonomika v recesi.

Myšlení je sice namáhavé, ale současně osvobozuje.

Když začneme myslet, nikoliv přejímat útržkovité informace, které se na nás valí z médií a facebooku, najednou zjišťujeme, že tu cosi skřípe. Že máme na výběr. Že nemusíme věřit všemu, co nám média, reklama i nejbližší okolí tvrdí.

Při narození se nacházíme na prahu pomyslného ráje. Ale s každým dalším mýtem se své přirozenosti a našemu vnitřnímu ráji vzdalujeme. Když se nám podaří od těchto mýtů oprostit, když si uvědomíme, že máme na výběr, čemu věřit, že se můžeme spolehnout na svůj vlastní rozum a intuici, staneme se svobodnější.

Nechceme tvrdit, že známe univerzální pravdu. To bychom jen jeden mýtus nahrazovali jiným.

Chceme ale ukázat, že máme na výběr, jak budeme žít. Máme volbu, zda chceme být svobodní.

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

DŮLEŽITĚ UPOZORNĚNÍ

Vzhledem k tomu, že kniha popisuje aktuální dění, a vzhledem k uzávěrce textu je možné, že v době vydání již některé skutečnosti budou mírně zastaralé, situace na finančním trhu posunuta, zákony změněny… Navzdory usilovné snaze autorů do posledního možného okamžiku aktualizovat všechny změny nelze plnou aktuálnost zaručit. Nicméně více než na technických detailech v této knize záleží na logice a podstatě věci. V tomto smyslu je kniha zcela nadčasová.


# RŮSTOVÁ OBSESE

Neustálý růst je modla naší civilizace. Náš vrcholný cíl. Smysl života. Podřizujeme mu vše.

Ale co když je naše modla jen neexistující fikcí? Co když se ženeme za nedosažitelným přeludem?

Anebo ještě hůř – co když je celý růst jen podvod?

Otázka priorit

Za každou cenu

Markéta Šichtařová

Růst, či nerůst?

Anebo lépe: růst za každou cenu, či ne za každou cenu?

Tuhle jsem zavítala do jednoho velkého obchodního domu. Ne snad, že bych vněm něco potřebovala. Ale maminka rozmazlovačka slabošsky podlehla škemrání obou dětí, které prý "nutně potřebovaly" navštívit místní hlídací koutek. Prý tam mají nějakou novou úžasnou hračku. Nu – měly to mít. Zatímco děti objevovaly krásy odložení v hlídacím koutku, lelkovala jsem bezcílně po obchodním domě; tedy až do okamžiku, než se z rozhlasu ozvalo: "Upozornění všem zaměstnancům: Byl vyhlášen kód XY. Upozornění všem zaměstnancům…"

Rychlé rozhlédnutí přineslo následující zjištění:

Zaprvé rozhlas si drmolil svou stále dokola. Zadruhé personál začal kmitat.

Zatřetí zákazníci se neobtěžovali věnovat podivnému hlášení pozornost.

Následné zanalyzování těchto tří zjištění přineslo závěry:

Zaprvé obchodní dům má nejspíš podezření, že v jeho prostorách je bomba.

Zadruhé se to snaží kódované sdělit svým zaměstnancům, aby nevzbudil paniku.

Zatřetí pravděpodobnost, že hrozba je skutečná, je sice vzhledem k domácím reáliím zhruba žádná celá, nula nula nic, ale současně začtvrté zřejmě nyní bude logisticky poněkud komplikovanější dostat se k dětskému koutku pro mé děti, které zapáté stejně nejspíš byly kvůli poplachu již vyvedeny příslušnými pracovníky z obchodního domu ven.

A tak se tak nějak jevilo celkem logické snažit se dostat k dětem co možná nejdříve, aby se všechny logistické komplikace minimalizovaly…

Poněkud mne sice překvapilo, že jsem byla jediným zákazníkem, který vyvíjel pohyb blížící se sprintu, nicméně během dvou minut se mi podařilo dosáhnout dětského koutku – přesně ve chvíli, kdy rozhlas zaměstnancům oznámil, že "kód XY byl zrušen".

Na 90 procent jsem čekala, že dětský koutek naleznu prázdný, že dohlížitelky již svěřená dítka vyvedly. Chyba lávky. Apokalypsa zračící se v očích dohlížitelek připomínala zděšení mého psa, který zrovna pochopil, že vodítko v mé ruce není určeno ke konzumaci, ale na jeho připoutání. A dětský koutek nejevil ani nejmenší stopy evakuace – tedy s výjimkou oné hrůzy v tvářích personálu.

Na můj dotaz, proč k čertu děti nebyly při poplachu vyvedeny ven, se nejprve personál upřímně podivil, jak je možné, že o poplachu vím, a poté se vší vážností vysvětlil, že rodiče jednomu dítku odnesli nedopatřením bundičku, tudíž všech deset dětí "muselo" zůstat v teple pod jednou střechou s potenciální časovanou náloží.

Ty dvě hodné tety, které raději (ve své upřímné víře v hrozbu) riskovaly životy 10 dětí a dvou dospělých výměnou za jedno nenastydnutí, to skutečně zjevně myslely tak dobře… Vtip byl v tom, že obě byly situací skutečně stresované, nebraly hlášení na lehkou váhu (jako jsem ho na lehkou váhu brala já), nespoléhaly na to, že jde o planý poplach, jenom si pod tlakem dvou mlýnských kol nějak neuměly spočítat, co je v danou chvíli podstatnější.

A to je právě ten průšvih. Symbolizuje to celý náš přístup k hospodářskému růstu a ekonomice vůbec.

Z nějakého důvodu moderní civilizace došla k názoru, že div ne smyslem života je docílit jednak vysoký, jednak permanentní hospodářský růst. Každé zpomalení, natož pak propadnutí ekonomiky, je považováno za katastrofu. A tak jsme ochotni obětovat permanentnímu hospodářskému růstu vše: Vyrovnané veřejné finance. Cenovou stabilitu. Předvídatelné podnikatelské prostředí. Snesitelné životní tempo. Náš stres. Dokonce i naše zdraví.

Kdysi byli vrcholoví sportovci dotazováni, zda by byli ochotni vyměnit olympijskou medaili za pět let života. Většina by raději obětovala život. Kdyby se analogicky dělala studie, jestli jsme my všichni v průměru ochotni vyměnit pět let života za to, že neustále porosteme, nepochybuji, že většina by volila růst.

Ono je jaksi známé, že cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly. Takže se ani moc nemůžeme zlobit na Evropskou centrální banku (ECB), na evropské politiky nebo třeba na mezinárodní instituce za to, že se pomalu, ale o to jistěji, dostáváme na osmiproudou dálnici přímo do pekla. Ti všichni to jistě myslí ve většině případů dobře. Asi to je jen jejich hloupost a neschopnost spočítat si, co je v danou chvíli podstatnější.

Ve jménu permanentního růstu jsme ochotni zadlužit se tak, až stát zbankrotuje. Ve jménu permanentního růstu jsme ochotni tisknout nekryté peníze, až si zahráváme s hyperinflací, jakou poznalo předválečné Německo. Ve jménu růstu jsme ochotni (kontraproduktivně) zvyšovat daně, zkracovat důchody, eskalovat pnutí ve společnosti. Až do bodu, kdy to bouchne.

Upřímně nesnáším patetické řeči. Ale tohle není patos: Řecko již hořelo. Španělsko bylo ochromeno stávkou. České Šluknovsko bylo v pohybu. Británií se prohnaly pouliční bitky. V Norsku šílený střelec zabil desítky lidí.

Pnutí ve společnosti skutečně roste – nebezpečně roste. Stačí jen škrtnout sirkou. A pokud Evropa bude ještě víc tlačit na růst za každou cenu, pak to nebude žádná malá sirka. Pak to bude plamenomet do rozlitého ředidla.

Takže růst za každou cenu, nebo ne růst za každou cenu?

HDP jako fetiš politiků

Vladimír Pikora

Kontrolní otázka: Politik neví, co to je, a žene se zatím. Co je to? Je to prosím hospodářský růst.

A teď skutečně nechci lacině dělat z politika hlupáka tvrzením, že netuší, co to je tak základní věc jako HDP. Ona to totiž vůbec není triviální otázka.

Mluvíme-li o hospodářském růstu, pak vlastně mluvíme o růstu HDP. Neboli o růstu hrubého domácího produktu. To je v penězích vyjádřená celková hodnota všech statků a služeb vyprodukovaná v dané ekonomice za určité období. (Mimochodem, také jste si už všimli, jak nápadně často dochází v různých médiích k záměně HDP a DPH neboli daně z přidané hodnoty? Někdo si prostě pořadí těch tří písmenek ne a ne zapamatovat.)

Aspoň na malilinkou chvilku se zkusme tvářit ohromně chytře: Nejzákladnější rovnice, kterou si vtloukají do hlavy studenti už v prvních týdnech prvního semestru ekonomicky zaměřených vysokých škol, zní:

HDP = C + I + G + NX, kde

C odpovídá spotřebě v ekonomice,

I odpovídá takzvaným investicím,

G odpovídá veřejným nebo také vládním výdajům a

NX odpovídá čistému exportu.

Kdo matematiku nerad, může se uklidnit, víc už jí zapotřebí nebude. V této primitivní rovnici by totiž měla být shrnuta celá ta věda o hospodářském růstu: Hrubý domácí produkt prostě a jednoduše roste s růstem spotřeby, investic, veřejných výdajů a s rozdílem mezi tím, co vyvezeme a dovezeme. Nebo snad ne…?

No, popravdě, ne každý s takovým výkladem musí souhlasit.

Přesněji řečeno, na tomto tvrzení se vesměs shodují učebnice makroekonomie. Ale co je psáno, nemusí být ještě dáno. Jsou i šťouralové, kteří mají k oné "univerzální pravdě o HDP" své výhrady. Těmto šťouralům totiž leží v žaludku nenápadné písmenko G neboli veřejné výdaje. (Čím to, že každý významný bod či písmeno musí být zrovna "G"?)

Jde o to, že podle některých názorů by se veřejné výdaje neměly k hospodářskému růstu přičítat, ale spíš od něho odečítat, protože jsou to vlastně, trochu drsně řečeno, jen "ukradené daně" či další odvody. Ale kde je řečeno, že vláda s těmito "ukradenými daněmi" udělá něco užitečného? Že je skutečně použije na zvýšení blahobytu obyvatel? Co nás vůbec opravňuje myslet si, že vládní výdaje jsou něčím pozitivním, nějakou přidanou hodnotou?

Řeknu to asi takhle: To ráno jsem to myslel nejlíp, jak jsem uměl. S pokud možno nevinným úsměvem jsem Šichtařové zaklepal na rameno, jestli by mi nepůjčila pětistovku. Ve své roztržitosti mi pětistovku nepůjčila, ona mi ji dokonce věnovala! Super. Odpoledne jsem k ní znovu nakráčel. S tím, že si to sice za svou hubatost nezaslouží, ale když má ty narozeniny, mám pro ni kytici. No to jsem si dal! Jak ta se zatvářila!

Že prý co má zrovna ona dělat s květinami, na jejichž pyl má alergii. A které do tří dnů stejně zvadnou. Prostě totálně vyhozené pětikilo. Já ztratil hodinu hledáním květinářství, Šichtařová ztratila dvě hodiny hledáním vázy (své šroubováky má pořád po ruce, ale místo vázy nakonec musela použít sklenici od okurek), a ještě mne hnala do lékárny pro kapky proti alergii. A k tomu byla o 500 Kč lehčí (což mne naštěstí zase tolik nepálilo.) Kdybych si – byť v dobré vůli – žádné peníze nebral, užitek všech zúčastněných by byl vyšší.

A zrovínka tak to funguje s vládou a daněmi.

Vláda (někdy dokonce i v dobré vůli) obírá obyvatelstvo o jeho peníze, že prý s nimi bude dělat užitečné věci.

Ale kolik z nás má stejný názor jako vláda na to, co je pro nás užitečné? Třeba kdo z nás si myslí, že předražené veřejné zakázky financující české kmotry jsou pro nás užitečné? Kdyby nám peníze zůstaly, nepoužili bychom je náhodou pro svou vlastní potřebu daleko užitečněji?

Kdo z nás by skutečně došel k názoru, že máme naše soukromé peníze použít na financování zahraničních válečných misí? Pokud pošleme naše vojáky do Afghánistánu, budeme tím bohatší? Zvýší se tím naše životní úroveň? Protože mluvíme-li o HDP, máme na mysli právě naši životní úroveň. Spojení "růst životní úrovně" bývá používán zaměnitelně se spojením "růst HDP".

Ale nějak jsem si nevšimnul, když českému vojákovi ustřelí mina v Afghánistánu nohu (a já to zafinancuji ze svých daní), že by se tím má životní úroveň zvýšila.

A přitom nejde o žádné malé peníze. Ono nenápadné písmenko G v rovnici podle tvrzení OECD představuje za první dekádu tohoto tisíciletí celých 44 % českého HDP. Neboli za těchto deset let vládní výdaje dosáhly 44 % všeho, co bylo v ekonomice za stejnou dobu vyprodukováno a zahrnuto do výpočtu HDP. Takže: Těchto 44 % máme přičíst, nebo odečíst?

A to ani nemluvím o šedé ekonomice. Když si ráno uvařím snídani, nemusím o tom (zatím) podávat statistické hlášení Českému statistickému úřadu. (Ačkoliv co není, může být – někdy musíme hlásit i větší bezvýznamnosti.) HDP se tedy ani nepohne.

Když se ale cestou do práce stavím pro snídani ve fastfoodu (chvíli budu předstírat, že bych onu věc, která si říká potravina a která je produkována fastfoody, dokázal pozřít), HDP rázem vyskočí. Věnoval jsem snad své láskyplné přípravě čerstvé snídaně méně práce a pozornosti než klučina nad fritovacím olejem v onom fastfoodu? Tím, že jsem uvařil snídani doma, se snad můj blahobyt nikterak nezvýšil?

Už je to tak: HDP, ten fetiš nejen politiků a médií, ale i celé veřejnosti, ten přelud, za kterým se neustále ženeme a jemuž podřizujeme celý chod státu, dokonce neumíme ani spočítat.

Hlavně že centrální banky a ministerstva zaměstnávají armády analytiků (které platíme z našich daní), kteří mají jedinou náplň práce: vytvářet ekonometrické modely zpřesňující výpočet HDP.

Chceme růst? Přivolejme katastrofu!

Markéta Šichtařová

Pikoru poslouchám ráda: Na tři rozumná slova řekne asi dvacet legračně nepovedených. Ale ta, co se týkají HDP, patřívají mezi ta rozumnější. Navzdory všeobecnému přesvědčení HDP neumíme dokonce ani správně spočítat.

Dobře, mohl by někdo namítnout, tak tedy jednoduše výpočet HDP změníme, o nic nejde. Místo abychom veřejné výdaje přičítali, budeme je odečítat. Šichtařová s Pikorou dělají z komára velblouda. To přece není možné, aby se všichni od vlády přes odbory až po MMF zaklínali hospodářským růstem a my pak jen tak mýrnix týrnix prohlásili, že jsme jediní na světě chytří a že HDP je hloupost.

Tak to tedy řeknu jinak. Pamatujeme na katastrofální české povodně z roku 2002? Anebo proč chodit tak daleko – stačí vzít většinu velkých přírodních pohrom kdekoliv na světě. Co myslíte, že po takové přírodní katastrofě obyčejně udělá HDP v postižené zemi? (Tedy pokud katastrofa skutečně nemá vysloveně obludné rozměry a nevyřadí z provozu na měsíce výrobu v dané zemi.)

Kdo by to byl řekl, že obyčejně po takové katastrofě HDP vzroste.

Ano, vzroste. A je to zcela logické, pokud si vzpomeneme na zmíněnou rovnici, podle níž je HDP součtem spotřeby, investic, čistého exportu a veřejných výdajů.

Katastrofa typu povodně totiž zničí velké množství majetku. A ten je potřeba nahradit.

Když někomu spadne dům, musí si postavit aspoň provizorní jiný. Když voda odnese zánovního Peugeota, musíme si narychlo koupit aspoň ojetého Peugeota. Zvýší se tím náš blahobyt? Nezvýší. Ojeté auto je horší než nové auto. Provizorní chajda je horší než spadlá novostavba. Ale HDP si vzroste. Protože stavbou provizorní chajdy jsme se dopustili toho, čemu se říká soukromá spotřeba. Tedy nafoukli jsme HDP.

Takže naše honba za hospodářským růstem by vlastně měla být honbou za co největším počtem přírodních katastrof?

Nebylo by tedy nejlepší, aby poradní orgány vlády pro ekonomické otázky jako nejefektivnější prorůstové opatření navrhly, aby speciální jednotky jednou v noci potají položily dynamit pod hráz některé z velkých přehrad a škrtly sirkou?

To by byl panečku hned růst HDP!

Je tu zjevně cosi prohnilého v konvenční ekonomii.

Co je tedy skutečný růst?

Vladimír Pikora

Zapomeňme na HDP; HDP je s prominutím pitomost. S HDP je to jako s oslem.

Když chcete někam dojet na oslovi, neb nemáte dost peněz na inteligentnějšího a méně paličatého oře, vezmete si do ruky chutně vypadající zelenou větvičku. A tu oslíkovi pěkně natáhnete před čumák. Osel jde za větvičkou – vyjedete oslovi na hřbetě – větvička jede s vámi a houpe se s každým krokem oslovi stále stejně daleko před čumákem. Ubohý oslík se žene za vcelku šťavnatě a reálně vypadajícím přeludem, který nikdy nemůže dohnat.

Přesto připouštím, že mluvit o jakémsi hospodářském růstu smysl má. Všichni cítíme, že životní úroveň dnes je tak nějak dál než před padesáti lety. Ne že bychom nutně museli být šťastnější, ale: V průměru stavíme větší domy, dožíváme se vyššího věku, máme místo valchy automatické pračky… Zjevně tu je jakýsi pokrok. Dlouhodobé pomalé posouvání se k jinému životnímu standardu.

Ovšem tento druh dlouhodobého pokroku je dán trochu jinými věcmi, než se nám snaží nabulíkovat učebnice se svou slavnou rovnicí HDP. Skutečný růst je totiž dán třemi věcmi: a to organizací práce, s tím související masovou výrobou a technologií.

Asi takhle: Když vyženu své tři potomky do jejich dětského pokoje se slovy: "Ukliďte si ten svinčík!" a zamknu za nimi na půl hodiny dveře, po jejich odemčení najdu nejmladšího potomka, který ještě neumí chodit, houpajícího se na lustru, prostředního v peřiňáku s kotětem, které v pokoji na beton před zamčením ještě nebylo, a nejstaršího v transu se sluchátky na uších, ale nebude síly, která by jej zase vrátila k vědomí, protože předešlý svinčík se změnil na souvislou nepřebroditelnou metrovou vrstvu hraček pokrývající podlahu ode zdi ke zdi.

Blahobyt všech se následně prokazatelně zhorší, protože já vybuchnu vztekem a má dítka ohluchnou od mého řevu.

Zato když stejné potomky naženu do stejného pokoje, do jehož středu se sám postavím, a začnu vydávat povely typu "dítě A: uklidit předmět B do krabice C!", po pěti minutách vypadá pokoj jakž takž k světu. Já budu mít klid, potomci budou mít klid. Tož to je ta organizace práce.

Masová výroba, zjednodušeně řečeno, zase umožňuje specializovat se na jednu činnost a stát se v ní mistrem. Snížit náklady, tedy také zlevnit finální cenu.

A o technologiích ani nemá smysl mluvit; že na klávesnici počítače toho nadatlujeme víc než s kalamářem, brkem a pergamenem je zjevné.

Tedy jen v případě, že písař se nejmenuje Natvrdlá Šichtařová, která i po dvaceti letech používání klávesnice vyťukává písmenka buď jedním, nebo – má-li zrovna dobrý den – nanejvýš dvěma ukazováčky.

Nová mantra politiků: Dost bylo škrtů

Markéta Šichtařová

Hm, neb je Pikora přesvědčen, že on natvrdlý není, nedá si sáhnout na foťák, protože jen on jediný s ním prý umí správně zacházet. Ale spravovat rozsypaný DVD přehrávač si od paní Natvrdlé nechá. Nicméně bujné sebevědomí je vlastní víceru exemplářů.

Mám kolegu (říká se mu kdoví proč Vlčák). Jednou vyfasoval na služební cestu takovou kočku, že se mu veškerá krev z mozku odlila kamsi pryč. Nastalo u něj takové zatemnění, že místo nafty natankoval benzín. Otočil sebevědomě klíčkem, ale raketový start, který měl slečnu ohromit, nenastal. Budiž můj kolega dokonalým varováním, co čeká Evropu i Českou republiku:

Evropští politici totiž v roce 2012 po období, kdy bylo "in" povídání o úsporách, našli novou mantru, které sami sebevědomě uvěřili. Prý už bylo dost škrtů. Zdánlivě logicky tvrdí, že bez nastartování hospodářského růstu není možné ozdravit veřejné finance, a proto se musíme zaměřit na prorůstová opatření. (To nevěděli dříve? Co dělali dosud? To snad bojovali proti růstu?)

Zajímavé je, že heslo o prorůstové politice, které je obyčejně chápáno jako levicové, se u nás snaží prodat už i pravice. Jako by již byla tak mentálně vyčerpaná, že potřebuje vypustit levici rybník jejími vlastními hesly.

Takže se nám vyskytly jak houby po dešti nejrůznější ideové konference. Od ideové konference by jeden čekal ideu. Idea nepřišla. Přicházely jen omleté fráze. Jen pár příkladů: Asi nejubožejší frází byl boj proti administrativě. (To máme chápat tak, že dosud vláda administrativu podporovala?) Zateplení domů jako akcelerátor růstu je také úsměvné. Ne že by ublížilo. Ale ekonomiku to akceleruje, asi jako když si šnek přilepí na tykadla spoiler, aby měl větší přítlak.

Jenomže prorůstová politika by měla vypadat úplně jinak. Neměla by vytvářet ani jedno nové úřednické místo. Ani jeden nový úřad. Vláda krátkodobý růst neovlivní, i kdyby se na hlavu stavěla. Ten je dán vývojem v eurozóně.

Pokud Německo rychle poroste, my porosteme s prorůstovými opatřeními i bez nich. Pokud bude Německo prudce padat, my budeme padat také a nepomůže nám ani svěcená voda. Krátkodobě jsou prorůstové politiky jen – možná i dobře míněným – podvodem na voliče. Evropští i domácí politici své nové mantře uvěřili a růstem oslněné voliče skutečně čekají – o to tvrdší bude zjištění, že růst nenastal.

V dlouhodobé perspektivě je to věc jiná. Prorůstová politika už dává při běhu na dlouhou trať větší smysl. Pak by ovšem měla mít tři pilíře. Tím prvním jsou lepší instituce. Tím myslím hlavně boj s korupcí. Odhaduje se, že se v české ekonomice ročně rozkrade kolem 100 miliard korun. Ty nás tíží jako sprintera koule na noze. Ekonomika se pod takovým břemenem jen plazí. Bojím se však, že v politice je až moc lidí, kterým takový stav vyhovuje. To by nejspíš vyřešila jen úplná změna volebního systému – a tu politici nepřipustí.

Druhým pilířem by mělo být právní prostředí. Dokud nebudou právníci chápat, co chtěl autor zákonem říci, dokud budou existovat zákony, které během několika let zažijí desítky novel, nijak oslnivě neporosteme. A třetím pilířem by mělo být jiné podnikatelské prostředí. Tedy hlavně konkurenceschopné a stabilní. Příkladem nestability může být přístup politiků k daním. Kdo může něco plánovat, když každý rok dochází k tak zásadním změnám?

Pardon, ale se zateplením domů ať sejdou politici bodnout.

Vrtěti čísly nám jde

Vladimír Pikora

Tak jen abych některá tvrzení uvedl na pravou míru: Ani život s Šichtařovou vskutku není snadný. Poví vám sice, jaké bude příští rok HDP v Botswaně, ale nepoví vám, co bude dnes k večeři. A to je vskutku pro zdravého muže podstatnější informace.

Občas by ovšem neškodilo, kdyby vám příslušné úřady byly schopny něco povědět aspoň o letošním HDP a aspoň o tom našem. Ale kupodivu nebývá úplně snadné se k takové informaci dopracovat. "Věřím jen té statistice, kterou jsem sám zfalšoval," říká se. Říká se to obyčejně s lehkým pousmáním, které má naznačovat, že dotyčný to myslí vážně jen tak napůl, že prostě oficiální statistiky jistě mají nějaké ty mouchy, to všichni víme, ale něčemu přeci věřit musíme, ne?

Tak tedy já nyní tvrdím, že ne, že věřiti statistikám je neradno, leda na vlastní riziko, že ze sebe udělám býka zbaveného schopnosti rozmnožování. Protože vrtěti statistikami státní autority ovládají bravurně. A nemám teď prosím na mysli Somálsko, Řeky či Španěle. Několik exemplárních příkladů najdeme i u nás.

Kdyby šlo Jenom" o to, co to HDP vlastně je! Ono také není tak jednoduché ho vykázat. Statistici nejprve zveřejňují prvotní odhad nebo hrubý nástřel HDP. Teprve později tento nástřel zpřesňují do "oficiálního" či "konečného" výsledku HDP. Jenomže tento konečný HDP je jen začátkem – začátkem mnoha revizí. Není výjimkou, když se po roce dozvíme, že před rokem rostla ekonomika ne o 2,0 %, ale třeba jen o 1,8 %. Někdy jdou statistici v revizích i víc než deset let nazpátek. Dvě nebo tři desetinky procentního bodu sem či tam, to není při zpětných revizích HDP nic nenormálního.

No jo, ale HDP se v praxi používá hlavně ke konstrukci nejrůznějších poměrových ukazatelů. Oblíbený ukazatel, kolem kterého se točí skoro celá věda o veřejných financích, je schodek státního rozpočtu k HDP. A teď to teprve dostává ten pravý spád: Je libo prezentovat něco pesimistického jako dobrou zprávu? No prosím, stačí vymyslet pár odlišných metodik. Do některé něco započítáte, do některé nikoli. Uděláte v tom guláš, ve kterém se nikdo nevyzná, a pak použijete tu metodiku, která se nejvíc hodí. Třeba jako u státního rozpočtu.

Tak třeba na počátku roku 2012 jsme se oficiálně od ministerstva financí dozvěděli, že deficit rozpočtu za celý rok 2011 činil 124 miliard korun. Jenomže pokud se na to podíváme metodikou, která se používá obvykle, deficit už činil 142,8 mld. Kč. Hrátky s metodikami nejspíš souvisí s tím, že podle plánu měl deficit dosáhnout 135 mld. Kč.

Byl tedy rok 2011 úspěšný, nebo ne? Samozřejmě novinových titulků o úspěchu se objevilo nemálo. Jenomže ať čísla ohneme jakkoli, stále bylo těžké považovat je za dobrá. Prostě máme-li hluboké deficity rozpočtu v době poklesu ekonomiky stejně jako v době růstu, nemůže to dlouhodobě vést jinam než do pekla. Leda… Leda že by se trochu ohnula jak statistika státního rozpočtu, tak i statistika HDP.

Stačí vybrat tu "správnou" metodiku měření schodku rozpočtu a současně se tak trošinku "nestrefit" při měření HDP. Místo slabého růstu těsně nad nulou vykázat lehounkou recesi. A najednou je vše v pořádku. Schodek rozpočtuje zcela normální, logický, legální a snad i žádoucí.

Ale běda, kdybychom vykázali, že ekonomika rostla. To by hned šťouraví ekonomové a neméně šťouraví novináři začali mít protivné otázky: "Kdy jindy by měl mít rozpočet přebytky než při hospodářském růstu? A jaké asi výsledky budou, až bude ekonomika klesat?" A o takové plky stát přeci nestojí, no ne? Když se vše uvede na pravou míru, rozumějme, když se HDP reviduje až po roce, nikdo už se v tak dávné historii vrtat nebude…

Ale ony takové hrátky s čísly mají ještě jeden, neméně důležitý aspekt. Když totiž na základě statistiky od statistického úřadu vycházíme z předpokladu, že ekonomika v posledních třech letech rostla, je celkem logické prognózovat, že poroste i v roce příštím. Prostě na základě špatných znalostí o historii dobře naprognózovat budoucnost nejde. Ono není snadné prognózovat budoucí růst, ani když máme všechny informace správné, ale když ještě k tomu ani nemáme správné informace o minulosti, pak to je jako snažit se trefit brokovnicí na dvacet metrů mouchu, když šilháme, do poklopce nám vlétla vosa, máme zavřené jedno oko a máme ještě ohnutou hlaveň. A pokud netušíme, jak se bude ekonomika příští rok vyvíjet, jak herdek máme správně sestavit státní rozpočet (to už je fuk s jakou metodikou)?

Že takové (třeba i nezáměrné) čachry se statistikou nejsou jenom teorie, nám ukážou zcela konkrétní čísla: Rozpočet na rok 2012 byl připraven na základě očekávaného růstu kolem 2,5 %. Už v létě 2011 ale bylo jasné, že to je nesmysl. Tedy že to je moc optimistické. (Konkrétně já před tím už v srpnu 2011 v jednom celostátním deníku veřejně varoval.)

A pak nejednou v lednu 2012 prásk, politici otáčí, že prý by ekonomika mohla v roce 2012 klesat i o 2 %, což by samozřejmě znamenalo mnohem větší schodek rozpočtu, než se při jeho sestavování plánovalo. A že prý to nešlo dopředu předpokládat. A že prý to ale není žádná tragédie, že se jen v nejbližší době rozpočet trochu upraví. Třeba že se zvýší DPH, zastaví valorizace důchodů, nebo zvýší daň z příjmů. A bude prý zase dobře: Ukazatel schodku rozpočtu k HDP bude v normě.

Ale právě v tom je zásadní chyba. Hospodaření státu by mělo vždy vycházet spíš z pesimističtějších výhledů. Pak maximálně můžeme být mile překvapeni, že je ve státní pokladně víc peněz. Ale nemůžeme být zděšeni, že se "z ničeho nic" má zvyšovat DPH kvůli jednomu ukazateli, který nikdo neumí spočítat. Jako by ten ukazatel, který neumíme sestavit, byl důležitější, než jaké daně platíme.

Zadlužení: další exemplární propaganda

Markéta Šichtařová

Ale aby to nevypadalo, že se dá v onom zprofanovaném poměru zadlužení / HDP čachrovat jen s druhou polovinou, totiž s HDP, máme tu další moc pěkný příklad vrtění čísly: I ona první polovina – zadlužení země – se dá interpretovat všelijak.

Když statistický úřad vydal v červnu 2012 rozsáhlou zprávu o tom, jak si stojíme ve srovnání se zbytkem Evropské unie, média nešetřila oslavnými články. A tak jsme se mohli například dozvědět, že "se zlepšuje zadluženost vládního sektoru". Aby bylo tvrzení dodáno na serióznosti, bylo dokonce dokládáno i čísly: Prý jsme se v roce 2011 se schodkem rozpočtu dosahujícím 3,1 % HDP dostali mezi 27 zeměmi EU až na deváté místo. Sláva.

Zaprvé: Když vám kamarád u piva řekne, že "se jeho zadluženost zlepšila", co z toho vyvodíte? No já nevím, jak vy, ale já bych to pochopila tak, že část dluhu splatil. Že prostě jeho dluh je menší. Ne tak stát. Když stát řekne, že se jeho zadluženost zlepšila, má tím očividně na mysli, že jeho dluh vzrostl. (Protože on vzrostl.) Když stát mluví o zlepšení své dluhové situace, chce tím říct, že starý dluh splatil tím, že si vzal dluh nový, a k tomu ještě přidal nějaký nový dlužíček navrch. (Protože vydávání státních dluhopisů není nic jiného než splácení starého úvěru tím, že si vezme úvěr nový. A schodek státního rozpočtu není nic jiného než nasekání nových dluhů k tomu všemu navrch.)

Neboli stát se chová jako typický vejlupek, u kterého si podávají dveře exekutoři a který bývá ve večerních zprávách dáván k dobrému, jak se to dělat nemá.

Zadruhé: Zpráva oslavující aktuální výši schodku státního rozpočtu k HDP (3,1 %) už jaksi pozapomněla dodat cokoliv o tempu růstu celého veřejného dluhu. Schodek rozpočtu je totiž jenom a pouze schodek hospodaření vlády za rok. Naproti tomu státní dluh vznikl sečtením všech schodků státních rozpočtů za předešlé roky, vládních záruk a úroků ze starého dluhu. Teprve s tímto číslem v plné kráse vynikne stav hospodaření české vlády.

A vězte, že státní dluh se jen za jediný rok 2011 zvýšil o monstrózních 11,6 %. A už ke konci druhého kvartálu 2012 byl vládní dluh meziročně vyšší o 15,7 %! Ještě že máme vládu "rozpočtové odpovědnosti"; jak by asi vládní dluh rostl, kdyby vláda nebyla "rozpočtově odpovědná"?

Před dvěma lety jsme tvrdili, že už v roce 2028 budeme zadluženi jako Portugalci, když žádali o zahraniční pomoc, aby se zachránili před bankrotem – to v případě, že se budeme zadlužovat dál stejným tempem, jakým jsme se v průměru zadlužovali posledních deset let. Jenomže rychlost našeho zadlužování se v poslední době zvyšuje. Pokud se něco nezmění, budeme na bankrot zralí dříve než v roce 2028.

Stát prostě spoléhá na to, že většina veřejnosti v pojmech jako "schodek rozpočtu" nebo "státní dluh" plave. Takže si může dovolit tu nějaké čísílko vypustit na veřejnost, to zase nějaké taktně zamluvit, a ejhle, hned tu máme z voličů stádečko chirurgicky upravených býčků.

Fiskální unie aneb sedněme si z HDP na zadeček

Vladimír Pikora

Tak tedy HDP neumíme přesně spočítat. My vlastně se ani neumíme shodnout, jak bychom ho počítat měli. Schodek státního rozpočtu neumíme přesně vykázat. Natož dodržet.

Zato (skoro) umíme slíbit Bruselu, že budeme dodržovat přesně takový poměr schodku rozpočtu k HDP, jaký nám Brusel nadiktuje. A kdybychom jej náhodou nedodrželi, zaplatíme pokutu.

Brusel totiž na dodržování našeho slibu pěkně dohlédne. A pokud by se mu snad zdálo, že jsme si naplánovali poměr státní rozpočet / HDP špatně, přikáže nám, že jej musíme změnit, ačkoliv mu rozumí ještě méně než my. Mimochodem, už jsem to zmínil, že Brusel odhaduje naše HDP s ještě zoufalejšími výsledky než my?

To totiž také není zcela od věci: Už jsme řekli, že ve druhé polovině roku 2011 české ministerstvo financí naplánovalo státní rozpočet pro rok 2012 na základě zhola vyšinutého předpokladu, že HDP v roce 2012 poroste o 2,5 %. Současně ale už na přelomu roku 2011 a 2012 připustilo, že se zmýlilo a že by české ekonomika klidně taky mohla klesat o 2 %. A teprve pár týdnů poté, až na počátku roku 2012, najednou Evropská komise vítězoslavně přišla na to, že by prý česká ekonomika v roce 2012 taky mohla "vykázat růst jen kolem nuly".

Jestli si Češi seděli dost dlouho na vedení, pak vedení Evropské komise si na něm sedí pro jistotu dodnes. Přesto by nám do toho Komise ráda mluvila.

Tato Evropská komise s rozpojeným vedením by totiž už velmi brzy měla rozhodovat o rozpočtech jednotlivých členských zemí EU. Tedy s výjimkou dvou zemí.

Česká republika společně s Británií se na rozdíl od ostatních 25 zemí EU prozatím nepřipojila k fiskálnímu paktu, který vítězoslavně upekl jeden ze summitů EU pod taktovkou paní Merkel. Plánovaná fiskální unie by prý měla zastavit další zadlužování Evropy.

Prý je to průšvih, že jsme se nepřipojili. Slyšeli jsme takové to povídání o izolaci, o nezodpovědnosti, dokonce snad o neslušnosti či zradě… Zkrátka o tom, jak moc jsme si ublížili. Fiskální pakt – rozumějme, předání části státní suverenity do Bruselu – je totiž prý moc důležitý. Pod pohrůžkou pokuty zakazuje jednotlivým zemím mít větší schodek státního rozpočtu než půl procenta HDP, leda že by se země právě nacházela v "hluboké recesi".

Takže si to přeložme do češtiny. Země, které vítězoslavně podepsaly pakt o fiskální unii, a uzavřely tak s Bruselem svazek těsnější, než mají jednotlivé unijní státy USA s Washingtonem, a těsnější, než mají jednotlivá města či kraje s vládou celé ČR, vlastně vychází z totálně scestného předpokladu, že tyto země umí spočítat své HDP, umí odhadnout své budoucí HDP a umí vykázat a naplánovat svůj schodek státního rozpočtu. A pokud Brusel nebude spokojený, bude jim do toho mluvit, i když tohle všechno umí ještě míň.

A také se tím jednotlivé země vlastně zavázaly, že budou dál vyrábět schodky svých veřejných financí. Buď "malé", když se jim bude dařit, nebo velké, když se jim dařit nebude (dařit se jim nebude). A tím, že země budou dál buď pomalu, nebo rychle zvyšovat svůj dluh, se má zabránit zadlužení.

Tomu říkám brilantní logika. A pokud někdo poukáže na to, že to celé je jen pitoreskní fantas, který nemá smysl podepisovat, je označován za zrádce. Moc pěkné.

Steroidy pro růst

Markéta Šichtařová

I kdybychom HDP spočítat uměli. I kdybychom HDP uměli naprognózovat. I kdybychom uměli sestavit a následně vykázat schodek našeho státního rozpočtu. I pak by evropská fiskální unie byla úplně špatně.

Můj dědeček měl léta "bolavá záda". Lidový to výraz pro přetíženou páteř. Prostě dělal věci, na které páteř nebyla stavěná. Nosil pytle s cementem. Hrbil se nad záhonky. Okopával brambory. (Ne že by to bylo nutné.) A když ho večer po všech těch skopičinách bolela záda, vzal si Ibuprofen. Když to nestačilo, přidal hrst Paralenů. A protože to obyčejně pořád ještě nestačilo, zajedl to Tramalem, který mu lékař ochotně předepisoval. A ráno zase nastoupil: lopata, krumpáč, přeházet si aspoň jednu hromadu písku. (Ne že by musel. Jenom si neuměl představit život bez práce.) Bolest pro něho byla něčím špatným, přebytečným, co se musí vymýtit a zadupat za každou cenu do země, protože ho to omezuje. Stará vojna přece všechno vydrží.

Nikdy ho nenapadlo dívat se na bolest jako na "požehnaný signál seslaný shůry" – totiž jako na geniální prostředek, kterým naše tělo s námi komunikuje. Skrze který nám umí přesně říct, co se mu nelíbí. Tělo mu bolestí říkalo: "Je ti přes sedmdesát, tak na co si to hraješ? Jeď do lázní, vytáhni si lehátko na sluníčko, nebo si prostě jen vezmi knížku, ale už mne nenič. Já už nechci ty pytle s cementem dál tahat." Dědečka nenapadlo, že ho tělo prostě jen varuje, prosí o pomoc a radí mu, že má zvolnit. Tělo bylo umlčeno další várkou opiátů. A umlčená páteř musela snést další den s krumpáčem.

Až do okamžiku, než to frustrovaná páteř vzdala totálně. Dědeček skončil na operačním sále, kde málem zemřel. A vrátil se jako doživotní mrzák. Páteř si prosadila svoje – teď už bude mít klid. Akorát že dědeček neunese pomalu ani lžíci.

Mohla bych teď psát o tom, jak idiotské je naše zdravotnictví. Že lékaři místo aby vysvětlili dědečkovi, že se neuzdraví, pokud bude potlačovat varovné příznaky a neodstraní příčinu, ještě ho v tom podporovali (že by bylo výnosnější mít pacienta než ho nemít?). Ano, zdravotnictví idiotské je. Ale já nejsem lékař; když přemýšlím nad svým dědou, vidím v tom krutou symboliku celého dnešního světa.

Země jako Řecko, Portugalsko či Itálie dostanou nové úvěry. Zoufalé volání těchto předlužených ekonomik o pomoc nebude vyslyšeno. Tyto ekonomiky se kvůli svému předlužení vznáší nad okrajem bankrotu.

A tím, že se nejsou schopny dostat k penězům, vyřvávají do světa poslední varování, že všechno je špatně. Že se Evropa chová jako cvok, když se dál zadlužuje. A co Evropa udělá? Potlačí varovné příznaky. Umlčí předlužené země tím, že jim poskytne další úvěr. A uzavře s velkou pompou fiskální pakt, který legalizuje zadlužování další – protože povoluje další zadlužování, jen prý nesmí být "moc velké". Pakt prý Evropu vyléčí.

Ne, pakt Evropu nevyléčí. Další úvěry i celý slavný pakt jsou jen dalšími opiáty, které maskují, že Evropa se dál chová sebedestrukčně. Novým úvěrem překleneme další dva měsíce, než budeme tam, kde před jeho poskytnutím. Paktem na pár týdnů uchlácholíme finanční trh, že pacient se údajně léčí.

Pacient se ale nevyléčí, protože jsme od základů nezměnili své chování. Své myšlení.

Předlužené země nemají v eurozóně co dělat. Celý jih Evropy by potřeboval jinou, a to slabší měnu než euro, aby mohl získat zpět část své ztracené konkurenceschopnosti. Neboli eurozóna by se potřebovala rozdělit na dvě části se dvěma měnami. Pár zemí by potřebovalo zbankrotovat. A my všichni nepotřebujeme odevzdat svou odpovědnost Bruselu a slibovat mu, že se už napříště budeme zadlužovat "jen trochu". Potřebujeme politiky, kteří budou mít dost rozumu, aby za a) nad Bruselem mávli rukou a za b) přestali nás zadlužovat ne kvůli hrozbě pokut, ale proto, že každý dluh každou ekonomiku poškozuje a zpomaluje.

Za a) jsme udělali, zaplať pánbůh. Čím to jenom je, že nějak nemohu uvěřit, že uděláme i to za b)?

Takže abychom si to shrnuli: Nejvyšším ideálem naší civilizace je růst. Jsme ochotni podřídit mu vše. Má to ale drobnou chybku. To, co si obvykle představujeme pod pojmem "růst", pravý růst vůbec není. Takže se vlastně ženeme za fikcí a té fikci jsme ochotni obětovat i celkem reálné a hmatatelné hodnoty.

Čím víc chceme růst, tím spíš vyrábíme recese

Podstata krizí zůstává nepochopena

Markéta Šichtařová

A víte, co je pro mě na celé té obsesi společnosti růstem nejvíc zarážející? Čím víc jako společnost toužíme po neutuchajícím hospodářském růstu, tím víc děláme vše pro to, abychom ho co nejvíc zadupali do země.

Jeden pán z ulice mi jednou napsal: "Každý sedlák ví, že štvát koně pořád k vyšší rychlosti přivodí jeho uštvání. Ale namyšlené lidstvo si myslí, že každoroční růst o 5 procent je nezbytný, jinak se budeme mít zle. Na odpočinek ve stáji, který umožní opětovné tažení povozu, nechceme ani pomyslet. A tak budeme po zásluze odměněni – kůň pojde." Pán měl pravdu.

A navíc to není proto, že bychom tak vždy činili jen z neznalosti. My tak občas dokonce činíme jen z nepochopitelné pohodlnosti. Neuškodí se na naši neznalost i pohodlnost, která růst spolehlivě přetavuje spíš v pokles, podívat detailněji.

Tuhle byl u mne po delší době na návštěvě kamarád ze studií. Dnes manažer jedné velké společnosti. Byla to zvláštní návštěva. Místo toho, abych po jeho odchodu měla pocit pohody a mentálního obohacení, zůstal ve mně po zbytek dne jen pocit těžko definovatelného neklidu.

Kamarád totiž okamžitě po příchodu položil na stolek hned dva mobily – oba to nejnovější kousky na trhu. A po celou dobu dělal dvě věci současně. Klepal velmi nervózně nohou a k tomu neustále při hovoru kontroloval střídavě oba mobily (že prý řeší emaily, že si toho nemám všímat).

Ale já si toho všímala. Asi po deseti minutách jsem měla urgentní chuť zařvat na něj: "Ještě jednou sáhneš na některý z těch mobilů a já sáhnu po pánvi a omlátím ti ji o hlavu." Tím spíš, že můj notebook, který málokdy vypínám, ve vedlejším pokoji co pět minut tiše pípal a tím oznamoval, že pracovní emaily s podobnou frekvencí přichází i mně – jen s tím rozdílem, že mne ani nenapadne jít šije přečíst; věnovat se jim budu nejdřív v pondělí ráno. Jednak nehodlám otrávit si prací víkend (jako proč?), jednak když mám návštěvu, věnuju se návštěvě a ne práci. To už bych mohla rovnou jít hned po kamarádově příchodu vymetat komín od krbu anebo se, s prominutím, začít šťourat v nose, a vyšlo by to slušností zhruba nastejno.

Ale pak mi došlo, že se na to dívám úplně špatně. Nešlo o to, že se kamarád chová neslušně, když se místo duchaplné konverzace epilepticky klepe a odpovídá emaily. Šlo o to, že tento ubohý manažer byl v posledním stádiu před přijetím doktorem Chocholouškem do bohnické psychiatrické léčebny.

S podobnými neurotiky se setkávám ve své profesi – ve financích – doslova na každém kroku. Ale víte, co je zajímavé? Slečny v bance na řadové přepážce pro klienty ani generální ředitelé velkých bank obyčejně stejným postiženým netrpí. Neboli kdo nemá pod sebou buď žádnou (manažerskou) odpovědnost, anebo kdo naopak řídí tisícovky lidí, ten je často vůči stresu a rychlosti doby celkem odolný.

Procentuálně snad nejvíc postiženi jsou lidé na středních manažerských postech: Takový ředitel marketingu řídící deset lidiček je typickým ohroženým druhem. Ale takový člověk nechápe, že pokud na jednání nejedná, ale vyřizuje po mobilu vzkazy z Facebooku, je to projev jeho nesnesitelného stresu a současně vrchol neslušnosti.

Naopak považuje své chování za atribut své důležitosti: "Koukejte se, já jsem tak důležitý, že se beze mne v práci ani na chvíli neobejdou!" (Co když je to občas přesně opačně? "Jsem otrokem své práce, všichni si troufnou otravovat mne i o půlnoci a já na to neumím říct ne.")

A kdybyste takovému vystresovanému neurotikovi, nedej Bože, chtěli ve své naivitě pomoct a nabídli mu třeba měsíční dovolenou v pralese bez lidí, bude z toho upřímně zoufalý a přijme ji jen za podmínky, že v onom pralese bude mít jeho mobil signál. Protože není ochoten měnit zažité zvyky a pohled na svět. A pokud už bude takový člověk "donucen" k měsíční dovolené, bude do klávesnice mobilu bušit o to intenzivněji, aby "vše dohnal", a jeho stres tím ještě vzroste.

A tím se trochu překvapivě dostáváme k samé podstatě toho, proč se svět v poslední době stále nějak nemůže vybabrat z krizí a proč jsou krize tak hluboké. Krize není nic jiného než zpráva, že něco v ekonomice nefunguje. Že my, lidstvo, něco děláme špatně, a to něco musíme změnit. Jenomže my to nechceme slyšet. Místo abychom přestali dělat chyby (tedy přestali se zadlužovat, přestali usilovat o permanentní hospodářský růst za každou cenu, přestali subvencovat neefektivní banky, přestali vytvářet umělá pracovní místa, která neprodukují žádné hodnoty), začneme v krizi ještě víc tlačit na pilu (ještě víc se zadlužujeme, ještě víc vzýváme nepřetržitý růst, ještě víc zachraňujeme banky, ještě víc vytváříme umělá pracovní místa).

Stejně jako vystresovaný manažer není v pralese schopen odložit mobil a zbavit se svého stresu, ani my, lidstvo, neumíme pochopit podstatu krize, a tím se z ní vyhrabat.

Nejsou výdaje jako výdaje

Vladimír Pikora

Jedním z příkladů, kde je dokonale vidět, že podstatě krizí jako lidstvo vůbec nerozumíme a že čím víc toužíme po růstu, tím spíš neochvějně směřujeme do recese, je přístup vlády k veřejným financím.

Pomiňme teď fakt, že každý dluh ve svém konečném důsledku ekonomiku zpomaluje. Protože on ji skutečně zpomaluje. A to každý dluh. Zjednodušeně řečeno, víc dluhů prostě znamená, že se investoři (věřitelé státu) bojí státu půjčovat.

Je to, jako když přijdete do banky a již máte 8 jiných úvěrů. Banka asi také bude rozpačitá a nebude překypovat ochotou dát vám úvěr devátý. Tudíž věřitelé v aukcích státních dluhopisů vyžadují vyšší výnos – jsou ochotni státu půjčit jen za vyšší úrok. Vyšší úroky v ekonomice pak motivují k vyššímu "investování" neboli spekulování na peněžním trhu namísto těch pravých investic do výrobních kapacit.

Ale dejme tomu, že jsme na škodlivost zadlužení státu třeba mohli přijít až s křížkem po funuse podobně jako jeden můj kamarád, který svého papírového psa s rodokmenem až někam do Štrasburku pojmenoval Unikum.

A protože je docela unikum míti psa jménem Unikum, nikdo s takovým jménem neměl zkušenosti, a tak ho nemohl varovat. 1 ukázalo se příliš pozdě, že volat na psa na ulici "Unikume!" nebyl právě šťastný nápad. Leč pozdě.

Tak tedy i my jsme se probrali ze snu, teprve když už jsme si ony zpomalující dluhy nasekali. Pravda, každý na to přišel jinak rychle.

Vláda je však vpravdě rychlík, takže na to přišla až jako jedna z posledních. Takže teď tedy otázka zní, jak z nich ven.

No a dokonalou ukázku vládního přístupu, jehož důsledkem je právě zadupání hospodářského růstu do země, jsme měli šanci vidět na jaře roku 2012. Dlouho předlouho naše milá vláda mlžila, až nakonec přeci musela s pravdou ven: Odnesou to od roku 2013 valorizace důchodů. Tedy ne že by se zastavily úplně, ale budou zásadně osekány. Během následujících tří let 2013 – 2015 by se valorizace měla skládat z jen třetinového růstu cen a z třetinového růstu reálných mezd ve srovnání s "normálem".

Tedy ne že by mně to překvapovalo. My opět před zastavením valorizací varovali už o dva roky dříve. Podstatnější je, proč ze všech těch řešení, která má vláda na výběr, sahá právě na důchody. A že má na výběr celkem dost. Počínaje osekáním třeba… třeba Statistického úřadu, a konče třeba… třeba privatizací pošty (třeba by pak nerozbíjela lidem balíky).

Víte, že do výdajové kapitoly státního rozpočtu "Neinvestiční transfery příspěvkovým a podobným orgánům" se nenápadně dokáže schovat celých 48,9 mld. Kč? A že v ještě nenápadnější kapitolce "Neinvestiční transfery státním fondům" se zase zašijí výdaje za 28,2 mld. Kč, aniž by veřejnost povětšinou tušila, co si pod tím představit?

Co třeba takový Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie? Kdo má dojem, že je důležitější točit za státní peníze tuzemské filmy jen proto, že pak na festivalu XY budeme moct tvrdit, že místo tří českých soukromých nízkorozpočtových filmů vznikly filmy čtyři polostátní než vyrovnat životní úroveň důchodců?

A co třeba podpora sportu ze státní kasy? Kdo má dojem, že je "víc ve společenském zájmu" podporovat čutání do míče (aby pak vrcholoví sportovci mohli z podpory čutání rovnou přejít na podporu při fasování berlí), než je "ve společenském zájmu" zajistit, aby důchodci měli na léčebny dlouhodobě nemocných?

Ne, ne, já neaspiruji na funkci odborového předáka. Já jen rozlišuji mezi výdaji a výdaji.

My totiž výdaje ze státního rozpočtu můžeme při velmi hrubém členění rozdělit do několika skupin: platy státních zaměstnanců, sociální výdaje, výdaje na "běžný chod" státu (typu papír do tiskáren na ministerstvech), dlouhodobější investiční projekty (typu stavby dálnic a podobně) a výdaje jako dotace a transfery mimorozpočtovým subjektům. A každá z těchto skupin má jiný finální dopad na hospodářský růst.

Ono totiž ušetření jedné miliardy korun na straně výdajů neznamená automatické vylepšení veřejných financí o stejnou jednu miliardu, ale o méně.

Když takový státní zaměstnanec dostane nižší plat, méně také odvede na dani z příjmů. A méně si pak může koupit. Tudíž méně se vybere na DPH. Podniky mají menší poptávku po svém zboží, takže mají nižší zisky, a odvedou méně na daních z příjmů firem. Mohou také s menšími zisky zaměstnat méně zaměstnanců, kterým zase chybí jejich mzdy… A tak dál a pořád dokolečka.

Neboli omezením výdajů státu do ekonomiky dojde k utlumení hospodářského růstu, k nižšímu výběru daní a také k vyšším výdajům třeba z titulu sociálních dávek. Říká se tomu multiplikační efekt.

No a různé typy výdajů mají různě silný tento neblahý multiplikační efekt. Vlastně můžeme říct, že síla multiplikačního efektu klesá přibližně v tom pořadí, v jakém jsem skupiny výdajů vyjmenoval. Neboli nejhorší dopad na hospodářský růst má snížení platů státních zaměstnanců a snížení sociálních dávek, nejmenší zpomalení ekonomiky působí omezení transferů mimorozpočtovým fondům (sem můžeme zařadit třeba i různé podpory kultury, sportu apod.).

Z toho také vyplývá, že stát by měl maximálně omezovat jakékoliv výdaje s malým negativním multiplikačním efektem na růst a naopak co nejméně by měl (v době krize) omezovat výdaje s velkým efektem na růst. Bohužel praxe v Evropě bývá často přesně opačná. Je to totiž pohodlnější. (Pro politiky, pochopitelně. Pro obyvatelstvo nikoliv.)

A tím jsme zpátky u valorizací. S těmi to máte, jako když Šichtařová má ledničku naditou šťavnatým hovězím na steaky a pak jí přeskočí a předloží vám zeleninové rizoto, jako by chtěla, abych začal stříhat ušima jako nějaký býložravec. Takový blaf bych čekal, když už svíčková dojde, ale ani o minutu dřív.

Zrovna tak zastavit valorizace v době krize není ten úplně nejlepší nápad, tedy aspoň ne tehdy, pokud už jsme nevyčerpali jiné a lepší možnosti, jak státní rozpočet vyšperkovat.

Jenomže kdyby vláda šetřila třeba u mimorozpočtových fondů, což by mělo mnohem méně drtivý dopad na ekonomiku a její růst, po kterém tak toužíme, pak by to znamenalo sáhnout na odměny v dozorčích radách, ve kterých sedí hromady vysloužilých politiků. A které čekají i na politiky současné. No uznejte to – sáhnout na důchody je přeci mnohem snazší.

Možná čtvrtina starších důchodců ani netuší, co slovo "valorizace" znamená. A z těch, kteří to tuší, polovina stejně nepřijde k volbám, protože nač by vytahovali berle a plýtvali energií na cestu do volební místnosti, když jim výprava pro bochník chleba do krámku za rohem trvá půl dne? Tudíž pro vládu (byť posedlou růstem) je tak nějak příjemnější vyrobit recesi než se trochu snažit a vyspravit veřejné finance rozumnějším způsobem.

Koneckonců recesi, kterou vláda vyrobí, už nebude řešit ona, ale opozice, která se v příštích volbách dostane k moci. Vláda tedy zabije hned dvě mouchy jednou ranou: Sama si usnadní život a zkomplikuje ho příští vládě.

Jen tak mimochodem – když už jsme u těch valorizací – ono to má ještě jeden nikoliv nezajímavý aspekt. Totiž etický. Další, co je špatně, je měnit pravidla hry v jejím průběhu.

Dnešní důchodci vstupovali do důchodu s pevným přesvědčením, že stát jim zachová jejich životní úroveň aspoň částečně. Částečně proto, že valorizace důchodů už ani dnes v některých obdobích nemusí životní úroveň udržovat nezměněnou, protože se počítá na základě takzvaného spotřebitelského koše používaného pro výpočet inflace. Jenomže ten obsahuje třeba i auta, techniku do domácností… Což jaksi není zrovna ten nejklasičtější výdaj pro osmdesátiletého důchodce.

Ten v průměru nejvíc vydá za bydlení a hned potom za léky. Zvláště starší důchodci při vstupu do důchodu na valorizace spoléhali, protože v té době neměli možnost, jak se na důchod připravit sami.

Je totiž rozdíl říct dnešnímu třicátníkovi: "Starej se, dokud máš čas, od státu nedostaneš v důchodu ani korunu." Anebo říci osmdesátiletému důchodci: "My jsme si to rozmysleli – máš to sice blbý, že nemáš naspořeno, ale už ti důchod vyrovnávat nebudeme."

Nejsou příjmy jako příjmy

Markéta Šichtařová

Fajn, víme tedy, že šetřit se dá různě a že pohodlnější je pro vládu šetřit na nepravém místě – takže se toho nakonec kvůli negativnímu multiplikačnímu efektu zase tolik neušetří. Ale ono to s úplně stejnou logikou funguje i opačně, totiž na straně příjmů státního rozpočtu. Někdy chce vláda kvůli děravému státnímu rozpočtu vytáhnout z lidí a firem tolik peněz a takovým způsobem, že to má nakonec přesně opačný efekt – totiž, že veřejné finance jsou v konečném důsledku ještě děravější.

A bruselská administrativa je na to mimořádně "kvalifikovaný" expert. Což znám:

Ne že by to občas nezažil každý z nás. Čas od času se prostě člověk ocitne v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Až je pak sám překvapen, jak se do té šlamastyky dostal. Oslovila mne Česká televize, že by mne ráda pozvala do jednoho diskusního pořadu. Ekonomických témat je přehršle, krize a tak, a tak že by si prý rádi poslechli můj názor. Chvíli jsme to ladili v kalendáři a pak jsem místopřísežně slíbila být na daném místě. Téma mi prý upřesní den předem. Žádný strach – je to téma pro mne familiárně známé. Fajn, domluveno.

"Den předem" byl však na potvoru státní svátek – i nekontrolovala jsem svůj pracovní email. A tak jsem se teprve ráno, pár hodin před natáčením, s nefalšovaným šokem dozvěděla, že se budu vyjadřovat – podržte se – k sexuální výchově. Prý je zajímá můj "osobní názor". Proč já?! Já, která snad veřejně slovo "sex" ještě nikdy v životě nevyslovila! Ale slib je slib. A tak se stalo, že ekonomka krátce nato poposedávala před kamerou jako teenager před prvním rande, a když začala padat slova hodná pornofilmu, snažila se tvářit, jako že ve studiu vlastně vůůůbec není. Zvláštní to řízení osudu.

Když je Šichtařová takovým zvláštním řízením osudu dotazována na názor, zda o*** či o*** se má s mladistvými mluvit, anebo bychom se měli tvářit, že takové věci neexistují, je to nanejvýš tak komické a bude za troubu. Když je Evropská komise podobným řízením osudu dotazována na názor, zda zavést zdanění finančních transakcí, bude za troubu a ještě je to tragické.

Všechno to vypadá úžasně logicky. Banky se aspoň budou státu revanšovat za pomoc z období krize, ne? No jo, ale že by taková banka byla ochotna svou novou zátěž nést sama? Sotva. Milý klient si pěkně připlatí: Přibudou poplatky, poplatky a ještě poplatky.

Ale tím to nekončí. Daň z finančních transakcí není nic nového. Švédsko to v osmdesátých letech zkusilo. A copak se nestalo? Za několik měsíců ji zrušilo. Proč? Protože došlo ke snížení objemu obchodů s dluhopisy o více jak 80 %, s deriváty dokonce o více jak 90 %. Ne že by se přestalo obchodovat – jen se obchody přesunuly do neregulované zóny. Likvidita z domácího trhu se prostě vypařila. Nižší likvidita znamená větší rizikovost, a tedy větší rozpětí mezi nákupními a prodejními cenami. A to znamená krom jiného i prodražení financování zemí, které už teď mají financování tak drahé, že stojí před bankrotem. Ano, páni politici, pěkně jste se milému Řecku & spol. pomstili za to, že vám komplikuje život.

Podle rozhodnutí Evropské komise z konce roku 2011 by daň z finančních transakcí měla přispět do rozpočtu EU – všimněme si: Ani slovo o dopadu na ekonomiku, zato hromada slov o tom, že Brusel bude sedět na zase o něco větší hromadě peněz. To dává smysl. Protože čím větší rozpočet, tím mocnější úředník. Čím mocnější úředník, tím větší úplatek může chtít.

Každá daň je špatná. Každá bere peníze lidem nebo firmám, kteří by moc dobře věděli, jak s nimi naložit, a předává je státním úředníkům, kteří vědí dobře jen to, jak část vybraných peněz odklonit k sobě, ale obyčejně moc dobře nevědí, jak je nejlépe použít pro blaho veřejnosti. Jenomže některé daně jsou méně špatné a některé více špatné. Samozřejmě, že když už není zbytí a veřejné finance si to žádají, je občas nutno některé daně zvýšit. Ale není zvýšení daně jako zvýšení daně. Některé napáchají větší paseku.

Je smutnou realitou, že česká vláda takovým způsobem vůbec neuvažuje. Když chce víc peněz, sáhne po dani, která se zvyšuje nejsnadněji. Nikoliv po dani, jejíž zvýšení má nejméně neblahý dopad na celou ekonomiku. Je to úplně stejné jako s výdaji z rozpočtu: Jako první se škrtají ty, kde to jde nejsnadněji, ne ty, které by byly nejužitečnější.

Proto je český stát stále ochoten platit kopání do míče v rámci podpory sportu, ale současně rušit valorizace důchodů.

Proto se zvýšila spotřební daň na naftu, což naftu zdražilo do té míry, že kamiony při mezinárodní dopravě tankují těsně před a těsně za českými hranicemi, takže příjmy státního rozpočtu jaksi proti plánům ministerstva nevzrostly – no kdo by to byl řekl?

Současně proto ještě nebyla zavedena kupříkladu úplně nová daň na leteckou dopravu – která je všechno, jen ne ekologická, která je nadužívána (schválně, kolik manažerských pracovních cest letadlem je skutečně nutných, protože se věc nedá vyřídit emailem nebo skypem?) a která obtěžuje veřejnost emisemi a hlukem.

Máme bezpočet příkladů, jak stát zvyšuje daně na nepravém místě. Tak třeba daň z převodu nemovitostí. Chce stát vyšší příjmy? Ať ji sníží!

Myslím to vážně: V současnosti je daň z převodu nemovitostí tak vysoká, že se v poslední době rozmohlo její masové obcházení. Je to velmi prosté.

Developer si "koupí" od původního vlastníka pozemek. Ale k převodu nemovitosti v katastru nemovitostí nedojde, daň se tedy nemusí platit. Developer totiž zaplatí původnímu vlastníkovi jen zálohu (která klidně může být i 99 % ceny), postaví na pozemku, který pořád není technicky vzato jeho, domek, a sežene kupce. Developer prodává jen dům, pozemek přechází od původního vlastníka rovnou na nového. Daň z převodu pozemku se platí jen jednou, ačkoliv by se měla zaplatit dvakrát. A platí ji finální vlastník, nikoliv developer.

Je to zcela legální. Ovšem stát je chudší, protože svou hamižností a vysokou daní všechny zúčastněné motivoval, aby ho obešli.

Anebo co třeba zvýšení DPH v roce 2012? Stát chtěl víc peněz, zvýšil sazbu daně – a výsledkem bylo, že nakonec vybral na dani míň. Jak je to možné? Zvýšil daň na nepravém místě. Pokud chtěl stát víc peněz, měl daň spíš snížit. Zboží by bylo levnější, lidé by víc utráceli a stát by měl víc daní. No a jak se z toho stát poučil? Tak, že v roce 2013 plánuje zvyšovat DPH dál.

Můžeme to říct i jinak. Proč vlastně chce vláda menší schodek rozpočtu? Protože jinak by se naše zadlužování stalo neřízenou řetězovou reakcí končící až bankrotem. A co je špatného na bankrotu země? To, že se země ocitne v krizi, že zaměstnanci nedostávají mzdy, roste nezaměstnanost, banky bankrotují a obyvatelstvo přichází o úspory. Abychom se tomu všemu vyhnuli, nechceme se na počátku zadlužovat. Jenomže vláda už zapomněla, jaká myšlenka stála na počátku.

Vláda se snaží vyspravit veřejné finance proto, aby byl rozpočet vyrovnanější – ne proto, aby na konci nebyl propad životní úrovně. Proto je vládě jedno, jakými prostředky vyrovnaného rozpočtu dosáhne.

A proto, ačkoliv má na výběr, sahá vláda i po prostředcích, které vedou mnohem rychleji k tomu, čemu jsme na počátku chtěli zabránit: k hospodářskému propadu.

Způsob dosažení cíle se nám stal cílem sám o sobě. A původní cíl je zapomenut.

Jsou daně vysoké, či nízké?

Vladimír Pikora

Když se na vás řítí v protisměru splašený cyklista, můžete udělat jen dvě věci: Buď zavřít oči, začít řvát a čekat na náraz, nebo zavřít oči, začít řvát a strhnout volant mimo silnici, kde panu sedlákovi zvalchujete svým kombíkem čerstvě naseté obilí. Cyklisty by byla škoda, obilí by byla taky škoda, ale asi se shodneme, že lepší bude obětovat obilí.

Podle stejné logiky můžeme udělat závěr, že každá daň je sice špatná, ale občas musíme udělat dokonce i takovou zvrácenost jako některou z daní zvýšit. A to pak neuškodí udělat si trochu jasno v tom, zda u nás je ta která daň vlastně vysoká, či nízká ve srovnání se světem.

Je to záludnější otázka, než se zdá. Výší daní se totiž ohání kdekdo. A zatímco polovina lidí tvrdí, že jsou u nás daně podprůměrně nízké, druzí zase tvrdí pravý opak. A všichni jsou to kupodivu schopni nějak doložit. Podivuhodné, že? Jako kdyby obojí byla pravda…

Záleží totiž na tom, co srovnáme.

Něco jiného nám vyjde, když budeme srovnávat samotné sazby daní. Ty jsou u nás u leckterých daní mimořádně nízké. Typickým příklad je třeba daň z nemovitostí. Ta je v současnosti ve srovnání s vyspělým světem spíš symbolická a pohybuje se u většiny nemovitostí v řádech stovek korun ročně.

V mnoha státech se ovšem většinou počítá jako určité procento z ceny nemovitosti. Třeba v USA se daň pohybuje podle jednotlivých států v rozmezí 0,2 – 4 %. To by ovšem v našem případě už znamenalo daň v řádech desetitisíců korun ročně.

Například pražský panelový byt v hodnotě kolem 2,5 milionu korun by představoval pro majitele při 4% sazbě roční daň 100 000 Kč, která by směřovala do městské pokladny! A to USA přitom ještě nemají nejvyšší zdanění nemovitostí na světě.

Jenomže takové srovnání, které bere v úvahu jen samotné sazby, je zavádějící. Nikterak nezohledňuje, jak velký díl svých příjmů lidé státu odvádí. Nebo o kolik procent víc peněz by jim zůstalo, kdyby nemuseli platit daně žádné. Asi každý tuší, že odvést státu 10 procent příjmů v Somálsku asi není totéž jako odvést 10 procent příjmů na Wall Street.

Skutečně "spravedlivé" srovnání je tedy takové, které říká, kolik procent státu odvedeme z průměrné mzdy v dané zemi: U nás je to celkem 42,5 %. A tak najednou zjišťujeme, že Češi platí deváté nejvyšší daně ze zemí, které jsou členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). A OECD má celkem 34 členů – takže být devátý, znamená být v podstatě na špici.

Neboli české daně patří k těm nejvyšším v rozvinutém světě! A to prosím přitom skutečně srovnáváme srovnatelné; tato čísla uvádí sama OECD, která pro každou zemi používá stejnou metodiku.

Ale jsou i větší ubožáci než my. Za smutné prvenství mohou své vládě spílat Belgičané. Ti totiž státu odvádí 55,5 % ze své mzdy. A teď si to vezměte: Je to právě belgický Brusel, kde se peče evropská politika. Může snad být zahradníkem větší kozel?

Až s poměrně velkým odstupem za Belgií je Německo s 49,8 %. Švédsko, které má řada z nás zafixované jako symbol vysokého zdanění a rovnostářství, je "až" na šestém místě s 42,8 %, což je v podstatě skoro úplně stejná hodnota jako u nás. Průměr za celou OECD dosahuje 35,3 %.

Naopak na úplně opačném konci žebříčku jsou Chilané. V Chile takzvaná složená daňová kvóta, tedy souhrn všech odvodů, ať už se jim říká daně či třeba pojistné, dosahuje pouhých 7 % průměrné mzdy. (Tak co – ještě neuvažujete o emigraci? V chilské Patagonii je tak nádherná příroda… Tedy spíš byla, dokud jeden z nejkrásnějších národních parků tuhle jeden český turista nepodpálil.)

Navzdory všem řečem o tom, jak ta která vláda nedopustí další růst složené daňové kvóty, se zřejmě budeme muset do dalších let připravit na pravý opak. Zvyšování daní je totiž obyčejně to jediné, co vládu napadne dělat s rostoucím zadlužením.

Hysterii máme v krvi

Markéta Šichtařová

A pak je tu ještě jedna spolehlivá metoda, jak z vytouženého růstu spolehlivě a bleskurychle vyrobit opak, totiž zpomalení růstu, stagnaci, či dokonce propad ekonomiky.

Není to tak dlouho, co jedna osoba mužského pohlaví zatoužila předvést mi, jak bravurně ovládá svůj neméně bravurní vůz. Neb původ tohoto "bravurního" vozu nebyl německý, italský, ani britský, přiznávám, že můj zájem dosahoval jen společensky povinné míry. Nicméně hřebem jízdy se stala jedna pravotočivá zatáčka. Řidič těsně před ní nabral rychlost ve snaze předvést, jak je jeho stroj úžasně nedotáčivý. A následně v polovině zatáčky s hrůzou zaparkoval na krajnici po zjištění, že se proti němu šine dodávka. Místo akcelerace zastavení. Že to bylo poněkud hysterické?

Bylo. Ovšem my – lidstvo – se rádi chováme hystericky.

V autech. Ve vztazích. V politice. I v ekonomice. Jenže z nějakého záhadného důvodu od někoho se to očekává, od jiného ne. Od blondýnky v nebesky modrém Peugeotu 206 bude většina čtyřicátníků opačného pohlaví čekat, že na křižovatce nebude tušit, kdo má přednost, a tudíž si na jejího Peugeota dají pozor. A ke kalamitě nedojde. Od Pikory by sice náhodný pozorovatel už čekal, že křižovatku zvládne, zasvěcení však budou vědět, že v jeho případě může dojít k nenadálému boji se zákeřnou řadicí pákou, a dají si na něj pozor.

Jenomže, co když je tou hysterkou třeba… třeba vláda? Od té by to čekal málokdo. Takže si na ni nedáváme pozor. A to se nám může ekonomicky vymstít. Už jsme říkali, že ještě v říjnu 2011 u nás vláda tvrdila, že ekonomika poroste v roce 2012 o 2,5 % (což byla, s prominutím, blbost). A dokonce na tomto předpokladu postavila státní rozpočet.

A najednou v prosinci 2011 varuje, že ekonomika by také mohla "bojovat o přežití". A že v tom nejkatastrofálnějším případě by se mohla propadnout i třeba o 14 %… (což je, s prominutím, taky blbost.) Takže narychlo zvyšujme daně, abychom tu ekonomiku ještě víc potopili. Co tak nejednou taková otočka, ze dne na den? Je to hysterie z omylu, anebo záměrná hysterie z nějaké kalkulace?

Anebo Evropská centrální banka (ECB). Ještě na jaře 2011 jsem se rozhořčovala, proč pro všechno živé ECB zvyšuje své signální úrokové sazby, když tím dělá současně dvě škodlivé věci a ani jednu užitečnou: Zpomaluje už tak prachmizerný hospodářský růst eurozóny a ještě víc prodražuje financování už tak předluženým zemím. A sražení inflace tím stejně nedocílila, protože – logicky – vyšší úroky nemohly zlevnit drahou ropu, která v inflaci měla prsty.

A pak střih, přišlo nové vedení ECB a všechno bylo jinak. Už v závěru roku 2011 ECB snížila své úrokové sazby hned dvakrát; ty samé, které předtím tak vehementně zvyšovala. Ale s křížkem po funuse, když už se nám hospodářský růst eurozóny stejně drolil jako žmolenka na koláči. Nesvědčí to náhodou o nápadně velké hysterii na místech, kde by ji jeden nečekal?

Anebo chování finančního trhu. Jen co světové agentury přinesly v závěru roku 2011 zprávu, že úrokové sazby ECB klesají, začal bouchat šampus. Eurozóna i s tou svou zatracenou dluhovou krizí byla zázračně považována za zachráněnou. A jenom o pouhé dvě hodiny později šéf ECB na tiskové konferenci připustil, že rozhodnutí o snížení úrokových sazeb nebylo jednomyslné. Taková prkotina! A finanční trh začal šílet a propadat se. Jak to?! Vždyť přeci finanční trh je – tedy alespoň teoretickými akademiky – považován za výkvět racionality a efektivity.

Ale proč vlastně bychom měli být překvapení? Stačí se podívat, co (nebo spíš kdo) ten finanční trh je vlastně zač. Řekněme, že po škole se ukázalo, že někteří z nás mají trochu větší nadání pro obchod než jiní. Z nich ti nejschopnější založili třeba Facebook. Ti, co stále ještě měli nadání pro obchod, ale už se moc necítili na řízení vlastní firmy, se stali obchodními manažery velkých podniků. Další obchodně nadaní, ale už ne tak manažersky schopní, se stali prodejci všeho možného od realit až po auta.

A ti, kteří sice ovládali umění rychle se rozhodnout, ale už nebyli natolik zdatní při přímém jednání se zákazníkem, šli dělat třeba dealera sedícího za monitorem počítače. Třeba v londýnském City. Všímáte si? Analytických schopností či extra vysokého IQ k tomu zapotřebí nebylo. Ne že by mezi dealery nebyli enormně schopní lidé. Ale současně, úplně popravdě řečeno, vlastně znám i takové londýnské hochy, kteří jsou docela ňoumové, jakkoliv je to překvapivé. Tak proč bychom od nich měli čekat, že se budou chovat kdovíjak racionálně?

Mohli bychom říci: No co, tak jsme prostě všichni svorně hysterky, o co jde? Jenomže ona to zas taková legrace není. Je to jedna z prapříčin hospodářských krizí.

Co se totiž stane, pokud obyvatelstvo řádně vyděsíme a vystresujeme? Nebude utrácet, a krize tím bude ještě hlubší. Finanční trh zazmatkuje, protože ECB zazmatkuje, protože v ní rozhoduje banda vysloužilých politiků – a banky přestanou půjčovat, budeme mít finanční krizi a recese bude ještě spektakulárnější. Svou hysterií krize velmi prohlubujeme, nebo dokonce vyvoláváme.

To bychom si všichni svorně pohověli a svým peněženkám ulevili, kdybychom přestali být hysterky a konečně si uvědomili, nic není tak špatné, ani tak dobré, jak se zdá na první pohled. Kdybychom si to totiž uvědomili, konečně bychom se přestali pohybovat i v hospodářské politice ode zdi ke zdi a ocenili bychom význam slova "stabilita".

Krizový management

Vladimír Pikora

Růst se pro nás jako civilizaci stal vskutku modlou. A teď nemám na mysli jen ten růst hospodářský, ale prostě růst obecně. Představa, že v nějakém ohledu nerosteme, je pro nás děsivá. Představa, že v nějakém ohledu klesáme, je pro nás bizarní.

Zkrátka to, že toužíme po růstu, že si bez něj neumíme život pomalu ani představit, není ničím jiným než jednou stranou mince, která ovšem ve skutečnosti má strany dvě: Tou druhou je strach až hrůza z představy, že bychom mohli zažít osobní pokles.

Asi takhle: Kolik Miss za posledních 15 let vydrželo se svým partnerem z "předmissovské" doby? Mně napadá jedna. (Ale jedním dechem přiznávám, že v bulváru se neorientuji ani z poloviny tak dobře jako Šichtařová, kterážto je ovšem v této oblasti na průměrné české poměry také totální břídil, takže se mohu lehce mýlit.) Každopádně se ale asi shodneme, že kopačky si zažila silně nadpoloviční většina ubohých partnerů. Proč?

Psychologové by mohli začít snášet vysvětlení, jak změna prostředí a častější odloučení mění mezilidské vztahy. A měli by jistě pravdu. Ale na totéž se můžeme dívat i jinak, respektive můžeme to samé popsat jinými slovy: Totiž že se kolem slečen missek začali ochomýtat v mimořádném počtu různorodí pánové, kteří však měli společných pár rysů. Jako třeba nadprůměrně přebujelé ego, nadprůměrně naditý bankovní účet nebo nadprůměrnou potřebu vodit s sebou módní doplňky.

Obyčejně představovali ve všech těchto parametrech určité "zlepšení" ve srovnání s předešlým partnerem. Evoluční vývoj byl jasný; partner "musel" být vystřídán. Do okamžiku, než se objevil ještě zdatnější jedinec. Představa, že by se supermodelka mohla vrátit sice k inteligentnímu a upřímnému, nicméně současně penězi neposkvrněnému exempláři muže, je tak nějak směšná. Není to ve své podstatě nic jiného než touha po neustálém osobním růstu: růstu popularity, růstu bankovního konta. Možno dosadit, co je libo.

Abychom si rozuměli, nemyslím, že je to něco odsouzeníhodného. Touha po růstu a současně strach z jakéhokoliv zhoršení či poklesuje v dnešní evropsko-americké civilizaci naprosto běžná vlastnost. Jenomže tato vlastnost má netušené destruktivní důsledky. Kromě toho, že umí dokonale zlikvidovat lidskou spokojenost a vyrovnanost, má destruktivní důsledky třeba i v podnikání či jednoduše řízení podniků.

Co udělá průměrný management průměrného podniku, který větří, že letos zisk neporoste? Ze dokonce zisk může být nižší než loni? Strach má velké oči. A tak zpanikaří. Zavede krizový management.

Začne škrtat v rozpočtu. Dost možná začne i propouštět. Co na tom, že sehnání nového zaměstnance přes personální agenturu, jeho vyškolení a jeho odstupné vyšlo firmu na 250 tisíc, které teď jsou utopené v propadlišti účetnictví? Teď firma vítězoslavně ušetří 20 tisíc měsíčně – po dobu jednoho roku, než bude nutné zaměstnance znovu prostřednictvím agentury sehnat a vyškolit. Ze se to moc nerentuje? Ale vždyť to přeci říkám, že strach má velké oči.

A teď pozor: Na počátku jsme se zeptali, co udělá management, když zjistí, že letos může být zisk nižší než loni. Taky jste si to přeložili tak, že podnik bude mít ztrátu? Pak patříte mezi nadpoloviční část národa, která tuto formulaci pochopí stejně. Jenomže my tu v realitě pořád mluvíme o zisku! O tom, že podnik vydělává. Že má vyšší výnosy než náklady. O ztrátě nepadlo ani slovo.

Bingo, dotkli jsme se podstaty problému. Nám jako společnosti už nestačí, že dosahujeme zisku, že máme z čeho žít, že se máme dobře. Chceme, aby se náš zisk stále zvyšoval, abychom se měli stále lépe, a to vše pokud možno zrychlujícím se tempem. A jakmile náš zisk neroste, jakmile se máme stále stejně dobře, už to vnímáme jako problém. V duchu si to nesmyslně překládáme jako "ztrátu" nebo "zhoršení". A zahajujeme krizový management.

Jenomže co se asi tak může stát, když podniky z ničeho nic začnou šetřit, propouštět a omezovat výrobu, protože neplní plán dosáhnout letos 140 procent loňského zisku, a managementu kvůli tomu hrozí nižší prémie? Pokud to udělá podnik jeden a nejde zrovna o Škodu Auto, moc se toho nestane. Pokud jich to udělá hodně, začne ekonomika skutečně zpomalovat svůj růst. Třeba až do recese.

Ovšem co platí na úrovni podniků, platí zrovna tak na mnohem vyšší úrovni. Dejme tomu, že jsme v jednom roce rostli o 2 % (i když už víme, jak je to s tím růstem HDP a jeho měřením ošidné). A v roce dalším dojde k propadu o 1 %. Média hysterčí, politici ještě víc, lidé se třesou hrůzou.

No jo, jenomže celková výkonnost ekonomiky je pořád vyšší než na počátku roku prvního! Dvě mínus jedna je pořád jedna nad nulou. Měli jsme se před rokem tak zle? Vlastně se jen bojíme, že bychom se mohli mít stejně dobře jako loni. Bojíme se, že se nebudeme mít ještě lépe.

Já nevím jak vy, ale já tomu říkám zhýralost. Už nevíme, co chtít.

Nicnedělání: nejlepší politika

Markéta Šichtařová

"Většina politické energie je věnována tomu, jak napravit důsledky špatných vládních rozhodnutí."

(Milton Friedman, ekonom)

Asi tak po třech letech, co jsme jako kolovrátek omílali, že eurozóna se patrně rozpadne, takže by se raději měla sama zavčasu pokojně rozdělit po vzoru Česko-Slovenska zhruba napůl, si toho na jaře 2012 konečně povšimli i někteří politici. (Tedy ne toho, že by se měla svým vlastním rozhodnutím rozdělit, to se jim dosud zdá revoluční na úrovni nakloňování draka, ale toho, že se asi nucené rozpadne.)

A začali nás s velkou pompou varovat, že se musíme připravit, že by eurozóna taky případně mohla existovat bez Řecka. (Panečku, ti mají ale slabou fantazii. Kde zapomněli Španělsko? Portugalsko? Nebo Itálii?)

Jenomže ti páni politici už nedodali, že rozpad eurozóny bychom dnes vůbec nemuseli řešit, kdyby nebylo jejich vlastní přitroublosti.

Respektive kdyby ve své zoufalé honbě za hospodářským růstem nešli ode zdi ke zdi.

Jeden by byl v pokušení říct: Musí přeci existovat něco jako univerzální ekonomická pravda. Nějaký recept, jak vybřednout z krizí. Historie je už dost dlouhá na to, abychom se do ní mohli ponořit a zkoumat, kde jsme jako lidstvo v krizích udělali chyby.

Tak třeba pokud jsme se snažili krizi léčit zvýšenými výdaji do ekonomiky a ono to nefungovalo, byl by logický závěr, že příště to máme udělat přesně opačně. A pokud by naopak historie ukazovala, že škrty a šetření v době krize nikam nevedou, byl by zase logický závěr, že v krizi nesmíme šetřit. Krizí jsme snad už zažili dost, takže máme dostatečně velký vzorek, abychom mohli rozhodnout, co ekonomice – a potažmo tím nám všem – přitíží, či naopak polepší, no ne?

Takže co nám historie říká?

Prosím slabší povahy, nechť si před následujícími řádky raději nejprve na posilněnou cvaknou panáka slivovice. A silně labilní povahy, nechť je rovnou přeskočí. Protože historie říká následující: Vláda průběh krizí nejspíš nemůže vůbec nijak zmírnit. Vláda může udělat jen jediné: Může krize svým hloupým jednáním prohloubit.

Když totiž stát sype příliš mnoho peněz do ekonomiky, jen zvýší inflaci, nebo zadlužení země, nebo obojí. Přesně to jsme viděli po krizi v letech 2008 – 2009.

Tehdy Evropa spolu s USA došla k názoru, že čím víc peněz nalije do ekonomiky, tím rychleji krizi zažehná. Proto jsme tu měli šrotované. Proto jsme zachraňovali banky, které byly prohnilé od generálního ředitele až po kotelníka. Proto jsme tak dlouho zachraňovali Řecko. Nikam to nevedlo, krizí jsme stejně prošli, až na to, že na jejím konci nebyla ekonomika nikterak očištěná, zato byla ještě zadluženější. Proto musela přijít krize další v letech 2011 – 2012.

Ne že by státy zmoudřely. Pořád musely hledat na trojúhelníku pátý roh.

Když pochopily, že zahlcení ekonomiky vytištěnými nebo půjčenými penězi nikam nevede, zkusily to s opačným extrémem. Se škrty. Ze prý je potřeba srazit zadlužení států. Proto se začaly v celé Evropě škrtat sociální dávky, proto se začaly zvyšovat daně. Proto ekonomiky okamžitě zpomalily. A jakmile zpomalily, domácnostem i firmám se začalo vést ještě hůř. Přestávaly nakupovat a vyrábět, a na daních se vybralo ještě míň než před začátkem škrtů. To proto se státní rozpočet Řecka na jaře 2012 vyvíjí hůř než ve stejném období roku 2011, ačkoliv škrty v něm byly obrovské. Proto musely mnohé evropské země v letech 2011 – 2012 spadnout do další recese.

A z toho logicky plyne: Když vláda může průběh krizí jen zhoršit, pak nejlepší je, když během nich nedělá vůbec nic.

Jenomže k tomu, aby vláda nedělala nic, jsou potřebné dvě věci. Zaprvé si vláda musí přiznat, že je mnohem méně důležitá, než se cítí. Že vlastně ovlivňuje strašně málo. A připustit si něco takového je pro průměrného egoistického ministra neskutečná pecka. A zadruhé, také veřejnost musí pochopit, že vláda není ani z poloviny tak důležitá, jak se tváří. A to je pro průměrnou ochočenou ovečku, která tolik touží vzdát se vlastní zodpovědnosti a nechat za sebe rozhodovat někoho "tam nahoře", pecka ještě větší. Proto veřejnost nikdy nemá trpělivost nechat vládu nekonat.

Kdyby tu trpělivost byla, kdyby vláda ani veřejnost nepanikařila, kdybychom dělali jedno velké NIC, prostě bychom si Jen" prošli jednou očistnou krizí, po krizi by zákonitě zase přišel růst. My ne. Dělat během krize NIC připadá veřejnosti asi tak sexy jako jíst steak polévkovou lžící.

Takže si musíme pod sebou zapálit vlastní postel tím, že v krizi buď sebemrskačsky nalijeme do ekonomiky hromady peněz, ještě víc se tak zadlužíme a vyvoláme inflaci. Anebo naopak si v krizi zrovna tak sebemrskačsky zvýšíme daně, a tím ekonomiku udusíme totálně. Prostě ode zdi ke zdi. A s každými dalšími volbami to každá nová vláda zkouší přesně opačně než ta předešlá.

No jen si takový vládní program zkuste představit: "Naši předchůdci toho udělali hodně špatně a my to víme. A slibujeme, že to tak necháme, protože nedělat nic a zachovat stabilitu je pořád lepší než měnit vše přesně naruby." Těžko představitelné, že?

Takže kudy dál? Poučíme se, zvolíme si politiky s menším než přerostlým egem a budeme mít trpělivost dát jim prostor k nicnedělání? Jasně že ne.

V roce 2012 prakticky ve všech volbách, které Evropou proběhly, voliči rozhodli, že dost bylo škrtů, že chtějí víc výdajů státu. Řecké volby, francouzské prezidentské volby, německé volby v jednotlivých spolkových zemích – všude vidíme drastické posilování levice, nacionalismu, separatismu od eurozóny. Přeloženo do normální řeči:

S úsporami, zvyšováním daní a snižováním sociálních dávek jsme narazili na jednu zeď, udělali jsme čelem vzad a teď zase směřujeme ke zdi druhé. Veřejnost si po éře šetření znovu přeje rozhazovat, půjčovat si, cpát tištěné peníze do oběhu.

Je to průšvih. Už už se blýskalo na lepší časy. Vypadalo to, že Řecko zbankrotuje, sním ještě dvě tři další jihoevropské země a velká část místních bank. Projdeme si tím pádem okamžitou finanční krizi a následně ještě krátkou a hlubokou recesí. A pak už z toho budeme venku. Chybělo strašně málo – snad jen pár měsíců. Jenomže zhruba od jara 2012 jsou karty v Evropě rozdány nově. Vlastně se svým způsobem vracíme znovu do roku 2008 se všemi těmi jeho bláboly o "nutnosti nastartovat růst", "potřebě podržet ekonomiku" či "důležitosti vytváření nových pracovních míst".

Už už jsme měli konec krize skoro na dosah ruky. A místo abychom nic nedělali a se slávou si na ten konec počkali, zase se snažíme zpackat to na další čtyři roky. Pokud totiž nové vlády napříč Evropou podlehnou nutkání konat přesně opačně než jejich předchůdci šetřílkové (a zatím to vypadá, že podlehnou), patrně se dočkáme počátkem roku 2013 malého ušmudlaného růstu těsně nad nulou a vletech 2014 – 2015 budeme znovu válčit s vypečenou recesí.

Možná by hodně pomohly dvě prosté věci. Zaprvé ztížit možnost konání předčasných voleb. A zadruhé protáhnout o rok volební období. Pak by se NIC vládě dělalo mnohem lépe.

No a pak je tu samozřejmě ještě jedna možnost, ale taje spíš z říše přání. Totiž nečekat, že přijde nějaký osvícený politik, který vše změní k lepšímu (nepřijde), ale změnit nás samé. Nevolit pořád dokola ty, kteří lžou voličům, že nastartují růst. Pokud nebudeme hysteričtí my, nebudou hysterická ani média a politici. A budeme mít šanci na vybřednutí z krize.

Krize jako nutnost

Vladimír Pikora

Ano, ano, méně je někdy více. A nic někdy znamená hodně. Vláda by si ze mne měla vzít příklad. Mám potvrzeno, že to funguje. V poslední době se ze mě totiž stal ryze domácí typ. Hodně se snažím pomáhat ženě. Vždy sejí zeptám: "Ženuško, jak bys potřebovala pomoct?" A odpověď je vždy stejná: "Nic nedělej a hlavně nepřekážej!" (To mi vážně jde.) A všechno funguje.

Jenom občas to při tom fungování trochu dře, to když přijde krize. Co je kapitalismus kapitalismem, existují hospodářské krize. Co kapitalismus… Vlastně můžeme jít ještě mnohem hlouběji do historie. Už v dobách zámořských objevů se země jako Portugalsko či Španělsko nejprve jménem krále úctyhodně zadlužily, aby své zámořské výpravy ufínancovaly. A následně bravurně zvládly zaneřádit svou ekonomiku hromadami levného zlata, univerzálního to tehdejšího platidla.

Takže po krátké euforii, jaké poklady si dokázaly přivléci z Nového Světa, přišlo trpké rozčarování v podobě mučivě vysoké inflace. (Mimochodem, nepřipomíná vám to něco…? Třeba takovou úctyhodně zadluženou eurozónu? Anebo Evropskou centrální banku zaneřáďující eurozónu levnými penězi, aby ten svůj dluh utáhla? A následnou krátkou euforii bank a obecně finančních trhů, jak jsme na ten dluh pěkně vyzráli? Další dějství nechť si každý doplní sám.)

Fajn, hospodářské krize tedy byly, jsou a budou. A zaplať pánbůh za ně, protože hospodářské krize mají podstatný úkol: očistit ekonomiku od slabých článků. Nechat zbankrotovat toho, kdo zbankrotovat má, toho, kdo je již neefektivní, toho, kdo již nedokáže držet krok s vývojem.

Slabé články musí udělat místo článkům novým a ekonomicky výkonnějším, protože jen tak se jako celek ekonomika může posouvat na stále vyšší úroveň. Je to vlastně taková ekonomická evoluce. Vymírají nepřizpůsobiví, jejich místo zabírají přizpůsobivější.

Jenomže potíž jev tom, že my, míněno lidstvo, někdy přežívání oněch slabých článků náramně ochotně pomáháme. Čas od času procházíme obdobími, kdy máme nutkavější potřebu než jindy stát ekonomické evoluci v cestě. Což jinými slovy znamená, že blokujeme posun na efektivnější úrovně, rozumějme, posun k hospodářskému růstu.

Máme kdoví proč dojem, že když budeme mermomocí bránit zániku slabých a evolučně již přežitých článků, hospodářský růst tím zrychlíme a posuneme se dál. Nevídaná pitomost.

Nejraději bychom zakonzervovali vývoj života na úrovni prvoků a současně stavěli Bugatti Veyron SS. Nejraději bychom měli doma archetyp Věstonické Venuše, ale s intelektem Sira Isaaca Newtona (což je kombinace, která snad s výjimkou Šichtařové na planetě neexistuje, takže řada lidí pochybuje, zda vůbec ženou je). Nejraději bychom zachraňovali Řecko a současně byli hospodářskou velmocí.

Když ale říkám, že je čas od času větší potíž než jindy s naší nutkavou potřebou stavět se ekonomické evoluci do cesty, pak tím mám na mysli celosvětovou potíž. Byli bychom naivní, kdybychom si mysleli, že jedinými antievolučními borci jsme my, Evropané.

Přelom první a druhé dekády tohoto tisíciletí totiž přinesl nevídaný rozmach naší nevídané pitomosti po celém světě. V USA se americká centrální banka tak tužila, aby zabránila hospodářské krizi, až z toho byla v letech 2008 – 2009 krize jako hrom. Eurozóna se natolik v letech 2010 – 2011 snažila zabránit bankrotu svých nejslabších článků, až je z toho v roce 2012 další recese. A teď tu máme Čínu…

No ano, Čínu. Žádné Řecko. Žádné Španělsko. Kdyby se mne dnes někdo zeptal na největší rizika globální ekonomiky, řeknu "Čína" bez váhání. Ačkoliv většina světa tato rizika stále ignoruje a nejspíš prohlédne až za pár měsíců.

Čína před výbuchem

Vladimír Pikora

A přece lze varování pozorovat už dnes. Čína je jedna velká změť ekonomických nerovnováh. Podobných nerovnováh, jaké vždy můžeme pozorovat krátce před krizí.

Už počátkem roku 2011 čínské akcie zaznamenávaly ohromné propady. Důvod byl jasný: nečekaně slabé výsledky čínských akciových podniků. Ale to je jen začátek. Čína má podle většiny odhadů v roce 2012 zpomalit svůj růst někam k 8 procentům. Na první pohled stále skvělý výsledek, zvlášť když ho srovnáme s evropskou recesí. Na druhý pohled je to výsledek už mnohem horší.

Čínská ekonomika totiž v roce 2011 prošla výrazným růstem cen – to signalizuje, že se přehřívala. Zároveň by ale měla podle všeho v roce 2012 vykázat ohromný přebytek své platební bilance. To zase signalizuje, že je ekonomika v takzvané vnější nerovnováze, neboli primitivně řečeno, potřebovala by volně plovoucí kurz své měny, který by přirozeně zpomaloval růst ekonomiky i cen. (Čínský juan je ale pevně navázaný na dolar.)

A zároveň rostou problémy čínských veřejných rozpočtů. Čína by sice měla letos růst zhruba o 8 procent, ale přitom má skoro tříprocentní deficit svých veřejných rozpočtů. A to je při tak vysokém hospodářském růstu přímo gigantický deficit. Při tak velkém hospodářském růstu by Čína logicky měla mít přebytek státní kasy, nikoliv její tříprocentní deficit!

Co to všechno poskládáno dohromady znamená? Že Čína jako stát vynakládá ohromné prostředky na to, aby čínská ekonomika rostla rychleji, než je zdrávo. Což je zaručený recept na přehřátí ekonomiky. Poslední čísla z roku 2012 ostatně ukazují, že k tomu už došlo. No a pak ekonomika jednoho krásného dne udělá spektakulární bum a z přehřátého růstu se skulí rovnou do krize. To nás teprve čeká. Tak jako USA v roce 2008. (S tím ale svět dosud nepočítá.)

Poradit si s takovou snůškou nerovnováh najednou je snadné jako uchlácholit manželku po právě provalené nevěře.

Správně, Čína je dalším borcem, který došel k názoru, že bude ignorovat příklad dějin a postaví se ekonomické evoluci do cesty. Což v jejím pojetí znamená, že bude stát pumpovat růstové steroidy do ekonomiky tak dlouho, až to s oním růstem přepískne skoro tak, jako jsem to já přepískl s výkrmem a následným růstem našeho psiska. (Podle tabulek by to psisko mělo vážit něco kolem 40 kg. Nyní váží něco kolem 80 kg, aniž by však – jak konstatoval se zjevným úžasem sám veterinář – jevil jakékoliv známky obezity. Prostě jenom tak nějak vyrostl jako Fík.)

Mohli bychom nad tím mávnout rukou s tím, že Čína je vcelku z ruky, tak nás to nemusí zase tolik trápit. Amerika ale taky není zrovínka za rohem a krize v ní zrozená se do tří měsíců proháněla i Evropou.

Všechno tedy nasvědčuje, že v Číně je velké riziko výrazného zpomalení hospodářského růstu a propadu poptávky.

Propad poptávky by se následně odrazil v poklesu přepálených cen čínských nemovitostí a zhoršení portfolia čínských bank. A hned tu máme analogii k USA a roku 2008. S jedním rozdílem. Čínská krize by také mohla znamenat, že Čína přestane financovat americký státní dluh.

Dnes je totiž právě Čína největším americkým věřitelem. Pokud Čína najednou nebude mít zájem o americké dluhopisy (kde by na jejich nákup vzala, když bude mít sama zamotanou hlavu, kde sehnat peníze na svůj vlastní dluh), znamená to také, že Amerika má problémy s financováním svého zadlužení. A to už by nám mělo něco připomenout. Něco, co důvěrně známe z dnešní evropské reality.

Řečeno ještě jinak: Pokud by snad hypoteticky kvůli čínským potížím měla výrazně poklesnout poptávka po amerických státních dluhopisech, máme tu ještě větší problém, než je Evropa se svým Řeckem.

Neustálý růst: hrob štěstí

Markéta Šichtařová

Ekonomika už zažila mnohem horší roky, než je ten letošní 2012, a přece ať se podíváte kamkoliv, všude je cítit jakási těžko definovatelná rozmrzelost. Asi jako u mého kamaráda, který mi tuhle volal.

Já: "Copak se děje?"

– "Ale, akcie mi padají, daně jsou nějak vysoké, šéf je osel, euro mi oslabuje, s manželkou to stojí za pendrek, a potřebuju to vysvětlit s tou eurozónou, já už dneska ničemu nějak nerozumím…"

–"Aha, takže potřebuješ psychiatra, a proto voláš ekonoma?"

–"Jo."

Můj kamarád je jen typickým produktem dnešní doby. Narodíme se a už jsme jednou nohou v pasti. Máme vyzdobené dětské pokojíčky ve znervózňujících jasných a "dětských" barvách, nad postýlkou nám visí všelijaké plyšové potvory, o kterých netušíme, že mají znázorňovat rádoby roztomilé medvídky (medvěda jsme totiž ve věku dvou týdnů života dosud neviděli) a naše autosedačky, na kterých nás rodiče transportují s pýchou na předváděcím kolečku po příbuzných, mají speciální nemuchlající se potahy.

Nám je to upřímně jedno. Kdybychom uměli mluvit, asi bychom křičeli na celý svět, že jediné, co skutečně chceme, je nechat se blaženě houpat mámou v náručí. Ale svět se naopak chová, jako by všechno, co chceme, byly ty nejdražší hračky a značkové plenky.

Potom trochu povyrosteme a rodiče nám začnou vykládat, že o Vánocích přijde Ježíšek a přinese nám hromadu dárků a bude to prostě žůžo. A my tomu věříme. Když potom všechny ty dárky pod stromečkem skutečně rozbalíme, je to fajn, což o to, ale po dvou dnech s úžasem zjistíme, že rodiče nám pozapomněli říct něco podstatného: Totiž že všechny ty nové drahé hračky jsou žůžo jen první den. Později sice taky nejsou úplně k zahození, ale už to není ono. A když potom uvidíme u sousedovic Evičky nové roztomile růžové kozačky (taky od Ježíška), dali bychom za ně všechny naše dárky.

A tak to jde pořád dál. Čím jsme starší, tím víc máme dojem, že nám něco chybí ke štěstí. Říkáme si: "Kdybych měla ještě támhlety vypasované džíny od Armaniho, byla bych zezadu fakt sexy, a tedy dokonale šťastná." Nebo: "Kdybych mohl vyvěsit na Facebooku, že už mám ten poslední iPhone, konečně bych si nepřipadal jako tydýt, troufnul bych si i na tu vyvinutou roštěnku z druháku, a byl bych fakt těžce v pohodě."

A když už ony džíny nebo iPhone máme, získáme zase dojem, že už nám ke štěstí chybí jen zajímavá a dobře placená práce. A potom zase auto. A potom byt, samozřejmě na hypotéku. Jenomže čím víc toho máme, tím víc zjišťujeme, že v tom to není.

Jednoho dne si někteří z nás uvědomí, že naše touha spotřebovávat se v kterýkoliv okamžik života nějak podezřele chová podle stále stejného vzorce:

To, co chceme = stávající stav + NĚCO.

Nikdy si neřekneme, že chceme to, co máme. Vždy máme dojem, že stačí ještě kousínek, ještě jedna drobnůstka, a už tam budeme – tam, v tom sedmém nebi. A když tu drobnost máme, vzpomeneme si, že jsme se vlastně mýlili, že chceme ještě něco navrch. Že prostě pořád něco chceme, něco víc, než máme.

Ale to si připustí jen někteří. Velká část lidí na to nepřijde nikdy. Vždy budou mít dojem, že sedmého nebe je možno s pomocí peněz a spotřeby dosáhnout. Ale drtivá většina lidí bez rozdílu, ať už přijde nebo nepřijde na zbytečnost svého snažení, se stejně bude zbytečně snažit dál. Dokonce i ti, kteří si již připustili, že nekonečná spotřeba je šťastnější neučiní, v ní většinou pokračují s naivní nadějí, že by to třeba jednou přece mohlo aspoň částečně zafungovat.

Primitivní společnosti jsou šťastnější než společnosti rozvinuté. Spojené státy americké jsou nejsilnější světovou ekonomikou; ale současně jaksi excelují v počtu psychiatrů a psychologů na hlavu. Zatímco chudí Indové se s USA nemohou měřit ani co do příjmů, ani co do počtu psychiatrů,

Američany pravidelně ve všech dotazníkových anketách válcují, mají-li oznámkovat svůj subjektivní pocit štěstí.

Ale naše evropsko-americká civilizace to má nalajnované: Musíme růst. Ve všech směrech. A tak roste a úspěšně se množí společenství mocichtivých, soutěživých a lakomých sobců, kteří bez svého osobního cvokaře nedají ani ránu.

Povím vám příběh na motivy pohádky Císařovy nové šaty. Byla jednou jedna žena. Ta žena jako dárek dostala šátek na nošení dětí přivezený od jihoamerických indiánů. Dlouho nějak nevěděla, co stou bizarní věcí dělat. Na transport dětí jsou přeci kočárky. Protože ta žena navíc měla ve zvyku chodit do práce v černém kostýmu vyhovujícím trapně sucharskému bankovnímu stylu, jevil se šátek na nošení dětí jako prazvláštní kuriozita: Kostým totiž nemožně mačkal.

Pak jednoho dne ta žena zkusila jen tak z legrace své maličké děťátko do šátku uvázat – a byla šokována jeho proměnou. Z rozmrzelého uzlíčku dožadujícího se pozornosti se stalo nejspokojenější miminko pod sluncem. Tím bylo rozhodnuto. Drahý kočárek byl odložen, miminko bylo od té doby ke své výsostné spokojenosti nošeno v šátku. Ať se muchlá, co chce.

Jednoho dne ta žena s dítětem v šátku šla na procházku kolem domu, kde bydleli. Potkali jinou paní, moderně a na první pohled velmi luxusně oblečenou dámu vezoucí velmi drahý kočárek. Žena s šátkem bezelstně pozdravila. Nic. Pozdravila podruhé. Zase nic.

A pak, když už se míjely, procedila dáma mezi zuby tak, aby ji ta druhá zcela jistě slyšela: "To je hrozný, jak to ty socky pořád tahají, nemají na kočár…" Děťátko v jejím velmi drahém kočárku vtom okamžiku kvílelo, jak když ho na nože berou, a zoufale kopalo nožičkami. Chybělo mu teplo člověka. Bylo mu šumafuk, kolik (desítek) tisíc jeho vozítko stálo. Druhé miminko, jemně se houpající v indiánském šátku, si v tu chvíli spokojeně broukalo. I jemu bylo jedno, že jeho levňoučké nosítko bylo právě označeno za dopravní prostředek "pro socky". (Vzpomínáte, paní sousedko…?)

Co že to má společného s císařovými novými šaty? Stejně jako v té pohádce o císařovi, konvencemi a předsudky dosud nezkažené dítě nám sundalo klapky z očí.

A co že to má společného s HDP? Předsudky dosud nezkažené dítě nám ukázalo, že v nákladné spotřebě štěstí ukryto není.


# DLUH NA DLUH

Asi nikdy nebylo lidstvo tak zadlužené jako dnes. Dluží jednotlivci, státy, nadnárodní organizace.

Když nejsme schopni splácet, bereme si dluh nový na splacení předešlého. Je to pyramidová hra.

Každá pyramida je odsouzena ke ztroskotání.

A evropská krize není ničím jiným než známkou, že dluhová pyramida už narazila na své limity.

Lidstvo si to ale odmítá připustit – a odpovídá na dluhovou krizi tím, že si bere další dluhy

Dluží jednotlivci…

Po uši v dluzích

Vladimír Pikora

Už jsme přišli na to, že touha po neustálém hospodářském růstu, po permanentně rostoucí spotřebě, je honbou za přeludem. Hospodářský růst neboli růst HDP neumíme dokonce ani změřit, nemůžeme se shodnout, co to je, a čím víc to něco nedefinovatelného chceme, tím víc tomu házíme klacky pod nohy, a tím pomalejší růst ve skutečnosti je. Naše touha po růstu je pošetilá.

Ale ono může být ještě hůř. To když se rozhodneme, že neustálého růstu spotřeby dosáhneme prostřednictvím dluhu. To už není jen pošetilé. To je nebezpečné.

Když jsem byl ještě o hodně mladší než dnes, naskytla se mi mimořádně zajímavá koupě pozemku. A protože jsem tehdy měl méně než málo zkušeností, pozval jsem si před podepsáním kupní smlouvy rodinu, aby si pozemek prohlédla a přispěla názorem. "Je tu pěkná hlína," řekl jeden. (Hm, kromě několika tújí nic pěstovat nehodlám.) "Jé, támhle běží pěkný křeček!" řekl druhý. (Nemyslím, že by výskyt křečků, jakkoliv jsou dnes vidět již jen vzácně, měl vliv na výhodnost kupní smlouvy.) "Je tu neposekaná tráva," řekl třetí. (Viděli jste už stavební pozemek, na kterém by si prodávající pěstoval golfový trávníček?) Že cena pozemku je poloviční ve srovnání se sousedním, to nezaujalo ani jednoho z "rádců". (Rychle jsem se zorientoval, že takoví rádcové jsou mi k ničemu, a při každé další investici jsem od té doby už spoléhal jen na svůj úsudek.)

Taky už jste zažili ten frustrující pocit, jako by všichni kolem jen vysílali informace, ale měli vypnutý jejich příjem? Že všichni pořád mluví jen o prkotinách a jádro problému jim naprosto uniká? Tak přesně v takovém stavu se nachází dnešní Evropa.

Ekonomové neustále vysílají: Život na dluh je průšvih. Žít na dluh můžeme chvíli, ale po čase se nám to vymkne z rukou. Krizi zrozenou z předlužení další zadlužování vyléčit nemůže.

A jednotlivci i vlády si pořád melou svou: Chci nový dům, nové auto, novou manželku, novou dálnici, nový úřad, novou protikorupční komisi, novou superkomisi dohlížející na novou protikorupční komisi – a chci to hned, a proto si to pořídím na dluh.

No a pak se náramně divíme, že se z té hospodářské krize pořád nějak nemůžeme vybabrat.

Mám jednu ne úplně nejlepší zprávu: Jo, mít dluh může fakt být za určitých okolností legitimní důvod pro depresi. Říkám za určitých okolností, protože není dluh jako dluh a zdaleka ne každý dluh je špatný. Některé dluhy mohou být dokonce i výbornou investicí! Takže neuškodí se na ty dluhy, na ty "dobré" a "špatné", podívat trochu víc.

Jistě, já vím, píše se rok 2012. A vím, že kdo nevězí v dluzích až po uši, je trochu divný. Kdo na počátku 90. let mohl říct, že nemá úvěr, byl považován za slušně vychovaného. Kdo totéž přizná dnes, je nezanedbatelnou částí společnosti považován za slušně mentálně retardovaného – o tom není sporu.

Například zatímco v roce 2002 bylo poskytnuto necelých 30 miliard korun v hypotečních úvěrech, v roce 2007 to už bylo více než 180 miliard. To všechno je pravda – a přeci si trvám na svém: Mít dnes dluhy (ačkoliv je to běžné) může být docela rozumný důvod pro depresi. (Ostatně nejsou deprese taky dost běžné?)

Ono totiž to, že je něco "běžné", ještě neznamená, že nám to dělá dobře. Kouření taky není úplně vzácné; a přesto by dneska málokdo tvrdil, že nám vyloženě zlepšuje kvalitu života.

Nejběžnější ze všech dluhů jsou hypotéky. A také jsou společností nejvíc akceptovány. Má to logiku. Mnohem větší nebezpečí se totiž skrývá v dluzích, které financují naši okamžitou spotřebu. Leckdo cítí, že koupit si na spotřebitelský úvěr Harleye, když mám jen průměrný plat, pět dětí na krku a pracuju jako zootechnik v kravínu v Horní Dolní, je sice milý a vzrušující, ale současně i tak trochu odvážný nápad. Ale hypotéky máme sklon brát víc na milost. Nejen, že je má "kdekdo", ale také máme dojem, že "někde bydlet přeci musíme".

A tak není divu, že masové rozšíření hypoték nebylo nepodobné rozšíření antikoncepční pilulky. Obojí znamenalo konec zdrženlivosti a začátek nevázané zábavy. A obojí si rychle získalo ohromnou oblibu. A změnilo životní styl jedné generace. A taky zvyky zaměstnavatelů.

Jsme v bludném kruhu

Markéta Šichtařová

Dnes již zaměstnavatel nehledá coby svého nejperspektivnějšího zaměstnance mladého čerstvého absolventa vysoké školy s červeným diplomem v kapse. Dnes v případě muže hledá otce mladé rodiny, pokud možno s ženou na čtvrté mateřské, který splácí obrovskou hypotéku.

Takový zaměstnanec má totiž o svou práci strach, což znamená bezmeznou loajalitu zaměstnavateli a četné přesčasové hodiny. A takový zaměstnanec také málokdy dává sám výpověď, aby odešel k lépe platící konkurenci, protože nebude riskovat – co kdyby mu to u konkurence náhodou nevyšlo a on zůstal bez příjmu s hypotékou, potomky a rozladěnou ženou na krku, která nemůže žít bez botiček Louis Vuitton?

Takový zaměstnanec skousne i nějakou tu nespravedlnost a neodváží se bouřit, ani když mu několikrát po sobě nevzroste plat. Dluhy nadělaly z mužů poslušné a vystresované beránky.

A pak tu máme ženy splácející úvěry. Ženy, které mají (pravém) dojem, že už jim tikají jejich biologické hodiny. Ale protože pořád tak nějak nemohou kápnout na toho pravého (ani s tím posledním dvacátým šestým v řadě to nevyšlo), a protože tedy musí z jednoho platu táhnout splátky svého bytu, auta a dovolené k tomu, raději si vsugerovávají, že na první dítě je čas do čtyřicítky a že teď, dokud je ještě čas, musí honit kariéru. Omyl, ve skutečnosti honí hlavně splátky svého úvěru. Dluhy nadělaly z mnohých žen emancipované kariéristky, které svému okolí i samy sobě tvrdí, že jejich práce je jejich život.

A největší neplechu přitom páchají ty nešťastné spotřebitelské úvěry. Známe tu situaci všichni. (Pardon, beru zpět, úplně všichni ne, znám i pár intelektuálů a intelektuálek, které nákupy demonstrativně opovrhují. Poznají se obyčejně podle toho, že čtou tituly typu "Poslední trendy v organické chemii".) Zkrátka a dobře jdeme po ulici a najednou na nás z výlohy vybafne Nejnovější Výrobek, bez kterého se letošní sezóna prostě nedá přežít.

A máme pak na výběr ze tří věcí. Buď pokračovat v chůzi. Nebo si Nejnovější Výrobek koupit, protože na něj máme, ale s vědomím, že je to tak trochu rozmarnost vzhledem k těm pěti předešlým Starším Výrobkům, bez kterých se sezóna nedala přežít taktéž. Anebo použít kontokorent na naší platební kartě s vědomím, že je to nejen zhýralost, ale ještě k tomu slušná odvaha. Zvlášť v dnešním světě.

Že nevíte, co to ten Nový Výrobek je? Dosaďte cokoliv, co ve vás vyvolává emoce. iPhone. Kabelku. Foťák. Boty. Potravinové doplňky pro sportovce. Náušnice s briliantem. BMW. Plastickou operaci. Nový projekt na dům. Cokoliv.

On totiž ten dnešní svět má jeden docela velký problém. A ten problém se právě jmenuje dluh. To, že jsme si my všichni ve svém průměru žili po mnoho let nad poměry, vedlo k tomu, že naše banky – míněno banky v USA, v Evropě i jinde v rozvinutém světě – začaly mít problémy. Měly zkrátka moc dluhů. A protože banky měly problémy, rozhodly se státy, že bankám pomohou a jejich dluhy vezmou na sebe. No a teď mají problémy státy. Mají zkrátka moc dluhů. Jinými slovy, to, že jsme na prahu nové hospodářské krize, není výsledkem ničeho jiného, než jsme se už někdy kolem roku 2000 všichni svorně nepěkně zadlužovali.

Teď by se mohlo zdát, že chci říct, že bychom mohli "zachránit svěť4 tím, že se zadlužovat přestaneme. Ale ne, to říct nechci. Ona to totiž vlastně ani nebyla tolik vina naše, myslím spotřebitelů. My, spotřebitelé, jsme se chovali ještě vcelku rozumně, když jsme tehdy využívali všech těch levných možností, jak se zadlužit za mimořádně nízké úroky.

Chyba to byla těch chytráků, kteří na počátku tisíciletí úvěry nabízeli tak levně, a pak se nestačili divit, že se zadlužili i ti, kteří si na to nikdy neměli vzhledem ke svým příjmům troufnout. Ale to teď není tak úplně podstatné. Podstatné je, že myšlení velké části lidí, bank, dokonce i států se dostalo do nebezpečného bludného kruhu.

Tak tedy: Chceme neustále růst. Chceme, aby HDP rostlo, aby naše kariéra rostla, aby naše příjmy rostly, aby naše spotřeba rostla. Ženeme se za přeludem, ne za štěstím. Ale tento náš omyl, totiž že čím víc peněz a spotřeby, tím víc se přiblížíme ke štěstí, s sebou nese jeden vedlejší efekt: dluhy.

Takže čím hlouběji jsme namočení v krizi, tím opatrněji se zadlužováním se na nákup Nových Výrobků, bez kterých "nemůžeme" žít. (Za dva dny budou stejně zapomenuty.) Dluhy nás posouvají do krize stále hlubší. Osobní i hospodářské.

Bohatý chudý a chudý bohatý

Vladimír Pikora

Abychom si rozuměli: Na dluhu jako takovém v principu není nic špatného. Ale za jedné podmínky. Totiž že můj majetek je v každém okamžiku větší než můj dluh, anebo třeba pokud na beton vím, že můj majetek už velmi brzy bude větší než můj dluh. Průšvih přichází v okamžiku, kdy všechno, co mám, mám právě jen na dluh. Byt, auto, dovolenou i poslední designové tričko. To totiž znamená, že nemám nic.

Je velký rozdíl v tom, na co se zadlužíme. Zadlužit se prostřednictvím spotřebitelského úvěru na dovolenou v Karibiku, je moudré asi jako schovávat se před deštěm pod okap. Zadlužit se na koupi auta je chytré asi jako dát si v dešti na hlavu cedník. Zadlužit se na koupi vlastního domu je asi jako vzít si do deště deštník. A zadlužit se na koupi druhého bytu, se kterým hodlám spekulovat, protože svůj vlastní už mám, je asi jako při dešti přeložit místo konání schůzky od kamaráda, kterého jste měli navštívit, k vám domů.

Ten rozdíl je totiž v tom, nakolik můžete v případě potíží předmět zadlužení zpeněžit. Jak snadno a jak rychle můžete z dluhu vycouvat. Čím větší majetek máte, tím víc dluhů si můžete dovolit. Když nebudete schopni splácet, jednoho ze svých deseti Lamborghini se zbavíte snadno a ani to nebude moc bolet. Jenomže bohužel čím větší majetek máte, tím méně se taky potřebujete zadlužovat. Popravdě řečeno – už se vlastně nepotřebujete zadlužovat, už jen chcete. Čím jste chudší, tím větší máte nutkání nakoupit základní věci na úvěr, a současně tím méně si můžete dluhy dovolit.

A najednou se nám úplně mění pohled na věc: Je váš soused, ten, co si postavil ten příšerně brčálově zelený dům s věžičkami, které jsou decentní asi jako Kocourkův proslov o odkloněných milionech, vážně bohatý, když ty své věžičky pořídil na úvěr, který splatí asi za třicet let? Je bohatý, když mu na pěkný plot už nezbude, protože si k brčálovému domu ještě "musel" pořídit džíny od Armaniho a BMW X5 (pochopitelně s nejslabším motorem, což už není na první pohled vidět, protože si na zadních dveřích připlatil sundání označení motoru)? Anebo je bohatší tetka Novákovic, která má důchod pět tisíc, chová si svých pár slípek ("protože ta vajíčka, to je vám ale dneska drahota, to bych vám mladším mohla vyprávět") a k tomu má prastarý a zpustlý sad, nějakých deset tisíc metrů čtverečních, který sousedí s novými stavebními pozemky?

Ono to tak na první pohled nevypadá, ale technicky vzato bohatší je tetka Novákovic. Jsme obětí iluze, naše smysly nás zrazují: Když vedle sebe postavíme tetku v holínkách a s šátkem na hlavě, která si ještě na potvoru zapomněla nasadit zuby, a pana souseda v jeho značkových hadříkách a sklíčky od jeho X5 vyzývavě vykukujícími z náprsní kapsičky, většina z nás nebude váhat a za bohatšího označí souseda.

Jenomže ve skutečnosti jsme identifikovali jen toho, kdo má vyšší příjmy. Toho, kdo se cítí bohatší. A vyšší příjmy ani navenek demonstrovaný pocit nejsou totéž co větší bohatství. Bohatství v pravém slova smyslu, tedy to, co přežije roky a překoná krize, je tím, co by účetní zhruba nazval vlastním kapitálem. Zjednodušeně řečeno tím, co by zbylo, pokud bychom od majetku odečetli všechny dluhy.

A kdybychom se na majetek pana souseda i tetky Novákovic podívali účetním hlediskem, zjistili bychom, že soused má většinu svého okázalého majetku na úvěr. A většina jeho vysokých příjmů jde na splátky dluhu. Zatímco tetka nemá dluh žádný. Zato má velký zpustlý sad, jehož pozemek má hodnotu několika milionů.

A až přijde pořádná krize, soused možná přijde o práci. Možná najednou nebude schopen splácet své dluhy. Dům s věžičkami bude muset hodně pod cenou prodat, protože o brčálové věžičky bude zájem asi jako o vaši tchýni v natáčkách – v tom lepším případě. V tom horším mu jej rovnou vezme banka. BMW mu zabaví exekutor. A zbude mu jedno velké nic. Tetka Novákovic sice nebude mít svůj důchod valorizován, ale s vajíčky od svých slípek a s jablky ze sadu to nějak překlepe.

A kdyby bylo nejhůř, on už syn pomůže s prodejem poloviny sadu. Jenom ta polovina vyjde na bratru pět stavebních parcel. A tetka bude moci uložit do banky několik milionů. I když, jak ji tak známe, co ona by s nimi dělala? Nechá si pár šupů a zbytek věnuje synovi. Tetka s šátkem a bez zubní protézy je nakonec se svým ubohým důchodem pět tisíc ten pravý boháč. Krizi přežije bez újmy, postará se o děti, a ještě po ní zbude velké dědictví.

Tak tedy jednou provždy: Bohatství pořízené celé na úvěr je jen iluzorní. A bohatý je ten, kdo má majetek větší než dluhy. Právě proto jsou spotřebitelské úvěry tak riskantní – co koupíme na dluh, projíme.

Najednou pohádka třeba o bohatství americké ekonomiky začíná dostávat povážlivé trhliny. O bohatství Evropy zmítající se v dluhové krizi raději pomlčím.

Mlčeti stříbro, varovati zlato

Markéta Šichtařová

Ale to bys neměl mlčet. To, že evropské dluhy mají sotva co dělat s bohatstvím, je až moc vážná věc na to, aby se o ní mlčelo. Popravdě řečeno, ono je vlastně až nebezpečné o tom mlčet.

Dokonce si troufnu tvrdit, že právě mnohaleté mlčení o podstatě evropské dluhové krize nás dohnalo do stávajícího stavu. Doslovně. Spekulanti a investoři, zkrátka finanční trh, totiž vlastně dodnes ve své většině nechápou prostý fakt, že bohatství je majetek mínus dluhy. A protože Evropa naakumulovala mnoho majetku jen díky dluhům, měli a mají pocit, že je bohatá. To se zrcadlí ve vysokých cenách akcií, tedy ve vysokém ohodnocení podniků. Zrcadlí se to i ve vysokých cenách státních dluhopisů, tedy vlastně v jakémsi ohodnocení států. V současnosti už dluhy v některých oblastech Evropy rostou mnohem rychleji, než přibývají reálné hodnoty. Neboli minimálně části Evropy, ne-li v průměru Evropa celá, ve své podstatě vlastně chudnou. Jenomže finanční trh to nereflektuje.

Pravda, od začátku roku 2012 sice evropské akcie klesaly, euro oslabovalo. Dluhopisy se pohybují nemastně neslaně. Některé rostou, jiné padají. Ale z velmi dlouhodobého pohledu mnoha let evropské finanční trhy stále rostou – oslabení akcií trvající několik měsíců je v tomto kontextu jako nic. Akcie, dluhopisy, euro – to vše je stále nadhodnocené vzhledem k faktu, že Evropa či její části vlastně chudnou. Můžete namítnout, že když zrovna eurozóna není v recesi, a v té je dost sporadicky vždy jeden, maximálně dva kvartály, její HDP roste, tak jaképak chudnutí? Ale u toho jsme už byli: HDP je jenom fetiš politiků. Bohatství země nevyjadřuje. Bohatství je dáno majetkem bez dluhů.

A jsou-li finanční trhy nadhodnocené, jsou jenom dvě možnosti. Buď budou nadále pozvolně klesat, jako je tomu v průměru už od počátku roku 2012, anebo se dříve či později zhroutí s velkým třeskem. A takový kolaps finančního trhu s sebou může strhnout k bankrotu i pár bank nebo pár států. A třeba takový bankrot státu zase znamená vleklou hospodářskou krizi. Se vším, co je pro krizi typické: Roste nezaměstnanost, padají burzy, bankrotují firmy, vláda se hrdinně bije v prsa, jak s krizí zatočí, její preference klesají, roste počet dlužníků a exekutoři mají pré.

Tomu všemu jsme se mohli do značné míry vyhnout, pokud by politici a novináři už dávno správně informovali veřejnost: "Evropský dluh roste nebezpečně rychle, finanční trh je přehřátý."

Zcela konkrétně na českém příkladu: Za posledních deset let, za které už máme k dispozici statistiku, tedy od roku 2002 do konce roku 2011, vzrostlo české HDP (reálně) o 34,7 %. Ve stejné době vzrostla zadluženost českých domácností (nominálně) o 515,9 %. Tak trochu nepoměr – ale tato čísla jsou naštěstí nesrovnatelná, protože údaj o HDP je očištěn o inflaci. Ale i když inflaci přičteme, zjistíme, že HDP nominálně v těchto deseti letech rostlo o 48,3 %. Opět tak trochu nepoměr.

Anebo se na to můžeme podívat ještě z jiné strany. Například v květnu 2012 vzrostly dluhy českých domácností u bank a finančních institucí o 3,6 miliardy korun na 1,128 bilionu korun. To znamená, že ve srovnání s předešlým rokem se zvýšily o víc než 54 miliard korun. Ale pozor: Je řeč jen o dluzích u "bank a finančních institucí". Pokud jste si koupili pohovku na sekeru od jakési podivné splátkové společnosti, vězte, že se v těchto číslech nenajdete. Takové dluhy Česká národní banka sledovat nedokáže. Takže skutečné zadlužení je ještě mnohem, ale skutečně mnohem větší.

O to podivuhodnější (byť pravdivé) je pak tvrzení, že zadlužení Čechů či Slováků je jedno z nejnižších v Evropě. A vsadím se, že při pokusu tipnout si, které národy jsou na tom nejhůř, by většina z nás prohádala. No schválně: Kdo asi bude s dluhy nejvíc na štíru? Máte pár vteřin na rozmyšlení, než přečtete několik dalších řádků.

Ještě než na to odpovím, musím totiž upřesnit, co to vlastně hádáme. Nemá valného smyslu porovnávat nominální výši dluhů domácností tu a onde. To by nevystihlo, jak velkou práci domácnosti dá dluh splatit. Má smysl porovnávat poměr dluhů domácností k jejich takzvaným disponibilním příjmům. Tento poměr v České republice dosahuje "směšných" 58 procent.

Ano, směšných. Protože průměr za celou eurozónu je 98 procent. A oněmi největšími výtečníky jsou Nizozemci s poměrem otřesných 249 procent a Dánové s poměrem na omdlení ve výši nechutných 268 procent. Kdyby se milí Dánové rozhodli splatit všechny dluhy, které si nasekali u bank, měli by to skoro pětkrát těžší než Češi.

Hypotéka: kdy se vyplatí

Vladimír Pikora

Manželství bývá často hrobem lásky (ne vždy). A dluhy mohou být za určitých okolností hrobem bohatství (ne vždy). Takže co tedy dělat, aby se hrobem nestaly?

Pominu teď případy, kdy si dlužník nabere u hypotéky větší sousto, než je nakonec schopen splatit – to je spíš než co jiného vizitkou selhání kontrolního mechanismu v bance. Ostatně ve srovnání se světem nedosahuje problém s neplatiči zdaleka tak obludných rozměrů. Podle takzvané Vídeňské iniciativy (European Banking Coordination Initiative) činí podíl nesplácených úvěrů na celkovém objemu úvěrů v postkomunistických zemích zhruba 11,3 %. V západní Evropě je ještě mnohem vyšší.

V České republice, která si ještě zdob před rokem 1989 nese tradici odporu k zadlužování, to je Jen" 5,5 %. Každý zhruba osmnáctý člověk tak svůj úvěr nesplácí. Problémy se splácením, které se ovšem ještě nějak daří řešit, pak má samozřejmě ještě mnohem víc lidí. Pořád ale míň než na západ či jih od českých hranic. Číslo by ale bylo ještě menší, kdyby dlužníci nedělali chyby.

Předně poměr majetek / dluhy by měl být co největší, to už víme.

S tím souvisí i to, že hypotéka je zjevně mnohem rozumnější nápad než dvouhodinová zážitková jízda s Hummerem či skok padákem na úvěr, což už taky víme.

Ale i v oněch celkem rozumných hypotékách je rozdíl.

Tak třeba z různých průzkumů veřejných mínění vyplývá, že zhruba třetina Čechů, která si chce vzít úvěr, sáhne rovnou po první nabídce. Zkrátka nevybíráme si, od jaké banky či společnosti si úvěr vezmeme. Vlastně nápadně často se necháme pasivně oslovit nějakou společností, místo abychom si sami banku hledali. To je samo o sobě dost neuvěřitelné. Když Češi kupují auto, neváhají hledat ho měsíc a pak si pro něj zajet až na sever Německa, aby na ojetince ušetřili patnáct tisíc.

A mají dojem, jak na to vyzráli. Když si berou hypotéku za dva miliony na dalších dvacet let, nad bankou nepřemýšlí.

Když vás budou bolet zuby – půjdete ke svému obvodnímu lékaři s mávnutím ruky a konstatováním, že doktor je jako doktor, nebo půjdete k zubaři s tím, že asi bude povolanější specialista? Tipl bych si, že k zubaři.

Když budete chtít postavit dům, necháte si vnutit úvěr od nějaké obskurní splátkové společnosti, nebo oslovíte aktivně banku na hypotéky výslovně specializovanou? Každý by na takovou sugestivně položenou otázku jistě odpověděl, že osloví na hypotéky specializovanou banku. A přesto projekt pod názvem Navigátor bezpečného výběru v roce 2012 přinesl závěr, že průměrný žadatel o úvěr oslovuje jen dvě instituce. Tedy velká část dlužníků si pasivně nechá vnutit hned první nabídku.

Ještě děsivější je zjištění, že podle dalšího průzkumu 87 % lidí se nevyzná v úvěrových smlouvách, které podepisují. A protože současně pro 62 % lidí je nejdůležitějším parametrem, podle kterého se rozhodují, nízký úrok, je těchto 87 % lidí ochotno podepsat velmi nevýhodnou smlouvu, protože zaslepeni nízkou úrokovou sazbou si – v pro ně nesrozumitelné smlouvě – nevšimnou, že je věřitel oškube jiným způsobem. Obyčejně na poplatcích. Nebo na tom, že úroková sazba není uváděna jako roční (p. a.), ale třeba jako půlroční (p. s.). Nebo na neadekvátních sankcích za zpožděnou platbu.

Takové neetické manipulace však obyčejně hrozí spíš u nebankovních poskytovatelů úvěrů; banka na hypotéky zaměřená se vám nebude snažit podstrčit namísto roční úrokové sazby sazbu týdenní.

Chování některých nebankovních poskytovatelů úvěrů občas může připomínat spíš živnost založenou na vymáhání dluhů skrze exekutora než poskytování úvěrů. Banky jsou zvyklé postupovat mnohem víc stylem domluvy ("Ztratil jste práci? Nemůžete splácet? OK, tak se domluvíme, co s tím, bude to pro obě strany lepší než zlomit nad vámi hůl…"). Pochopitelně pokud s nimi ochotně komunikuje i protistrana a nenechává se zapírat.

A pak je tady samo rozhodování o tom, zda raději bydlet v podnájmu nebo si pořídit bydlení na hypotéku. Je překvapivé, jak často je toto rozhodování ovlivňováno jen emocemi a nikoliv racionálními a ekonomickými argumenty. Na jedné straně je tu pohled "můj dům – můj hrad". A k zahození není ani to, že vlastnické bydlení dokáže v důchodu minimalizovat životní náklady.

Na straně druhé straně, co třeba mladý člověk, který ví, že časem zdědí byt, a nyní se jen rozhoduje, zda během dalších deseti let bydlet ve vlastním bydlení či v podnájmu? Anebo velmi bohatý člověk, který nemá motiv minimalizovat v důchodu své životní náklady, protože má dostatečný majetek a příjmy kupříkladu z renty? Anebo člověk, který dokáže investovat třeba do podnikání a zhodnocovat svou investici rychleji, než jak se zhodnocuje nemovitost?

Ve skutečnosti jde vlastně o rozhodování mezi dvěma možnostmi: Buď si koupíme třeba byt na hypotéku a v něm budeme bydlet. Anebo budeme bydlet v tom samém bytě v podnájmu a budeme stranou investovat peníze, které nám zůstanou po zaplacení nájmu a které nemusíme vynaložit na hypoteční splátku. A tyto uspořené peníze se budou zhodnocovat. Co se ode dneška za nějakých 25 let ukáže jako výnosnější? Co přinese větší bohatství?

Každý má jiný plat, jiné nároky na bydlení, jiný úrok v bance, jiné možnosti investování ušetřených peněz. Proto si představme modelovou situaci:

Dejme tomu, že máme byt v okrajové části Prahy s aktuální hodnotou 3.100.000 Kč a nájmem 14.000 Kč, z toho 3.000 činí služby. Uvažujeme, že průměrná inflace bude 3 % a cena bytu se bude v dlouhodobém průměru reálně zhodnocovat taky o 3 % ročně. Na počátku nemáme žádné vlastní peníze, bereme si úvěr na 100 % kupní ceny a banka nám dá úrokovou sazbu 6 %.

V případě, když si investor kupuje byt na hypotéku s tím, že celou částku si půjčil z banky, za celé období zaplatí necelých 6.000.000. Měsíční splátka vychází na téměř 20.000. Ve vlastním bytě ovšem bude muset kromě hypoteční splátky platit i služby ve výši 3.000 Kč. Oproti nájmu platí téměř o 9.000 více. Za 25 let bude mít po splacení hypotéky byt hodnotu 13,3 milionů (inflace 3 % + reálné zhodnocení 3 %).

V případě nájmu si tedy člověk může ve srovnání s hypotékou necelých 9 tisíc měsíčně odkládat stranou, aby jeho měsíční náklady zůstaly beze změny. A teď nastává důležitá otázka: Jak dokážeme tyto naspořené peníze zhodnocovat? Pokud budeme uvažovat velmi konzervativní zhodnocení ve výši zhruba 3 % ročně, pak našetříme za 25 let 4 milióny korun. V té době ale bude hodnota bytu 13,3 milionů!

Zkrátka a dobře pro člověka, který nemá možnost nebo neumí zhodnotit své uspořené peníze o více než o 3 % za rok, je koupě bytu či domu na hypotéku jednou z nejlepších investic vůbec. Po 25 letech navíc ještě bude mít vlastní bydlení a s tím spojené nižší životní náklady.

Když si budeme s čísly ještě chvíli hrát a budeme dosazovat různá procenta, o kolik se člověku podaří zhodnotit jeho peníze, které ušetřil tím, že si nevzal hypotéku, nakonec v tomto modelovém příkladu zjistíme, že z ryze finančního hlediska je bydlení v podnájmu výhodnější než bydlení ve vlastním na hypotéku jen tehdy, pokud člověk má možnost své úspory zhodnocovat o více než 10,7 % ročně. A to už je pro většinu lidí nedosažitelně vysoké zhodnocení. Hypotéka z toho vychází vítězně. Jaký to ohromný rozdíl proti spotřebitelskému úvěru!

A teď to nejlepší. Penzijní fondy ve velmi dlouhodobém průměru zhodnocují (nominálně) vložené úspory zhruba o 3 %. Jinými slovy vložit peníze do hypotéky se zdá být nesrovnatelně zajímavější než vložit je do penzijních fondů.

Bacha na exekutora

Markéta Šichtařová

Pikora nám pěkně spočítal, že pro většinu lidí dost překvapivě i dluh může být nejvýnosnější dosažitelnou investicí. Má to ale podmínku: Musí jít o dluh, po jehož splacení nám zůstane něco hmatatelného, pokud možno nemovitost.

Problém nastává, pokud buď jde o spotřebitelský úvěr, anebo si smlouvu špatně přečteme. A teď pozor. Podle zjištění České obchodní inspekce ze srpna 2012 je více než polovina spotřebitelských úvěrů uzavřena špatně, třeba proto, že má smlouva vážné nedostatky!

Podělím se s vámi o jednu zkušenost.

Mé děti se pyšní větším než malým množstvím potravinových alergií. Po několika letech praxe tak již bravurně zvládáme v hypermarketu kličkovat mezi regály plnými – pro nás nebezpečného – lepku, mléka, vajec, česneku, cibule, ryb, konzervantů… a kdejakých dalších prevítů, jejichž pozření by pro čtyři z pěti členů mé rodiny spolehlivě zajistilo jízdenku nejbližší sanitkou. Pominu detaily, jak je to nepohodlné. Pominu detaily i o tom, jak to ruinuje peněženku. I o tom, kolik koumavosti a času to stojí u plotny. (No schválně, zkuste si upéct vánoční cukroví bez mouky, vajec a mléka. A tušili jste, že průměrná šunka v sobě osahuje stopy mléka a lepku?)

A tak netrvá dlouho a stane se z vás profík na složení toho, co si drze říká potravina, ale co bývá ve skutečnosti často spíš hromadou škrobu obarvenou načerveno barvivem vyráběným z brouků a dochucenou trochou toho lepku. Brzy se také naučíte vynalézavě používat spoustu potravin, o kterých jste roky neměli tušení, či jejichž názvy vám zněly podobně tajemně jako jména maorských vesnic. I objevíte jednoho dne Zajíce.

Jsou prosím zajíci a Zajíci. Já myslím toho druhého. Nemá sice dlouhé slechy a kožich, zato má bílou barvu a na svém obalu píše, že je prý "alternativou kravského mléka". Když si přečtete složení, zaradujete se, protože sice nedržíte v ruce zrovna vitamínovou bombu, ale přeci jen konstatujete, že tenhle druhý Zajíc je pro vaše ratolesti zcela neškodný. A začnete z něj vařit. (Sanitku vskutku není nutno volat.)

No a teď si představte, že jednoho krásného dne, pár minut po večeři, se vaše ratolesti nějak podezřele zabarví do odstínu vařeného raka a začnou lapat po dechu, jak Michael Schumacher, kdyby ho předjela vlastní tchýně. Znovu a znovu zkoumáte, kde se mistr tesař utnul. Že by Zajíc? To stěží. Vždyť přeci na jeho obalu svítí nápis div ne velikosti telete "bez laktózy" – tedy bez mléka. A také se na něm píše "alternativa kravského mléka". Ostatně používáte ho už pár let.

No a pak si všimnete, že úplně maličkým písmem zasluhujícím lupu se na zadní straně uvádí: Obsahuje kaseinát sodný. A protože už jste ve složení rádoby-potravin kovaní, víte, že jde o druhou ze dvou potenciálně nebezpečných složek kravského mléka, totiž o mléčnou bílkovinu.

A nakonec tedy musíte poněkud perplex konstatovat, že: za a) náhražka mléka obsahuje mléko, za b) dříve tomu tak nebylo, za c) výrobce změnil složení bez jakéhokoliv upozornění na novotu na obalu, za d) obal sice zcela správně uvádí, že výrobek neobsahuje laktózu, ale současně za e) všemožně budí dojem, že výrobek tedy neobsahuje žádnou složku mléka, a konečně za f) onu nově přidanou složku mléka pojmenovává pro jistotu latinsky, aby zůstala dokonale skrytá. Nevědomost? Nezájem? Neschopnost? Kdo ví.

A teď suďte: Jste vážně takový vrták, když uděláte tuhle fatální chybu? Když – byť se považujete v potravinách za lehce nadprůměrně orientované a opatrné – přehlédnete zcela zásadní informaci? A co je hlavní: Jak příště neudělat podobnou chybu? Jistě, číst složení i u jablka… a doufat, že se nedočtete, že je z naprosto nezávadného sadu, jen ohryzek je nutno zakopat čtyři metry pod zem. Což ovšem bude fungovat jen za předpokladu, že se výrobce bude obtěžovat upozornit na složení alespoň latinsky. Upřímně se přiznám: Já stoprocentně funkční řešení neznám. Regulace výrobců řešením není, regulace vznikají jen proto, aby bylo co porušovat.

Vím jen o jednom řešení, ale to zdaleka nefunguje dokonale. Totiž ničemu nevěřit, držet se výrobců (či bank), s nimiž mám dobré zkušenosti, a i u nich neustále složení (či smlouvy) prověřovat.

Jak to souvisí s dluhy? Zásadně. V roce 2012 bylo důchodců v exekuci jako ještě nikdy. Mnozí z nich třeba chtěli pomoct svým dětem se splácením jejich dluhů nebo při jejich vyhazovu ze zaměstnání, ale naletěli podomním zástupcům pofiderních úvěrových společností. A takzvané soudní oddlužení, osobní bankrot, u nich často není možné, protože k tomu je nutné během pěti let zaplatit alespoň 30 % nasekaných dluhů. A na to mívají důchodci příjmy příliš nízké. A tak se místo toho seznámí s exekutorem. Podle České správy sociálního zabezpečení byla do dubna 2012 uvalena exekuce na víc než 65 tisíc důchodců.

Bylo by velmi laciné mávnout rukou s tím, že takhle naletět mohli jen senilní vrtáci. Ale my si to nemyslíme. Po bitvě je každý generálem.

Obyčejně k tomu, co kritizujeme, nabízíme aspoň nějaké řešení. Evropské fondy nefungují? Zrušit. Bojíte se penzijních fondů? Nevstupujte do nich. Evropa neví, jak porazit krizi? Tak ať s ní nebojuje a ona odejde sama – o to dřív. Ale tady, tady proti všem našim zvyklostem recept nemáme.

Tedy vlastně máme, ale s tím, že ani zde nefunguje dokonale. A s tím, že Konec exekucí v Čechách nepřinese: Informovat, informovat, informovat. A ukazovat případy, které se mohou přihodit. Což tímto činíme.

… a dluží státy

Když dva dělají totéž, není to totéž

Markéta Šichtařová

Tuhle zase jednou proběhla diskuse na téma, co ještě je a co už není lichva. Je to vlastně nekonečná diskuse. Někdo prosazuje, aby lichva byla posuzována podle aktuální situace dlužníka: Když je dopředu jasné, že dlužník nebude schopen úvěr za daných podmínek splatit, pak má jít o lichvu, ať je úroková sazba, jaká chce. (Podobně to ostatně chápe i zákon.) Někdo si zase trvá na tom, že lichva má být definována od určitého procenta nahoru. O setinku menší procento ještě lichvou není, o setinku vyšší procento už lichvou prý má být.

Názory mohou být různé. Zajímavé aleje, že se obyčejně při podobných diskusích opomíjí jeden aspekt, který je podle mne zcela klíčový. Totiž informovanost. Není náhodou pokusem o lichvu snaha přemluvit neinformovanou a ve financích zcela dezorientovanou babičku k nákupu parní lokomotivy na úvěr pod záminkou, že je to úplně nejlepší uložení peněz na důchod a vyřešení dědictví v jednom? A není náhodou celkem dobrou investicí, když si stejnou parní lokomotivu koupí na stejný úvěr ve financích velmi zorientovaný šéf úvěrového oddělení velké banky, shodou okolností vášnivý sběratel veteránů?

Zkrátka a dobře, když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Což má velmi praktické důsledky.

Totiž když vás třeba takový politik obere o peníze, pak vlastně není zlodějem, ale je zachráncem ekonomiky. Takže například když politici (nejen u nás, ale prakticky po celé Evropě) donutili budoucí důchodce vstoupit do penzijních fondů, pak tito politici byli "zachránci důchodového systému před kolapsem". Pravda, teď Řecko zbankrotovalo a řecké penzijní fondy musely odepsat svůj majetek v podobě řeckých státních dluhopisů, Španělsko možná teprve zbankrotuje, Maďarsko svůj penzijní systém již téměř zestátnilo, inflace nezdravě roste napříč celou Evropou, takže ať počítám, jak počítám, nemůže z toho vzejít nic jiného, než že penzijní fondy, které všechnu tu mizérii skoupily, nejspíš budou mít výnosy žádná velká sláva. Ale ti, kdo to způsobili, totiž politici, budou pořád zachránci. Kdyby vás o důchod podobným způsobem připravil třeba investiční poradce, už by to bylo na pováženou.

Anebo jiný příklad. Když si některý z politiků odkloní pár miliónů s nejasným původem, je nakonec před veřejností jen za moulu, který chtěl trochu neobratně napálit svou dále již ne drahou polovičku. Kdyby si stejné miliony odklonil řadový úředníček obecního úřadu, jeho manželka by sice nikoho netrápila, zato finanční úřad by víc pálily ony miliony a úředníček by byl za zloděje.

A tak se mohlo stát, že když si jednotlivec vezme úvěr, který zjevně nikdy nemůže splatit, je to v očích úřadů v lepším případě mamlas, v horším případě podvodník, který chtěl vytunelovat banku. Když si úvěr, který zjevně nebude schopen splatit, vezme stát, pak je takový stát nejspíš "obětí krize, kterou vyvolaly nenasytné banky". A "musí mu být pomoženo".

Své o tom ví i Španělsko.

Ale Španělsko se přesto nejspíš nestane zemí, která bude jednou figurovat v příslovích. To proto, že Španělsko nebylo první. A stejně jako dnes (skoro) každý ví, že na Měsíc jako první vstoupil Neil Armstrong, ale málokdo si už si vzpomene, že druhý byl Edwin Aldrin, za padesát let bude mít patrně většina lidí pocit, že "To" začalo Řeckem. Takže až děti zapomenou, co jsou to "sedláci u Chlumce" (a to už bude hodně brzy), možná se začne říkat "dopadli jako Řekové s eurem".

Falešné řecké naděje

Vladimír Pikora

Není časté, aby se v jedné zemi v jediném roce konaly dvoje parlamentní volby. Není už vůbec obvyklé, aby se stejné volby konaly v rozmezí jednoho čtvrtletí. A je poněkud podezřelé, když se stejné volby konají dva měsíce po sobě. Řekové jsou borci, Řekové to zvládají.

První parlamentní volby proběhly v Řecku v květnu 2012. Nešlo zrovna o málo. Beze slov všichni chápali, že je to vlastně referendum o setrvání Řecka v eurozóně. Finanční trhy proto napjatě čekaly.

Jenomže volby přinesly výsledky, z nichž aby čuně nějakou vládu poskládalo. Představitelé státu si tedy velmi demokraticky řekli, že na názor veřejnosti z prvního kola kašlou a že si veřejnost musí dát reparát a volit "lépe". Druhé volby vypsali hned na červen. Později se volby konat nemohly. Později by totiž na ně už nebyly peníze. A tak finanční trhy poněkud neoriginálně opět po několik týdnů nedělaly nic jiného, než že čekaly, jak dopadnou druhé řecké volby.

Lidé se někdy k něčemu upnou a myslí si, že až to budou mít za sebou, bude už dobře. Čekají a čekají, až bude po všem. Tak se upnou třeba k maturitě nebo ke svatbě. Jenomže pak přijde nějaký nový problém – třeba tchýně – a je to tu zas. A zase se čeká. Čeká se, až tchýně odjede do lázní… A tak pořád a dokola.

Finanční trhy jsou na tom podobně. Usmyslely si, že až bude po druhých řeckých volbách, bude dobře. Budeme totiž vědět, jestli Řecko zůstane v eurozóně, či ne. Jenomže chyba lávky, rozuzlení se opět nekonalo.

Řecké volby v červnu 2012 sice vyhrály proevropské strany, ale tím jistoty končí.

Nová proevropská vláda "bude muset" uskutečnit řadu velmi nepříjemných opatření, o kterých dopředu víme, že v minulosti nefungovala, takže ani v budoucnu fungovat nebudou: Bude se totiž snažit aspoň naoko splnit závazky vůči Evropě, díky nimž si Řecko vysloužilo pomoc. I plnění naoko bude fuška. Protože ekonomika klesá už pátý rok v řadě. Nezaměstnanost roste vysoko přes 20 procent. A státní rozpočet je na tom po posledním zvýšení daní hůř než před ním. Ačkoliv totiž vláda škrtá a zvyšuje daně, lidé se vyhýbají daním výměnným obchodem zboží za zboží. Záchranná opatření diktovaná experty MMF nefungují. Země je pouze v hlubším rozkladu.

Jen hlupák by se preventivně nechystal na variantu, že stejně nakonec přijde drachma, a tedy znehodnocení úspor v bankách. A že banky stejně zůstanou bez přísunu vkladů, zato s nesplácenými dluhy. Bankovní sektor je proto na pokraji kolapsu a obyvatelstvo zněj houfně vybírá vklady. Nevěří euru. Všichni se totiž bojí, že s drachmou by přišla devalvace, a lidé by přišli o své úspory. A v tom – tedy v bankách – je nyní jádro problému.

Problémem je hlavně špatná likvidita bank. V řeckých bankách toho postupně moc nezbude. Budou to prázdné skořápky plné špatných úvěrů. Evropská centrální banka (ECB) sice nesype do řeckých bank likviditu přímo, to by bylo moc okaté, ale zato likviditu sype do řecké centrální banky a ta ji zase posílá do jednotlivých bank. A dokud tomu tak bude, bude vše "v pořádku". ECB to však nebude dělat věčně, a až skončí, řecká centrální banka nedokáže bez vlastní měny udržet tamní banky při životě. Buď je nechá padnout, což je pro kapitalistický systém nejhorší rána, nebo zavede vlastní měnu. I s novou měnou to ale bude těžké. Lépe se ale pak v zemi díky omezení převodu peněz udrží kapitál.

Samotné dluhy řecké vlády v tomto kontextu vlastně už ani nejsou takovým problémem. Evropa postupně donutí investory, aby ještě rádi stejně jako v minulosti škrtali další desítky procent řeckého dluhu. Pokud se to ještě několikrát zopakuje, nebude soukromý sektor držet už prakticky žádný řecký dluh. Postupně ho evropské banky odepíšou. Což jinými slovy znamená, že řecký stát bude dál v malých krocích "minibankrotovat", protože odpis státního dluhu je bankrotem, a Řecko tak v uplynulých dvou letech zbankrotovalo už několikrát. Ale řecké banky do té doby, než bude postupnými minibankroty odepsán celý řecký státní dluh, nemusí vydržet.

Volby tedy nic nevyřešily ani na reparát. Stav Řecka je stejný jako před dvěma roky: Dluh zde stále je a stále se neví, co s ním. Ale na rozdíl od doby před dvěma roky jsou nemocnější řecké banky. Je vyšší míra řecké nezaměstnanosti. Eurozóna má míň peněz. A meziroční nárůst počtu imigrantů z Řecka do Německa překročil 90 %.

Diskuse o zavedení drachmy tedy nekončí. Jen to bude trvat déle.

Rozbuška made in Spain

Markéta Šichtařová

Mezi námi: Už dávno to není Řecko, kdo rozhoduje o dalším bytí a nebytí eurozóny. Je to Španělsko.

Řecko bylo jen slabým čaj íčkem – to vzhledem ke své velikosti. A v řeckém případě šlo hlavně o to, zda bude, nebo nebude spuštěna řetězová reakce. Řecko nebylo pro eurozónu nebezpečné samo o sobě. Nebezpečné bylo, že pád Řecka by mohl odstartovat pády další. Historie totiž ukazuje, že bankrot země málokdy chodí o samotě. Jakmile padla země jedna, obyčejně v historii padaly i země další. To proto se Evropa Řecka bála. Bála se, že Řecko by mohlo s sebou strhnout i Španělsko.

Stalo se. Řecko je dneska už ztracený případ. Evropa nad ním zlomila hůl. Španělsko je to, oč tu nyní běží.

Jenomže Řecko nám může posloužit jako skvělá laboratoř. Vzpomínáte si, když Evropa poprvé půjčovala Řecku, jak nás evropští politici přesvědčovali, že to je naprosto výjimečná situace, která se už nikdy nebude opakovat? Vidíte, a pár měsíců po Řecku dostalo pomoc Irsko. Pak Portugalsko. A v roce 2012 Španělsko.

Kde ale se ten španělský problém vlastně vzal? Španělské problémy jsou přeci jen trochu jiné než ty řecké. Tady už nejde o dlouhodobě špatně nastavený systém výběru daní a výplaty nesmyslných dávek typu bonus za včasný příchod do práce. Španělská krize je hlavně dozvukem americké hypoteční krize v kombinaci s přijetím eura.

Počátek tohoto tisíciletí byl totiž ve Španělsku ve znamení boomu trhu nemovitostí. Ty šplhaly nahoru mnohem rychleji než ve většině jiných zemí. Španělsko bylo úžasnou destinací nejen na trávení prázdnin, ale pro Severoevropany i pro trávení celého důchodu. Aniž by rostla porodnost, rostl po přijetí eura ve Španělsku díky imigraci počet obyvatel a s nimi i ceny nemovitostí. Produktivita v ekonomice ale nerostla stejně rychle jako ceny v eurech. Španělsko se tedy stávalo drahé, současně ale kvůli nízké produktivitě v ekonomice naprosto nekonkurenceschopné. Podnikům se přestávalo dařit prodávat španělské zboží za hranicemi.

Ostatně tohle mají Řecko a Španělsko společné. V případě Řecka je obtížné vzpomenout si na jiný vývozní artikl než oříšky v medu a olivový olej. V případě Španělska si zase většina z nás vzpomene na Seat, někteří na korek a vlastníci zahrádek se otřesou při pomyšlení na aušusové španělské slimáky, kteří jsou tak ničemní, že nešmakují dokonce ani našemu nezavřenému psisku.

S příchodem krize přichází ve Španělsku obrat a ceny zase začínají klesat. Už tak zdecimované podniky musí prudce propouštět. Najednou mají lidé problém splácet své hypotéky. A to je problém i pro banky. Ty koncem roku 2008 poskytly v úvěrech jen stavebním firmám kolem 300 mld. eur. Jenomže úvěry do nemovitostí přestaly být spláceny a dodnes je v úvěrech do nemovitostí utopeno přes 180 mld. eur.

Pád přehřátého nemovitostního trhu byl o to větší, o co silnější byla španělská krize. A ta vpravdě stála a stojí za to. Bez práce je v roce 2012 čtvrtina lidí, mezi mladými ale práci nemá celá polovina. Nejsou tak vzácné smutné případy, kdy v celé pětičlenné rodině má příjem jen jeden z postarších rodičů, který si nemůže dovolit odejít do důchodu, protože musí živit své dospělé děti. A tyto dospělé děti se zase nemohou ženit a vdávat, protože by svou mladou rodinu neuživily.

Nicméně vysoká míra nezaměstnanosti ještě nutně nemusí znamenat nedostatek pracovních příležitostí. Kdo si v letech 2011 nebo 2012 zajel do Španělska na dovolenou, jistě si všimnul, že není problém třeba v restauracích narazit na zcela legálně zaměstnané mladé Slováky obsluhující turisty. A to přitom více než 50 % mladých Španělů (ve věku 15 až 24 let) nemá práci! Řada Čechů ve Španělsku podniká jako "opraváři na zavolání". A není problém narazit ani na dočasné či permanentní přistěhovalce z Latinské Ameriky.

Jak je to možné? Tito přistěhovalci vesměs ze zemí, kde se neplatí eurem, jsou ochotni pracovat za tak nízký plat v eurech, že mladí Španělé raději budou volit odpolední siestu než za stejných podmínek nastoupit do práce.

Banky tedy už na sklonku roku 2008 začaly mít ohromné problémy. První banku zachraňoval stát už v březnu 2009. Situace eskaluje v červenci 2011, kdy sloučením jedné velké banky a šesti menších bank vzniká dnes mediálně neblaze proslavená Bankia. Podobný proces pokračuje i u dalších bank. Z 55 menších bank vzniká 11 větších bank. Z 55 malých problémů tak vzniká 11 problémů velkých. V únoru 2012 jsou banky pod tlakem, odepisují špatné úvěry v hodnotě 50 mld. eur a postupně se připravují na další odpisy. Situace se však pořád zhoršuje. V květnu 2012 vstupuje do Bankie stát. A pořád to nestačí a pořád se situace dál komplikuje. Ukazuje se, že Bankia bude potřebovat víc peněz, než se původně zdálo, a střadatelé se bojí o své úspory. Investoři, často drobní klienti banky, utrpí v bance 70% ztráty.

A v té chvíli, tedy na jaře 2012, se zdá, že bude ještě hůř. Statistiky totiž ukazují, že kdo může, své peníze odesílá pryč ze Španělska. Už to tedy není problém jen několika bank. Je to problém celého státu. Vláda se bojí, že jí zůstanou banky jak prázdné skořápky, kde budou špatné úvěry a pak už nic. Všichni si kladou otázku, kdo za to může. V tu chvíli (6. června 2012) zahajuje státní zástupce v Bankii vyšetřování, zda nedošlo ke korupci.

Španělsko se prostě stalo zářným příkladem, co dokáže děsivá trojkombinace hospodářská krize – vysoké zadlužení státu – přijetí eura. Ani jedna věc z oněch tří by Španělsku sama o sobě přehnaně neublížila. I dvě současně by Španělé patrně víceméně ve zdraví přežili. Ale jejich kombinace položila jedno ze sedmi evropských království na lopatky.

Pomoc pro Španělsko

Vladimír Pikora

Se Španělskem to je jako s mou zahradou. Už Mach a Šebestová věděli, že zajíc žije v lese a nikoli na nádraží. Nicméně – jak říká jeden zadržený politik – život je někdy neuvěřitelný. I nastěhoval se mi zajíc na zahradu. Marně se ho snažím zbavit. Pes připomínající poníka se na něj usmívá a zajíc mu odpovídá veselým vrtěním ocásku při konzumaci mých vypiplaných růží. Kolegyně z kanceláře mi radí dát mu k otevřeným vratům mrkvičku, že prý sám uteče. Jenomže já se bojím, že tím jen odstartuji invazi jeho kolegů. Šichtařová radí brokovnici. Jenomže já se bojím, že s tím se mi na zahradě kromě zajíců usadí i parta ochránců přírody a budu namydlený úplně: Luxusní hostina ušáků začne. Řešení asi není.

I Španělé došli k názoru, že přirozené řešení pro ně asi není.

A tak 10. června 2012 Španělsko požádalo o první pomoc. Oficiálně na řešení problémů svého bankovního sektoru.

Pikantní na tom bylo, že ve chvíli, kdy Španělé žádali o pomoc pro banky, ještě nevěděli, kolik vlastně potřebují. To ukázal až následný audit. Stejně tak ačkoliv již řadu měsíců rostla pravděpodobnost, že Španělsko tíhu bank neunese a bude muset požádat o pomoc, výnosy španělských dluhopisů coby cena, za kterou si Španělé půjčují na chod země, ještě nebyly tak vysoko, aby to již bylo nutné. Kam tedy ten spěch? Proč ještě Španělé nečekali? Co může někoho motivovat hlásit se o peníze a nevědět přitom, o kolik si má říct?

Je to až nechutně prosté: Španělsko požádalo o pomoc pro banky poslední víkend před napjatě očekávanými řeckými volbami. Před volbami, kterých se všichni děsili. Hrozilo v nich, že vyhrají protievropské strany, Řecko kvapně opustí eurozónu, a zanechá po sobě na finančních trzích rozvrat. Počet zemí, které by v důsledku spuštěného dominového efektu mohly potřebovat pomoc, se najednou mohl prudce zvýšit. Ovšem co nerostlo, bylo množství peněz, které byly na finanční pomoc připravené.

Pouze pro představu, kolik ještě peněz v té chvíli zbývalo: Záchranné evropské fondy EFSF a ESM založené pro boj s dluhovou krizí mohly dohromady půjčit 700 mld. eur. Z toho 200 mld. eur se již dříve rozpůjčovalo, dalších 100 mld. eur se rezervovalo v okamžiku jeho žádosti pro Španělsko. Zbývalo posledních 400 mld. eur. Pokud by padla třetina eurozóny, což podle našeho odhadu je dost dobře v krajním případě možné, tyto peníze nemohly stačit. A kdo dřív přijde, ten dřív mele. Španělsko tedy spěchalo, protože chtělo mlít.

Navíc španělští politici doufali, že když si vezmou dříve "malý" úvěr, nebudou si už muset brát později "velký" úvěr. Jenomže to je naivní. Povede půjčka Španělsku k větší důvěře na trhu? Dokud nebude obnovena důvěra, nic není zachráněno. A důvěru si Evropa jen stovkou miliard nekoupí. Španělsko je v recesi. Nezaměstnanost je rekordní a bude hůř. Úvěry v Evropě zatím neřeší nikde nic. Stále je třeba půjčovat si víc. Už i slepí a hluší si musí připustit, že se Evropa rozkládá.

A ještě minimálně jeden, a to dost akutní, důvod mělo Španělsko k tomu, aby s žádostí o pomoc neotálelo. Totiž bálo se, že v řeckých volbách, které byly naplánované hned na následující víkend, vyhrají strany, které sice budou chtít euro, ale nebudou chtít záchranou politiku diktovanou Německem, což by dříve či později mělo znamenat skutečný bankrot Řecka. (Ten první zatím nesli především akcionáři bank a řečtí důchodci, kteří v penzijních fondech přišli o budoucnost). Teď by hrozil pravý bankrot se vším všudy, a tedy i s pádem bank a ztrátou vkladů v nich. To by mohlo logicky vyvolat tlak i na banky mimo Řecko.

Zatímco o banky na severu Evropy se málokdo bál, u těch španělských byla obava, že by to neustály a nastal by run na banky. Všichni by běželi vybrat hotovost, což by tamní bankovní sektor položilo. Bylo proto třeba posílit španělské banky (alespoň na papíře), a to ještě do řeckých voleb.

A tak se Španělsko jednoho červnového dne oficiálně stalo po Irsku, Portugalsku a Řecku čtvrtou evropskou zemí, která natahovala žebrající ruku.

A pak, týden po první španělské žádosti o pomoc, proběhly druhé řecké volby. A ačkoliv v nich vyhrály proevropské strany, a tudíž "mělo být lépe", výnos desetiletého státního dluhopisu ve stejný okamžik vyskočil na nejvyšší hodnotu od zavedení eura. Na úroveň, kde už Řekové a Portugalci žádali o pomoc. Politici nechtěli věřit svým očím asi jako Šichtařová, která kouká na váhu a rozčiluje se, že je rozbitá, protože kila nejdou dolů.

I Španělé najednou dostali pocit, že se něco rozbilo. Minulý týden žádali o pomoc pro bankovní sektor a dnes jsou zralí na pomoc pro celý stát! A tak netrvalo dlouho a začalo se mluvit o druhé žádosti o pomoc, tentokrát pro Španělsko jako stát. A o kolik si vlastně máme říct? Kolik že to ještě v záchranných fondech zbylo? 400 miliard eur? Aha. Takže přesně v den zahájení londýnské olympiády poprvé na veřejnost pronikly zprávy, že Španělsko uvažuje o žádosti o 400 miliard. (Pro jistotu – aby jim je někdo nevyfoukl před nosem.)

Kam ho nejlíp schovat?

Markéta Šichtařová

Faktem je, že to se mnou jde z kopce: Tuhle mě nadchlo mečení Ozzyho, jenomže pak jsem zjistila, že ho vysílá pořad Retro. To zjevně něco vypovídá o mém věku. Ale i tak – o váze by měli někteří jedinci raději pomlčet.

A když už jsme u toho, myslím, že taktně by se mělo pomlčet o více věcech. Tak třeba jsem náramně zvědavá, jak se ode dneška za pět let budeme zpětně dívat na dnešní oblíbené tvrzení, že to jediné, co může předluženou Evropu zachránit, je zvýšená integrace právě s takovými zeměmi, jako je třeba Španělsko. Možná si pak budeme pozdě přát, abychom bývali mlčeli.

O "nutnosti" integrovat Evropu ještě víc než dosud se v souvislosti s evropskou dluhovou krizí mluvilo od samého začátku. Jenomže tlak na integraci se s prohlubujícími se problémy pořád stupňuje. Ne náhodou. Nejprve se opatrně mluvilo o společných evropských dluhopisech, které měly předlužené země zachránit. Potom o fiskální unii. Potom dokonce o bankovní unii. A když na jaře 2012 požádalo Španělsko o pomoc, stalo se volání po ještě hlubší evropské integraci doslova posedlostí. Čím víc se zásoba peněz v záchranných fondech tenčila, tím víc po ní politici volali.

Veřejnosti bylo správně politicky vysvětleno, že jsme všichni Evropané, tudíž musíme táhnout za jeden konec provazu a musíme se ještě víc semknout, protože to je ta správná cesta, jak zadlužení porazit. Fakt?

Když jsem chodila do 1. třídy, všude jsem vídala záhadné nápisy "mupymup". Když jsem se ptala rodičů, co to znamená, řekli, že nic, že jsem si ten blábol vymyslela. Nenechala jsem se odbýt, jeden takový záhadný nápis odpárala z nástěnky a přinesla jim ho až pod nos. Rodiče se zděsili, zeptali se, zda mne někdo viděl, pak mi vysvětlili, že to není "mupymup", ale v azbuce napsáno "MHpy MHp", pohrozili mi, že už to nemám nikdy říkat, že prý by to ve škole považovali za provokaci nebo politický vtip (což vyjde nastejno) a pak mi oznámili, že v páté třídě se začnu učit rusky a prý to pak pochopím.

Ale já to nepochopila. Ani když už jsem azbuku uměla. Nějak mi unikalo, proč něco tak samozřejmého, jako že svět chce mír, musí viset na každém patníku. Jako by snad někdo mír nechtěl. To už by kandelábry rovnou mohly být počmárány hesly: "Chceme být zdraví a nechceme se narodit jen s jednou rukou"– a vyšlo by to nastejno. A už vůbec mi nebylo jasné, proč se na to nesmím ptát a co je na tom za provokaci. (Zato jsem rychle pochopila, že čím větší tyátr se kolem nástěnek dělá, tím víc působí směšně, neboli úctu si povinností nevymítíš.)

Už jsem si myslela, že "mupy-mup" zmizelo v propadlišti dějin. A ejhle, je to tu zas. Jen v novém kabátě. Nově teď ‚jsme všichni Evropané". A kdo se podiví, proč o tom mluvit (konec konců většina z nás se narodila v oblasti zvané "střední Evropa", tak snad to je logické, že nejsme Australané ani jihoameričtí Indiáni), je provokatér a nepřítel státu. Dokonce se sepisují mezinárodní smlouvy, které mají naše "evropanství" posvětit, nebo petice jako "ANO pro Evropu", které nám taktéž mají vysvětlit, jak to s tím evropanstvím je.

Co mi nikdo v mých školních letech nevysvětlil, bylo, že politické nástěnky vlastně vůbec nemají ten účel, který měly na první pohled: Sdělovat zjevná fakta, jako třeba že si přejeme mír. Že ve skutečnosti v pozadí stojí mnohem hmatatelnějších jevy: geopolitické zájmy a hospodářské závislosti. (Za vším hledej moc a peníze.) Stejně tak mám podezření, že současná vlna "proevropanství" jenom v dobré víře sedla na lep zájmům mnohem sofistikovanějším a hmatatelnějším, než je pouhé hlášení se k našemu původu. (Prostě za vším hledej moc a peníze.)

Vstřícnost vůči Bruselu je veřejnosti prezentována jako posvěcení našeho evropanství. Buď jsme s Evropou, nebo jsme proti ní. Ale není to o tom, s kým se máme rádi. Je to o penězích. O našich důchodech. Jenom je to tak trochu zamaskované:

Řecko nám během roku 2011 už třikrát zbankrotovalo (tedy škrtlo část svého dluhu) – to si ještě málokdo připouštěl, že by mohly následovat i země další, a naše varování, že to nemusí být zas takový fikce, bylo považováno za výplod šílenců. No a Evropská centrální banka (ECB) tehdy v souvislosti s opakovanými řeckými bankroty v roce 2011 čelila výtkám, že odpis řeckého dluhu bude znamenat také škrtnutí řeckých dluhopisů, které ECB v minulosti nakoupila. A to zase bude znamenat, že peníze uvolněné do oběhu nákupem těchto (nyní náhle neexistujících dluhopisů) se stávají vytištěnými a ničím nekrytými penězi. A ECB samozřejmě takto tisknout peníze nesmí. 1 vymyslela milá ECB, jak zákon obejít: Řecké dluhopisy rychle smění s evropským záchranným fondem EFSF za jeho vlastní dluhopisy. Škrtnuty budou řecké dluhopisy až poté.

Ale má to ještě jeden vedlejší efekt.

Totiž bezcenné dluhopisy se začínají v Evropě nebezpečně maskovat neustálými cílenými změnami majitelů. Řecko je prodá bankám, banky je prodají ECB, ECB je úhledně přebalí a prodá EFSF, EFSF vydá své vlastní dluhopisy a ty prodá s jinou mašličkou třeba penzijnímu fondu. Takže brzy už nikdo nedokáže identifikovat, za čím se ještě skrývá nějaká hodnota a co už je jen prázdnou skořápkou. Akorát že za tyto prázdné skořápky budou ručit všichni ti, kdo se včas přihlásili k "evropanství" a v rámci něho se zavázali fond EFSF podporovat.

Jak šel čas dál, evropské instituce zjistily, že jim takové pašování radioaktivního odpadu do portfolií původně zdravých bank a fondů pod rouškou evropanství beztrestně prochází. A přitlačily na pilu.

V červenci 2012 se vytáhlo nové eso. Začalo se mluvit o tom, že by záchranný fond ESM, který má nahradit starší EFSF, mohl dostat bankovní licenci. Což by mělo na první pohled netušené důsledky. Vždy, když takový návrh zazní, předlužené země se toho nápadu chytí jako písek mokré zadnice a propuknou v nadšení. ESM posílený o bankovní licenci se jim zdá jako zbraň hromadného ničení určená k odstřelení všech obav z rozpadu eurozóny.

Trik je v tom, že pokud bude z ESM banka, bude nakupovat to, co nikdo nechce – tedy dluhopisy předlužených zemí. Ty obratem vymění s ECB. ECB dá ESM za dluhopisy peníze, peníze ESM použije k dalšímu nákupu dluhopisů. A tak se to bude opakovat tak dlouho, dokud se všechen špatný dluh nepřesune do ECB. To, co z definice a ze zákona žádná centrální banka dělat nesmí, tedy odkupovat špatný dluh, aby tím netiskla ničím nekryté peníze, udělá ECB obejitím zákona skrze ESM. Výsledkem našeho "evropanství" bude samozřejmě vysoká inflace po celé Evropě.

Vážně chceme, aby naše penzijní fondy, které mají zabezpečit naše důchody, investovaly naše úspory do takového skrytého odpadu? A aby do toho ECB, vrcholná strážkyně cenové stability, tiskla inflační peníze?

To o tom je dnešní zesílený tlak na evropskou integraci, který s každou další zemí nakročenou k bankrotu ještě zesiluje. Ne o tom, kde jsme se narodili.

Český dluh: béčkový horor

Vladimír Pikora

Jasně: Řecko, Španělsko, Itálie… To jsou hříšníci. Můžeme být šťastní, že jsme od nich daleko.

Jsme vážně daleko? Nebo i my si musíme dát pozor na dluhy?

Chroničtí dlužníci se často vymlouvají, že jsou vtom vlastně úúúplně nevinně. Že kdyby jim zaplatil jak Franta, tak Venca, oni by zase ochotně zaplatili vám. Může se Česká republika na něco takového vymlouvat?

Je pravda, že pár zemí nám dluží. A že jejich dluh je nedobytný. Ke konci roku 2011 naše pohledávky dosahovaly 22,35 miliard korun. Z toho nejvyšší dluh má u nás Kuba – přes 6,5 miliardy korun. Mezi dalšími dlužníky se pak objevují ještě jiné, více či méně exotické země, ze kterých dluh jistě bez problémů vyrazíme: třeba Súdán, KLDR, Bělorusko a další.

Jenomže i kdyby všichni dlužníci byli tak na hlavu padlí, že by za cenu vlastního hladomoru své dluhy splatili, bylo by to asi jako zajet si do Finska se síťkou na motýly za účelem zdecimování tamní populace komárů.

Veřejný dluh České republiky totiž zaokrouhleně dosahuje (k pololetí 2012) následujícího impozantně vypadajícího čísla: 1.638.000.000.000 Kč. Neboli přes 1.638 miliard. Jenom pouhé úroky z dluhu dosahují 56 miliard. A každou vteřinu se dluh jen na úrocích zvýší zhruba o 4.813 Kč.

Mohlo by se teď zdát, že veřejnost výši zadlužení své země zcela ignoruje. Že si neuvědomuje, jak nebezpečný dluh je.

Ale to, že něco tolerujeme, ještě neznamená, že s tím souhlasíme. Mimochodem, podle průzkumu veřejného mínění z března 2012 si téměř 70 procent Čechů myslí, že ekonomická situace země je špatná. Což je vlastně na evropské poměry obdivuhodně realistické posouzení stavu. Mohli bychom argumentovat tím, že ČR měla ve stejnou dobu v rámci EU pátou nejnižší nezaměstnanost, třetí nejnižší inflaci či jedno z nejnižších zadlužení. A přeci jsou Češi pesimističtější než většina ostatních národů. To proto, že na rozdíl od mnoha jiných si uvědomují, že není podstatný jen okamžitý stav, ale hlavně trend.

Pokud poměříme všechny závazky české vlády vztažené relativně k HDP v roce 2011 a v roce 2002 (tak, jak uvádí OECD), vidíme nárůst o 41 %. Pokud se k tomu ještě podíváme na plánovaný dluh v roce 2012, vychází nám, že během posledních deseti let roste dluh v průměru o 4,6 % ročně!

Pokud bychom předpokládali, že v příštích deseti letech poroste v průměru dluh stejným tempem (to není tak nereálný předpoklad), dostaneme se v roce 2022 na dluh ve výši 80 % HDP. A už v roce 2028 se přehoupneme nad 100 % HDP. A v roce 2037 budeme tam, kde je dnes Řecko.

V poslední době se ale tempo zhoršování státního dluhu zrychluje. Jinými slovy – my pravděpodobně na 80 % HDP budeme už mnohem dřív. Což také znamená, že pokud se něco nestane, budeme už brzy i my zralí na mezinárodní pomoc.

Spořící dluhopisy: terno pro veřejné finance, či průšvih?

Markéta Šichtařová

No, a když nám tak rychle a stále rychleji ten dluh roste, musíme s tím taky něco dělat. Rozumějme, musíme si taky stále rychleji půjčovat. Třeba od veřejnosti.

Bum a koncem roku 2011 to tu bylo, velká sláva, zprávy toho byly plné, byly tu konečně se vší pompou další spořící státní dluhopisy. Neboli dluhopisy "pro obyčejné lidi", jak se jim taky občas říká. (Hm, to by mne zajímalo, kdo jsou pak ti "neobyčejní lidé".) Za poslední rok se mne už asi tak dvěstěkrát někdo na přednáškách, na facebooku či jinde zeptal, zda prý jsou výhodné… Naposledy paní J. z naší vísky.

No, s paní J. jsme si to už vyříkaly: Totiž že "výhodnost" je mimořádně relativní. Asi jako u rychlosti. Je 20 kilometrů v hodině hodně, či málo? Řekla bych, že na rodinnou káru je to zatraceně málo, i kdyby to měla být třeba Dacia. Na slušnější zahradní traktůrek bych to čekala. A kupříkladu na Pikoru je to hodně i v případě, že by zrovna seděl za volantem sedmičkového BMW.

Zrovna tak to máme s těmi nešťastnými dluhopisy. Třeba pro důchodce, který investování nerozumí, chce si vyřešit dědictví, má celkem hodně peněz (šťastný to důchodce), a dokonce i s velkou jistotou ví, že v dalších letech své naspořené peníze prostě nebude potřebovat (takového bych chtěla vidět), to může být skvělá investice. Ale pro mladou rodinu s dvěma dětmi na krku, která horko těžko našetřila na pračku, je to dost špatný nápad. Když se takové rodině jejich nová pračka jako na potvoru rozbije (protože je vyrobena kdesi v rozvojové Asii), bude si patrně chtít hned koupit novou. Nabízí se tedy prodat dluhopisy a za tyto úspory hned objednat nový exemplář pračky. Ministerstvo přeci říkalo, že je možno dluhopisy prodat předčasně, no ne?

Jasně, říkalo, ale ne každý tak docela docenil dovětek, že je to možno ,jen ve stanovených termínech". Tedy ne kdykoliv nás napadne. To je potom rodině, která nemá na pračku, zato se nemůže zbavit svých dluhopisů, inzerovaná "bezpečnost" dluhopisů platná asi jako pštrosovi turbodmychadlo pro rychlejší start do oblak.

No ale budiž, k oné výhodnosti, či nevýhodnosti pro investora už jsem řekla své mockrát v minulosti a snad i paní odvedle už se v tom trochu víc orientuje. Ovšem popravdě řečeno, spořící dluhopisy mne nepřestávají překvapovat. Co takhle podívat se na ně jednou z opačné strany? Totiž ne z pohledu, zda se veřejnosti vyplatí do nich investovat, ale z pohledu státu?

Emise dluhopisů vydávaná v červnu 2012 má totiž oproti předešlé jednu zvláštnost: Dluh státu si může koupit mnohem širší okruh investorů. Vedle oněch "obyčejných lidí" taky nejrůznější veřejnoprávní organizace nebo obce. Od České televize, přes státní vysoké školy či kraje, až po nejmenší vesničku na jižní Moravě. Pořád nic netrklo? Tak jinak: Dluh státu si může koupit sám stát. Stát může dlužit sám sobě.

Někdo sice bude tvrdit, že stát a vesnička na jižní Moravě jsou dva odlišné subjekty. Ale technicky vzato je to stále stát, je to stále široká veřejnost, která dluží sama sobě.

Je to geniální. Pokud si totiž spořící dluhopisy pořídí právnické osoby z vládního sektoru, nedochází (podle metodiky ESA95) k růstu zadlužení ČR. Vláda si může tleskat! Vyrobila dluh, který nikde není vidět! Může se chlubit v Bruselu!

Je to geniální až do okamžiku, kdy z jakéhokoliv důvodu dojde v Evropě k macaté finanční krizi. Třeba protože se bude dělit eurozóna. Nebo protože v Řecku či ve Španělsku si střihnou revoluci. Potom najednou nikdo nebude chtít půjčit žádnému státu – tedy ani ČR. Stát, rozumějme, centrální vláda, by se v takové krajní situaci nebyl schopen financovat.

Jenomže když by centrální vláda neměla peníze, nemohla by splatit svůj dluh ani vůči dalším institucím – tedy nejrůznějším veřejnoprávním organizacím či obcím. Od České televize, přes státní vysoké školy či kraje, až po nejmenší vesničku na jižní Moravě. Bez peněz se ocitne veřejný sektor celý. Na buben se dostane i ta nejposlednější vesnička, která se snažila své peníze zhodnotit v dluhopisech.

Pak už to nebude moc geniální. Pak už to bude jenom velký průšvih.

Vlastně to velmi připomíná ono skryté pašování dluhů, kam se dá, na úrovni celé EU. I český stát tím nenápadně rozlévá svůj dluh, kam se dá.

Proč si to vlastně necháme líbit?

Vladimír Pikora

Jeden by řekl: Jak je to možné, že politikům neustále tolerujeme tak šílené utrácení a život na dluh, když i prvňáček přijde na to, že to asi nebude ta evolučně nejvymakanější strategie k přežití lidstva? Jak to, že jim to nespočítáme ve volbách?

Protože zaprvé není ve volbách moc na výběr. I strana, která před volbami tvrdí, jak je její prioritou stabilizovat veřejné finance, se nakonec vybarví jako chronický zadlužovač. Protože zadruhé společnost má skandálně krátkou paměť. Víme sice, že v našem dětství bylo víc sněhu, ale nevíme, že titíž pánové už jednou nesplnili, co slíbili. A protože zatřetí politici mají v poslední době a v domácích podmínkách překvapivě propracovanou mediální strategii.

Vezměme si třeba Británii. Británie v listopadu 2011 čelila největší stávce státních zaměstnanců za desítky let. A byla to již několikátá ze série stávek. A teď co je na tom nejlepší: Čekal bych, že taková mela, zvláště u stoicky klidných Britů, už musí mít pořádnou příčinu. Třeba plán postavit na Trafalgar Square v Londýně atomovou elektrárnu. Nebo pokus o vystěhování královny z Windsoru do kozího chlívku pod Ještědem. Ale ne. Více než dva miliony lidí stávkovaly kvůli penzijní reformě.

Britská penzijní reforma přitom nikoho nenutí povinně vstoupit do nějakých pofiderních fondů, které investovaly do řeckých dluhopisů a hodlají do dvou let zbankrotovat. Penzijní reforma Jenom" plánuje zvýšit věk pro odchod do důchodu a zvýšit příspěvky do průběžného penzijního systému. No co to je za důvod z pohledu české reality?

Kdyby stát, jenom" prodlužoval věk pro odchod do důchodu a jediné, co by zvyšoval, by byly Jenom" příspěvky do průběžného penzijního systému, mohli bychom vytáhnout do ulic na oslavu, že se konečně umoudřil. Jenomže základní lidský pud velí: jsi-li připraven na dobré, ale přijde špatné, vzbuř se. A jsi-li připraven na špatné, ale přijde ještě horší, vzbuř se. Naopak jsi-li připraven na nejhorší, ale přijde Jen" špatné, drž ústa a krok a buď rád.

No a v tom je právě ten vtip. Totiž připraví-li nás politici na nejhorší, potom jim to "jen špatné" už docela snadno projde. Jeden nejmenovaný ministr se nechal slyšet, že "pokud krachne eurozóna, bude Česko bojovat o přežití". A že by prý padla tabu o sociálním státu… No, vidím to asi takhle: Pokud budeme dostatečně vyděšení, že nás bude 10 milionů bezdomovců, potom vládě nějaké to neplánové zvýšení DPH už celkem snadno projde. To proto jí tak ochotně zobeme z ruky.

Důvěra v předlužené země klesá

Markéta Šichtařová

Česká veřejnost si, zdá se, celkem racionálně uvědomuje, že rostoucí zadlužení země je nebezpečné. Na rozdíl od veřejnosti řecké, italské, španělské či portugalské, která se kvůli zadlužení zase tolik nevzrušuje, zato se vzrušuje kvůli úsporným opatřením. Ale samozřejmě nejvíc si stav evropského zadlužení uvědomuje finanční trh. Ten si sice často sedí po dost dlouhou dobu na vedení, ale konec konců finanční trh vlastně není nic jiného než hromada hochů (a jen něco málo žen), jejichž denním chlebem je zkoumat ekonomické statistiky a tabulky výnosů jednotlivých finančních instrumentů. A tak by se tak nějak dalo předpokládat, že právě tato nesourodá skupinka označovaná jako finanční trh si bude nakonec ještě nejlépe (byť se zpožděním) uvědomovat, kam zadlužená Evropa kráčí.

A asi si to již skutečně uvědomila, jak se ukázalo již na počátku roku 2012.

Už jste někdy někomu vnucovali peníze? Mermo mocí jste mu chtěli půjčit? Dokonce jste mu byli ochotni i platit za to, že na vás bude tak hodný a vaše peníze si od vás blahosklonně půjčí? A dokonce jste chtěli půjčit víc, než kolik jste časem zase chtěli vrátit? Ze ne? No tak to jste patrně zaspali dobu. Protože dneska se takové novoty, jako je záporný úrok, nosí. Například v Německu.

Nějak se vám to nezdá, že? To bude nejspíš tím, že někdy oči vidí, co vidět chtějí. A čím jsou věci prostší, tím obtížnější bývaje prohlédnout.

Vysvětlím, jak to myslím. Mou zahradu navštívili zahradníci. Protože věděli, že druhý den přijdou znovu, nechali si svá fidlátka přes noc na zahradě. Druhý den konstatovali, že zmizely: 2 páry rukavic, 1 násada od lopaty, 1 násada od krumpáče, polovina role plotového pletiva, 1 role geotextilie. Jejich logický a zdánlivě neprůstřelný závěr zněl, že v okolí se vyskytuje organizovaná buňka zlodějů. Jenomže následná asi desetiminutová lehká žaludeční nevolnost přerostlého pejska ukázala, že tyto předměty nebyly odcizeny, nýbrž zkonzumovány. (Jakkoliv nepoživatelné se zdají být.) (Ale španělské slimáky ze záhonků, ty ta potvora žrát nebude a nebude ani za úplatek.)

Vyzbrojeni touto znalostí, že na první pohled jasné věci mohou mít ta nejneuvěřitelnější vysvětlení, si nyní můžeme troufnout pohlédnout na situaci na finančním trhu vykazující obdobnou snahu nezávislého pozorovatele zmást:

Už v lednu 2012 se stalo neslýchané. Investoři byli ochotni platit za to, že mohou půjčit Německu. Už nechtějí, aby jim Německo platilo úroky za to, že si koupí jeho státní dluhopisy a půjčí mu. Výnosy byly záporné. Nebylo to sice žádné drama, ale záporné prostě byly; nominálně činily – 0,0122 %. A to není normální. Tím spíš to není normální, že zbytku Evropy investoři nejsou ochotni půjčit buď vůbec, anebo jen za přímo likvidační úroky. V Německu kapitál přebývá a jinde chybí. Vzniká ohromné pnutí. Takové to pnutí, jaké je naakumulované mezi zemskými deskami těsně před zemětřesením. Ale jak to?

Vysvětlení se na první pohled zdá být jednoduché – asi jako u ztraceného nářadí na mé zahradě. Zdá se, že prostě panuje příliš velký strach a současně nedostatek investičních příležitostí. Budoucnost eura je ve hvězdách a investoři jsou zoufalí – akcie padají, dluhopisy většiny zemí padají, ratingy zemí padají, banky padat teprve budou, a inflace poroste. V záchranných fondech EFSF a ESM docházejí kvůli Španělsku peníze. Takže se zdá být logické raději si vsadit na jistou, ale malou ztrátu (v podobě stále ještě jakž takž "bezpečných" německých dluhopisů) než riskovat kdovíjak ohromnou ztrátu (při investici do čehokoliv jiného).

No jo, ale tato "logická" úvaha má v sobě jeden háček. Totiž stále ještě existují (i vtom dnešním bláznivém světě) další celkem bezpečné a přitom ne tolik ztrátové alternativy. Tak třeba si peníze můžeme nechat doma zahrabané pod uhlím ve sklepě. To jistě není riskantnější než nakoupit německé dluhopisy. Sice to (nominálně) nenese nic, ale to "nic" je pořád "víc" než ztráta v případě německých dluhopisů. Tak o co tu herdek jde?

Tak tedy jde o nikým nahlas nevyslovené, zato potichu šuškané spekulace, že až to v Evropě kvůli příliš velkému zadlužení bouchne, Německo jako jedna z mála zemí celkem bez úhony přežije. Někteří spekulanti dokonce uvažují tak, že v Německu bude nová měna. A tato nová měna jistě bude – tedy alespoň podle spekulací – brzy po svém zavedení nejrychleji sílící měnou v Evropě.

Kdo dnes podle této logiky koupí německý státní dluhopis, prodělá sice na úrocích, zato po zavedení nové německé měny vydělá na posilujícím kurzu "nové marky" nebo "nového eura" (či jak se té nové měně bude říkat).

A najednou to všechno dává smysl.

Kdo vydělá miliardy?

Vladimír Pikora

Můžeme totéž říct i jinými slovy. Finančníci, kteří tak ochotně "se ztrátou" vnucují své peníze Německu, vlastně jen ventilují svůj předpoklad, že eurozóna se kvůli předlužení zhroutí jak domeček z karet. Neříkám, zda mají, či nemají pravdu. Říkám jen, na co spekulují.

A pozor, nejde už ‚jen" o Německo a německou marku. Kdo dnes sází na rozpad eurozóny, nakupuje také švédskou a dánskou korunu. V těchto severských zemích je zadlužení státu poloviční, než je průměr eurozóny. Poptávka po dánské koruně je dokonce taková, že jsou investoři ochotni držet dánské dluhopisy se záporným výnosem v naději, že ztráta z dluhopisů bude víc než vykompenzována ziskem z posilující dánské koruny.

Dánská centrální banka už dokonce na šílený zájem musela reagovat a poprvé za 200 let své existence snížila své signální úrokové sazby pod nulu. Jinak by dánská koruna posílila raketově, což není žádoucí pro průmysl. Takovou podporu nedala dánská centrální banka ekonomice ani po druhé světové válce.

Tím sice zachránila průmysl, ale co budoucí důchodci? Jak asi zhodnotí penzijní fondy jejich vklady, když jsou výnosy státních dluhopisů záporné? Ano, v Dánsku dnes platí, že je výnosnější nespořit než spořit. Když máte peníze pod polštářem, alespoň nemáte ztrátu tak vysokou.

Tak tedy trendy jsou severské měny, německé dluhopisy… Zájem je tak velký, že jejich výnos je dokonce záporný. Eurozóna je v průšvihu asi největším od vzniku eura, a přesto je euro vůči dolaru hodně, ale hodně daleko od nejslabší hodnoty své existence. Může to ale vydržet?

Odpovím jinak. Příkladem.

V roce 1992 se známému americkému investorovi Georgi Sorosovi povedl husarský kousek. Vydělal přes miliardu dolarů díky svým spekulacím na oslabení britské libry. Tehdy ještě neexistovalo euro, zato existoval (mezi námi naprosto pomýlený) systém pevných směnných kurzů ERM. Zjednodušeně řečeno, jednotlivé země, zárodek budoucí eurozóny, musely zkrotit své měny tak, aby byly jejich kurzy k ostatním evropským měnám víceméně téměř pevné. Taková malá simulace eura nanečisto.

Snaha Britů udržet libru jakž takž beze změny kurzu k německé marce zanechala Británii s enormně nízkými úrokovými sazbami a vysokou inflací. Vznikl spontánní tlak na oslabení libry.

Ale Britská centrální banka si postavila hlavu a dělala umělými operacemi, takzvanými devizovými intervencemi, vše pro to, aby se kurz libry nezměnil, aby tržní síly byly silou centrálních bankéřů zamordovány.

Soros tehdy pochopil, že není centrální banky světa, která by dokázala přirozenosti peněz donekonečna vzdorovat. A začal spekulovat na oslabení libry. Banka si ještě víc postavila hlavu a ještě víc intervenovala na trhu, kupovala libru, aby tomu zabránila.

Byl to samozřejmě Soros, kdo měl pravdu. A byla to britská centrální banka, která v duelu prohrála. Nerovnováhy a nepřirozené stavy na finančním trhu sice mohou krátkodobě existovat, ale nikdy ne roky.

Vzpomínka na raná devadesátá léta nedávají dnes spát mnoha novinářům, kteří stále znovu hledají analogii a rozebírají otázku, zda se dá dnes na spekulaci na oslabení eura k dolaru podobně vydělat. Ale je to hledání analogie na nepravém místě.

Euro totiž není "za každou cenu" bráněno nějakou centrální bankou, aby se ani o píď nepohnulo vůči americkému dolaru. Kurz eura se pohybuje zcela svobodně. Chybí tu tedy rozbuška k tomu, aby během noci kurz kvůli prohře centrální banky v napínavém duelu se spekulantem skočil o desítky procent.

Euro k dolaru oslabí, o tom není sporu, ale pozvolna. Evropa totiž v souboji kontinentů prohrává ve všech disciplínách. Možná budeme vyhrávat až ve chvíli, až přijde na řadu disciplína hod politikem z okna (s defenestracemi máme totiž na rozdíl od Američanů pársetletou zkušenost). Tudíž dlouhodobá spekulace na velmi pozvolné oslabení eura k různým měnám má smysl. Ale nedá se na ní vydělat přes noc miliarda.

Ale analogie je jinde a je mnohem hůř viditelná. Nerovnováhy a nepřirozené stavy na finančním trhu sice mohou krátkodobě existovat, ale nikdy ne roky. Třeba záporné úrokové sazby, to je nepřirozenost jako hrom. Asi jako když ledního medvěda zebou tlapy. Bude muset přijít den, kdy se to změní.

Buď se skutečně vytvoří nová měna, která výrazně posílí. Nebo naopak výrazně posílí dnes záporné výnosy dluhopisů. Nebo obojí.

Jak předlužení skončí?

Co bude následovat?

Markéta Šichtařová

Tak tedy víme, co až dosud bylo. A teď nám zbývá otázka důležitější. Totiž, co bude?

Španělsko se ještě v okamžiku své první žádosti o pomoc stále tvářilo, že má jakýsi lepší problém než dnes již příslovečné Řecko nebo Portugalsko. Ti prý neuměli hospodařit a museli si půjčit na provoz státu. Zato Španělé prý mají Jen" problém s bankami. Jenomže už jen těch 100 miliard eur, které Španělsko dostalo při první půjčce, je dluh jako trám. Nemluvě o pokračování. A kdo ten dluh uhradí? No přeci běžní daňoví poplatníci. Touto optikou je půjčka pro Španělsko stejný průšvih jako půjčka pro Řecko. Není třeba si nalhávat, že to je nějaký lepší dluh. A ten dluh je velký.

I bez zahraniční pomoci by Španělsko mělo v roce 2012 problém své velké dluhy splácet. Ještě než Španělsko poprvé požádalo o pomoc pro své banky, mělo do konce roku 2012 splatné půjčky za téměř 83 mld. euro a koncem roku 2012 měl dluh činit téměř 80 % HDP. (Přitom ještě koncem roku 2011 to bylo Jen" vysokých 68,5 %.) S pomocí pro banky najednou zadlužení země vzhledem k HDP zásadně poskočilo, a to hned o 10 procentních bodů. Pomoc pro banky ho nafoukla na skoro 90 % HDP. To je brutální nárůst budící respekt a děs každého věřitele.

Bylo tím v podstatě dáno, že půjčit Španělsku se stává stále rizikovější, což se musí odrazit v dalším poklesu ratingu země. A to zase znamená, že Španělsko si bude postupně půjčovat za stále horších a horších podmínek. Až si jednoho dne už nebude schopno půjčit vůbec. Zrovínka jako Řecko.

Jenomže ono si půjčit potřebuje. Ze Španělska totiž stále odtéká kapitál v nezvykle velkém množství. Jak dlouho to země ještě unese? Španělské banky budou nejspíš opět potřebovat, aby jim ECB půjčila moře likvidity. Co ovšem udělají peníze ve španělských bankách? Ani se tam neohřejí a už budou spěchat na bezpečné německé účty. Cirkulace peněz jenom zrychlí. Jak dlouho to ale můžeme dělat, aniž by byla výsledkem velká inflace?

Pitoreskní kuriozitou je, že přesto, že dostane Španělsko půjčku, zůstane garantem záchranných fondů EFSF a ESM. Sice je to trochu na hlavu postavené, ale Evropa se zřejmě už bojí, že za chvíli by garantem úvěrů mohlo být jen Německo, protože Řecko, Irsko a Portugalsko už nic negarantují. Nicméně Španělsko to opravdu nevytrhne, stejně by už nikoho zachraňovat nemohlo, jeho garance je jen symbolická.

Jakkoliv se některé věci zdají přemýšlivým jedincům jasné, jasné všem být nemusí. Tudíž v červnu 2012 jsme se mohli od amerického Národního úřadu pro oceány a ovzduší ve vší vážnosti v oficiálním tiskovém prohlášení dozvědět, že "Mořské panny neexistují". Národní úřad pro oceány a ovzduší zjevně považoval za nutné tuto věc vyjasnit. (Nejsem si ale tak docela jistá, zda se mu to podařilo; věřící v panny stejně nejspíš nepřesvědčil, zato ty dosud nevěřící přivedl na konspirační teorii, že na každém šprochu je pravdy trochu a že tedy nejspíš musel mít nějaký vážný důvod k tak zásadnímu vyjádření.)

Takže jakkoliv se zdá být jasné, že má-li někdo potíž se splácením svého dluhu, nový dluh ho z toho zjevně nevytáhne, budiž ještě jednou řečeno i pro pomaleji chápající Brusel: Půjčka španělským bankám základní problém bohužel pořád neřeší. Ona ho pouze odsouvá. Peníze v záchranných fondech ubudou. Záruky v nich budou oslabeny. Mnoha evropským zemím poklesne rating. Pokud Řecko vystoupí z eurozóny, bude zhoršen rating i zemím s dosud nejvyšším ratingem, jako je třeba Německo. Vystoupení Řecka z eurozóny bude drahá legrace pro každého. Začne se spekulovat, kdo půjde dál na řadu.

Evropské domino se po Španělsku začne kácet v Itálii. To je ekonomika, která má historicky velký dluh a v roce 2012 se potýká s recesí. Problémem pro Evropu je, že Itálie je moc velká. Její dluh je astronomický a rychlé zadlužování pokračuje. A peníze na Itálii nejspíš už nebudou. Záchranné fondy se nejspíš budou muset navýšit.

Jistě, Evropa se bude snažit Itálii efektivně pomoci, protože si nemůže dovolit zachraňovat ji ve dvou vlnách. Podmínky půjčky budou proto opravdu velkorysé. Jenomže to se nebude líbit Irsku a Portugalsku. Tyto země si totiž půjčovaly za podstatně horších podmínek. V Evropě to tedy bude vřít nejen ekonomicky, ale i politicky. To bude skvělé podhoubí pro nacionalisty, kteří budou postupně vítězit v jednotlivých zemích.

Evropští politici se však tak rychle nevzdají. Lidé jako Angela Merkelová věnovali veškerý svůj politický kapitál záchraně eura a budou o euro bojovat do roztrhání těla. Angela Merkelová bude přitom ještě minimálně do roku 2013 u moci. Ještě víc bude tlačit na fiskální unii. To by mělo v očích politiků Evropu zachránit. Jenomže už jsme řekli, že fiskální unie nejen že nevyléčí stávající stav, ale dokonce ani nezabrání zadlužování budoucímu.

Takže jsme zase na začátku. Pořád máme dluhy a nemáme řešení.

Perpetuum mobile

Vladimír Pikora

V Bruselu sice dosud není zřejmé, že půjčky ze záchranných fondů problém neřeší, nicméně už i tam teď zřejmé je, že peníze v záchranných fondech nemohou stačit. Neboli že fondy se nejspíš budou muset navyšovat, aniž by ovšem Evropa na jejich navýšení ještě měla. A proto se upřely se naděje k dalšímu nápadu. Ke společným evropským dluhopisům.

Je ovšem ve hvězdách, jak to se společnými evropskými dluhopisy dopadne. Německo se jim zatím úspěšně brání, ačkoli někteří politici je prezentují jako hotovou věc. Proč?

Protože jestli chování záchranných fondů EFSF a ESM dosud směřovalo k tomu, aby se dluh skrytě rozlil po celé Evropě, společné evropské dluhopisy se o žádné skryté rozlévání dluhu nesnaží. Dělají to totiž zcela otevřeně. Takže není divu, že bohatší země, jako právě Německo, o nich nechtějí slyšet.

A vedle toho je už teď, ještě před jejich zavedením, jasné, že ani ony nebudou fungovat. Společné evropské dluhopisy jsou totiž založeny na jednoduché myšlence: Zatím si půjčuje každá země zvlášť, což znamená, že méně důvěryhodným neboli předluženým zemím nikdo nechce půjčit. Nově by si měla skrze společné dluhopisy půjčovat Evropa jako celek a peníze by se pak měly z jedné hromádky rozdělovat podle potřeby. A Evropě jako celku prý každý rád půjčí.

Fakt? Ratingové agentury řekly jasně, že společným dluhopisům dají rating nejslabšího článku Evropy. Neboli jejich rating bude ubohý. Neboli dluhopisy nebudou důvěryhodné. To je ta logická chyba v úvaze.

Ratingovým agenturám ale zcela rozumím. Jih Evropy by se totiž začal opět rychle zadlužovat, protože by byl najednou puštěn z uzdy. To je asi jako myslet si, že položíte na hlavní nádraží peněženku a lidé si z ní půjčí jen něco málo a půjdou dál.

Vlastně to znamená, že dokud politici nezakážou ratingové agentury, budou společné dluhopisy k ničemu. Budou mít nízký rating, tudíž nízkou bonitu, tudíž budou levné a budou mít vysoké výnosy, takže financování předluženým zemím nezlevní, ačkoliv to má být hlavní motiv jejich zavedení. Německu naopak jeho vlastní financování dramaticky zdraží.

K ničemu budou také kvůli tomu, že se Evropa bude stále bránit společnému ministerstvu financí, které by bylo ministerstvem se vším všudy, nehrálo by si jen na důležitý úřad jako třeba Evropský parlament. Chci vidět ministra financí, který by tak hlubokou integraci oslabující jeho moc skousnul.

Jenomže to si dnes je málokterý politik ochoten přiznat. Není to tak dlouho, co mi zatelefonoval jeden novinář z významného českého deníku a ptal se na řeckou ekonomiku. Následující den vyšel o Řecku článek a odpoledne jsem dostal od stejného novináře email. Doslovně se v něm psalo: "Ozvala se mi kvůli článku paní XY z řecké ambasády s tím, že svým článkem zemi poškozuji a tak podobně. Řekl jsem jí, že jsem vycházel z názoru analytiků uvedených v článku a pro případné vyjasnění jsem jí poskytl vaši emailovou adresu."

Od té doby čekám, kdy přijde doživotní zákaz vstupu do Řecka. (Zatím ještě nepřišel.) Politici si totiž zvykli namísto poslouchání špatných zpráv střílet jejich posly.

Systém se proto neskutečně zacyklil. Španělsko se předlužilo tím, že si dlouhodobě půjčovalo na svůj chod od bank. Banky se ale dostaly do potíží, a tak Španělsko půjčilo bankám. V tu chvíli se Španělsko dostalo do potíží ještě hlubších, a tak si chce zase půjčit od bank. Není to nějaké divné?

Vše je na dluh. I dluh je na dluh. Tváříme se, že jsme našli perpetuum mobile, které tentokrát bude fungovat. Jednoho dne ale systém narazí. Perpetuum mobile se zadře. Politici budou muset přiznat, že to byl jen podvod na nic netušícího voliče.

Budoucnost Evropy tak ve zkratce vlastně závisí pouze na jednom jediném. Na rozhodnutí Německa. Buď budou chtít Němci hradit náklady rozpadu eurozóny, nebo budou chtít hradit náklady spojené s umělým udržováním eurozóny.

Oboje je astronomicky drahé. Druhé řešení je však líbivější. Náklady se totiž víc rozkládají v čase, a pro daňové poplatníky to nebude tak do očí bijící. Navíc, kdo by nechtěl být hrdým Evropanem, který je solidární, protože je bohatý a může si to dovolit? Evropské myšlenky jsou už staletí populární.

Všichni teď budou sledovat, jak se chovají italské státní dluhopisy. Až začnou růst, začne růst nervozita. A můžeme se jen sázet, jestli se nad klíčovou hladinu 7 % (považovanou za mez únosnosti) vyhoupnou ještě během roku 2012 nebo až v roce 2013. Až tam budou, půjde nervozitu krájet. Kromě ECB nebude nikdo ochoten je kupovat, protože kdo by koupil toxický odpad? Už i penzijní fondy je budou prodávat.

Překvapivě s půjčkou Španělsku se Češi setkali na celkem nečekaném místě. Realitní makléři bleskurychle začali nabízet domy ve Španělsku. Že prý tam ceny domů klesají o 40 %. Zcela přitom ignorovali, že oficiální indexy cen nemovitostí tak dramatický propad cen neukazují. Podle mě bude pokles cen ještě pokračovat a současnost ještě není vhodná k nákupu. Španělsko bude ještě padat a s ním i ceny nemovitostí. Doba vhodná k nákupu teprve přijde.

Pokud bude destrukce eurozóny pokračovat, opustí ji po Řecku s určitým odstupem i další jihoevropské státy. Jejich měny budou přitom devalvovat. O to bude nákup španělských nemovitostí pro Čechy jednou levnější.

Budou kvůli dluhům hořet ulice?

Markéta Šichtařová

Má to však ještě jeden, neekonomický rozměr. Jak známo, hospodářské obtíže společnost radikalizují.

Není náhodou, že Hitlerův razantní nástup se datuje do doby, kdy Německem zmítala hyperinflace. Není náhodou, že komunistický puč v roce 1948 byl tak snadný zrovna krátce po válce. Evropa se radikalizuje i dnes. (To ty krize.) Jenomže některé země jsou – nahlíženo optikou tradic – tak nějak "rizikovější". Nebo to můžeme říct i jinak: Ne každá země si v posledních sto letech zažila třeba občanskou válku. Tak třeba Řecko. Relativně nedávno, v roce 1967, si užilo převrat a následnou vládu vojenské junty. Španělská občanská válka z let 1936 –

1939 zase patří k nejkrvavějším lokálním evropským konfliktům 20. století. Že je to už dávno? Není. Pamětníci totiž dosud žijí.

Když na přelomu roku 2011 a 2012 ECB naprala do oběhu ohromné množství peněz, finanční trh se nechal na chvíli uchlácholit. A pak cvak, jako když přepnete vypínač z polohy OFF do polohy ON. Jednoho dubnového dne si z nedostatku jiné zábavy jeden pán z jedné londýnské banky sedící za jedním z mnoha počítačů v ohromném open-space zvaném dealing procházel tabulky a všimnul si několika věcí současně:

Zaprvé podíl nesplácených úvěrů ve španělských bankách v únoru narostl na rekord od roku 1994. (A 18 let už je celkem dost.) Zadruhé španělská recese se prohlubuje, takže procento nesplácených úvěrů ještě poroste. Zatřetí španělská 25procentní nezaměstnanost je nejvyšší v EU a také ještě poroste. Začtvrté ceny domů ve Španělsku dál klesají, takže bankám se znehodnocují zástavy právě za ony nesplácené úvěry. Zapáté španělské banky by byly zcela na suchu, pokud by jim utáhla kohoutek ECB. Zašesté Španělsko jako stát už nemá po záchraně svých bank ani euro nazbyt na záchranu sebe sama. Zasedmé výnosy španělských státních dluhopisů, v současnosti nejcitlivější indikátor důvěry v (ne) přežití dané ekonomiky, dál rostou. Zaosmé a zadeváté se náš pán už ani neobtěžoval zkoumat a upaloval se se svými postřehy svěřit kolegovi od sousedního počítače.

Kolega si vyslechl jenom prvních pár bodů, do sedmého se už ani neobtěžoval poslouchat, a upaloval za třetím kolegou zeptat se ho na názor, zda investiční pozice, které banka má ve Španělsku, není náhodou moc riskantní.

A protože v londýnském City není třeba za vším hledat ženu (těch je tam pomalu), ale jen bonusy za dosažené zisky, naše dealerská partička se logicky rozhodla, že své bonusy riskovat nebude a investice ve Španělsku ukončila. Do hodiny si přesunů peněz všimla i konkurenční banka a pak konkurenční banka konkurenční banky a pro každý případ se stáhla ze Španělska taktéž. A tak jsme tu měli ze dne na den obnovenou dluhovou krizi a ECB i se svými miliardami eur natlačenými do oběhu se mohla třeba na hlavu stavět.

No jo, jenomže směs "zbankrotované Řecko – hořící řecké ulice – tradice vojenského převratu" je výbušná zhruba jako kombinace parta tmavolících "nepřizpůsobivých občanů" se sekerami v rukou stojící na opuštěné večerní ulici proti partě bledých radikálů bez vlasů a zápalnými lahvemi v kapsách. A kombinace "Španělsko před bankrotem –

50procentní nezaměstnanost mladých – stávka – tradice občanské války" je zase výbušná zhruba jako autobus napěchovaný dvaceti sparťanskými a dvaceti ostravskými ultras.

Nechci říct, že nás čekají v Evropě další občanské války, chraň pánbůh! Ale radikalizace je zřejmě nevyhnutelná. Může to mít v různých končinách různou podobu: od polodiktátorské vlády po pronásledování menšin. Od rostoucí náboženské nesnášenlivosti po extrémní levicové rovnostářství. Ve všech podobách to znamená menší svobodu.

Ne že by to byla podstatná příhoda, ale dobře dokumentuje, jak jsou politici mimo realitu a přilévají olej do ohně: Rozum mi zůstává stát nad zprávou, že španělský král Juan Carlos I., jinak také čestný předseda Mezinárodního fondu na ochranu zvířat, si právě v době domácích stávek odskočil na dovču do Botswany zastřelit si pár slonů.

O slonech nechť si každý myslí, co chce; někdo se nad nimi může rozněžňovat, někdo nad nimi může mávnout rukou, to je věc osobního cítění každého. Nemůžeme tudíž starého pána nutit, aby miloval slony, ale od zkušeného politika by se dal čekat trochu lepší úsudek. Co se asi může potenciálně stát, když do výbušné směsi "Španělsko před bankrotem – 50procentní nezaměstnanost mladých – stávka – tradice občanské války" přidáme ještě jednu přísadu, totiž vlnu odporu vůči symbolu monarchie? Autobus se přetransformuje na potemnělou ulici se stovkou podroušených barcelonských a madridských ultras.

To britská Alžběta II. je jiný formát. V době, kdy Španělsko prosí o pomoc, si střihne luxusní "seskok" padákem na olympijský stadion, aby ji Britové ještě víc milovali a aby se kolem symbolu své monarchie ještě víc semkli. Nepochybuji, že z hlediska soudržnosti vyjde Británie z krize silnější než Španělsko.

Evropa jako německá kolonie

Vladimír Pikora

Platí to již staletí: Je nadvláda a nadvláda. Své by o tom mohli vyprávět třeba už Římané.

Není to tak dlouho, co jsem si s jedním svérázným historikem povídal o fascinujícím faktu, že už Římané vynalezli do poslední mrtě vše, co se dnes nazývá politikou: totiž lobbying, korupci, zákulisní jednání, účelové koalice i oblbování veřejnosti. A pak nutně musela přijít otázka. Když tedy jejich domácí politika byla vlastně skoro stejně odpudivá jako ta naše, čím to, že se jejich říše stala tak ohromným impériem? A historik odpověděl: "Protože Římané dobývali území hlavně kvůli ekonomickým zájmům. Nevyhlazovali kvůli ideologii. Když je někdo výslovně neotravoval (jako třeba Galové), nechali ho žít, nechali mu dokonce i značnou autonomii, jenom musel platit daně."

Ano, nadvláda motivovaná ryze ekonomicky, nikoliv ideologicky, se nastoluje mnohem snadněji. Obrazně řečeno "kolonizované" obyvatelstvo se méně brání, když má ‚jen" platit daně. Zato když se mu sahá třeba na náboženství, vyvádí, jako kdyby někdo Šichtařovou nutil místo AC/DC poslouchat jihočeskou dechovku. Co víc: "Kolonizované" obyvatelstvo se často samo do područí žene. A to neříkám ani s náznakem nějakého pejorativního nádechu vůči "kolonizátorům" ani "kolonizovaným". Je-li to z obou stran dobrovolné, není co řešit. Jenom je celkem záhodno role včas správně pojmenovat – kdo je kým. Protože pokud by si ten v roli "kolonizovaného" své postavení nedostatečně uvědomoval a pokoušel se zlobit, mohl by být nepěkně klepnut přes prsty (jako byli nakonec klepnuti Galové). Historie je totiž neskutečně jednotvárná a bez fantazie.

Jakže to v současnosti máme s tou Evropou? Řecko zbankrotovalo, Španělsko teprve zbankrotuje, Itálie požádá o pomoc, ale až v době, kdy už budou záchranné fondy prázdné, Kypru se rozloží bankovní systém… a tak dále. Téměř bezcenné státní dluhopisy všech těchto zemí se již stačily dostat buď přímo, nebo skrze záchranné fondy EFSF a ESM do majetku bank, pojišťoven či penzijních fondů, které budou mít ztráty. Eurozóna se bortí. Ale je tu v celé té mizérii jedna země, která o pomoc dozajista nepožádá. Země platící díky své síle největší podíl z pomoci, která do problémových zemí a bank plyne: Německo.

Jak přibývá dlužníků, Německo se stává stále větším věřitelem. Čím větším věřitelem Německo je, tím víc si může klást podmínky. Asi takhle: Když dlužíte na své hypotéce pár milionů, právě jste přišli o práci a máte problém svůj dluh splatit, nebudete to vy, ale vaše banka, kdo si bude diktovat další postup. Kdo vás třeba donutí vzít i podřadnou práci anebo ze Single Malt Whisky přejít na zelenou.

Čím víc pomoci jih Evropy (hlavně od Německa) bere, tím víc musí hrát podle německých politických pravidel. Usmyslí si Německo, že Italové ještě škrtali málo? Budou tedy škrtat víc. Usmyslí si Německo, že

Španělé ještě propustili málo státních zaměstnanců? Budou tedy propouštět víc. Prostě budou – protože již akceptovali podřízenou roli tím, že požádali o pomoc. A kdyby odmítli, pomoc nedostanou. Pozoruhodné je, že se tak děje dobrovolně na obou stranách.

Německo se stává stále dominantnější silou kontinentu. Mírovými a dobrovolnými prostředky dosáhlo toho, co se mu kdysi nedařilo silou.

Pokud se někdo z dlužníků vzbouří, bude klepnut přes prsty. Třeba takto: Řecko řekne, že škrtat a zvyšovat daně už nechce. Fajn, nedostane pomoc, tím znovu zbankrotuje, a tím bude v podstatě také odejito z eurozóny. Projde si velmi hlubokou krizí, kolapsem bankovnictví, vlnou emigrace svého obyvatelstva. Zbývající průmysl se zhroutí. Tím uvolní na evropském trhu místo, které bude vzápětí vyplněno jiným průmyslem, který má sílu expandovat – totiž německým. Německo sice na jednu stranu ztratí odbytiště, na stranu druhou ale ještě upevní své pozice na trzích, na kterých je zbankrotovaná země vyklidila.

Řekové to chápou. Proto když na podzim roku 2011 řecký premiér strašil, že podmínky záchranné půjčky od Evropy jsou tak hrozné, že kvůli nim vyhlásí referendum, byl pozván na bruselský kobereček. Vzápětí bylo oznámeno, že žádné referendum nebude.

Abychom si rozuměli – v konstatování o rostoucí dominanci Německa není nic ideologického nebo negativního, je to prostě konstatování. A pro mnohé je to překvapivě vlastně nejlepší možná zpráva.

Měřeno výší hrubého domácího produktu je Německo čtvrtou nejsilnější ekonomikou na světě, pokud jde o vývozy, zaujímá dokonce druhé místo. V roce 2011 směřovalo do Německa 32,2 % českých vývozů. To je více, než kolik dosahuje obchod mezi mnohými spolkovými zeměmi navzájem. Ne náhodou se tak o České republice často mluví jako o další spolkové zemi.

Růst Německa znamená i růst české ekonomiky a naopak. A Německo ještě zesílí.

Co asi tak pro nás z toho může plynout? Máme vlastně ohromné štěstí v neštěstí, že jsme "skoro spolkovou zemí" jedné z nejsilnějších ekonomik světa.

Zadlužení jako pyramidová hra

Markéta Šichtařová

Takže si to trochu shrňme. Zadlužili se nám jednotliví lidé, protože jsou od narození lapeni v systému, ze kterého je jen těžko úniku.

Buď nebudou ubíjet své osobní deprese neustálou spotřebou, soutěžením a honbou za růstem, tudíž budou pro většinovou společnost v lepším případě neškodnými trotly s poněkud hippiesáckými sklony, v horším případě nebezpečnými individuy, která je třeba hlídat.

Anebo se budou chovat zcela "normálně" podle pravidel dnešní doby, která velí: "Spotřebovávej, soutěž, vydělávej dnes víc než včera, a hlavně si své prašule neužij a zavčasu z toho zemři vyčerpáním." (To jsme někdy v letech 2006-2007, kdy ekonomika rostla třeba i o 6 %.)

Zadlužili jsme se tak, že jsme museli začít vytloukat dluh dluhem. Dokud nám banky půjčovaly, fungovalo to. Když si první banka všimla, že je těch dluhů nějak víc než našeho majetku, a tudíž že nemáme vlastně nic, začalo se to sypat.

Když jsme totiž nedostali jedenáctý úvěr na splacení toho desátého, byl to problém nejen náš, ale i banky, která nám ten desátý úvěr dala. Jelikož naše dluhy byly větší než náš majetek, banka si toho na nás moc vzít nemohla. I obrátila se banka na stát, že prý má problém. (To jsme někdy v letech 2008-2009, kdy svět obíhá finanční a následně i hospodářská krize.)

Stát bance ochotně půjčil. Půjčil i bance druhé. I třetí. Stát půjčoval bankám tak dlouho, až už sám peníze neměl. I musel si půjčit stát tím, že vydal státní dluhopisy. Státní dluhopisy prodal bankám, a peníze od bank vypůjčené jim hned zase na otočku půjčil. (Začíná to už být trochu nepřehledné, že? A to jsme přitom stále teprve zhruba v roce 2010, kdy se poprvé začíná mluvit o dluhové krizi.)

Stát si od bank ochotně sám půjčoval, aby jim zase znovu mohl půjčit, až do doby, než si kdosi povšiml, že banky i státy si nasekaly dluhů nějak hodně. A že mají majetku – alespoň takového, co by za něco stál – nějak málo. V tu ránu začaly mít banky i státy problémy. I obrátily se státy na nadnárodní organizace. (Jsme někde kolem roků 2011-2012.)

Evropa vymyslela záchranné fondy ESF a ESM. A taky povolala Mezinárodní měnový fond. Nadnárodní organizace si ochotně půjčují peníze od bank i států, aby jiným bankám a jiným státům mohly půjčit. (Půjčují jim až dosud.) Nepřipomíná vám to pohádku, jak dědeček s babičkou tahali řepu? V zoufalství jim pak pomáhala i myška.

Nadnárodní organizace budou předluženým bankám a předluženým státům ochotně půjčovat tak dlouho, než si kdosi povšimne, že si tyto nadnárodní organizace už nadělaly nějak moc dluhů. A že nemají majetek lautr žádný. Protože kde by ho vzaly? Nikdy ho ani neměly. Nadnárodní organizace byly důvěryhodné jen proto, že byly "nadnárodní". Chabý to důvod.

A protože jim byl každý ochoten půjčit. Byl jim ochoten půjčit, protože nikoho nenapadlo zkoumat, zda to náhodou nejsou jen prázdné skořápky, které hodně dluží, ale nemají čím ručit.

Celé to vlastně není nic jiného než pyramidová hra. Dokud existuje důvěra, funguje to. Pyramidová hra může pokračovat jen tak dlouho, dokud se najde dost troubu, kteří jsou schopni se do hry dál zapojit. Rozumějme: Kteří jsou schopni a ochotni si dál půjčovat za tím účelem, aby sami půjčovali.

Těžko říct, jak dlouho to ještě může fungovat, než se to všechno rozsype. Tedy než spekulanti a investoři prohlédnou, že splacení celého toho navzájem propleteného dluhu, u kterého už nejde ani určit, kdo komu vlastně dluží, je jen fikce. Pak se finanční trhy buď pozvolně, nebo rychle zhroutí. Ale jisté je, že každým dnem jsme tomu bodu o něco blíž.

Abychom si rozuměli, nemám teď na mysli žádný konec světa. Nehraju si na Nostradama a neprorokuju něco vzdáleného, co možná přijde za sto let. Nemluvím ani z žádného kdovíjak velkého filozofického nadhledu o jakémsi konci kapitalismu, který možná potká následující generace. Je to mnohem přízemnější. Mluvím spíš o několika dalších měsících až letech.

Totéž totiž mohu popsat i úplně jinými slovy: Konečně přijde ona Krize s velkým K, která měla přijít už v roce 2008, když už dávno byl svět předlužen, ale které jsme neustále bránili vtom, aby proběhla. Bránili jsme jí tím, že jsme se ještě víc zadlužili. A tím jsme přivolali krizi novou. A novou.

Jaké jsou scénáře?

Vladimír Pikora

A až se ta pyramida rozsype, bude doprovázena sérií bankrotů. Bude to jako domino. Až přijde ona očistná Krize, pak se státy, banky, i my, lidé, rozdělíme na dvě skupiny: Na ty, kteří měli majetek větší než dluhy. A na ty, kteří měli dluhy větší než majetek.

Asi není potřeba říkat, která skupina na tom bude lip.

Ti, kteří mají dluhy větší než majetek, se brzy dostanou do druhotné platební neschopnosti. Je jedno, zda to budou lidé, banky, podniky či státy. Aby mohli zaplatit dluh A, musí nejdříve jim někdo splatit dluh B. A aby ten někdo mohl splatit dluh B, musí zase jemu někdo splatit dluh C. A tak dále. Nesplatíš – přijdeš o to, co jsi na dluh pořídil. Tedy o vše. Bankrotovat budou lidé, podniky, banky, státy a dost možná i ony slavné nadnárodní instituce.

Ti, kdo mají majetek větší než dluhy, sice také často uvíznou v druhotné platební neschopnosti. Ale s jedním rozdílem. Totiž s tím, že i když o část svého majetku kvůli neschopnosti splácet dluhy přijdou, stále ještě jim nějaký zbude.

Pak se teprve skutečně ukáže, kdo je bohatý a kdo si na to za pomoci dluhů jenom hraje.

Očistný proces je nevyhnutelný. Ale současně to vůbec neznamená, že se jednoho dne musíme probudit a zjistit, že svět je přes noc v rozvratu.

Krize sice může být prudká a hluboká. Ale taky může být vleklá a o něco mělčí. Což je skoro ta horší varianta, protože má vyšší psychické a sociální náklady. Obojí to ale nakonec musí vést ke stejnému cíli: K bankrotu těch, kdo měli zbankrotovat už dávno.

Evropa se prozatím vydává druhou cestou, cestou vleklé agónie. Evropa se totiž snaží zachraňovat nezachranitelné a odmítá evropskou ekonomiku odpojit od přístrojů v podobě záchranných fondů EFSF, ESM, bankovní unie, fiskální unie a kdovíčeho všeho. Ale občas státní úředník míní – a ulice mění. I když si Evropa prozatím vybrala cestu dlouhé agónie, stejně se může stát, že volby v jednotlivých zemích přinesou tak prudký politický obrat, že nakonec bude všechno jinak. Obě varianty jsou tedy stále otevřené.

A pak je možné i cokoliv mezi nimi. Oba krajní scénáře – pomalý i rychlý – se liší hlavně rychlostí, s jakou budou změny probíhat. Tím, jak rychle Evropě dojdou peníze.

Ale vždy všechny varianty skončí s podobným výsledkem: se sadou více či méně rozpoznatelných, či maskovaných bankrotů.

A ve všech scénářích také dojde různě rychle k jedné hluboké změně evropského modelu kapitalismu. Pro většinu lidí sice ta změna bude tak nenápadná a pozvolná, že šijí ani nevšimnou, ale pro fungování Evropy se dost možná ukáže jako zásadní, až se ode dneška za padesát let budeme dívat zpět. Totiž nejspíš se změní role, jakou v evropské ekonomice hrají banky.

Taková evropská banka není totéž co americká banka. Americká banka buď především poskytuje úvěry, anebo především spekuluje na finančních trzích. Ne tak evropská banka. Ta se především zaplétá do jednoho velkého maglajzu vlastnických vztahů: Vezmete si úvěr od banky A. Jenomže netušíte přitom, že banka A je vlastněná bankou B. Banka B je zase s deseti dalšími podniky vlastněná finanční skupinou C, současně ale kupodivu nemalý díl finanční skupiny C vlastní banka A. A finanční skupina C měla někdy v minulosti problémy, takže jí pomohl stát a od té doby ji vlastní. Takže když se to tak vezme kolem a kolem, vy vlastně dlužíte státu. Neboli stát vás má v hrsti. Neboli všechno patří tak nějak všem a nikomu, a nade vším bdí stát. Trefně a pravdivě se tomu říká evropský bankovní socialismus.

A právě tenhle bankovní socialismus umožnil, aby se tak snadno posouvaly dluhy od jednotlivců k malým bankám, z nich na větší banky, z nich na největší banky a z nich na státy, až jsme tam, kde jsme. To proto nebyla Amerika tolik náchylná k tak zamotané dluhové krizi jako Evropa.

Ale to se už pomalu mění. Čím dál víc podniků už nechce úvěry od bank. Shání si peníze na své fungování třeba tím, že vydají akcie nebo dluhopisy. Je to překvapivé, ale v jistém slova smyslu jako by úloha bank slábla. Dost možná je spontánně a plíživě probíhající roztrhání toho vzájemně zamotaného chumlu vlastnictví, kdy každý vlastní každého a každý dluží každému, cestou k tomu, jak z dluhové krize vybřednout.

(Tedy během nějakých těch padesáti let.)

Chleba za 100, vajíčka za 10…

Markéta Šichtařová

Už jsme se toho dotkli několikrát, ale teď to budiž řečeno ještě jednou a na plná ústa: Ať už proběhne scénář typu "vleklá agónie" nebo "rychlá smrt", v obou případech je tu jedno obrovské riziko.

Vážení, to aktuální riziko, které není jen nějakou hříčkou pro akademiky, ale které se dotýká všech, se jmenuje zdražování. Nebo přesněji inflace. Nebo ještě přesněji stagflace.

Ekonomové se dlouhá léta tvářili, že už zapomněli, co to kdysi v sedmdesátých letech ta stagflace vlastně byla. A že už nám nehrozí, protože Čína umí vyrábět pořád víc a pořád levněji. A aktuální statistiky to, zdá se, potvrzují. Ale na statistiky zapomeňte. Vězte, že už brzy by nás "dávno zapomenutý problém" mohl znovu pálit. Zákeřnost stagflace – či zdražování, chcete-li – spočívá v tom, že se neprojeví hned. Ona přijde až měsíce poté, co její semínko bylo zaseto.

Výraz stagflace znamená kombinaci stagnace či poklesu ekonomiky a inflace. (Pokud dochází dokonce k poklesu, pak se občas místo výrazu stagflace používá výraz slupmflace.) A to je právě ten problém. Standardní hospodářská politika, o které vlády a centrální banky předstírají, že ji umí dělat, je totiž za normálních okolností zaměřena buď na podporu hospodářského růstu anebo na potlačení inflace. Když se snaží podporovat hospodářský růst, bývá jejím vedlejším produktem zvýšená inflace. Když se snaží potlačit inflaci, bývá jejím vedlejším produktem zpomalení růstu. Ani jedno, tedy ani podpora růstu, ani potlačení inflace, se tvůrcům hospodářské politiky obyčejně moc nedaří, zato přichází ony vedlejší účinky. Natož když mají být současně splněny oba cíle, které se vlastně vylučují. S tím si moc dobře neumí poradit ani teorie, natož praxe.

Ačkoliv moc dobře nevíme, jak z toho ven, zatraceně dobře víme, jak jsme se do toho dostali. Někteří si možná vzpomenou – už před rokem jsme v knize Všechno je jinak bili na poplach, že Evropská centrální banka (ostatně i spolu s americkou centrální bankou) se chovají jako kamikadze: Pumpují do ekonomiky ohromné množství peněz v naději, že rozpohybují ekonomiku, alternativně že údajně nějak zázračně "pomohou vyřešit" evropskou dluhovou krizi. My se už od počátku snažili varovat, že jediným možným důsledkem může být jen inflace.

Peníze se hrnou do ekonomiky hned několika kanály. Například na přelomu roku 2011 a 2012 poskytla Evropská centrální banka evropským bankám formou úvěrů likviditu ve výši jednoho bilionu eur. Naivně si tehdy myslela, že banky peníze použijí k tomu, aby půjčovaly svým klientům, a tím rozpumpovaly hospodářský růst. Chyba lávky. Banky si půjčené peníze hned zase "pro horší časy" zaparkovaly u ECB. Co ECB půjčila, to se jí hned zase vrátilo. Jenom bankovní bilance se účetně neskutečně nafoukly.

ECB měla mnohem víc štěstí než rozumu; bylo ohromné štěstí, že se jí její záměr nezdařil. Kdyby totiž banky půjčené peníze skutečně použily na poskytování úvěrů, inflace by přišla mnohem dřív. Teď je na chvíli odložena. Jen odložena. Nic víc. Protože ony peníze se mohou kdykoliv znovu dostat do oběhu. Třeba tak, že nějakého kreativního bankovního dealera napadne penízky od ECB vyparkovat a investovat třeba do cen ropy. Co se stane, když banky začnou mohutně spekulovat na ceny ropy? Ropa zdraží, tedy benzín zdraží. Tedy doprava zdraží. Tedy zdraží vše. Tedy přijde inflace. A spustí se spirála.

Ovšem že by ECB byla pevná v kramflecích a lila inflační peníze do ekonomiky jednomyslně, to se tedy říct nedá. I mezi samotnými vrcholovými představiteli ECB kvůli tomu roste napětí. Nejostřejší výhrady má šéf německé centrální banky Jens Weidmann. Holt Německo má s hyperinflací své zkušenosti, a nechce se mu podruhé vstoupit do téže řeky.

Anebo ještě nebezpečnější politika. ECB kupuje, co by nikdy kupovat neměla. Totiž dluhopisy předlužených zemí. Nejvyšší evropská strážkyně měnové stability investuje "prozíravě" do největšího odpadu a lije do předlužených ekonomik peníze ostošest. To není nic jiného než tisk peněz. A to všechno zadělává na inflaci někdy v budoucnu.

A ejhe, první nepatrné náznaky jsou tady. V polovině roku 2012 byla inflace v ČR nejvyšší od roku předkrizového roku 2008. Hospodářský růst je veškerý žádný a stavidla inflace byla otevřena. K takové situaci by teoreticky vůbec nemělo dojít. (Teorie ovšem nepočítá s tím, že by byla některá vláda tak bláhová, že by v době recese zvyšovala sazby DPH jako ta naše). Fakt, že k takové situaci třeba i jen na přechodnou dobu došlo v jedné zemi EU, naznačuje, že do dvou let se inflace – či stagflace – může po Evropě dál šířit. A munice určená pro podporu růstu v podobě snižování úrokových sazeb je už vystřílená. Některé evropské centrální banky už mají dokonce záporné úrokové sazby.

No, já bych zkrátka byla s vírou v oficiální statistiky hodně opatrná a raději bych zavčasu přemýšlela, jak se proti inflaci pojistit… Což vlastně znamená investovat do věcí, které ze své podstaty proti inflaci chrání. Mohou to být nemovitosti. Může to být zlato. Mohou to být třeba bioplynové stanice nebo solární elektrárny. Proč ne? Může to být v podstatě skoro jakýkoliv majetek. Takový majetek, který je trvanlivý.

Ale naopak jako moc dobrý nápad se nezdají být bankovní účty, životní pojistky či penzijní fondy. To všechno jsou věci, které vůči inflaci moc imunní nejsou.

Vleklá agónie

Vladimír Pikora

Nejvleklejší a na první pohled "sociálně nejúnosnější" scénář by znamenal, že všechny předlužené evropské země od Řecka přes Španělsko až po Itálii budou dodržovat své úsporné plány. Evropské záchranné fondy ve spolupráci s MMF budou mít dost peněz na to, aby pomohly nejpostiženějším bankám a vládám překlepat nejbližší měsíce.

V horizontu dvou až tří let se finanční trhy natolik uklidní, že si země dokonce zase budou schopny půjčovat si a obejdou se bez mezinárodní pomoci.

Samozřejmě si ale nikdo nemůže myslet, že by se ze stávající mizérie země jako Řecko nebo Španělsko dostaly samy jen tím, že nějakým zázračným způsobem začnou splácet své nasekané dluhy. To už technicky není možné. Protože nyní už se eurozóna dostala, posuzováno alespoň podle vývoje finančního trhu, za bod, od něhož již není návratu. Jako když letadlo startuje a dosáhne kritické rychlosti – a potom už musí ve startu pokračovat, i kdyby v tu chvíli současně stihl hlavního pilota infarkt, vedlejší si zlomil obě ruce a začal zvracet a letadlu se nalomilo křídlo.

V ekonomii se takovému bodu, z něhož už (obyčejně) není návratu, říká dluhová past. Znamená to, že i kdyby nakrásně země dokázala rok co rok generovat přebytky svého státního rozpočtu, stejně by její veřejný dluh (coby nasčítané schodky státních rozpočtů za předešlé roky) dál rostl. Totiž o úroky.

Takže tento scénář vleklé agónie by ve světle dluhové pasti znamenal, že si Řecko a další země projdou ještě celou sérií "minibankrotů".

Takových minibankrotů už má za sebou Řecko v průběhu roku 2011 hned několik. V podstatě každé odsunutí splatnosti jeho státních dluhopisů, odpuštění dluhů ze strany soukromých věřitelů, výměna jedněch dluhopisů za dluhopisy jiné a podobně naplňuje definici bankrotu země. Jenom se o tom eufemisticky jako o bankrotu nemluví. Což je chyba: Zastírá se tím podstata věci a budí falešný dojem, že je vše pod kontrolou.

S nezbytným koloritem mohutných plamenných diskusí do systému natečou další stovky miliard euro – a ejhle, ono to zase nebude stačit! Nějak se totiž přehlédlo, že podstatou krize je velký dluh. A dalším sypáním peněz se dluh nezmenšuje, ale naopak se pořád zvětšuje. Kdo by to byl řekl, že čím víc peněz se do jihu Evropy nasype, tím bude krize vlastně větší, protože bude větší i její příčina – dluh? Evropa se zase jednou bude ohromně divit, jak to, že to nefunguje.

A čím víc se Evropa bude divit, že to nefunguje, tím víc se bude mluvit o evropské federaci a celoevropských dluhopisech. Aby se dluh pěkně přenesl na všechny, na celou Evropu. Aby i ti dosud zdraví poznali, zač je toho loket. Místo aby se rychle oddělilo zrno od plev, ještě víc se bude míchat.

Do toho všeho minibankroty v podobě pomalého odpouštění dluhů mohou pokračovat. Po několika letech by tak například z původního řeckého dluhu zbylo už jen torzo. Země by najednou s velkou slávou mohla oznámit, že poměr jejího veřejného dluhu k HDP už dosahuje třeba Jen" 100 %, takže by ji najednou finanční trhy zase vzaly na milost. Bylo by po krizi.

Ze je to skvělý scénář a že by celkem bezbolestně bylo zase dobře? Ale kdeže. To je možná úplně ten nejhorší. Aniž bychom tomu otevřeně říkali "velký" bankrot, jedna nebo hned několik zemí by neustále "trochu" bankrotovalo. To by znamenalo, že nikdo by si nemohl být jistý, které dluhy ještě budou v Evropě splaceny a které ne. Jinými slovy, riziko pro všechny věřitele by bylo příliš velké. A podstoupit velké riziko se vyplatí, jen když je za něj pořádně zaplaceno. Neboli všichni dlužníci by si po mnoho dalších let půjčovali velmi draze. Země místo aby investovaly do své obnovy, jen by splácely dluhy, které by se stále navyšovaly o rekordní úroky. Obyvatelstvo by tudíž bylo zatíženo rekordními daněmi. Firmy by neměly motiv v Evropě podnikat a houfně by se registrovaly na Bahamy.

Špatné dluhy – rozumějme řecké, španělské nebo třeba italské dluhopisy – by se postupně rozšířily jako mor napříč eurozónou. Banky včetně těch centrálních se ale zachovají "duchapřítomně": Tento špatný dluh pěkně přidají k jinému, lepšímu dluhu, smíchají ho, aby jej nebylo možno odlišit, přebalí ho jiným obalem, přejmenují, a někam dál prodají. Ve skutečnosti ovšem tato duchapřítomnost bude platná asi jako kameraman v porcelánu.

Co že to je kameraman v porcelánu? No to je o něco vyšší úroveň nešikovnosti než běžný slon v porcelánu. Není to tak dlouho, co Česká televize pojala nápad natočit se mnou rozhovor. I vyslala za mnou štáb až do domu. Všechno šlo dobře až do okamžiku, kdy si kameraman zamanul natočit mne v pokoji, jehož jedna stěna byla věnována velmi rozsáhlému porcelánovému servisu – svatebnímu věnu mé ženy, jejíž předci se domnívali, že bez něj by ji nikdo dobrovolně nechtěl, když neumí vařit ani prát. (Od té doby jsem ji už trochu zhodnotil. Vařit už umí.)

Stalo se, že shrbený pan kameraman se ve snaze nezašlápnout kotě narovnal poněkud prudčeji, než zamýšlel. Poté se stalo, že jeho hlava narazila zespodu do nejnižší police. Spodní police se vyvlékla ze závěsného mechanismu. Za řinčení servisu tříštícího se o kameramanovu hlavu se police prudce vydala vzhůru a narazila do druhé police. Druhá police za řinčení porcelánu se taktéž vydala vzhůru. Třetí a nejvyšší police se sice na zdi udržela, nikoliv tak porcelán na ní umístěný. Ještě nikdy jsem neviděl žádný štáb dokončit reportáž a opustit místo činu tak závratnou rychlostí.

Když tedy říkám, že centrální banky prodají dluh někam, pak to "někam" znamená, že se řecké dluhy nakonec propašují do evropských penzijních fondů v ještě větším měřítku, než tam jsou dnes. A s každým dalším minibankrotem každé další země jejich hodnota zase o něco málo poklesne. Takže taky zase o něco poklesne výnos neboli důchod pro budoucí důchodce.

Nakonec po několika letech se Evropa jakž takž stabilizuje. Série minibankrotů postupně utichne, dluhy budou odepsány, země se zase budou schopny po několik dalších let až desetiletí zadlužovat. Vleklá krize bude zase na čas zapomenuta. Zvykneme si na vyšší daně. I na mnohem menší svobodu než před krizí.

Rychlá smrt

Markéta Šichtařová

Ale vedle "vleklé agónie" tu máme ještě druhý možný extrém: Totiž scénář "rychlá smrt". Jakkoliv se může zdát děsivý, znamenal by, že se Evropa zkonsoliduje rychleji. Tedy že rychleji zase začne ekonomicky fungovat.

V současné době výnosy státních dluhopisů na jihu Evropy stále rostou. Rostoucí výnosy státní dluhopisů znamenají především dvě věci. Zaprvé to říká, jak moc se investoři bojí a jsou nervózní. A zadruhé to znamená, že pro jihoevropské státy je stále dražší, a tedy složitější půjčovat si. Tudíž Španělsko a Itálie coby dva největší z předlužených států již nebudou schopny se dál takto draze zadlužovat. Neboli budou muset požádat o pomoc. Je jedno, zda to označí za půjčku pro své banky nebo přímo pro sebe; důsledek bude stejný. Z evropských záchranných fondů zmizí poslední peníze. A ani jejich navyšování už nebude stačit.

Takže nebude už jiné cesty než přiznat, že zemím, které nemají na splacení svého dluhu, tento dluh prostě musíme odpustit. A nepůjde jen o nějaký minibankrot, půjde o tak velké procento dluhu, že bankrot té které země bude možno přirovnat k bankrotu Argentiny z let 1999-2002, kdy věřitelé přišli až o 75 procent svého dluhu.

Do toho přijdou volby v klíčových evropských zemích. K moci se budou dostávat populistické, nebo dokonce nacionalisticky orientované vlády. To všechno bude ještě víc přilévat olej do ohnivé politické diskuse. Stále víc se bude mluvit o rozpadu eurozóny.

A tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho jednoho dne utrhne. Takže se jednoho dne ráno probudíme a zjistíme, že některá ze zemí třeba přes noc vyhlásila měnovou odluku. A že eurozóna má najednou o jednoho člena míň. Bohužel tento – už bývalý – člen eurozóny bude mít jednu smůlu: Jeho bankovní systém nebude schopen měnovou odluku ustát. A tak místní banky začnou ve velkém kolabovat.

Kvůli své kapitálové provázanosti s dalšími bankami v eurozóně se nákaza během měsíce přelije do další země. Kolabovat budou další banky. A další. Problémy portugalských bank potlačí na problémy španělských bank, které jsou v nich hodně exponované. Problémy španělských bank se zase projeví v německých bankách. Stejně tak se zvětší problém italských bank. Belgické banky zase ovlivní francouzské banky a ty dále německé.

S první zemí padne tabu. Další země se mohou s měnovou odlukou přidávat. Až nakonec zbývající torzo eurozóny pochopí, že nejlépe by mu bylo, kdyby se pokojně rozdělilo na dvě části. Na země těsně semknuté kolem Německa a na ten zbytek. A to bude nejen konec experimentu s názvem eurozóna, ale taky to bude začátek konce stávající krize.

O vystoupení z eurozóny či o měnové odluce se často mluví jako o konci světa. Ale není to konec světa. Měnové unie, jako je třeba eurozóna, prostě vznikají a zase zanikají. A pro mnohé země taková odluka může být i celkem slibný začátek. Jako to bylo i v případě zcela poklidné měnové odluky české a slovenské koruny. Technická stránka odluky, která bývá démonizována na úrovni smontování jaderné ponorky přes noc, je v realitě ještě tou největší maličkostí.

V případě Řecka dokonce je to ještě větší prkotina než v případě české a slovenské koruny. Většina bankovek a mincí nacházejících se na území Řecka má na sobě totiž řecké znaky, které u bankovek sice nejsou úplně jasně viditelné, ale dají se najít – totiž v sériovém kódu. Například eurobankovky vydané v Německu začínají písmenem X, bankovky vydané v Řecku písmenem Y. Kolkovat bankovky tedy dokonce ani není třeba. Daleko složitější je to, co není na první pohled pro veřejnost vidět. Totiž další fungování bankovnictví.

Každopádně ani v případě demontáže eurozóny kýžený konec krize nepřijde hned, ale bude okamžikem rozdělení eurozóny už nadosah.

Ještě než se krize definitivně odporoučí, budou totiž krvácet finanční trhy. Prostě cenová bublina na trzích splaskne rychle. Propadnou se akcie. Propadnou se dluhopisy. Švýcarská centrální banka nebude stíhat tisknout bankovky franků, které si lidé budou zahrabávat do sklepa pod uhlí. A banky v Curychu nebudou stíhat montovat bankovní sejfy na zlaté pruty.

Ale nejvíc krvácet budou důchodci. Špatný dluh z předlužených zemí se totiž postupně rozšíří napříč celou eurozónou a nafoukne se do nevídaných rozměrů. A s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou se nakonec dostanou i do evropských penzijních fondů. A to ještě v mnohem větším zastoupení, než tam jsou už dnes. Penzijní fondy začnou mít ztráty. A protože default postupně proběhne po celém jihu

Evropy, budou ztráty fondů nezanedbatelné. Důchodci dostanou z fondů zpět nikoliv "malé zhodnocení", ale vysloveně méně, než do nich na počátku vložili.

Ať už to ale bude kterýkoliv scénář – extrémy jako vleklá agónie či rychlá smrt či něco mezi tím, což je zdaleka nejpravděpodobnější – v každém případě se časem dají čekat obrovské geopolitické změny. Hrát si na to, že dnešní "nejrozvinutější země světa" označující samy sebe jako G10 nebo G7, vládnou ekonomicky světu, bude čím dál směšnější. Až budou Číňané vlastnit McDonald, Microsoft a Daimler AG, dojde to i bruselským úředníkům. Možná.


# PŘEREGULOVANOST aneb KDE JE SVOBODA?

Krize nikdy nepřály osobní svobodě.

Krize obyčejně přináší záchvaty regulací v naději, že tak se z ní dostaneme rychleji.

Opak je pravdou. To, co svět skutečně potřebuje, je stabilita.

Cím víc regulujeme zabezpečení na důchod nebo třeba bankovnictví, tím víc se to obrací proti nám.

Cím víc se regulace obrací proti nám, tím víc nám nezbývá než spoléhat na sebe a selský rozum.

Stabilita institucí – to je, oč tu běží

Snadno ji ztrácíme, těžko ji hledáme

Markéta Šichtařová

Páni poslanci nám navrhují, aby každý do 18 let nosil na sjezdovce povinně helmu. Fajn, zdá se to na první pohled docela rozumné. Ale není to náhodou už jen krůček k povinnosti nosit na sjezdovce povinně helmu až do 100 let? A co takhle helma, když zrovna jdete vyvenčit psa, protože co kdybyste náhodou museli přejít silnici, no ne?

Tedy ne že by byla helma na sjezdovce špatný nápad, já bych bez ní lyže nepřipnula, zvlášť po jedné zkušenosti z dětství, kdy helmy ještě "nebyly". Tehdy jsem si hrála na machra a při infantilním závodě na téma "kdo bude dřív dole, je borec" jsem náhle zjistila, že kombinace vysoká rychlost + ledovka = složitější zatáčení. A pak si už jen pamatuji, jak se ten smrk rychle blížil. Bohužel jsem právě byla v drtivém vedení, takže nablízku nebyl nikdo, kdo by to viděl. Probrala jsem se v lese až po dost dlouhé době a dodnes nevím, co se během té hodinky dělo. Ale nosit helmu povinně? Ještě tak u dětí – možná. Ale u dospělých, po vzoru některých zemí? Neznamená vlastně povinná helma zákaz zemřít, když se mi zachce? A zákaz zemřít zase znamená, že mé tělo už není majetkem mým, ale majetkem státu; toho státu, který mi zakázal dobrovolně na sjezdovce zemřít. Kupodivu to státu baštíme.

Moje auto se odmítne rozjet, když nejsem připoutaná. Což mám málokdy šanci vyzkoušet, protože jsem známa jako notorický "sebepoutač", a pokud se náhodou nedobrovolně ocitnu na zadním sedadle a řidič se rozjede dříve, než se stihnu přikurtovat, požádám ho, aby ještě na chvíli zastavil. Ale co kdybych náhodou usilovala o sebevraždu a chtěla se rozjet proti zdi? Mé odhodlání by v tu chvíli bylo irelevantní, technika by stávkovala a donutila by mne k takové potupnosti, jako pás zapnout a pak přestříhnout. Má to nařízeno shůry – od politiků, kteří došli k názoru, že oni smí prostřednictvím předpisů o bezpečnosti rozhodovat o mém životě a mém těle. A my – lidé – jsme s tím srozuměni. Ono to totiž tak nějak vyhovuje oběma stranám. Pro nás je pohodlnější, když nerozhodujeme, ale je o nás rozhodováno. A pro stát je zase pohodlné, že z nás vychoval poslušné ovečky, které se odmítají samostatně rozhodovat. Ony se totiž takovým tichounkým ovečkám lépe zvyšují daně.

Před nějakým časem politici mluvili o sjednocení DPH na 19 či dokonce 20 %. Výraz "sjednocení" je marketingově dobře vymyšlený, ono to totiž v realitě znamená zvýšení DPH. Prý to je "potřeba" kvůli penzijní reformě. Ale brzy se ukázalo, že mezi zvýšením DPH a penzijní reformou je souvislost asi jako mezi počtem indických slonů ve volné přírodě a barvou očí českého premiéra. No a teď tu máme rok 2012, propad hospodářského růstu a další strašení sjednocením, ehm, chci říct zvýšením, DPH na 20 % a zmrazením důchodů. Tentokrát prý kvůli krizi. Konečně se našel "důvod".

A my, poslušné ovečky, vycvičené povinnými helmami, povinně sklopíme hlavu a pomyslíme si: Když to musí být, tak to holt musí být. A vůbec nás nenapadne ptát se, proč vlastně máme posílat státu těch pár dalších miliard z našich kapes a jestli by náhodou nebylo místo toho záhodno trochu víc si posvítit na výdaje státního rozpočtu a pěkná místečka pro vysloužilé politiky.

Skoro to vypadá, že si politici myslí, že jsou na svých místech, aby jim lidé odevzdali své bohatství. Co takhle zamyslet se, jak lidem vrátit svobodu?

Desatero versus evropská ústava

Vladimír Pikora

Jenomže nesměli bychom při tom zamýšlení se zůstat v zajetých kolejích. Budeme-li totiž nad naší ekonomikou a nad tím, jak ji učinit svobodnější, přemýšlet navyklou logikou (totiž jaké reformy by měli politici pro větší blaho ekonomiky udělat), vůbec nikam se nedostaneme.

Respektive dostaneme se tam, kde jsme. Protože naše zajetá logika se stále pohybuje v kruhu. Asi takhle:

Někdo přišel s myšlenkou, že komíny čoudí, Temelín může skončit pod přívalem tsunami jako Fukušima a hráze přehrad nejsou dost pevné, a tak by to chtělo trochu podpořit nějakou skutečně, ale skutečně zelenou energii. A šup, než se stačíme rozkoukat, po té "troše" podpory je Česká republika solární velmocí a zajišťuje se svojí impozantní rozlohou od Aše až po Bukovec 5 % globální výroby solární energie. A má zavařenou hlavu z toho, jak to zarazit.

Velké globální společnosti, leadeři v nových technologiích, se shodují, že dost možná svět stojí na prahu třetí průmyslové revoluce. Její podstatou bude plná digitalizace průmyslu a současně výroba a služby přesně na míru zákazníka. Nic jako výběr mezi bílou a bílou pračkou. Ale pračka podle vašeho přání v barvě očí vašeho štěněte a v rozměru, který se vklíní na milimetr přesně mezi vaši poličku a okno.

Pokud se skutečně výroba a služby změní tímto způsobem, pak to bude umožněno drastickým poklesem nákladů na takovou individuální výrobu a v důsledku rozvoje nových technologií, jako jsou třeba 3D tiskárny. To by znamenalo v dalších desetiletích nepředstavitelný otřes pro trh práce. Vznik nových podniků a zánik starých. Propojení všech služeb od A do Z pod jednou střechou. Zaměstnání na dálku a dodávání práce po internetu. Stírání hranic mezi odvětvími.

A teď si představte vládu, jak v tom kličkuje. Vlády vždy vychází ze stejné logiky. Vyhlídnou si nějaké odvětví a to podporují, jako by odněkud shůry dostaly zprávu, že přesně to je to pravé odvětví, které se podporovat "musí". A poté, co napáchají dostatečně velkou paseku nebo přivedou státní rozpočet cugrunt, zděšeně ho podporovat přestávají. Stavební spoření. Fotovoltaiku. Penzijní fondy.

Ovšem v takovém novém světě by najednou podpora jednoho odvětví ztrácela smysl, protože by nebylo ani možné určit, kde odvětví začíná a končí.

Podpora odvětví prostě nemá smysl. Celkem určitě si vždy vybereme odvětví, u něhož se za čas ukáže, že podporováno být nemělo. Nebo že jsme to s podporou přehnali a vymkla se nám z rukou.

Ale má obrovský smysl, aby stát vynucoval pravidla, která sám ustanovil. A má smysl, aby pravidla byla jednoduchá, bylo jich málo a aby byla i pro dítě srozumitelná. I každý ateista chápe, co je to desatero, a asi by jeho valnou část dokázal jen za použití selské logiky vyjmenovat. Proto to funguje. Ale odrecitovat evropskou ústavu nezvládne ani předseda evropské komise. Proto fungovat nebude. (Můžeme dodržovat něco, co neznáme a nechápeme?)

Příliš regulace je prostě pro kočku.

Informace místo předpisů

Markéta Šichtařová

A nejen že je příliš regulace pro kočku. Ona taky škodí.

Za heckera – anebo v toto případě spíš za crackera – je zjednodušeně řečeno označován člověk orientující se v počítačových sítích, který dokáže proniknout do počítačové sítě nebo cizího počítače. Zákon je považuje za zločince. Mnozí crackeři se ovšem za zločince nepovažují a v pravém slova smyslu obvykle ani nejsou příliš nebezpeční na rozdíl od těch, kdo třeba kopírují vaše platební karty a vyplení vám bankovní účet. Ti crackeři, které teď mám na mysli, totiž obvykle netouží škodit; jsou pohánění svou zvědavostí. Víc než ukradení vašich peněz je zajímá, které pornostránky navštěvujete a jak se jmenuje vaše milenka, což z vašeho počítače zjistí velmi snadno. Baví je překračovat vymezené mantinely vašeho soukromí podobně, jako jiné baví luštit křížovky.

Takže kdyby žádný počítač nebyl chráněn před průnikem někoho neoprávněného, kdyby obsah každého disku a emailové pošty byl veřejný, neexistoval by tento druh crackerů. Asi už chápete, kam mířím.

Zcela upřímně a na rovinu se přiznávám, že jako malá jsem potají vlezla k jednomu kyselému sousedovi – morousovi – na jahody. Což obnášelo nutnost přelézt plot, když nebyl doma. Na naší zahradě byly jahody také. Nebyly nic moc. Pak jsme měli ještě druhého souseda přes ulici, který mne často zval, abych si na jeho zahrádku zašla jahody natrhat, budu-li mít chuť. Taky nebyly nic moc. Ale ta zakázaná jahoda u souseda morouse mi stála za přeskočení plotu, výron v kotníku i roztržené tepláky. Byla výborná. Jako šestiletá jsem pochopila význam přísloví o zakázaném ovoci.

Je to jednoduché: Čím víc regulace, čím víc zákazů, tím víc pokušení, a tím víc zlobení. Je to prostě zákon akce a reakce.

Přitom existuje jedna nevýslovně prostá metoda, jak zlobily umravnit. Totiž informace.

Když obsah své pošty a počítačového disku zveřejníte na internetu, hackeři o váš počítač ztratí zájem. (Tedy ne že bych vám takovou pitomost radila.) Kdybych se já obtěžovala obejít sousedův dům kolem dokola, zjistila bych, že z druhé strany je branka, kterou se dá do zahrady normálně vejít. A o jahody bych naprosto ztratila zájem.

Nechci říct, že máme rušit ploty a firewally. Chci ale říct, že zákazy, příkazy, nařízení – prostě regulace – nežádoucímu chování nezabrání. Naopak čím víc budeme šířit informace, tím větší máme šanci, že se nebudou dít nekalosti. (Řada mužů si šíření informací patrně vzala za svůj životní cíl, a kde mohou, tam nějakou genetickou informaci nechají.)

Kdyby byly zcela průhledné evropské fondy, korupce by byla možná poloviční.

Kdyby každý, kdo podepisuje podivnou úvěrovou smlouvu, rozuměl tomu, kolik a jak dlouho bude muset platit na úrocích, možná by čtvrtina exekutorů neměla práci. Jenomže nedávné zjištěné České obchodní inspekce ukázalo, že více než polovina smluv je uzavřena špatně. Zákon regulující lichvu je k ničemu. K něčemu je dohled nad šířením pravdivých informací.

Předpis, aby nemovitosti nově měly štítky, jak jsou energeticky úsporné, pokud je budeme chtít prodat nebo pronajmout, není k ničemu; on je totiž k něčemu energetickým odhadcům, kteří si namastí kapsu. Těm ostatním jenom způsobí průvan v peněžence.

Hra na důležitost

Vladimír Pikora

Ješitnost vládne světu. Tak třeba jeden z mých sousedů má jen kvůli tomu, že je majitelem silně ojetého velkého SUV made in Sweden, dojem, že je king a vládce silnic. (Také jste si povšimli, že tato švédská vozítka si nápadně často pořizují úděsní řidiči, protože jejich bytelná konstrukce i pověst jim dávají pocit bezpečí?) Politici zase mají pocit, že řídí zemi a ekonomiku. Hm, až na to, že mám intenzívní dojem, že jsou to ekonomické zájmy a silné firmy, kdo řídí politiky.

Myslím to asi takhle: Při pohledu na politickou mapu střední a východní Evropy by leckdo mohl mít dojem, jakým to procházíme otřesem. Na konci roku 2011 padla vláda na Slovensku. Pak v Rumunsku. V Maďarsku se to mele chronicky tak nějak ze zvyku už od dob, kdy tam vyrostly první pálivé papriky. A na jaře 2012 přišla vládní krize i k nám. Kdekdo mluví o předčasných volbách. A kdekdo se ptal, co by takové volby s námi udělaly. Prý jestli by se zhroutila ekonomika. Prý jestli by to byl konec obstojného ratingu země. Anebo jestli by to prý veřejné finance ustály… A podobné hlouposti. A až přijde další vládní krize, znovu tu budou ty samé otázky.

Na odpověď stačí špetka historie. Během posledních deseti let si nemohu vybavit jediný případ, kdy by výsledek voleb byl pro finanční trhy buď důvodem k totální panice, nebo důvodem k sladké euforii. Zato mohu tvrdit, že hlavní směřování země bylo podobné, ať byl premiérem, kdo chtěl. Ať se označoval za pravicového, či levicového politika. (Mezi námi, u nás něco jako významná a kovaná pravice, či kovaná levice – tedy s výjimkou komunistů – v podstatě neexistuje, všechno je jakýsi plytký střed.) A nehrálo dokonce velkou roli ani to, které strany byly ve vládě. Ekonomika z velmi dlouhodobého nadhledu stále tak nějak rostla; tu více, tu méně. Koruna z ještě většího nadhledu stále tak nějak k většině měn posilovala; tu si v tom dala chvilku pauzu, tu to ale zase dohnala.

Jestli to náhodou nebylo tím, že ekonomické zájmové skupiny v pozadí byly stále ty samé. Vrtěly politiky, ať už se politici označovali jakkoliv. Byli to ty samé (velké) firmy a ti samí (málo viditelní) lobbyisté, kteří financovali volební kampaně "levici" i "pravici". A byly to stále stejné sliby, které politici lobbyistům za jejich peníze dávali. A stejné nátlakové skupiny, které tlačí na vládu současnou, budou tlačit i na vládu příští.

Zatím to Evropa ještě moc neprohlédla, ale hrát si na "levicovou", či "pravicovou" vládu a na to, jak taková vláda "ovlivňuje", či snad dokonce "řídí" ekonomiku, je už trochu přežitek. Protože to jediné, na co má smysl si hrát, je prosím stabilita. Ano, stabilita. Stabilita institucí. Stabilita daní.

Nehraje tak velkou roli, zdaje DPH 15 % nebo 16 %. Ale hraje klíčovou roli, zda se DPH na oněch X procentech udrží 10 měsíců nebo 10 let. Protože jenom ve stabilním prostředí se dá plánovat. Podnikat. Prosperovat. Nějak si ale nemohu vzpomenout na politickou stranu, která by ve svém programu měla jako hlavní bod: "Už žádné změny daní!"

Výsledky voleb to tedy nejsou, co ekonomiku řídí. Takže co to tedy je?

No, pro domácí ješity to nemusí být zrovna snadno unesitelná zpráva. Ale už to tak bude: Například kurz české koruny zůstává zcela v klidu, když se mluví o předčasných volbách. Zato skáče jako pominutý, když statistika ukáže prudké zpomalení hospodářského růstu v Německu. Nebo když šéf německé Bundesbanky prohlásí třeba něco v tom smyslu, že Evropa ještě není venku z krize. Nebo když se Angela Merkelová zrovínka rozhodne okomentovat třeba budoucnost eura.

Jojo, to Německo vládne českému hospodářskému růstu daleko víc než (ješitní) čeští politici.

Důchodová reforma jedna báseň

Malé shrnutí neuškodí

Vladimír Pikora

Česká důchodová reforma založená na třech pilířích a spuštěná k lednu 2013 je všechno, jen ne jednoduchá a přehledná. Na její účet jsme toho řekli už hodně. Její hlavní potíží je fakt, že – podle našeho názoru – účast ve třetím pilíři (v takzvaném důchodovém připojištění), a zejména pak v nově zaváděném druhém pilíři (v takzvaném důchodovém spoření) je velmi riziková, současně ale málo výnosná.

A o to jde. V některých případech záleží na úhlu pohledu a na osobním názoru. Když se česká výprava vytasila na slavnostním zahájení londýnské olympiády holínkami, zůstala veřejnost rozdělená. Podle některých šlo o nejlepší vtip večera, podle jiných o vrchol nevkusu. Každý nechť si o tom myslí své. Všichni se ale asi shodneme, že když si v holínkách vyrazíte do kasina v Monte Carlu, nejspíš vás vyvedou, i kdyby vaše gumáky byly značkové od Burberry či Vulkánu.

Zrovna tak to je s penzijními fondy. Každý může mít vlastní názor, jak moc je to výhodná, nebo nevýhodná legrace a pro koho se vyplatí. Ale těžko lze oddiskutovat fakt, že většina lidí by měla být schopna stejný výnos získat i za podstoupení menších rizik.

Nicméně detailně se důchodovou reformou zabývá naše kniha "Všechno je jinak, aneb co nám neřekli o důchodech, euru a budoucnosti" (vyšlo v nakladatelství Grada, 2011). Kdo chce, zde se o důchodové reformě dočte víc včetně detailního popisu možností, jak se na důchod každý může připravit sám, pokud má stejně jako my pocit, že penzijní fondy pro něj nejsou to pravé ořechové. Opakovat se nyní nechceme.

Nicméně v době od napsání knihy až do spuštění reformy se toho událo ještě dost. Dost toho, co by si zasloužilo pozornost. Dost věcí, které se svobodou a stabilitou prostředí, ve kterém žijeme, přímo souvisí.

Tedy, ehm, vlastně naopak. Právě že jsou svobodě a stabilitě výsměchem.

A protože jak známo, opakování jest matkou moudrosti, a protože (to už není tak moc známo) krutě nadpoloviční většina obyvatel České republiky je podle průzkumů veřejného mínění v důchodové reformě poněkud zmatená (jemně řečeno), neuškodí malý stručný přehled.

Nutno ovšem upozornit, že co platí dnes, nemusí platit zítra. Ne že by česká legislativa byla výkvětem stability, to jsme si již jaksi všichni zvykli; nicméně co je moc, to je moc. A frekvence změn u důchodové reformy, to je vážně extra liga.

Celý systém stojí na třech pilířích.

První pilíř

První pilíř je tvořen průběžným systémem PAYG. A je to geniálně jednoduchý systém. Krátkodobě se prostě nedá nabourat. Princip spočívá v tom, že dnešní aktivní generace platí důchody dnešní již neaktivní generaci. To, co se dnes vybere, se "téměř hned" zase vyplatí. Peníze se nikdy nekumulují, neinvestují, a tudíž téměř není možno je prošustrovat při nepovedené sázce na vývoj finančního trhu anebo rozkrást při vytunelování fondu (a to ani při legendární české tunelářské invenci.)

Pojistné na důchodové pojištění nyní činí 28 % z měsíční hrubé mzdy zaměstnance. A protože není moc představitelné, že by neexistovali vůbec žádní zaměstnanci schopní do prvního pilíře přispívat, podstatným rysem tohoto systému je, že stát ručí za to, že důchodce svou penzi prostě dostane. Třeba neručí za to, jak bude vysoká; ale nějaká bude. V nejhorší variantě je možné jen to, že budou lidé v důchodu dostávat podstatně méně. Nehrozí však varianta, že by nedostávali vůbec nic. Dokonce třeba i v extrémním případě státního bankrotu, který jsme po posledním dění v jižní Evropě museli vydolovat skoro z historického zapomnění, je poměrně těžko představitelné, že by stát nevyplácel v průběžném systému vůbec žádné důchody. A to se v porovnání s jinými systémy počítá. U jiných systémů hypoteticky mohou hrozit – v extrémním případě – důchody nulové.

Důchody jsou ze zákona neustále valorizovány, a to částečně podle růstu cen a částečně podle růstu mezd. Jenomže právě nyní jsme svědky toho, že ačkoliv nehrozí úplný kolaps systému, hrozí snížení výplat z něj – tedy aspoň míněno reálně. Vláda totiž došla ke (správnému) názoru, že veřejné finance jsou na tom bídně, a rozhodla (už mnohem kontroverzněji), že sáhne právě na valorizace.

Během let 2013 až 2015 by se tedy valorizace měla skládat z jen třetinového růstu cen a z třetinového růstu reálných mezd. Jinými slovy, důchodce jako nejméně organizovanou skupinu voličů, kteří navíc kvůli nemohoucnosti často k volbám ani nedorazí, vezme vláda na hůl nejsnadněji.

Druhý pilíř

Druhý pilíř bude nově zaveden od 1. 1. 2013 a ponese hrdý název "důchodové spoření".

Týká se zaprvé lidí starších 35 let: Ti se budou moci rozhodnout ke vstupu pouze a jen v období 1. 1. 2013 – 30. 6. 2013. A zadruhé lidí mladších 35 let: Ti se budou moci rozhodnout kdykoliv ve věku od 18 let až do dosažených 35 let, a to i klidně kdykoliv po datu 30. 6. 2013. Ale vždy nejpozději při dovršení 35. roku svého života. (Uf, najednou mi s děsem dochází, proč už po mně v hospodě večer nechtějí občanku, asi s přehoupnutím se přes 35. rok už nespadám do kategorie pubertálních výrostků.)

Spořit se bude do zbrusu nových důchodových fondů určených právě a jen pro tento druhý pilíř. A ty budou provozovat čtyři možné investiční strategie. Aby si každý mohl vybrat, co je podle jeho názoru pro něj nejvhodnější. Od údajné "super bezpečné" investiční strategie, u které údajně "nehrozí žádné riziko", až po strategii "nejriskantnější". To by bylo všechno moc pěkné – až na to, že stát má v tom, co je a co není bezpečné, ještě větší hokej než Šichtařová v pravidlech fotbalu. (Ta se vždy vzteká: "To už zase koukáš na ten fotbal?" A manžel jí odvětí: "To není fotbal. To je hokej. To poznáš podle toho, že se hraje na ledě.")

Tou úplně nejbezpečnější strategií má být podle mínění státu strategie nákupu státních dluhopisů. Shodou okolností stejný názor měli i v Řecku. Tam si také stát myslel, že nejbezpečnější bude donutit penzijní fondy nakupovat státní dluhopisy. No a v roce 2012 stát tak trochu obrátil a rozhodl, že část svých dluhopisů prostě nesplatí a ne a ne. A Řekové, kteří své úspory vložili do řeckých penzijních fondů investujících "super bezpečně" do řeckých státních dluhopisů, povinně utřeli nos a o část svých úspor přišli.

Spořit se bude celkem 5 % z hrubé mzdy. A to takto: 3 % budou přesměrována z průběžného státního důchodového systému. (Neboli kdo se rozhodne pro účast ve druhém pilíři, ten si také automaticky méně odvádí do průběžného systému. Takový člověk tak (snad) v důchodu sice dostane víc peněz z fondu, ale současně méně peněz ze státního průběžného systému.) No a další 2 % si pak přidáme z vlastní kapsy.

Na to, komu se vyplatí ve druhém pilíři spořit, by měla dát odpověď "kalkulačka" Ministerstva financí zveřejněná na jeho webových stránkách. Tedy – za předpokladu, že by fungovala. Rozumějme, za předpokladu, že by ji sestavoval někdo tak osvícený, že by věděl, co bude ode dneška za padesát let.

Ale protože nic lepšího k dispozici není, vězme, že z kalkulačky zhruba vyplývá toto: Vstup do druhého pilíře se vyplatí lidem mladším čtyřiceti let, kteří současně mají nadprůměrné příjmy. Všem ostatním se nevyplatí. Jinými slovy: Reforma je pro budoucího důchodce tím zajímavější, čím má dnes vyšší příjem. Jenomže kvůli lidem s nadprůměrnými příjmy reforma není třeba – čím bohatší člověk, tím méně se potřebuje starat o důchod. Reforma tedy nic neřeší. Ufinancuje se jen díky zvýšení daní. A střední třídě (tedy většině) vyšší důchod nepřinese.

Ano, já vím, že jsem se nechtěl opakovat… Jasně, že jsem do kalkulačky a nejen do ní rýpal už víckrát než do Šichtařové. Ale zkuste si mlčet, když jste taková drbna jako já: Kalkulačka patrně očekávané budoucí výnosy druhého pilíře nadhodnocuje. Počítá totiž jen s tím, že fond má permanentně kladné výnosy. Vůbec nepřipouští ztrátu. Nepočítá s poplatky. Nepočítá s tím, že fond nakoupil takzvaná toxická aktiva, prostě něco na způsob řeckých dluhopisů. Nepočítá s tím, že systém je jen tak stabilní jako legislativa sama, a ta je zase jen tak stabilní jako sama vláda, než ji změní. Neboli nepočítá s tím, že přijde Pan Premiér Populista a fondy zestátní, jako se už stalo v některých okolních zemích. Zkrátka a dobře: Kalkulačka zřejmě nadhodnocuje přínosy a nezmiňuje rizika.

No a jak z toho ven, když třeba jednoho krásného dne dojdeme k názoru, že jsme se setsakramentsky vstupem do druhého pilíře utnuli? Nijak. Vstupem do druhého pilíře uzavíráme doživotní smlouvu, kterou již nejde zrušit. Po dosažení důchodu totiž automaticky budeme dostávat až do smrti měsíční výplaty. (Ale to nás nesmí napadnout zaklepat bačkorami první den v důchodu. To potom nedostaneme nic.) Hotové terno.

Třetí pilíř

Třetí pilíř se původně jmenoval druhý. Ale nejvíce lidí ho zná pod názvem důchodové připojištění.

Takže teď to všechno můžete pěkně zapomenout. To aby se to co nejvíc pletlo. Nově se od roku 2013 druhý pilíř alias důchodové připojištění bude jmenovat jinak. Neptejte se mne, proč měl stát nutkání už tak velký chaos ještě zvětšit změnou názvů. Český stát nikdy moc nevynikal uživatelskou přívětivostí. Na škále snadnosti ovládání od jedné do deseti, kde jedničku má dětská šlapací tříkolka a desítku má Ferrari 430 Scuderia, má důchodová reforma stupeň asi tak 11,5. Každopádně teď bývalému důchodovému připojištění budeme říkat buď třetí pilíř anebo "doplňkové penzijní spoření".

Koho se týká? Toho, kdo se už "penzijně připojistil" – tedy kdo do tohoto dobrovolného třetího pilíře již vstoupil. Obyčejně ve vidině příspěvku od svého zaměstnavatele.

A kolik se spoří? Je to sice v českých končinách nevídaný luxus volby, ale skutečně se spoří a bude spořit tolik, kolik si kdo určí sám. Minimální úložka je 100,– Kč za měsíc. Ovšem s tím, že od roku 2013 bude mít státní příspěvek jinou výši než do konce roku 2012 a bude na něj nárok jen při měsíční úložce minimálně 300 Kč. Můžete hádat, zda nově bude státní příspěvek vyšší, či nižší. (Správně, nižší.)

A kam že se bude spořit? No ano, i v tom si stát našel výbornou příležitost, jak předešlý složitý systém učinit ještě složitější. Od roku 2012 totiž existují místo jednoho typu hned dva typy penzijních fondů vážících se na třetí pilíř. Jednak tu máme takzvané transformované fondy neboli fondy, do nichž jsme mohli vstoupit uzavřením "staré" smlouvy. A potom máme takzvané nové účastnické fondy neboli fondy, do nichž nyní můžeme vstupovat uzavřením "nové" smlouvy.

Který typ je pro koho zajímavější, nám Šichtařová ještě na dalších stránkách vysvětlí, teď jen s dovolením strohý popis (protože popis Šichtařové je někdy dost svérázný a zavádějící, podle jejího popisu bych neuvařil ani čaj):

Transformované fondy (neboli fondy "podle staré smlouvy") musí ze zákona garantovat nezáporný nominální výnos. Lidsky řečeno, nesmí nám přinést ztrátu. A protože "nemít ztrátu" se jaksi nedá poručit, dosáhly-li by přece fondy ztráty, museli by ji dotovat akcionáři fondu. Vedle toho je po patnácti letech možno vybrat z nich 50 % úspor. Tento typ smluv bylo možno uzavírat až konce listopadu 2012, později už ne. A jak by se dalo čekat, z transformovaného fondu půjde kdykoliv v budoucnu přestoupit do fondu "nového typu", tedy do nového účastnického fondu.

No a pak tu máme nové účastnické fondy neboli "fondy podle nové smlouvy". A u nich platí vše výše řečené přesně naopak: Totiž že s nimi nebudeme mít ztrátu, nám tedy rozhodně garantovat nehodlají. Což současně také znamená, že když si mohou troufnout mít i ztrátu, budou také motivovány uzavírat mnohem riskantnější – a alespoň teoreticky potenciálně výnosnější – investiční strategie. Což je ostatně pro tyto fondy hlavní marketingový argument, proč bychom prý měli být celí hrr do nich vstoupit, a tím si prý zajistit div ne opulentní stáří. Také z nich není možno po patnácti letech jen tak snadno vybrat 50 % úspor. Vstoupit do nich můžeme kdykoliv, zato vrátit se z nich zpět do transformovaného fondu, to tedy ne, to už nepůjde. Neboli je zde zjevná snaha "starší" transformované fondy diskriminovat, a co nejvíc omezit.

Popravdě řečeno, rozdíl mezi fondy druhého pilíře a mezi "novými účastnickými fondy" třetího pilíře se nápadně stírá. Vlastně když se nad rozdíly trochu víc zamyslíme, s úžasem zjistíme, že jsou si podobné asi jako salamandr s mlokem. Tak třeba i tyto fondy budou moci nabízet různé investiční strategie: Od rádoby "konzervativních", tedy zaměřených spíš na státní dluhopisy, přes "něco mezi" s menším podílem akcií, až po "dynamické" s významnějším podílem akcií. (Kde se vzal ten mýtus, že každý dluhopis musí být automatiky bezpečný a každá akcie automaticky riskantní, když daleko víc záleží nikoliv na názvu cenného papíru, ale na způsobu, jak do něj investujeme?)

Této primitivní (a často zavádějící) logice, totiž že dluhopis rovná se bezpečí rovná se nízký výnos a naopak, odpovídá i odstupňování poplatků: od maximálně 0,4 % z objemu majetku ročně u oněch "konzervativních" strategií až po maximálně 0,8 % u strategií "dynamických". Jo, a abychom nezapomněli, fondy mohou navíc ještě nad rámec poplatků vyžadovat odměnu 10% z dosaženého zhodnocení. Ale raději se neptejte, proč se těmto 10 % říká "odměna" a nikoliv "poplatky". Prostě poplatky ve výši 10 % by příliš iritovaly příliš mnoho lidí. A tak se řekne, že poplatky nejsou poplatky, ale ‚jenom" odměna, protože to je přeci něco úplně jiného, no ne?

A jak ze třetího pilíře vystoupit? Bingo, teď jsme konečně kápli na ten hlavní rozdíl mezi druhým a třetím pilířem. Z pilíře druhého se nevykroutíme; z pilíře třetího ano, ale silně to bude připomínat nepodařené manželství s advokátkou fúrií: Na rozvodu si smlsne a oškube nás lip než chlazené kuře od řezníka. Přijdeme totiž zpětně při pokusu vystoupit z třetího pilíře o všechny státní příspěvky, což patrně bude znamenat ztrátu.

Ale mezi námi, když se, nedej Bože, bude blížit něco jako třetí světová válka zkřížená s příchodem vlády Fidela Castra a ještě státním bankrotem, celkem rád oželím všechny státní příspěvky, sbalím aspoň to něco, co mi ve fondech třetího pilíře ještě zbylo, koupím sněžný skútr a pláchnu třeba na Antarktidu. Pořád lepší než zůstat za takové apokalypsy ve fondu uvězněn bez jakékoliv možnosti úniku tak jako v pilíři druhém.

Vedle toho také můžeme celkem snadno "částečně" vystoupit ze třetího pilíře tím, že po 15 letech vybereme 50 % naspořené částky – tato možnost se však týká jen staršího typu transformovaných fondů. Nových účastnických fondů se to netýká.

A konečně vystoupit můžeme, na rozdíl od druhého pilíře, i při dosažení důchodového věku. Jednoduše vybereme celou naspořenou částku a i státní příspěvky nám zůstanou. Anebo si při dosažení důchodového věku můžeme sjednat pravidelné měsíční výplaty.

Bezpečí nade vše. Tedy prý.

Markéta Šichtařová

Můj manžel tuhle pojal nápad: jít si zaplavat do krytého bazénu. Mírně jsem se sice podivila, protože to byl vskutku nebývalý záchvat činorodosti, ale to koneckonců není moje věc. I vyrazil do víru velkoměsta hledat bazén. Při převlečení v šatně se ještě neváhal vybavit efektní a slušivou zářivě růžovou plaveckou čepičkou a vyzbrojen sebevědomým úsměvem se jistým krokem vydal k bazénu.

Když přistoupil k bazénu, hala zmlkla. Někoho by to možná rozhodilo, mého manžela ne. Jen si v duchu pomyslel, že takovou korbu asi ještě neviděli, a chystal se skočit do vody. V tu chvíli ho ale jeden sympatizující pán upozornil, že mu cosi chybí – a to plavky. Holt stane se. Kdo by v zápalu boje s plaveckou čepičkou na takovou prkotinu nezapomněl, že?

Banální příběh. A přece vrchovatě poučný. Poučný pro ta nejvyšší patra politiky. Lapidárně se tomu říká "pro stromy neviděti les".

Můj manžel měl z pekla štěstí, že narazil na onoho sympatizující pána. Neb není deviant, po zjištění svého drobného opomenutí chybějící kousek garderoby zaběhl doplnit. Čímž současně alespoň u části osazenstva bazénu podezření na své deviantství rozptýlil. Mohlo to dopadnout hůř. Mohlo to dopadnout jako malé nedopatřeníčko při "záchraně" Řecka, které vyústilo v okradení důchodců.

Tedy ne že bych si myslela, že to byl v případě Řecka zlý úmysl – to by museli být zúčastnění politici příliš chytří a v chodu finančních trhů zběhlí, aby takový plán dokázali nejprve vymyslet a poté zrealizovat. Spíš byli někteří zúčastnění ‚jen" poněkud tupější, jiní zase poněkud zahleděnější do svých dobrých úmyslů Evropu zachránit. Holt stalo se. Stalo se, že soukromí věřitelé Řecka museli "dobrovolně" odepsat část řeckého dluhu.

Mimochodem všímáte si té manipulativnosti pojmů? Proč nepojmenováváme "znárodnění soukromých úspor ve fondech" znárodněním úspor, ale říkáme mu "dobrovolný odpis dluhu"? Ale fajn, tvařme se tedy, že znárodnění znárodněním není, když to Evropě dělá dobře, názvoslovný chaos je to nejméně podstatné. Podstatnější je, kdo jsou oni soukromí věřitelé, kteří řecký dluh tak ohromně "dobrovolně" odepsali. Tak tedy: Se škrtem řeckého dluhu souhlasilo 8 z 12 řeckých penzijních fondů. Jen 4 penzijní fondy – fond žurnalistů, policie, pracovníků v hotelnictví a fond osob samostatně výdělečně činných – se usilovně bránily, aby jejich klienti přišli o spravované peníze. Neubránily.

Takže si to shrňme. Politici napříč Evropou nám chronicky tvrdí, že investice fondů do státních dluhopisů je bezpečná. Co bezpečná, je prý "nejbezpečnější". A je to tady. Penzijní fondy musí ve své podstatě házet do koše cenné papíry, které nakoupily za peníze vybrané od svých klientů. Neboli své klienty, současné i budoucí důchodce, o peníze prostě obírat. Naordinovali jim to titíž politici, kteří jedním dechem tvrdí, že "kdo si chce užít stáří, musí si na něj spořit s penzijním fondem, který je velmi bezpečný".

Ale nejhorší bylo, že povinně "dobrovolný" škrt většiny řeckého dluhu proběhnul tak hladce. To totiž byl jasný signál, že finanční trhy si nechají líbit vše. Teď už nebude nic bránit, aby se stejným způsobem, totiž administrativním škrtem dluhu, "vyřešilo" předlužení i dalších zemí. Řečeno po lopatě: Aby se obrali další důchodci napříč Evropou. (Však oni toho vedle stopnutých valorizací unesou ještě dost…)

Proč o tom vlastně mluvím? Ehm, i my jsme jaksi součást Evropy. A, ehm, i české penzijní fondy s "konzervativní" strategií investující do státních dluhopisů mají být údajně ty "nejbezpečnější"…

A pak tu máme ono již mnohokrát námi dříve zmiňované maskování dluhů. Totiž skutečnost, že penzijní fondy a jejich porfoliomanažeři skutečně mohou mít ty naprosto nejlepší úmysly a upřímně mohou chtít důchodcům v důchodu co nejvíc přilepšit. Ale úmysl má ještě daleko k činu. Stačí, aby nějaká (vzdálená) evropská země bankrotovala. Aby pak eurozóna pojala nápad ji zachránit. Aby jí z evropského záchranného fondu EFSF nebo ESM poslala pomoc. Aby si záchranný fond za tím účelem musel půjčit vydáním svých vlastních dluhopisů na finančním trhu. Aby náš penzijní fond do takových zdánlivě úplně bezpečných dluhopisů, které na první pohled nemají s problémovou zemí nic společného, investoval. A aby se pak záchranná operace nepovedla. To by potom nastal domino efekt: Padne Řecko, nesplatí dluh záchrannému fondu, padne záchranný fond, nesplatí své dluhopisy penzijnímu fondu…

Přitom fond na počátku vůbec nemusel tušit, že něco dělá špatně.

Čím větší riziko, tím menší výnos. Něco tu nehraje.

Vladimír Pikora

Na finančním trhu od prvopočátků jeho existence platí jedna zákonitost. Čím chceš vyšší výnos, tím víc musíš riskovat. A čím víc riskuješ, tím víc můžeš získat i ztratit. Je to základní stavební kámen, axiom, nejen všech finančních trhů, ale v podstatě celé ekonomie. Pokud by takový základní předpoklad neplatil, něco by bylo hodně špatně. Jenomže on, zdá se, v určitých situacích najednou přestává platit.

Mám kamaráda. A ten má malou dcerku. Jednou šli kolem ohrady. A kamarád dcerce povídá: "Podívej, co je to za zvířátko?"

–"To je krůta."

–"Ale kdepak, to není krůta, to je přece ovce."

–"Ale táto! To jenom vypadá jako ovce, aleje to přeci krůta!"

Kamaráda taková neprůstřelná logika poněkud odrovnala; již se neodvážil protestovat. Něco mi to připomíná. Totiž českou realitu všedních dnů. Tak třeba politici se nechají slyšet: "Podívejte, lidi, tady pro vás máme jednu ohromně výhodnou reformu!"

–"Cože?! To že má být výhodné??"

–"Ale jděte, vy blázínkové, to jenom vypadá jako nevýhodné, ale je to pro vás přeci ohromně výhodné!"

No a my, veřejnost, jsme na to ještě (občas) dokonce ochotni skočit. Chcete konkrétní příklad? No prosím: Není to tak dlouho, co správcovské společnosti provozující penzijní fondy ohrnovaly nos nad tím, že by se měly účastnit takzvaného druhého pilíř neboli důchodového spoření, které bude spuštěno od ledna 2013. Tedy – alespoň tvrdily, že ho ohrnují. Že prý to pro ně "není za odsouhlasených podmínek moc zajímavé". V únoru 2012, těsně před vypršením termínu, do kterého se správcovské společnosti musely přihlásit k tomu, že mají zájem založit fondy v rámci tohoto druhého pilíře, nebyla ani jediná ze stávajících devíti tuzemských společností ochotná nechat si tuto příležitost utéct. A co že se mezitím tak podstatného změnilo? Nic. To jen předchozí ohrnování nosu bylo teatrálním gestem navenek, které mělo vládu přimět jít s penzijní reformou fondům víc na ruku. Tedy míněno ještě víc, než zatím jde.

Protože ona jim na ruku jde jedna báseň. V čem že?

V únoru 2012 proběhla v televizi interaktivní diskuse na téma penzijní reformy. A jeden pán zaslal do studia zoufalý dotaz:

–"Dnešní mladý člověk si musí platit až 40 let důchodové pojištění, aby měl nárok na penzi. Jak je ošetřeno, když bude v nouzi, že na naspořené peníze nebude muset čekat až do dovršení důchodového věku?"

Tak tedy, vážený pane, na jehož dotaz se jaksi nedostalo, vězte, že jste životní optimista, myslíte-li si, že k vašim našetřeným penězům ve druhém pilíři se dostanete dosažením důchodového věku. Protože ve druhém pilíři nic takového možné nebude. Jakmile dosáhnete důchodu, začnete dostávat pravidelnou penzi až do smrti. A pokud se vám zachce zemřít náhodou třeba měsíc po vstupu do důchodu, tak upřímnou soustrast, budete mít prostě smůlu, dostanete jen jednu výplatu zajeden měsíc.

Ale třeba jste, pane, zdravý jako řípa a hodláte na světě strašit do sta let. Gratuluji. Počítám, že vás vtom případě asi zajímá, jaký důchod tedy dostanete. No – on vám to nikdo přesně neřekne, protože každý bude mlžit tím, že si můžete vybrat u penzijních fondů mezi strategií takovou a onakou, že poplatky mohou být takové a makové, že finanční trhy se mohou vyvíjet příznivě, či nepříznivě…

Ale třeba vám napoví pohled do historie: V letech 2000 – 2009, tedy desetiletí před příchodem krize, činil průměrný výnos penzijních fondů jako celku 3,11 % ročně. Za tu samou dobu činila průměrná meziroční spotřebitelská inflace 2,8 %. Ať počítám, jak počítám, vychází mi to na průměrný roční reálný výnos fondu (se započtením inflace) ve výši 0,3 %. Tedy skoro nula. Tedy skoro nic.

V letech 2002 – 2011, za poslední desetiletí, se průměrný výnos fondů zvýšil už na "závratných" 3,34 %. Za tu samou dobu zase průměrná inflace činila 2,3 %. To nám dává za 10 let průměrný reálný výnos 1,0 %. Hotové terno. Až na tu drobnůstku, že když si dnes koupíte desetiletý český státní dluhopis, dostanete za 10 let výnos 3,38 %, tedy o fous víc. Rozdíl je v tom, že fondy mají ve svém portfoliu nakoupené jak státní dluhopisy, tak navíc i jiné – rizikovější – investice.

Fondy jsou tedy rizikovější než dluhopisy samotné. Neboli fondy nabízí větší riziko a menší výnos.

Může mi tu prosím někdo vysvětlit, proč bych měl investovat do penzijního fondu, v němž jsem uvězněn do smrti, když stejné peníze mohu bezpečněji a výnosněji investovat do dluhopisu, kterého se navíc mohu kdykoliv zbavit? Základní finanční logika "vyšší risk – vyšší možný zisk" je tu absolutně postavená na hlavu.

A propos, už jsem zmínil, že penzijní fondy nikde na světě nejsou pojištěné?

Slovensko: geniální laboratoř

Markéta Šichtařová

Češi mají jednu ohromnou výhodu: Mají dlouhodobě natolik neschopné vlády, že se v posledních letech nezmohli na žádnou reformu či počin učiněný skutečně od podlahy.

Na rozdíl od agilních Slováků nezvládli přijmout euro. (Zaplať pánbůh.) Na rozdíl od akčnějších Slováků si dali načas s penzijní reformou. (Zaplať pánbůh.) Mohli tedy plně docenit význam moudra, že kdo nic nedělá, nic nezkazí.

Takže se Češi mohli při plánování důchodové reformy poučit ze slovenských chyb. Slovensko vlastně může být pro Čechy geniální laboratoří. Ne snad, že by si ze slovenského příkladu vzali ponaučení politici, kteří nakonec českou penzijní reformu odklepli; ti mnohé slovenské chyby vesele opakují. Mohou si ho ale vzít lidé.

Když vstupujete do manželství, obyčejně – nejste-li ukázkový prevít beroucí si celebritu, kterou plánujete při rozvodu svléknout i ze spodků – máte naivní představu, že tak činíte "navždy". Ze vás se rozvod rozhodně netýká. Kdybyste si totiž mysleli něco jiného, logicky byste do manželství ani nevstupovali. S penzijními fondy je to zrovna tak.

Máte-li na výběr a nejste-li ke vstupu do penzijního fondu přinuceni zákonem, účastníte se spoření s penzijním fondem jen tehdy, pokud naivně věříte, že je systém pro další desítky let neměnný. Pokud byste dopředu předpokládali, že se systém zhroutí, zbankrotuje, bude vytunelován nebo třeba nějakou příští populistickou vládou zestátněn, těžko byste do toho dobrodružství strkali čumáček.

Tak tedy na Slovensku zavedli povinnou účast ve druhém pilíři důchodového systému. A od toho okamžiku už stihli pilné slovenské včeličky učinit na svém důchodovém systému 21 úprav. Tolikrát se nestihne ani Pikora při cestě z Prahy do Calais rozjet se zapnutou ruční brzdou.

Tak třeba slovenský zreformovaný penzijní systém vytvářel po svém zavedení tak ohromné deficity, že Slováci byli v lednu 2008 nuceni na půl roku svůj druhý pilíř otevřít a umožnili lidem ho zcela opustit. Systém tehdy opustilo 130 000 lidí. Tím ohromně posílila slovenská sociální pojišťovna, tedy průběžný systém. Ano, ten zatracovaný průběžný systém, který měl být přechodem na fondový systém co nejvíc zašlapán do země, se najednou začal posilovat, neb to po zavedení fondů jaksi nefungovalo.

Úpravy malé i větší neustále pokračovaly. Prozatím posledním, dvaadvacátým počinem v sérii změn penzijního systému, který byl v každé zemi zaváděn jako neměnný, je v roce 2012 snaha klepnout přes prsty penzijní fondy.

Vláda Roberta Fica si totiž povšimla, že fondy všech společností svým klientům peníze nevydělávají, ale naopak prodělávají. V průměru totiž za šest let své existence penzijní fondy nepokryly ani inflaci, která prozatím v roce 2012 není na Slovensku nikterak závratná. Ano, čtete dobře: Po Maďarsku je Slovensko ve střední Evropě už druhou zemí, kde fondy v průměru lidem svěření peníze nezhodnocují, ale znehodnocují. Reálně po šesti letech je ve fondech méně, než do nich klienti fondů na počátku povinně vložili.

Kdyby bývali Slováci vložili své úspory na termínový vklad místo do penzijního fondu, měli by dnes víc. A to je prosím termínový vklad jeden z nejhorších nápadů, jak si vydělat. Asi jako pokoušet se zajet Nůrburgring pod deset minut ve Volkswagenu Transportéru.

A tak se Ficova administrativa znechucená představou, že nespokojení klienti fondů by mohli vyrazit do ulic, rozhodla zavést garance. Zkrátka fond by musel klientovi ručit, že mu nezpůsobí ztrátu, a kdyby "náhodu" ke ztrátě došlo, museli by ji dotovat akcionáři fondu. Takže Slovensko záruky nejprve mělo, pak je zrušilo a v roce 2012 je chce znovu zavést – zatímco česká strana je bude ve stejném roce rušit.

Ale řekněme si popravdě, že garance jsou stejně skoro k ničemu. Je to jako ulámat Transportéru zrcátka, aby získal trochu aerodynamičtější tvar. Fond bude garantovat, že nominálně peníze neznehodnotí; fajn, tak tedy dorovná ztrátu do nuly a klienti nominálně získají zpět přesně tolik, kolik do fondu vložili. Reálně budou mít ztrátu stále. A fond bude tyto nominální ztráty dorovnávat jen tak dlouho, dokud na to akcionáři budou mít. Až správcovským společnostem dojde kapitál, může jim zákon nařizovat, třeba aby každému klientovi věnovaly hodinky s vodotryskem, a vyjde to nastejno. Míti zisk se nedá nakázat.

A propos, zdálo se vám přitažené za vlasy tvrzení, že by nějaká populistická vláda mohla podlehnout pokušení penzijní fondy disponující ohromným balíkem peněz vykrást, nebo úplně zestátnit? Zdálo se vám, že Maďarsko je kulturně od nás příliš daleko, a tak můžeme mávnout rukou nad tím, že maďarské fondy se už na hranu znárodnění dostaly? Pak vězte, že Ficova vláda na Slovensku si vážně pohrává s myšlenkou vydolovat z druhého pilíře nějaká ta eura na financování výstavby svých dálnic.

Nesrozumitelný systém

Vladimír Pikora

Jeden by řekl: Když už takový "životní" závazek, tak si to musím pěkně promyslet. Zní to logicky. Ale není to běžnou realitou současnosti.

Když si koupíte vteřinové lepidlo, co s vysokou pravděpodobností na jeho etiketě naleznete? Varování, že v případě zasažení očí vám vaše oči asi nebudou právě vděčné. (Už jste někdy viděli nějakého troubu, který by si vteřinové lepidlo dobrovolně patlal do očí?)

Když si koupíte (tu éčky nabušenou) rychlovku v (tom nezdravém hliníkovém) alobalu určenou do (té nezdravě zářící) mikrovlnky, co se s vysokou pravděpodobností dočtete na obalu té "mňamky"? Upozornění, že po vyjmutí z mikrovlnné trouby bude patrně pokrm horký, a měli byste si tudíž při manipulaci s ním dávat pozor. (No napadlo by vás testovat, jak dlouho takovou rozpálenou věc udržíte v ruce?)

Když si půjdete k místnímu obchodníkovi s cennými papíry koupit nějakou tu akcii ČEZu "za pár šupů", protože vám Karel od sousedů včera u piva vykládal, jaká je to "tutovka", co nejspíš bude obchodníkovi viset hned za vstupními dveřmi? Licence – vydaná krom jiného i na základě toho, že zástupce obchodníka složil makléřskou zkoušku, a prokázal tím, že své věci jakž takž rozumí, a dostal následně makléřskou licenci.

Zvykli jsme si, že stát nás vodí za ručičku všude. Respektive všude tam, kde to nepotřebujeme. Kde by stačila špetka obyčejné selské inteligence. A pokud ji ani tu špetku někdo nemá, pak mu nejspíš ani svěcená voda spolu s varovným nápisem na etiketě nepomůže, protože někdo takový se asi nebude obtěžovat etikety číst.

Stát nás vodí všude tam, kde nejde o nic nebo jde o málo. Když si spálíme ruku, budeme napříště vědět, že na horké předměty je radno sahat v rukavici. Když zjistíme, že Karlova tutovka jde do kopru a už jsme na naší jedné akcii prodělali celých sto korun, prodáme ji a napříště budeme chytřejší, že Kájům a Vencům není radno u piva investiční tipy věřiti.

Jsme tím voděním za ručičku tak rozmazlení, že jsme si zvykli automaticky předpokládat, že kde není varování, tam není riziko.

A co když je? No pak to je zlé – protože pak naše zhýčkaná, pohodlná a za ručičku voděná civilizace nemá šanci ho rozpoznat.

A teď dvě zcela kontrastní informace týkající se nového druhého pilíře důchodového zabezpečení. Zaprvé: Podle průzkumu agentury STEM/MARK z března 2012 má 64 % lidí dojem, že připravované změny v důchodech jsou pro ně nesrozumitelné. A zadruhé: Smlouvy zavazující ke vstupu do druhého pilíře budou moci nabízet i lidé, kteří důchodovému systému a investování obecně sami nerozumí, nespadají pod dozor České národní banky a podepsali jen jakési plytké čestné prohlášení, že ví, o co běží.

Abychom si rozuměli, já nejsem zastáncem vodění za ručičku. Mám dojem, že každý je svého štěstí strůjcem a každý by měl používat jen svou vlastní hlavu. Ale abychom si ve finále rozuměli úplně dokonale: Vstup do druhého pilíře není jako koupit si pár akcií ČEZu. Když se mi ČEZ znelíbí, prodám ho a účet s poplatky od obchodníka s cennými papíry omlátím Karlovi od sousedů o hlavu. Když za dva měsíce po podpisu smlouvy o vstupu do druhého pilíře zjistím, že můj penzijní fond nakoupil řecké dluhopisy a bankrotuje, můžu s tím dělat jenom jedno velké NIC – protože z druhého pilíře se už doživotně nedá vystoupit.

Dokonce i slušný software se vás zeptá poté, co zmáčknete klávesu Delete, zda to myslíte s vymazáním souboru vážně, a upozorní vás, že jde o nevratný krok. Vstup do druhého pilíře žádné takové varování na nevratnost vašeho počínání nenabízí. A to proto, že vám vstup do druhého pilíře může vnucovat i někdo, kdo o nevratnosti ani sám nemusí vědět.

Nejsem si ale tak docela jistý, zda někteří z oněch 64 % lidí, pro které je penzijní reforma nesrozumitelná a kteří jsou zvyklí na nápisy "pozor, horké věci mohou být horké", na to nepřijdou až moc pozdě.

"Nové" penzijní připojištění? Jen manipulace.

Markéta Šichtařová

Přišel mi dopis. Prý jestli si má paní Nováková ponechat "staré" penzijní připojištění, nebo má přejít na "nové". Že prý jí volal už osmý finanční poradce, že čas kvapí a že už se musí vyjádřit…

Chvíli jsem na email zírala s nefalšovaným zděšením, co jenom mi mohlo uniknout. Až mi to došlo: Stačí jen maličko posunout význam pár slovíček. Zaměnit výraz "moci" za výraz "muset". A sázet na to, že nemalá část veřejnosti ve věcech finančních tak trochu plave. A hned tu máme skvělou příležitost pro při výdělek poradců seriózních asi jako Kačer Donald se sombrerem na hlavě nebo jako premiér v tangách. Nemluvě o geniální přihrávce pro penzijní fondy.

Tak jak že to tedy je? Už víme, že to, čemu se dosud říkalo "penzijní připojištění" a čemu se nově říká "doplňkové penzijní spoření", bude v budoucnu probíhat ve dvou variantách: "nově" a "postaru". A že asi největší rozdíly budou dva: Zaprvé zůstanu-li ve starém systému, po 15 letech spoření si mohu vybrat (jenom!) polovinu naspořené částky. (To má být hodně?) A zadruhé mám garantováno, že fond nesmí mít (nominálně) ztrátu. Tedy měl by vrátit alespoň to, co jsme do něj vložili. (Ehm, reálně, tedy se započtením inflace, ztrátu mít může, ale ne že by se o tom mluvilo moc nahlas – průměrný volič si toho rozdílu s trochou štěstí ani nemusí všimnout). Zato v připojištění "novém" ani jedno neplatí. Žádné vybrání úspor. Žádná ochrana před ztrátou. No a uzavřít si připojištění ještě "postaru" je možné nejpozději do 1. prosince 2012.

Horší je, že mi jaksi uniká pointa, proč vůbec do "nového" připojištění přestupovat, když je na první pohled riskantnější. Odpověď mají fondy, stát i poradci hbitě po ruce: Nový systém by prý měl být výnosnější. Možnost ztráty totiž také teoreticky znamená možnost většího výnosu.

Tak to je tedy vážně "ohromná" zpráva. Zvlášť pro paní Novákovou, která nepozná akcii od dluhopisu. (Ostatně, proč by je měla umět rozeznat, když celý život poctivě myla nádobí ve školní kuchyni?) Potíž je v tom, že jako pomocná síla v kuchyni si paní Nováková ve svém životě moc peněz nenašetřila. A když má někdo kousek před důchodem a současně nemá moc našetřeno, měl by na své úspory být o (velký) chlup opatrnější než třeba… třeba takový vysloužilý ministr, který ze své toskánské vily spravuje pár dolarových účtů na Bahamách a na Kajmanech. Když takový vysloužilý pan ministr proinvestuje třeba milion, ani to moc nepozná. Když paní Novákové pošle její "nový" penzijní fond dopis s ročním vyúčtováním, že proinvestovala 5 procent vložené částky, může to znamenat rozdíl mezi zaplacením, či nezaplacením jednoho nájmu.

Nevím jak vy, ale já tomu říkám manipulace. Jsme z různých stran klamavou reklamou strašeni, že pokud "včas" nezměníme "staré" připojištění za "nové", budeme jednou nohou v průšvihu, protože si nevyděláme ani na slanou vodu. (To pak nevím, jak bych měla být označena já, když penzijní připojištění pro jistotu nemám vůbec. A ani se na to nechystám.) Přitom pravda je ta, že kdyby se někomu zachtělo riskovat, starou smlouvu na novou bude moct změnit kdykoliv. To jen opačně – z nové na starou – to už po 1. prosinci 2012 nepůjde. Proč asi. Protože pro penzijní fondy jsou "staré" smlouvy zatraceně nevýhodné. Vyplatit klientům po 15 letech poctivého spoření polovinu jejich úspor? A proč, když si fond "nově" může peníze nechat? A riskovat, že případnou ztrátu fondu bude muset "dotovat" akcionář fondu? A proč, když ponovu už akcionář nebude muset ručit za nic?

Ale bylo by hóóódně bláhové nechat se ukolébat pocitem, že budeme "obezřetní", když zůstaneme v "bezpečném" starém systému. Vzpomínáte na stavební spoření? Český stát je expertem na to, jak měnit pravidla hry v jejím průběhu. Už jen to, že změna smlouvy je možná jen jednosměrně, tedy jen ze staré na novou, ukazuje, který systém stát protěžuje. Mám takové neblahé tušení, že je jen otázkou času než pod nějakou záminkou všichni ti "obezřetní", kteří uzavřeli smlouvy ještě "postaru", budou nahnáni do kasina na ruskou ruletu – tedy do systému "nového".

(Prohnilé) bankovnictví

Bankovní socialismus aneb zachraň si svou banku sám

Markéta Šichtařová

Jsem slaboch; podlehla jsem škemrání synka, který toužil po ko-i-e, rozumějte, po ko-čič-ce (s jeho mluvením to ještě není slavné), a ko-i-u jsem pořídila. Mé nadšení se zprvu blížilo bodu mrazu; nicméně ode dne, kdy se malá britská kočička barvy "whiskas" stala členem rodiny, jsem rezignovala na předstírání znechucení a už po týdnu jsem se nechala již celkem dobrovolně přistihnout s milou kočičkou na klíně.

Ovšem jedno mi nikdo nevezme. Jakkoliv je naše kotě milý tvoreček, je současně, neváhám říci, mimořádně hloupý tvoreček. A tak jsem pozorovala něco, co mi vytřelo zraky. Kotě vyšplhalo na zábradlí v prvním patře, a než kdokoliv stačil zasáhnout, vrhlo se do hlubin. A pozor: Po celou dobu volného pádu prosím předlo. Po dopadu si sice natlouklo, ale jak známo, kočka má devět životů, a tak si po chvíli sebralo svých zbývajících osm a šlo to zkusit znovu.

Domnívala jsem se, že jsem byla svědkem úkazu zcela neopakovatelného. Padat do hlubin vstříc strašné smrti, a radovat se z toho… Jak hluboce jsem se mýlila! Už v závěru roku 2011, kdy již začínalo být jasné, že další krizi se v roce 2012 nevyhneme, mi evropský finanční trh dokázal, že je ještě hloupější než naše sebevražedná kočka.

Bylo to v posledních týdnech roku 2011 asi takhle: Jako první varování došlo k zestátnění belgicko-francouzské-lucemburské banky Dexia. Došlo k zestátnění jedné méně významné řecké banky. Jedna ratingová agentura se nechala slyšet, že kvůli průšvihu Dexie může snížit rating zemí, které jí pomáhají, a tím na sebe přebírají její dluh. Pár týdnů nato ratingová agentura své výhrůžky splnila. Rakouská bankovní skupina Erste Group, která vlastní i Českou spořitelnu, vykázala ohromnou ztrátu. Během jediného dne byl snížen rating 12 britským a 9 portugalským bankám. Itálii spadl rating hned o tři stupně… A tak bychom mohli pokračovat.

Nevím jak vy, já tomu říkám začátek pádu do propasti. V závěru roku 2011, který popisuji, jsme zatím byli asi tak dvacet metrů pod horním zábradlím. Dno bylo vidět pod námi asi tak ve hloubce 20 kilometrů. Volný pád jen pomalu nabýval na rychlosti. A evropské banky předly blahem jako kočka.

Střih, posun o tři měsíce dál. Řecko už potřetí během dvanácti měsíců bankrotuje, rozumějme, odepisuje své dluhy vůči soukromému sektoru, čímž naprosto dokonale naplňuje definici spojení "státní default". Tímto svým odpisem dluhu neboli státním defaultem si v březnu 2012 zaslouží přiklepnutí další transe mezinárodní pomoci. O své investice tak přicházejí řecké penzijní fondy stejně jako evropské banky, které vykazují ohromné odpisy svých aktiv a díky nim i ztráty. Evropští polici jásají, že Řecko je údajně zachráněno (není, ještě se nám to vrátí jako bumerang později). A evropské banky, které musí přiznat díky řeckému defaultu ztráty, blahem předou jako kočka. (Jak prý to skvěle dopadlo.)

Další střih. Píše se červenec 2012. Španělsko si konečně přiznalo, že má závažný problém se svými bankami, a požádalo Evropskou unii o pomoc pro své banky v závratné výši 100 miliard eur. Finanční trhy – neboli ostatní evropské banky – zareagovaly úlevným povzdechem, jak je to skvělé, že španělským bankám bude pomoženo.

A tak bychom mohli pokračovat. Vždy, když očividně evropské banky mají problém, vůbec jim to nedochází a tváří se, že lip se jim už dařit nemůže.

Měla jsem dojem, že už mne u ostrých hochů z Londýna nepřekvapí vůbec nic; ale je to zkrátka veselá kopa, s nimi se nikdy nenudíte. Jednoduše se rozhodli příst blahem, protože evropští politici se nechali slyšet, že prý zaprvé mají vše pod kontrolou (kdo jim to může baštit?) a zadruhé že prý Evropa svým bankám pomůže, bude-li třeba (a kdo jim může baštit tohle?). Detailnější vysvětlení sice až doposud pozapomněli vysypat z rukávu, ale je vcelku zřejmé, že pokud budou mít banky potíže, státy se ještě víc zadluží, aby pak vypůjčené peníze nalili do bank, od kterých si půjčili.

Dochází politikům, že toto je přesně ten mechanismus, který banky dostal do jejich současné mizérie? Ze stav bank pořád jen zhoršují? Zjevně ne.

Stejně to nefunguje

Vladimír Pikora

Ano, je to tak, evropské banky mají celkem zásadní problém. Je to vlastně další dějství krize.

Zaprvé v předkrizových letech, tedy před rokem 2008, poskytly příliš mnoho příliš nekvalitních úvěrů.

Zadruhé během krizových let skoupily příliš mnoho příliš nekvalitních státních dluhopisů vydaných státy, které se příliš předlužily.

Pokud si na tom chceme najít něco pozitivního, můžeme: V roce 2008 při finanční krizi padaly kromě celé americké ekonomiky i americké banky. Ty evropské to tehdy ustály (nebo byly zachráněny). Evropa tehdy čelila spíš hospodářskému zpomalení než vysloveně potížím bank. A tak se zdá celkem "normální", když nyní, v roce 2012, se role vyměnily. Americké banky se celkem drží (i když se najdou i takové, které už zase žádají o pomoc), jenom se americká ekonomika nemůže dostatečně rychle rozjet. Zato evropské banky mají na kahánku. No a evropská ekonomika taky nejede.

Tehdy, ve druhé polovině roku 2008, čelily americké banky doslova dominovému efektu. Pád první investiční banky přišel v polovině března 2008. Tehdy dostává banka Bear Sterns krátkodobý úvěr, který měl odvrátit krach. O dva dny později již byla podepsána dohoda o převzetí slavné investiční banky JP Morgan Chase státem za dva dolary na akcii. Dnes se traduje mýtus, že krizi "odstartoval" pád Lehman Brothers. Faktem je, že ten byl jen jedním v řadě – byl jen nejviditelnější. Jméno Lehman Brothers bylo totiž ikonou. Ale pokud jde o kolaps, JP Morgan je předběhl. Ale největší ranou pro USA byly problémy dvou gigantických institucí specializovaných na hypotéky: Freddie Mac a Fannie Mae. Obě dohromady vlastní či garantují zhruba polovinu všech hypotečních úvěrů v USA v hodnotě přes pět bilionů dolarů. Americká vláda je nakonec musela převzít. Musela od nich vykoupit ohromné balíky ztrátových hypoték.

Kdybych teď měl uvést analogii, které evropské banky nebo spíš celé finanční skupiny by musely dnes zbankrotovat, aby to svým rozsahem odpovídalo tomu, co se v roce 2008 dělo v USA, byl bych nařčen ze šíření poplašné zprávy. Bylo by to totiž několik jmen, které zná snad každý a které mají prostřednictvím svých dceřinek chapadla i u nás.

Přesto mezi rokem 2008 v USA a rokem, dejme tomu, 2013 v EU, je jeden podstatný rozdíl. USA totiž ještě měly na záchranu svých bank peníze. EU dnes má v záchranných fondech k dispozici všeho všudy buď nic, nebo 300 miliard eur – podle toho, zda už téměř slíbené, ale dosud nevyplacené peníze ještě počítáme. Fondy asi ještě bude možno o něco málo navýšit. K tomu by se našlo něco málo v jednotlivých národních fondech pojištění bankovních vkladů. A EU si může vybrat: Buď si tyto peníze bude šetřit pro záchranu klíčových států eurozóny, třeba Itálie. Nebo si je bude šetřit pro pomoc svým klíčovým bankám. Na obojí to stačit nebude.

Mezi námi, ono to nejspíš nebude stačit ani najedno z toho.

Člověk by tedy řekl, že v této napjaté situaci by z pohledu bank bylo celkem záhodno být opatrný. Ale chyba lávky. Člověk soudí a některé banky mění.

Vzpomínáte, co jsem uvedl před chvilkou? Americká centrální banka Fed musela v roce 2008 zachraňovat americké banky před bankrotem tím, že od nich vykoupila ohromné balíky ztrátových hypoték. Tyto balíky toxického odpadu se ovšem nikam nevypařily. Americká centrální banka byla až donedávna stále jejich hrdým majitelem. Když už se domnívala, že pět let je dostatečně dlouhá doba na to, aby se zapomnělo, že tento balík po rozbalení páchne jak dobře uležený skunk, nabídla tato toxická aktiva opět ke koupi soukromému sektoru. Pochopitelně jim ale neříkala "toxická aktiva", ale poněkud eufemisticky je označovala za "sekuritizované hypotéky vlastněné centrální bankou". Připomínám, že šlo o úvěry, které dlužníci nespláceli a které by americké banky přivedly k bankrotu, kdyby je od nich vláda v roce 2008 nepřevzala.

A kdo tato toxická aktiva nakoupil? Asi nepřekvapí, že americké banky podruhé do téže řeky vstoupit nechtěly. Jejich novými hrdými majiteli se v roce 2012 stala třeba německá Deutsche Bank, britská Barclays Capital nebo Credit Suisse. Prozatím. Další vesměs evropské investiční banky taktéž projevují o tento odpad zájem. Zaplacená cena není oficiálně známa.

Tyto banky stará toxická aktiva kupují i přesto, že historie se neskutečně opakuje. Americká hypotéční společnost Freddie Mac (to je ta, co už jednou musel být zachraňována) v roce 2011 vygenerovala obří ztrátu 16,9 miliardy dolarů a v roce 2012 už znovu žádá americkou vládu o další pomoc. Tentokrát chce 4,6 miliardy dolarů. Cítíte dej vu? Zdá se vám, že jsme zpět v roce 2008? A přesto se evropské banky ženou skoupit odpad, který americká vláda pracně uklidila z amerických bank a teď se ho zbavuje sama.

Takže si to zopákneme. Nejen, že evropské banky zaprvé v předkrizových letech poskytly příliš mnoho příliš nekvalitních úvěrů. A nejen, že zadruhé během krizových let skoupily příliš mnoho příliš nekvalitních státních dluhopisů. Teď k tomu ještě zatřetí zcela dobrovolně přikupují přesně ta samá toxická aktiva, která se v roce 2008 v USA stala rozbuškou krize. A začtvrté, evropské země se tak předlužily, že jsou rády, když samy nebankrotují, natož aby měly na záchranu svých bank.

Hádejte, jak to asi může s evropskými bankami skončit?

Bankovní unie neboli hašení požáru benzínem

Markéta Šichtařová

Tak tedy všichni tak nějak vidíme, že s evropskými bankami něco není v pořádku. Vidí to kupodivu i politici a úředníci v Bruselu. I snažili se dlouhé měsíce přijít na to, co s tím. A přišli na to!

Bohužel jiná věc už je, že jejich řešení je, jak jen to říct, zkrátka poněkud neohrabané. Zhruba tak neohrabané, jako Pikora, když si chtěl koupit papouška senegalského. Zavolal tehdy svému strýci, toho času majiteli právě takového papouška, a spustil:

–"Ahoj, já jsem se chtěl zeptat, jak jsi spokojený se svým ptákem."

Na druhém konci se ozvalo rozpačité mlčení. A potom: "Funguje docela dobře, děkuji za optání."

Když na počátku června 2012 Evropská komise přišla s něčím, co se uchytilo pod názvem "Bankovní unie", ozvalo se nejprve z většiny koutů Evropy rozpačité mlčení. A poté se ozval jásot ze zemí, jako je Španělsko, Řecko či Itálie. Tedy zemí, které mají se svými bankami problém větší než malý. A současně nesouhlasné mručení ze zemí, jejichž banky si dosud o sobě troufají tvrdit, že jsou silné. Tedy hlavně z Německa.

České banky, které o sobě rády prohlašují, že jsou jedny z nejstabilnějších v rámci celé EU, a dokládají to i výsledky zátěžových testů České národní banky, měly podle této logiky patřit mezi ty druhé. Ale popravdě řečeno, moc se neozývaly. Snad proto, že nejsme součástí eurozóny, ale Jen" Evropské unie, jsme se rozhodli evropské dění ignorovat mnohem víc než kupříkladu Slováci. Máme dojem, že se nás tolik netýká. Ale hluboce se mýlíme. V okamžiku, kdy chytrý bruselský úředník začal mluvit o bankovní unii, začalo jít právě o naše vklady.

Onen chytrý bruselský úředník vymyslel svou bankovní unii proto, aby evropské banky byly odolnější proti šířícímu se požáru. (Mimochodem, výraz "unie" se stává v Evropě velmi trendy: Už tu vedle bankovní unie máme ještě unii fiskální.) Vymyslel ji, aby banky nezačaly padat jako domino, jakmile se u jedné z nich objeví problém. České banky skutečně ve většině případů velké problémy samy o sobě zatím nemají. Ale co není, mohlo by být.

Celá desetiletí se vyspělý svět snažil vystavět mezi jednotlivými bankami zdi, aby se tak snadno v případě problémů navzájem neinfikovaly. Co víc, dokonce se stavěly takzvané čínské zdi i v rámci jednotlivých bank. To aby na sobě navzájem neparazitovaly různé divize banky věnující se rozdílným činnostem, a aby se tak nemohly navzájem oslabovat: třeba obchodování s cennými papíry na jedné straně a poskytování úvěrů na straně druhé. Hříčkou historie je, že toto rozdělování bank bylo důsledkem velké hospodářské krize z dvacátých let minulého století ve Spojených státech. Banky se tak měly stát odolnější.

Takže teď tu máme jinou krizi, která svým rozsahem často bývá k oné "Velké" přirovnávána. (I když to srovnání dost kulhá. Není tak hluboká, zato je vleklejší.) A Brusel najednou má nápad jako hrom: Co takhle krizi porazit něčím, co tu Ještě nebylo", totiž banky pospojovat? Ale tentokrát nebudeme přízemní, nebudeme jen spojovat všechny činnosti v rámci jedné banky (obchodování s cennými papíry a poskytování úvěrů). Půjdeme ještě mnohem dál: Propojme co možná nejvíc všechny banky v rámci EU! Vytvořme jeden megalomanský kolos a říkejme mu bankovní unie! Ony pak banky jistě budou odolnější.

Hmm, to máme, asi jako když dva v jednom domě mají chřipku. I zkusíme je poslat každého do jiného domu, aby se navzájem neinfíkovali, a byli tak odolnější. Chřipka trvá. I zkusíme je poslat oba zpátky do jednoho pokoje. Aby si vzájemně pomáhali, a byli tak odolnější. Místo abychom oběma naordinovali postel a vitamín C.

Bankovní unie zkrátka není ničím jiným než kolektivní zodpovědností zdravých bank za dluhy problémových bank. Tedy není to ničím jiným než bankovním socialismem. A socialismus, jak známo, zkrachoval.

Megalomanství katastrofě nezabrání

Vladimír Pikora

No a Evropská komise nám tu bankovní unii dokonce pěkně rozplánovala.

Základem změn v bankovnictví by měl být super silný nadnárodní dohled. Namísto jednotlivých národních dohledů by tu tedy měla být jen úroveň celoevropská. Česká národní banka by možnost dohledu nad českými bankami ztrácela, zato zodpovědnost za jejich stabilitu by jí zůstala. To je jako říct: "Ručíš mi za to, že nic neutratím, ale svou peněženku ti nedám."

Politici zjevně vycházejí z předpokladu, že čím megalomanštější komise pro dohled, tím lépe rozpozná rizika pro banky. Aha, tak když je to tak snadné, proč v roce 2007 jen málokterý bankovní dohled varoval před cenovou bublinou u nemovitostí? Kdyby bankovní dohledy zareagovaly včas, nemuselo o pomoc žádat Irsko ani Španělsko. Ona vlastně vůbec nemusela být taková krize, jaká byla, kdyby se americký bankovní dohled včas chytil za nos. A je snad americký bankovní dohled "malý"?

Jiný příklad: Mezinárodní měnový fond. Má za úkol starat se o stabilitu členských zemí (nebo ji alespoň kontrolovat). MMF jistě není "malý" úřad. Tak jak to tedy přijde, že včas ne varoval před finanční krizí v Argentině, nebo v jižní Asii? Nebo před tou celosvětovou v roce 2008? Nebo před tou současnou, evropskou dluhovou?

A poslední příklad: Jak to, že žádný z evropských bankovních dozorů právě teď nebije na poplach kvůli tomu, že naprosto klíčové evropské banky právě teď skupují radioaktivní odpad, který v roce 2008 odstartoval v USA celosvětovou finanční krizi?!

Pánové z Evropské komise, mám takový neblahý pocit, že na velikosti nezáleží. Spíš na šikovnosti.

Ale dejme tomu, že se stane zázrak a kluci a holky, kteří v dohledové superkomisi zasednou, budou skutečně natolik šikovní a prozíraví, že blížící se katastrofu včas odhalí. (Koneckonců, určité předpoklady by k tomu mít mohli. Vyhrát vstupenku do naší luxusně placené dohledové superkomise bude vyžadovat šikovnost značnou. Jenom si nejsem jistý, zda šikovnost v boji o flíček je totéž jako šikovnost v odhalování potenciálních rizik pro banky.) A dejme tomu, že dohled zasáhne. Ze třeba nemocnou banku rozdělí na dvě části, ta zdravá si bude žít dál a ta nezdravá bude zrušena. Pro takový případ se můžeme v přípravných dokumentech Evropské komise dočíst něco, nad čím zůstává rozum stát:

Evropská komise totiž zdůrazňuje, že případné ztráty nebo rovnou bankrot banky by v první řadě měli nést akcionáři banky. Jak prosím? Banka je akciová společnost. Akciová společnost je přímo definována tím, že akcionáři jsou do výše svého akciového podílu odpovědní za ztráty. Neboli jde o samozřejmost asi takovou, jako že auta jsou v první řadě od toho, aby se s nimi jezdilo, a teprve až na nějakém devadesátém místě od toho, abychom v nich provozovali kupříkladu první rande.

Fakt, že Evropská komise uznala za vhodné na tuto skutečnost výslovně upozornit, tedy že ji nepovažuje za samozřejmou, ukazuje, jak se myšlení v Evropě pokřivilo.

Vlastnická práva už v Evropě nic neznamenají. Není samozřejmé, že vlastníci majetku ze svého majetku mají zisk; není samozřejmé ani to, že vlastníci majetku na svých zádech nesou případnou ztrátu. Jo takhle kdybyste měli psa a ten pokousal zloděje – kdyby ten chudák pejsek splnil, co se od něho očekává, tedy ochranu své smečky. To byste si jako majitelé psa jistě šli odpočinout na pár měsíců do chládku, protože za něj máte odpovědnost. Anebo kdybyste přišli o zaměstnání a nemohli kvůli tomu splatit úvěr za pár stovek – hned by u vás byl exekutor. Ale když vlastníte banku a ta si naseká dluhy a ztráty, přispěchá stát a dluhy za vás zaplatí. (A nebude to chyba ani vaše coby majitele banky, ani vaší banky, ale právě státu, který do toho zbytečně strká nos.)

Můžeme se potom divit, když jsme zapomněli elementární ekonomická přikázání, že to v Evropě nějak nefunguje?

Kterak nejlépe české banky vybrakovati

Markéta Šichtařová

Asi moc nepřekvapí, že nejhlasitěji se zatím proti bankovní unii postavilo Německo. Čím zdravější a silnější stát, tím méně mu vyhovuje princip všichni za jednoho. Tedy princip bankovní unie. Přesněji řečeno, proti se nepostavilo Německo jako takové; Angela Merkelová dokonce sama plán na vytvoření bankovní unie podepsala. Jenomže Angela Merkelová rozumí bankovnictví jako Pikora rozdílu mezi denním a nočním krémem. Proti se postavilo více než 150 německých ekonomů v čele s šéfem vlivného ekonomického institutu Ifo.

Megalomanskému bankovnímu dohledu coby součásti plánované evropské bankovní unie, který umí štěkat, ale nekouše, se můžeme pošklebovat. Ale pošklebky nás přejdou, jakmile se bankovní unie vytasí se svým dalším plánem. Totiž s plánem na vzájemné poskytování pomoci v rámci nadnárodních finančních skupin.

Na první pohled to vypadá docela dobře: V rámci finanční skupiny se vytvoří dohoda, že pokud se některá banka nebo jiná instituce v rámci propojené finanční skupiny dostane do problémů, ostatní členové této skupiny mu pomohou. Koneckonců v jedné rodině bychom si měli pomáhat, ne? Ale zamysleme se, co to vlastně znamená.

Takže to bude v praxi fungovat asi nějak tahle: Zkolabuje nám nějaká řecká banka. Protože patří do EU, a tedy do bankovní unie, přijde jí na pomoc její sestra ze Španělska. Protože tím ovšem sama španělská banka začne mít problém, přispěchá jí na pomoc její francouzská matka. A protože ta se tím zcela kapitálově vyčerpá, je tu ještě česká dceřinka, aby své mateřské bance pomohla. A když česká dcerka bude mít problémy, nevadí, to je jenom malá česká banka, hlavně že jsme zachránili tu velkou francouzskou.

A to není všechno. Dosud nad českými bankami bdí Česká národní banka. A nedělá to špatně. Jenomže kdyby české banky byly donuceny uzavřít dohodu se svými matkami a sestrami ve skupině a kdyby do toho měl co mluvit nově vytvořený evropský superdohled, můžeme hádat, komu by takový superdohled stranil: francouzské matce, nebo její české dceřince? Kdyby se mělo rozhodovat, zda česká dcera má podle podepsané dohody přijít na pomoc své matce, a tím sama sebe oslabit, k čemu by ji nejspíš celoevropský dohled tlačil? Asi málokdo bude pochybovat, že jediný, kdo by byl proti vysátí peněz z českých bank, by byla česká strana.

Nejen, že je to ekonomicky zvrácené; dokonce by něco takového přímo odporovalo našemu právu. Ale zkuste to vysvětlit Evropské komisi.

Ačkoliv nejsem si docela jistá, že česká strana by byla proti jednomyslně.

Čas od času si mne pozve některá banka nebo třeba pojišťovna, abych něco pokud možno chytrého sdělila tu jejím klientům, tu jejím zaměstnancům. Většinou je to docela zábava. Ale občas je to zábava ještě o řád větší. Jsou totiž asi dvě nebo tři banky, které vynikají obzvláště velkou úctou k autoritám – míněno k zástupcům jejich mateřských bank. To pak domlouvání o přednášce vypadá nějak takhle:

–"Ahoj, máme zase nějakou akci, nepřišla bys nám tam povykládat něco o ekonomice? Na co se jako připravit a tak…?"

–"Ale jo, proč ne."

–"Ale budeme tam mít šéfy z Vídně, hlavně tam nesmíš strašit žádným rozpadem eurozóny!"

–"Ale já přece…"

–"Jo, a taky nesmíš říkat, že banky v eurozóně mají problémy!" –"Ale vždyť to přeci už ví každý.

–"Jo, a raději o bankách nemluv vůbec, oni to ti šéfové neradi slyší!" –"Ale…"

– ,,A vůbec, raději neříkej nic ani o Evropě, oni to šéfové neradi slyší, já tu nepotřebuju mít dusno…"

– ,,A jsi si jistý, že mám vůbec něco říkat?"

–"Noooo…"

Čím to, že mám občas dojem, že český manažer by svému zahraničnímu chlebodárci odkýval i to, že nejbáječnějším pokrmem, který kdy okusil, byl smažený krtek s rozinkami?

A to jsme dosud nezmínili ještě další megalomanský nápad: spojení všech národních fondů pojištění vkladů. Známe to: Naše vklady v bankách jsou pojištěné. Když banka zbankrotuje, ekvivalent 100 tisíc eur dostaneme díky tomuto pojištění zpět. Celé to bylo vymyšleno proto, aby lidé nepanikařili, když se o některých bankách rozšíří zprávy či fámy, že jim hrozí potíže, a aby nebrali banky útokem.

Český fond pojištění vkladů má aspoň teoreticky peněz vážně celkem dost: Poté, co mu v roce 2012 bylo povoleno vedle shromažďování příspěvků od jednotlivých bank také vydávat jeho vlastní dluhopisy, měl by být – teoreticky – schopen v případě potřeby nashromáždit peníze až za 120 miliard korun.

Ale Evropská komise míní jinak. Když prý bude hodně peněz na jedné hromadě, lidé budou mít ještě méně důvodů se o své vklady bát, protože budou vědět, že propojené fondy pojištění všech evropských vkladů prostě mají na zaplacení "čehokoliv".

Takže tu zase máme ty naše staré dobré známé bankrotující řecké banky. Rekové vyráží do ulic, hrozí pěstičkami a buší na zavřené bankovní dveře. Jenomže řecký fond pojištění vkladů nemá dost peněz. I přispěje mu fond třeba ze Španělska a Řeky vyplatí. No jo, ale Španělé se v poledních zprávách doslechnou, že jejich fond přispěl Řekům. A že teď už nemá dost peněz.

A tak se – světe, div se – uprostřed polední siesty (!) zvednou, začnou hrozit pěstičkami, a táhnou s odhodláním toreadorů na banky, to pro jistotu, aby zachránili, co se dá. Španělské banky (i ty dosud zdravé) to nemohou ustát. Jenomže španělský fond pojištění vkladů (teď už) nemá dost peněz. I přispěje mu fond třeba náš a Španěly vyplatí… A Češi přeruší sledování hokeje a běží do bank. Banky to nemohou ustát. Nevadí, jsou tu přeci propojené evropské fondy pojištění vkladů, tedy jen za předpokladu, že v nich ještě něco je.

Cože? Ono už nezbylo nikde nic? Tak to je nám moc líto, holt jste měli být na své úspory opatrnější. A najednou se Řecko už nezdá tak daleko, že…?

Zkrátka a dobře, bankovní unii vymyslela Evropská komise proto, aby byly dosud malé a národní banky stabilnější a aby jim lidé více důvěřovali. Pokud své šílené plány zrealizuje, stane se spojené nadnárodní bankovnictví nebezpečně vachrlaté a nedůvěryhodné.

Vydělávají na vašich penězích? Nevěřte jim!

Vladimír Pikora

Už Adam Smith v 18. století přišel na to, že svobodný obchod je výhodný pro všechny zúčastněné strany. Od jeho dob je jeho poučka do omrzení papouškována nejen zarytými liberály a nejen studenty ekonomie až dodnes. Kdo má jen trochu rozumu, totiž stěží může něco namítat proti tvrzení, že dohodnou-li se svobodně dva lidé na obchodu, pak je to zjevně ku prospěchu prodávajícího i kupujícího. Ostatně, proč by jinak obchod uzavírali?

No jo, ale aby platilo A, musíme k němu dodat ještě B. Na které ovšem často zapomínáme. Totiž všichni zúčastnění musí mít informace.

No a existuje pár typů obchodů, při kterých se s informacemi nápadně často šetří. Respektive informace má jen strana prodávající. Strana kupující informace nemá, ale myslí si, že má, protože ji prostě nenapadne, že by jí něco mohlo unikat. A tato strana kupující je potom v zatraceně velké nevýhodě. Je vydaná svému protihráči na milost a nemilost.

Vezměte si třeba zdravotnictví. Když vám pan doktor vysvětlí, že "máte vysoký cholesterol", tudíž musíte polykat takové ty tabletky na jeho snížení, protože jinak "bude váš život v ohrožení", kolik z nás se odváží protestovat? Můžeme mít sice tušení, že hodný pan doktor, kterému tak leží na srdci náš život, je maličko uplacen místním dealerem farmaceutické firmy, a že možná by i bez tabletek nebylo tak zle. Můžeme třeba mít i tušení, že hodný pan doktor není ani krapet uplacený, ale je natolik ukecaný reklamou místní farmaceutické firmy, že jí sám věří. Ale kolik z nás je takový ranař, aby obchod spaném doktorem neuzavřel?

Protože on to je obchod: Tím, že hodný pan doktor napíše recept, se kterým pošupajdíme do lékárny, nám poskytuje zdravotní službu, kterou si platíme ze svého zdravotního pojištění. A pokud panu doktorovi sdělíte, že vaším koníčkem je listovat si ve volném čase v British Medical Journal a že jste se tam tuhle dočetli, že léky na snížení cholesterolu ročně víc lidí zabijí, než kolik jich uchrání před infarktem, a že tedy děkujete za návrh, ale tabletky nechcete, pak je to prostě jen neuzavření obchodu. Obchodu, v němž obvykle méně informovaná strana nelékařů je v sakra velké nevýhodě.

Ale kolik nás takových informovaných a sebevědomých je?

A zrovna tak nevyvážené jsou obchody ve financích. Podepsat smlouvu o vstupu do penzijního fondu není jako koupit si rohlík. Zajistit si u banky kurz koruny prostřednictvím forwardu není pro firmu stejné jako natankovat do služebního Superbu benzín.

A strana prodávající to moc dobře ví. To znamená banky, pojišťovny, fondy, obchodníci s cennými papíry a všichni nejrůznější podomní prodejci jakýchkoliv finančních produktů…

A pokud prodávající ví něco víc než jeho klient, snadno se může stát, že základní Smithova poučka přestane platit: Totiž obchod může najednou být pro jednu stranu výhodný a pro druhou nevýhodný. Nemusí. Ale taky může.

Samozřejmě stát si toho už dávno povšimnul. A tak už hodných pár desítek let existují různé druhy dozoru: od komisí pro cenné papíry, přes systém certifikací investičních poradců, až po dozor nad bankami. Ale ani tyto dozory nejsou všemocné. Řeknu to ještě jinak. Podvody na finančních trzích zejména ve velkých světových centrech vždy existovaly, dnes jejich počet roste a v budoucnu bude ještě vyšší.

Kterak podvod učiniti

Markéta Šichtařová

Jenomže potíž je, že úplně dokázat podvody, natož jejich množení, samozřejmě není možné. Protože kdyby to možné bylo, už by v centrálách globálních finančních institucí řádili zástupci všemožných dohledových komisí a tyto podvodné obchody by prostě neexistovaly.

Potíž je zkrátka v tom, že pokud vám makléř doporučí třeba koupit nějaké akcie, a z jeho "tutovky" se stane propadák roku, nikdy mu nedokážete, že vás chtěl přimět k co největšímu počtu obchodů (tedy takzvaně čeřil váš účet), aby z vysokého počtu obchodů měl provizi, a že prostě jen nebyl trapně hloupý, když neviděl, jak doporučované akcie kráčí do květinek.

Stejně jako obyčejně nikomu nedokážete, že kupčil s "insider informacemi". (Co že to jako jsou, ty insider informace? A viděli jste třeba film Wall Street? No tak insider informace jsou to, co hlavního hrdinu dostalo do vězení. Prostě důvěrné informace, které má jen pár vyvolených, kteří na základě nich nesmí obchodovat, protože by byli proti většině ostatních v nehorázné výhodě.)

Z pohledu celé světové ekonomiky jsou v posledním desetiletí nejnebezpečnější operace s něčím, čemu se říká finanční deriváty, strukturované produkty a sekuritizované dluhy. Ostatně různé variace právě na toto téma se nemálo zasloužily o příchod finanční krize v roce 2008. Ne že by snad finanční deriváty a různé sekuritizované dluhy byly samy o sobě příčinou krize, ale staly se kanálem pro jejich rychlé šíření.

Bylo by logické čekat, že se na tyto mnohdy komplikované produkty dozor zaměří. Hm, ale to by jim musel jednak sám rozumět, jednak státní moc může těžko potírat něco, co sama podporuje.

Ono se totiž pod spojením "sekuritizovaný dluh" neschovává nic jiného než kupříkladu bezcenné dluhopisy vydané řeckým státem, vykoupené Evropskou centrální bankou, přebalené, přejmenované a přeprodané záchrannému evropskému fondu ESM, který proti nim zase vydá jiné dluhopisy, které nakoupí penzijní fond X, do kterého musela povinně vstoupit veřejnost země Y. A veřejnost země Y nemá nejmenší potuchu, že vlastně investovala do řeckého dluhu.

A nemá o tom potuchu ani příslušný dohledový orgán, protože čuně aby se v těch sekuritizovaných dluzích ještě vyznalo.

Ale mezi námi, vůbec nemusíme brousit do kdovíjak komplikovaných vod mezi finanční deriváty. Stačí i taková prkotina jako výše úrokových sazeb. Proč o tom mluvím? Protože sekuritizované produkty a úrokové sazby, to je asi jako stavět proti sobě složitost grafiky Avataru a Boba s Bobkem, králíků z klobouku. Tak tedy vězte, že i v oněch úrokových sazbách (reprezentujících Boba s Bobkem) se dá vykouzlit prostor pro podvody.

Ukázal to třeba skandál zjara 2012, který notně zaměstnával britská i americká média.

Skandál se provalil v britské bance Barclays. Ale ačkoliv jméno této banky bylo následně propíráno do omrzení, nešlo o žádnou Barclaysgate – holt chlapíci v Barclays jen měli tu smůlu či spíš nešikovnost, že právě u nich se věc provalila. V realitě byla v podvodech namočena hromada bank na britské i americké straně. V podezření je jich celkem dvacet jedna. Prostě a jednoduše banky celé roky se svými úrokovými sazbami manipulovaly. A tím manipulovaly celý svět.

Banky si totiž navzájem půjčují za takzvané mezibankovní úrokové sazby označované jako tržní LIBOR. Tento LIBOR udávaný v britských librách nebo v dolarech se pak používá po celé planetě.

A některé významné banky, takzvané referenční, mají povinnost denně hlásit, za kolik tedy vlastně svým kolegyním ten den půjčují. Centrála vezme jednotlivé nahlášené hodnoty, udělá z nich průměr, a výsledek označí za referenční anebo fixovanou sazbu LIBOR. Právě od ní se pak odvíjejí transakce po celém světě. Třeba i u nás, pokud má někdo kupříkladu cizoměnový úvěr anebo vklad.

No, a pokud dealeři referenční banky nahlásí centrále smyšlené hodnoty, fixovaný LIBOR používaný po celém světě je pak odtržený od reality.

Banky jsou tak schopny natlačit celosvětově používanou referenční úrokovou sazbu přesně tím směrem, kterým se jim hodí. A na tom se už dá vydělat jmění. Nebo prodělat, jste-li nic netušícím klientem.

Tak třeba pokud banka nebere od klientů hodně vkladů, které jsou úročeny pohyblivě, například jako LIBOR plus něco málo k tomu, a posléze nahlásí centrále nesmyslně nízké úrokové sazby, za které obchoduje s jinými bankami, pak centrála stanoví LIBOR níž, než by odpovídalo realitě. Podvodná banka pak může svým klientům platit nízké úroky, ale současně od jiných bank inkasuje vysoké skutečné mezibankovní úroky. A banka podvodně vydělává. Na svých nic netušících klientech.

Ale dokázat se to prakticky nedá, nejste-li tak nevýslovně natvrdlí jako chlapíci z Barclays, kteří si vzájemně o svých manipulacích psali emaily, které se pak náhodně dostaly na veřejnost.

Mezi námi, udělat ze sebe troubu ale nemusí být tak úplně nezajímavé. Jeny del Missier, dnes už bývalý manažer banky Barclays, který stál v centru skandálu, své místo rozhodně neopustil s prázdnou. Odnesl si mnohamilionový zlatý padák.

Chapadla jdou ještě dál

Vladimír Pikora

Většina lidí má dojem, že hlavní úlohou bank je poskytovat úvěry. Že ony dokonce musí půjčovat. Tudíž většina lidí je sice znechucena představou, že banky manipulovaly s úrokovými sazbami po celém světě, ale současně jim to připadá dost dobře možné.

Představa, že by banky se sídlem třeba v Londýně mohly ovlivnit, za kolik kupujeme v Praze benzín, se jim už ale zdá šílená. A přece je to možné zrovna tak dobře. Banky totiž jenom neposkytují úvěry a neberou vklady, byť je to nejvíc vidět; banky taky mohou buď pro klienty zprostředkovávat obchodování na finančním trhu, anebo dokonce mohou obchodovat na vlastní triko. Třeba s ropou.

Úplně analogicky k tomu, jak banky hlásí "signální" úrokové sazby, a tím se zasazují o to, že nakonec je centrálně stanovena jedna celosvětově platná – a zmanipulovaná – úroková sazba, mohou taky podobným způsobem ovlivňovat ceny ropy na světových trzích. Snad jen s tím rozdílem, že v případě ropy vstupují do hry nejen banky, ale vedle nich i takzvané hedgeové fondy nebo samotné energetické společnosti. A pokud se některým z nich hodí dražší ropa, pak stačí domluvit se a ve správnou chvíli simulovat třeba vysokou poptávku po ropě. Tržní cena na světovém trhu skutečně stoupne a "signální" cena se pak stanoví jako vyšší, než by odpovídalo realitě. Takže jednotliví distributoři pohonných hmot nakupují suroviny dráž a řidiči tankují – bingo – také dráž.

Zejména Britové, kteří na skandál s úrokovými sazbami přišli, bijí na poplach a žádají prošetření i u benzínu. Prozatím se nic takového ale prokázat nepodařilo. Ovšem taky se nic nepodařilo vyvrátit. Stačí, aby byli obchodníci na dealincích bank natvrdlí o něco méně a nedomlouvali se emaily. Anebo aby zavčasu své emaily smazali, když se začalo kolem příliš čmuchat.

Jenomže když se nad tím zamyslíme, najednou s úžasem zjistíme, že podobně se dá manipulovat cena kdečeho, co se obchoduje na finančních trzích.

Jaké všechny ceny se ještě manipulují, můžeme jen spekulovat. Spekulace jsou to hrůzné. Ale pokud teď máte dojem, že svět je jen virtuální realita, bojíte se svých vlastních představ a doufáte, že to jsou jen pomluvy, mohu vás ubezpečit, že ještě v zásadě o nic nejde. Může to totiž být ještě mnohem horší než vaše představy. To když vyjde najevo pravda: Banky taky úspěšně perou špinavé peníze.

Jen tak namátkově, americký Senát kupříkladu v červnu 2012 prokázal, že britská banka HSBC umožnila svou chabou vnitřní kontrolou vyprat přes svou americkou pobočku, která patří mezi deset největších amerických bank, miliardy dolarů z mexických drogových kartelů.

Spoléhej sám na sebe

Tak komu věřit?

Markéta Šichtařová

No těm, kdo vám radí, jak investovat a obchodovat, a současně na obchodech s vámi vydělávají, pro jistotu ne.

Není nad to, cedit každou "zaručenou informaci" skrze vlastní rozum. Nenechat si finanční produkty vnucovat od těch, kdo musí plnit měsíční plány v počtu prodaných kusů, ale aktivně vyhledávat ty, kdo produkty poskytují.

Ne že by každá finanční instituce musela mít nekalé úmysly. To rozhodně ne. Ale současně lákadlo, že váš protějšek se pokusí zneužít svou informační převahu, je příliš velké. Je tím větší, že v současné době příjmy globálních investičních bank prudce klesají. A někde se ty zatracené ztracené zisky musí nahnat, ne?

Ve druhém čtvrtletí 2012 byly podle zjištění agentury Thomson Reuters příjmy světových investičních bank z poplatků za služby nejnižší od počátku roku 2009, kdy naplno propukla globální krize. Celkový objem poplatků klesl ve druhém čtvrtletí roku 2012 na necelých 14 miliard dolarů z více než 18 miliard dolarů v prvním čtvrtletí. Ačkoliv propad zájmu o obchodování, a tedy i pokles provizí, byl logicky největší v Evropě, která se hrabe v největší mizérii, pokles obchodní aktivity byl celosvětový.

Jenomže z čeho žijí makléři globálních finančních institucí? Hlavně z bonusů, které se zase odvíjí od tržeb, které přinesli svému chlebodárci. A když nejsou tržby, nejsou ani bonusy.

Zvláštní to sorta, tihle chlapíci. (Je mi líto všech militantních feministek, ale drtivá většina obchodníků sedících v hlavních světových finančních centrech v Londýně, ve Frankfurtu či třeba v New Yorku v globálních bankách a jiných institucích na dealincích – v samém srdci odchování – jsou skutečně pohlaví mužského.) A zvláštní to prostředí, tyhle dealingy. Pokud uvidíte takový dealing ve večerních zprávách na CNN nebo ve filmu z rádoby burzovního prostředí, uhodí vás do očí ohromný otevřený prostor, ve kterém každý obchodník má před sebou několik monitorů vyplněných řadou čísílek a grafů a několik telefonů. A mluví do dvou sluchátek současně. A pomyslíte si cosi o chaosu. Ale budete vedle jako jedle. Protože to je jako popisovat sedmihlavého draka a začít svůj popis od toho, že má šupiny.

To hlavní, co vás doslova praští do nosu, pokud takový dealing na londýnském Canary Wharf navštívíte osobně, je jakýsi nehmatatelný pocit rozptýleného aerosolu ze směsky testosteronu, arogance, namyšlenosti a nervozity.

Zcela poctivě přiznávám, že když jsem úplně poprvé kdysi před lety při jedné ze svých cest do Londýna nakoukla do jednoho z těchto dealingů zvučného globálního jména, byl to pro mě kulturní šok. Ačkoliv jsem tehdy už znala české dealingy českých bank, připadala jsem si, jako kdyby se slušný šohajík odkojený cimbálovkou ocitnul na koncertu Sex Pistols.

Vzápětí následoval pravý důvod mé cesty – totiž výměna názorů na budoucí vývoj kurzu české koruny. A proti mému rozhovoru s exemplárně nafoukaným a oplácaným chlapíkem, který si říkal Head (čehosi blíže neurčeného), je televizní popovídáníčko s Janem Krausem na téma "udělejme z hosta trotla" slabě vylouhovaným čaj íčkem při líbánkách. (Ale byla to skvělá průprava pro další život.)

Takový obchodník globální banky neboli City Boy často nepotřebuje o mnoho víc než základní školu, schopnost rychle se rozhodovat a hromadu sebevědomí. To mu bohatě stačí k tomu, aby byl schopen během dne pro banku protáčet miliony dolarů a během noci hulit marihuanu nebo šňupat kokain a honit holky.

Takový obchodník povětšinou touží po dvou věcech. Zaprvé do svých třiceti let si vydělat na zbytek života a zadruhé nenechat žádného náhodného pozorovatele na pochybách, že má vyděláno. K tomuto druhému bodu mu slouží pár základních atributů: jako třeba do londýnského provozu zcela nepraktické Ferrari 458 Italia, větší počet iPhonů než rukou (význam tohoto počtu jsem nikdy nepochytila), velmi tvrdý límeček u košile anebo velmi drahé boty, na které by jeden průměrný český plat bezpečně nestačil (a to ani v hrubém vyjádření před zdaněním).

A k dosažení obou cílů potřebuje bonusy.

Padlí andělé

Vladimír Pikora

Bonusy… ano, to je, oč tu běží.

Příjmy těchto chlapíků jsou totiž konstruované poněkud jinak, než je našinec zvyklý. Základní plat není tím, kvůli čemu londýnští finančníci chtějí dál dělat svou práci. (To ostatně důvěrně znají i leckteří čeští politici. Vždycky, když na ně něco praskne, ukáže se, že jejich plat netvořil ani procento jejich příjmů.) To bonusy, které jsou závislé jednak na výsledcích té které instituce, jednak na výsledcích konkrétního obchodníky, stojí za ten hřích.

No a v roce 2012 podle organizace CEBR poklesly bonusy ve srovnání s rokem 2011 téměř na polovinu, konkrétně o 48 %. Ale ve srovnání s předkrizovým rokem 2007 jsou jen na pouhé pětině! Tehdy totiž celková výše bonusů v londýnském City dosahovala 11,6 miliardy dolarů. 1 v City se ovšem propouští, krize je krize. A kde roste nezaměstnanost, tam nemohou růst příjmy. (Tedy za předpokladu, že se do toho nemíchají odbory. Je to ale celkem zábavná myšlenka představit si, jak dealeři zakládají odbory. Když český odborový předák nosí hodinky za 120 tisíc, za kolik by je měl londýnský dealerský předák?)

A když vám někdo sáhne na smysl vašeho života, na bonusy, už to je důvod k nějaké té nervozitě. I pokud jste do té doby měli jakési zábrany, nyní padnou. Když nevyděláváte vy (nebo nevyděláváte stejně jako dřív), ať nevydělávají ani vaši klienti. A tak se nekalé praktiky vesele množí.

Ještě nejvíc "nevinnou" praktikou je snaha manipulovat s veřejným míněním. Vezměme si třeba situaci, že významná německá banka či pojišťovna má své dceřinky v jižních evropských zemích. A protože tyto země mají problémy, mají i dceřinky problémy. Takže do nich německá maminka nalila hromadu peněz.

No jo, ale co se stane, pokud by se náhodou Německo vrátilo k marce? Marka by prudce posílila. Dluh, který jižní dcerky mají u své německé matky, by náhle byl třeba jen poloviční. Až by došlo na splácení dluhů, německé bance by se najednou v přepočtu na marky vrátilo mnohem míň peněz, než kolik na počátku půjčila. Bylo by to pro ni nevýhodné. Tak co banka udělá? Musí zastrašit veřejnost. Přesvědčit ji, že přechod na marku by byl koncem světa. Že fantazíruju? Houby. Mám na mysli jednu zcela konkrétní pojišťovnu vydávající zcela konkrétní zprávy pro veřejnost. Je to realita.

Obchodníci na finančním trhu ale velmi dobře vědí, že vydělat se dá na všem, třeba i na poklesu trhu. Nebo na svém osobním pádu. A tak když s příchodem krize vzrostla poptávka po padajících hlavách hochů (nejen) z londýnského City, objevilo se pár dobráků, kteří začali obstojně vydělávat dokonce i na tom, že byli za nekalé praktiky vyhozeni, vyšetřováni, zavřeni, nebo prostě jimi byli jen znechuceni a sami odešli. A pak své zkušenosti zveřejnili.

Takže dnes se svým přednáškovým turné objíždí planetu Nick Leeson, který se v devadesátých letech zasloužil svými podvody o pád nejstarší britské investiční banky Barings Bank, a na něm vysvětluje, jak to tehdy dělal. Do desítek jazyků se překládá kniha City Boy bývalého londýnského obchodníka Gerainta Andersona, která věrně popisuje specifické prostředí globálních investičních bank.

A Greg Smith, dnes už bývalý šéf derivátových operací pro oblast Evropy v největší americké investiční bance Goldman Sachs, v roce 2012 prohlásil: "Zúčastnil jsem se jednání o prodeji derivátů, na kterých se nemluvilo ani minutu o tom, jak můžeme pomoci zákazníkům. Bylo to jen o tom, jak na nich můžeme vydělat co nejvíce peněz." A dodal, že klientům se říkalo blbci. A pak pro média detailně popsal, jak se tito blbci obírali o peníze.

Vlastně ale nepopsal nic překvapivého – jen samé už dávno "známé" druhy nekalých praktik. Relativně nové bylo snad jen obchodování s finančními deriváty označovanými jako CDS nebo CDO. Ty totiž v minulých desetiletích nebyly tolik rozšířené. (Poznámka pro šťouravé: V českých vodách se spíš setkáte v bance s označením mnohem eufemističtějším; klientům se říká leda tak klioši.)

České prostředí je úplně jiný svět: jako maloměsto proti metropoli. Jako garáž s Fabií proti depu Fl. Stejně jako se u nás nedělají obchody ve velkém, nedělají se ani podvody ve velkém. Spíš jen takové sporadické podvůdečky.

A troufám si říct, že větší procento případů, kdy klient nějaké finanční instituce spláče nad výdělkem, je dáno spíš hloupostí či nezkušeností než zlou vůlí. Prostě tím, že někteří "podomní prodejci" rozumí své práci jak koza petrželi, zato rozumí tomu, že chtějí prodat cokoliv kdykoliv komukoliv. Což je ovšem chabá útěcha, když vás to stojí peníze.

Občas i u nás je o čem psát v novinách, ale londýnským borcům by to bylo pro smích. A největší z oněch podvodů, které aspoň mají na to dostat se na stránky novin, je z trochu jiného těsta: Nejsou ani tak o tom, jak zlá a ošklivá banka ublížila hodným klientům (jak o tom frčí psát za velkou louží nebo aspoň za kanálem La Manche), ale spíš o tom, jak zlý a ošklivý zaměstnanec ublížil hodné bance.

Šichtařová s oblibou vypráví, jak když kdysi pracovala ještě na stáži v jedné bance, na dealingu posedával dealer obchodující s dluhopisy. Od ostatních se prý lišil ve třech ohledech. Byl trochu starší než ti ostatní. Měl nečesky znějící jméno. A byl neustále velmi nervózní, takže toho moc nenamluvil. Protože byl nervózní a nemluvný řadu měsíců, všichni došli k bizarnímu názoru, že je prostě jenom v mužském přechodu, a nevšímali si ho. Pak jednoho dne nepřišel do práce a v novinách se objevil velký článek o tom, že bance vyrobil ztrátu 2,4 miliardy korun.

I když jak se to s těmi našimi provinčními podvůdečky vezme. Možná jsme provinční, ale slovo "tunelovat" jsme vymysleli my! Naštěstí existuje jeden univerzální způsob, jak se při investování nenechat napálit.

Tak jak tedy investovat?

Markéta Šichtařová

Předně: Nespoléhat na to, co se nám snaží nakukat třeba ten podomní prodejce stavebního spoření v zeleném tričku a s žabkami na nohou, co u vás tuhle zazvonil, a vy jste si nebyli v prvních chvíli tak docela jisti, jestli si nepřišel půjčit deset korun na autobus.

Tedy nic proti prodejcům stavebního spoření – ale faktem je, že ne každý, kdo si nechá říkat "finanční poradce", se taky může vytasit s příslušným dokumentem, který potvrzuje příslušné vzdělání. Podomní prodejce si říká prodejce od slova "prodávati", nikoliv od slova rozuměti. Takový certifikát prokazující skutečné absolvování příslušných zkoušek není na škodu.

Zadruhé nečekat, až jakýkoliv prodejce nebo banka vyhledá vás. Kontaktovat aktivně specialistu ve své oblasti taktéž není ani trochu na škodu: Hledáte-li úvěr na bydlení, pak banku specializující se na hypotéky. Hledáte-li investování do akcií, pak obchodníka s cennými papíry. Hledáte-li nejvýhodnější kurz koruny, pak obchodníka s devizami. A tak dál.

Zatřetí neuškodí odpovědět si na otázku, co vlastně od investování čekám. Zabezpečení na důchod? Neboje mi dvacet, důchod mě zajímá asi jako program na záchranu ptakopysků v Tasmánii, a chci si jen pohrát s penězi od bohatého tatíka?

Pokud je za A správně, pak na prvním místě dává smysl snažit se o pořízení vlastního bydlení. Tedy vlastně třeba o hypotéku. Protože pouze vlastní bydlení vede k minimalizaci nákladů na život ve stáří. Kterákoliv další investice už představuje pouhou nadstavbu, která ve stáří zabezpečuje již jen dodatečný příjem. A těch "dalších investic" – když už máme vlastní bydlení v suchu – je hromada na výběr. Což je dobře, protože druhým důležitým přikázáním je investice co možná nejvíc rozkládat. (Když se to nějak vymkne z rukou s akciemi, ještě mám dluhopisy. A když půjdou do kytiček i dluhopisy, vzpomenu si na pana Srstku a na to, že mám ještě tu fenečku a pejska, takže můžu založit chovnou stanici a prodávat štěňátka pražských krysaříků.)

Pokud je správně za B anebo pokud už máme za sebou zajištění vlastního bydlení, pak ať už se investor rozhodneme pro jakoukoliv dodatečnou investici, vždy přitom porovnává očekávané riziko (tedy kolísavost ceny či výnosu), dosažitelnou výši výnosu a likviditu (tedy snadnost prodeje). Čím více se investor blíží důchodovému věku a čím menší je jeho příjem anebo majetek, tím větší důraz by měl klást na nízkou kolísavost ceny a vysokou likviditu. Takový člověk si totiž nemůže dovolit riskovat. To s sebou ale také bohužel nese nižší výnos. A naopak.

Například opatrnější investor bude volit buď další nemovitosti anebo zlato. Nebo jejich kombinaci.

Méně konzervativní investor, který již má dostatečně velký majetek, může jej kdykoliv rozprodat, a tím získat hotovost, anebo který je nižšího věku, si může dovolit zaměřit se na druhou skupinu investic. Tu tvoří hlavně státní a další dluhopisy nebo podílové listy. Tyto investice už nejsou tak bezpečné jako nemovitosti nebo zlato, protože mohou být za určitých zvlášť vypečeně smolných podmínek téměř plně znehodnoceny kvůli možnému, i když málo pravděpodobnému bankrotu emitenta.

Ti, kdo jsou ochotni riskovat nejvíc ve vidině největšího výnosu, mohou volit akcie.

Takže tu máme pět hlavních supin investic: nemovitosti, drahé kovy, dluhopisy, akcie a podílové listy. O mnoho víc toho drobný investor nevymyslí. Můžeme samozřejmě zmiňovat takové věci jako umění, sbírka veteránů a podobně – ale to jsou jen okrajové záležitosti.

Realitním magnátem snadno a rychle

Vladimír Pikora

Samozřejmě, právě teď, v roce 2012, je dost nešťastná doba: Už nějaký čas jsme střídavě v období buď krizovém, nebo těsně pokrizovém, nebo těsně předkrizovém, nebo dokonce všechno z toho současně. To zjevně není ideální čas na růst cen nemovitostí. A když cena zůstává beze změny a současně inflace roste, reálně to znamená ztrátu. Důvod, proč se v dobách krizových cenám nemovitostí moc nedaří, je nasnadě: Lidé nemají peníze.

A když nemají peníze, nemají za co kupovat domy, byty ani pozemky. A kde je malá poptávka, tam logicky nemůže být ani vysoký růst cen. To se ostatně projevuje i v tom, že se nedaří ani stavebnictví.

Vlastně úplně popravdě řečeno, říci, že stavebnictví je slabé, je jako poukázat na to, že nový londýnský mrakodrap "Střep" je "celkem vysoký". Střep je toho času nejvyšší v Evropě. A stavebnictví padá volným pádem téměř nepřetržitě už od začátku roku 2010. Holt je málo peněz v ekonomice. Domácnosti šetří. Vláda škudlí. A nejen to. Totiž ti, kdo chtěli v minulosti spekulovat na růst cen bytů a pořizovali si druhý a další byt kvůli spekulativnímu pronájmu, tak již povětšinou učinili. Ti, kdo budou chtít spekulovat v budoucnu, s tím vyčkávají v naději, že ceny ještě poklesnou. A konečně na trhu je mnoho volných bytů čekajících na kupujícího ještě z předkrizových let před rokem 2008.

Zkrátka a dobře, když si dáme trochu práci pohrát si se statistikami, zjistíme, že hospodářský růst a vývoj cen nemovitostí jsou mimořádně silně provázané. Tak co by asi tak v současnosti mohly předvádět ceny nemovitostí jiného než buď pokles, nebo v lepším případě stagnaci?

Ale není všem dnům konec. Každá krize, jakkoliv je svízelná, jednou musí skončit. Z dlouhodobého hlediska dalších dvaceti nebo třiceti let vývoj cen nemovitostí zcela jistě aspoň pokryje inflaci, a dokonce inflaci i lehounce překoná. Zkrátka můžeme s velkou mírou jistoty předpokládat, že během příštích 30 let se bude pohybovat roční reálné zhodnocení tuzemské nemovitosti v dlouhodobém průměru kolem 3 %. U pozemků by cenový růst měl být v dalších třiceti letech ještě o něco málo vyšší; měl by se pohybovat v intervalu 3,5 až maximálně 6 % ročně. A kdyby se v tomto tvrzení chtěl někdo hlouběji šťourat a hledat důvody, pak jen malá nápověda: mnohem menší počet hypoték u nás ve srovnání se zahraničím, nižší podíl výdajů na bydlení u nás ve srovnání se zahraničím anebo třeba růst produktivity v ekonomice.

Lidé mají často dojem, že investice do realit je záležitostí miliónů korun. Mají pocit, že když už mají jen pět let do důchodu a průměrné příjmy, není to nic pro ně. Chyba lávky.

Mám kamaráda. Schopného vypravěče. Pamatuji si, že jednou v hospodě popisoval svůj nový dům. Podle jeho slov měl třicet místností a v obýváku měl televizi přes celou zeď. Jeho popis měl mezi posluchači značný ohlas. Bylo nám jasné, že něco takového se pravděpodobně často nevidí.

Pak jsem jednou zabrousil do končin, kde kamarád bydlel. Protože jsem byl ve vedlejší ulici, zdálo se mi docela logické ho navštívit. Měl jsem štěstí, kamarád byl doma a ochotně mne pozval dál na prohlídku nového domu. Spadla mi čelist. Něco takového jsem ještě neviděl.

Obývací pokoj měl rozměry dva x dva metry. Ani o centimetr víc. A do onoho krcálku se nevešlo nic víc než jedno křeslo a jedna televize, která vskutku vyplňovala i se svými úchytkami a reproduktory prakticky celou zeď. A sklep byl rozdělen zvláštním systémem příček do jakýchsi kójí na uhlí – asi dvaceti "místností" o jednom čtverečním metru. Kamarád nelhal. To jenom jeho posluchači slyšeli, co slyšet chtěli.

A tak když někdo prohlásí, že vlastní coby zabezpečení na důchod deset nemovitostí, není nutno si hned představit deset prvorepublikových vil na Hanspaulce. Ale klidně můžeme dosadit: Políčko o dvaceti metrech čtverečních, přilehlý rybníček Brčálník (ano, ten, kde je tma tak černá, že by šla krájet, a bydlí tam Rákosníček), lesík Háječek, garáž s kapacitou jeden celý Fiat 500, parkovací místo na dva bicykly anebo sklepní kóji určenou pro odkládání štaflí. Protože to všechno jsou nemovitosti. A to všechno se dá za deset let postupně rozprodat. Sice každý exemplář za pár šupů, ale ona ani pořizovací cena nebyla vyšší než pár šupů. Zkrátka a dobře, nemovitost může být otázkou i několika desítek tisíc a může velmi dobře posloužit jako parkoviště peněz, které nechceme nechat znehodnotit inflací ani vytunelovat vypečeným manažerem penzijního fondu.

Brčálník s Háječkem a spol. mají ještě jednu nezanedbatelnou výhodu. Totiž daň z nemovitostí.

Už jsme řekli, že u nás je daň z nemovitostí na světové poměry ještě poměrně nízká (zaplať pánbůh). Ale to nejspíš nebude trvat moc dlouho. Taková daň z nemovitostí je geniálním nástrojem, jak proti sobě rozeštvávat společnost a vzbuzovat rovnostářské nálady. Když se na vlastnictví každého druhého a dalšího bytu uvalí nehorázná daň, většina lidí nebude protestovat. Většina lidí totiž vlastní byt jen jeden. A ti, kteří vlastní byty dva a jeden z nich pronajímají, jsou společností vnímáni jako "ti bohatí". Tedy jako ti, kteří "si zaslouží" platit pořádné daně.

Nechrne stranou, že to může být dost vyšinuté tvrzení odtržené od reality; podstatné je, že pro politiky je líbivé. Vsadím se tedy, že zvyšování daně z nemovitostí na druhé a další byty, či na celé činžovní domy přijde už brzy. V další vlně to bude o něco méně zvýšená daň na první byt či rodinný dům. Ale Brčálník s Háječkem budou mezi posledními postiženými.

A řekl vám váš poradce…?

Markéta Šichtařová

Řekli jsme, že drobný investor toho patrně na klasickém finančním trhu nevymyslí o mnoho víc než jednu z pěti skupin investic: nemovitosti, drahé kovy, dluhopisy, akcie a podílové listy. Všechno ostatní jsou jen nějaké variace uvedeného.

Tak když už jsme se snadno stali realitním magnátem, co ty další investice?

Zlato sice nabízí potenciálně vyšší výnos než reality á la Brčálník, ale i vyšší riziko. A proto by zlato mělo být jen doplněk k nemovitostem, které vykazují nižší cenovou kolísavost. A proto bychom měli počítat s tím, že je nutno jej držet dlouhodobě. Zlato totiž z velmi dlouhodobého pohledu má jednu výhodu. Jeho zásoby na světě jsou omezené a syntetické zlato se pokoušeli naposledy vyrobit leda tak alchymisté na dvoře Rudolfa II. Zlato tedy postupně spotřebováváme, ale nové nevzniká; jen se postupně těží. Což znamená, že z velmi dlouhodobého pohledu by měla jeho cena postupně růst.

Ale současně zlato umí předvést mimořádný cenový skok nahoru i dolů. Ovšem, i když se zlato může během roku znehodnotit klidně i o třicet procent, pořád má jednu ohromnou výhodu: Nikdy neztratí svou hodnotu úplně. Což se nedá říct třeba o akciích.

Možná vám takové varování připadá přehnaně opatrné. Pokles ceny zlata o třicet procent? Akcie úplně ztrácející svou hodnotu? Kdo to kdy slyšel? No, troufám si říct, že kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe. Neboli kdo kdy slyšel, aby byl pražský Karlín pod vodou?

Jednou jsem pracovala v bance, která měla svou centrálu právě v pražském Karlině. Jednoho dne se začaly ozývat údajně poplašné zprávy, že se na Prahu valí velká voda. Hodně velká. Psal se tehdy rok 2002. Nelenila jsem a při první takové zprávě jsem vyběhla do podzemních garáží, abych vyparkovala své auto. Zdálo se mi riskantní nechávat ho pod úrovní chodníku. Pro mé kolegy to bylo výborným zpestřením odpoledne. Konečně měli jasný důkaz toho, co dlouhou dobu jen tušili: Že ta Šichtařová je trochu na hlavu padlá. Po zbytek pracovní doby si mě chodili dobírat, jestli prý mi nemají přinést kánoi.

Druhý den byla dvě podlaží naší banky pod vodou a po ulicích se jezdilo na loďkách.

Ryze teoreticky by ani akcie neměly ztratit 100 procent své hodnoty, ale teorie je jedna věc a tunelářská realita je věc jiná. Riziko téměř úplného znehodnocení ale lze snížit jednak investicí do celých akciových indexů, jednak pravidelným dlouhodobým nákupem akcií po menších částkách v pravidelných intervalech. I tak ale podstupuje investor velmi vysoké riziko kvůli možnému propadu akciových trhů. Aby proto vůbec mohly být akcie chápány jako forma zabezpečení na důchod, musíme uvažovat investiční horizont v řádu několika desítek let.

O investici do akcií za tímto účelem by proto neměli uvažovat dnešní šedesátníci, nýbrž spíš třicátníci. Investice do akcií s cílem zabezpečit důchod nabízí hypoteticky možné zhodnocení (nebo taky znehodnocení) v řádu několika desítek procent, ale měla by být jen doplňkem k jiné investici spojené s menším rizikem anebo k dostatečnému objemu již nahromaděného majetku. Českému investorovi se díky absenci kurzového rizika vyplatí investovat v rámci nejlikvidnějšího segmentu pražské burzy.

Státní dluhopisy již zhruba od roku 2008 není možno považovat za "zcela bezpečné". Riziko ztráty jejich hodnoty buď díky inflaci, nebo díky případnému "krachu" státu snížíme tím, že nakupujeme domácí dluhopisy s kratší splatností, tedy se splatností do 5-7 let, a po jejich splatnosti investici opakujeme.

Investice do domácích (a nikoliv zahraničních) státních dluhopisů má kromě vyhnutí se kurzovému riziku (totiž riziku, že koruna posílí a my dostaneme zpět v korunách méně, než jsme čekali) ještě jeden pozitivní efekt: Pokud stát zbankrotuje, obyčejně vyhlásí bankrot jen vůči nerezidentům, ale domácím subjektům splácí dál.

A konečně kompromisní možností pro někoho, kdo nedůvěřuje penzijním fondům, ale současně nechce z jakéhokoliv důvodu investovat sám na kapitálovém trhu, je investice do podílových fondů. Tato investice stojí na pomezí mezi opatrným a riskantnějším přístupem. A je v některých svých variantách docela vhodná i pro investory, kterým se již důchodový věk blíží.

Častou otázkou je, zdaje "dobrou investicí" životní pojištění. Tak tady prr, životní pojištění není "investice" v pravém slova smyslu. Jak název jaksi sám napovídá, je to pojistka. Málokdo se sice ptá, zda havarijní pojištění či pojištění domácnosti je dobrou investiční příležitostí, ale kupodivu u životní pojistky to většina lidí chápe jinak. Nic proti pojistce – když jsem tuhle navštívila jeden podnik i se svým potomstvem, během pěti minut bylo skóre následující: dvě rozbité sklenice, jedna vidlička utopená v akváriu u sousedního stolu, jeden tác s obědem vysypaný číšníkem, jedna nenávratně ztracená dětská botička.

Že ke mně po oněch pěti minutách přistoupila jakási dáma a nabídla mi okamžité pojištění občanské odpovědnosti, se tedy jevilo jako poměrně logické vyústění. Ale není-li váš život podobnou sérií dobrodružství a katastrof, jsou tu, myslím, i užitečnější investice. Jako ona "zlatá pětice".

A pozor, nespolkněte nikomu i s navijákem tvrzení, že vám nabízí nějakou "zcela bezrizikovou" investici. Tvrzení, že něco je bezrizikové, se často pojí hlavně se státními dluhopisy. Řecké dluhopisy, které museli jejich majitelé ze 70 % odepsat, to jest v podstatě vyhodit, nám předvedly, jak si státy tu bezrizikovost představují.

Nenechte se napálit ani tvrzením, že nějaký jiný stát, jako třeba Česká republika nebo USA, je nějaká "úplně jiná liga", a tudíž v jejich případě jsou státní dluhopisy skutečně bezrizikové. San Bernardino, druhé největší kalifornské město, v roce 2012 zbankrotovalo. A Kalifornie je, jak známo, součást USA. Dokonce i významná americká brokerská firma Merill Lynch varovala v červenci 2012 své klienty, že nic jako bezriziková investice neexistuje a že se nemají nechat zlákat koupí amerických státních dluhopisů. Když vezmeme v úvahu, jak prudce roste americký státní dluh, takové varování se zdá celkem k věci.

Jeden může namítnout, že informace, že žádná investice není bezriziková, je sice zajímavá, ale právě jen zajímavá, takže až si člověk onen státní dluhopis koupí, bude si tedy prostě jen vědom toho, že s ním je spojeno nějaké riziko. Není to tak docela pravda; informace, že nic bezrizikového neexistuje, k něčemu může být užitečná.

Totiž, co je to vlastně výnos? Je to krom jiného odměna za podstoupené riziko. Pokud třeba americké státní dluhopisy budou mít nulový či zanedbatelný výnos ve spojení s nenulovým rizikem, pak je něco špatně. Buď americká centrální banka uměle dluhopisy vykupuje, uměle po nich vytváří poptávku a uměle jejich tím jejich výnos snižuje, takže neodpovídá podstupovanému riziku. Anebo většina investorů skočila na špek právě onomu tvrzení, že americké dluhopisy jsou bezrizikové, a v honbě za bezpečím je začali kupovat. Což ještě neznamená, že se chovají rozumně a že by je měli ti ostatní napodobovat.

Zkrátka a dobře, pokud vám někdo tvrdí, že to a ono není spojeno s žádným rizikem, a proto je výnos minimální, vezměte nohy na ramena.

Honba za bezpečím

Vladimír Pikora

Evropa má jeden problém. Investoři taktéž. A my ho máme s nimi. Ne, nemám na mysli evropské předlužení (ne že by to problém nebyl). Nemám na mysli ani to, že Evropa nedodržuje svá vlastní pravidla (ne že by německý soud nerozhodoval o tom, zda záchranný fond ESM a fiskální unie jsou v souladu s evropským i německým ústavním právem.) Ten problém se jmenuje hrozba budoucí inflace. Už jsme o tom ostatně mluvili.

S inflací se v dalších letech asi budeme muset smířit. Stejně jako se cyklisti musí smířit občas s nějakou tou mouchou mezi úsilím vyceněnými zuby.

Jenomže většina z investorů, míněno těch drobných i velkých, čelí poprvé v životě situaci, která je z ekonomického hlediska tak nepřehledná. A tento podivný stav evropské ekonomiky se zrcadlí v zájmu o nejrůznější alternativní bezpečné přístavy druhé ligy: o nejrůznější švýcarská, dánská či švédská aktiva.

Úvaha, že růst zaznamenají klasické bezpečné přístavy typu zlato nebo nemovitosti, není zcela správná. Tyto klasické bezpečné přístavy obyčejně slouží jako útěk před inflací, potud by to sedělo. Neumí však ochránit před zpomalením hospodářského růstu. (Typicky nemovitosti nemohou v době krize zhodnocovat, protože mezi lidmi je příliš málo peněz a nemá je kdo kupovat.) A investice, které obvykle chrání před hospodářským poklesem (jako dluhopisy), zase nechrání před inflací.

Takže jediným logickým úhybným manévrem se stávají bezpečné přístavy definované nikoliv druhem finančního produktu, ale svou geografickou polohou. Okrajové země Evropy tedy ještě čeká nájezd investorů. Není třeba zdůrazňovat, že všechny tyto země mají jedno společné: Neplatí eurem.

Každopádně každý, kdo má a bude v nejbližší době mít co do činění s finančními trhy, by měl mít na paměti jeden fakt: V posledních letech se neustále zvyšuje kolísavost finančních trhů, tedy takzvaná volatilita. Roste volatilita cen akcií, dluhopisů, zlata, ropy i třeba měnových kurzů. Roste, protože na světě dochází k ohromným geopolitickým změnám: Čína sílí, USA relativně ve srovnání s minulostí začíná slábnout, EU živoří, euro bojuje o přežití a pořád to nechce vzdát, Velká Británie neví, zda se víc přimknout k USA či eurozóně, když tam i tam to stojí za starou bačkoru, na ekonomické síle nabírají země, které byly v minulosti přehlíženy, jako Indonésie nebo celé oblasti Afriky.

Staré zákonitosti, jako že dluhopis je bezpečnější než akcie, že státy nebankrotují, nebo že MMF je autorita nad autority, už neplatí. A to nutně musí vést právě k rostoucí volatilitě prakticky všeho. Konec toho divočejšího období je zatím v nedohlednu.

To je na jednu stranu zábavné pro spekulanty, protože těžko spekulovat na něco, co se nehýbe. Na stranu druhou je to víc nepříjemné než blecha za trikem pro drobné střadatele i podniky. Ti nechtějí spekulovat; ti chtějí stabilitu. Chtít mohou, ale realita je jiná; například od srpna 2011 do července 2012 koruna k dolaru ztratila více než čtvrtinu své hodnoty.

A právě k pojištění stability třeba měnového kurzu slouží podnikům nástroje, které se označují jako měnové deriváty. Ačkoliv také mají v názvu slovo "derivát" podobně jako ony složité deriváty, které se tak nechvalně proslavily coby jeden ze spouštěčů krize, jde o v zásadě nevinné "pomůcky" pro firmy, jak minimalizovat třeba újmu způsobenou prudkým nečekaným posílením koruny.

Troufám si tvrdit, že o nich v našich končinách ještě hodně uslyšíme.


# MEZINÁRODNÍ INSTITUCE: SPÁSA, ČI PŘEŽITEK?

Musí snad "větší" nutně znamenat "lepší"?

A musí snad ,,nadnárodní" nutně být lepší než "národní"? Tváříme se, že ano.

Jenomže když je integrace vynucená a rozhodují o ní úředníci, může to vést k šeredným koncům.

Může se nám taky úplně pod rukama rozsypat.

Evropská unie: nedotknutelná ikona

Zajeté koleje

Vladimír Pikora

Bereme je jako něco daného. Něco nutného. Něco neprůstřelného. Něco, o čem se společensky nesluší pochybovat. Mezinárodní instituce.

Volala mi na sklonku roku 2011 jedna paní novinářka. Že prý dělají anketu, co ekonomického by mohlo v dalších několika letech lidi potěšit. Hluboce jsem se zamyslel. Co nezaměstnanost? Hm, ta dobrou zprávou nebude, ta nejspíš vzroste. Že bychom zase byli v průměru za celou zemi o kousek bohatší? Ne, to nehrozí, naopak spíš přijde recese. A co takhle daně? No to už vůbec ne, máme od vlády "slíbeno", že nás hned od Nového roku čeká jedno zvýšení DPH, ale v realitě se nám nejspíš DPH tak trochu proti plánu zvýší hned dvakrát.

Kolega od vedlejšího stolu, který si všiml mých rozpaků, na mne živě gestikuloval: "Řekni jim, že bude o trochu víc volných míst v mateřských školkách – ty nejsilnější ročníky už pomalu odeznívají…" Tak jsem tedy v jistých rozpacích zmínil alespoň ty školky. Už jsem chtěl rozhovor ukončit, jako že je to bída, ale bohužel zrovínka pro nejbližší roky si nějak na žádné dobré zprávy nemohu vzpomenout. No a pak se mi rozsvítilo.

Že mne to nenapadlo hned! Ale pod svícnem bývá nevětší tma. Tedy popravdě řečeno, ještě to není žádná zaručená zpráva, je to spíš jen naděje… Totiž naděje, že by se nám mohla rozdělit eurozóna.

Na druhém konci linky se ozvalo rozpačité mlčení. A pak: "Jakže? To že by bylo dobru zprávou…? Vždyť přeci ti hoši z NERVu říkají, že by se ekonomika propadla třeba i o 14 nebo 20 procent, ne? A pan ministr zase říkal, že bychom bojovali o holé přežití…" Ztonu paní novinářky bylo patrné, že váhá, zda jsem mentálně v pořádku, anebo zda se spíš nepřeslechla. No, alespoň že se paní novinářka nepřeslechla, za to ručím.

Víte, co mi nejde do hlavy? Jak někdo přišel na to, že by rozdělení eurozóny mělo způsobit po celé Evropě apokalypsu v podobě třeba 20procentního poklesu. Vzpomínáte na rozdělení československé měny? Přineslo 20procentní pokles? Pokud si dobře vzpomínám, přineslo hlavně noční šichtu řidičům kamionů, kteří museli narychlo přes noc po namrzlých dálnicích rozvést okolkované bankovky. A během následujících pár týdnů a měsíců nejviditelnější bylo, že se Češi a Slováci přestali hádat o pomlčky v názvu země. Což bylo docela užitečné, protože měli konečně čas na smysluplnější věci. Tak proč teď strašíme apokalypsou? Nebylo by celkem příjemné, kdyby se po pokojném rozdělení eurozóny přestal Sever hádat s Jihem, kdo ty dluhy zacvakne?

A víte, co je zajímavé? Rozdělením eurozóny straší především politici a občas také ekonomové zaměstnaní velkými bankami. Proč asi. Třeba takový europoslanec nejspíš správně větří, že s rozdělením eurozóny by už Evropský parlament nemusel být, čím býval. A to se mu nelíbí. A ekonomy zase platí velká banka, kterou vlastní jiná velká banka, kterou alespoň z několika procent vlastní některý evropský stát, který té bance dost možná bude muset dát pomoc – tak přeci bankovní ekonom nebude mluvit proti politikům. Alternativně velká banka má v eurozóně zaháčkované své vlastní peníze a případné rozdělení eurozóny pro ni může být finančně nevýhodné. Tak bude raději tvrdit, že by to byl konec světa pro každého.

Naproti tomu tu máme pár lidí (není jich moc), kteří půjdou se svou kůží na trh, kdyby se eurozóna rozpadla. To oni za novou měnu ponesou odpovědnost. Mám na mysli centrální bankéře. A víte, co na téma záchrany eura řekla německá Bundesbanka? Doslova řekla, že "rozšíření úvěrové linky pro MMF není pro německé daňové poplatníky zcela bez rizika" – přeloženo do srozumitelnějšího jazyka, bez rizika není boj o záchranu eura skrze další kupení dluhů. Zajímavé. Troufnu si říct, že Bundesbanka přitom není tlupou idiotů. A americká centrální banka se zase nechala slyšet, že takového podniku (jako je půjčování peněz MMF za účelem záchrany eurozóny) se nebude účastnit ani náhodou, protože je moc rizikový.

Jenomže průměrný politik tohle nechápe. Obyčejně to totiž bývá původní profesí lékař, úředník, chemik, herec nebo jaderný fyzik. Ale ne bankéř. Jede si ve svých zajetých kolejích. Nepřemýšlí už nad tím, co je pro Evropu ekonomicky užitečné. A co hůř, nepřemýšlí už dokonce ani nad tím, co je ještě podle práva přípustné. Evropa se dostala do zvláštního stadia, kdy levá ruka neví, co dělá pravá. Vymýšlí právní předpisy, které jsou tak složité, že je ani sama není schopna dodržovat.

Svérázné evropské právo

Markéta Šichtařová

Ano, právo a spravedlnost Evropou hýbou. (Skoro) každý spravedlnost chce. Ale každý šiji v Evropě představuje jinak.

V březnu 2012 Evropský soudní dvůr rozhodnul, že pojišťovny v EU musí sjednotit ceny pojištění pro ženy a pro muže. Prý rozdílná cena pojistky je "diskriminační". Letecká společnost zase nesmí trvat na tom, aby si obézní člověk koupil dvě letenky, když zabere dvě místa. A revoltu feministek – div že nelétaly dlažební kostky – vyvolala radnice německého města Triberg, která vyčlenila dvě těsná parkovací místa jen mužům. Radnice vychází z toho, že by na těchto místech ženy nedokázaly zaparkovat, aniž by si odřely auto.

To je mi tedy právo a spravedlnost. Asi takhle: Základním principem pojištění je, že kdo nese větší riziko, musí platit na pojistce víc. Kdo za poslední rok osmkrát boural a k tomu vlastní zánovní Mercedes S AMG, logicky platí vyšší pojistku než majitel postarší Dacie s čistým bouračkovým kontem.

Žena má střední délku života podle úmrtnostních tabulek delší než muž, i kdyby soud nařídil, že musí povinně žít stejně dlouho. Tudíž je nanejvíc logické, aby platila nižší pojistku než muž. A když obézní člověk zabere dvě místa, tak prostě zabere dvě místa a nikoliv jedno, i kdyby soud nařídil, že dvě jsou jedna. Tudíž je logické, aby si koupil letenky dvě.

A pokud jde o to parkování… No, ehm, jak ráda bych někdy dala vedle mého auta zákaz parkovat! Zvlášť když chce vedle mě parkovat Pikora. Ale raději mlčím, protože ještě mám příliš v živé paměti, jak jsem se učila parkovat, a všichni sousedé vybíhali k oknům, aby se na tu švandu podívali. Tehdy ještě nebyly běžné senzory a kamery; moje metoda, jak poznat, jestli ještě mohu couvat, byla prostá: "Ono to ťukne." (Fungovalo to.)

Já tomu nějak nerozumím: Že by snad ženy a muži měli jiné fyzické a mentální dispozice k řízení aut, o tom se mluvit "nesluší", div že to není "sprosté". Ale že ženy a muži mají jiné fyzické dispozice, dejme tomu, ke sportuje nejen bráno jako fakt, ale porušení principu odlišnosti obou pohlaví je dokonce trestáno. Když jihoafrická atletka Caster Semenyaová, mistryně světa v běhu na 800 metrů, byla donucena vzhledem ke svému maskulinnímu zjevu podstoupit sex-test a zjistilo se, že má mužské i ženské orgány, a tudíž je vlastně hermafrodit. Mezinárodní atletická federace se dlouho rozmýšlela, zda jí medaili neodebrat. (No, představte si tu hrůzu, muži, ženy (a hermafroditi) by mohli mít při jedné soutěži stejné podmínky!) V čem je rozdíl mezi řízením auta a běháním po stadionu? Proč se nesluší mluvit o tom, že většina žen má sklon jezdit jiným stylem než muži, a současně se nesmí zpochybňovat, že většina žen má pomalejší nohy než muži?

Jenomže ono to jde ještě dál. Ta divná logika – nelogika proniká do každičkého kousku bytí.

Takže například uvalujeme na banky bankovní daň, rozčilujeme se, že klesají úroky, které banky vyplácí, a rostou úroky, které banky inkasují. A chceme, aby banky byly "levné" neboli "rizikové". A stejným dechem je nutíme navyšovat kapitál, aby byly "bezpečné". Nevíme, co chceme.

Nějak nám ta evropská spravedlnost zdegenerovala. Jenom upřímně doufám, že v rámci spravedlnosti a rovnosti se nebudu muset ze zákona před manželem producírovat v podvlíkačkách a on přede mnou v podprsence. A že soudnictví neztratí poslední špetku respektu.

Jistě, pane ministře

Vladimír Pikora

Řeknu to ještě jinak. S eurozónou je to jako s placatou zeměkoulí, která je středem vesmíru. Tak jako kdysi církev nemohla připustit, že by to se zemí mohlo být i jinak, protože by tím mohla přijít o svůj vliv, stejně tak politici dnes prostě nemohou připustit, že by s odbouráním rovnostářství, odbouráním regulace úplně všeho či s rozdělením eurozóny nepřišel konec světa. Mají pocit, že by tím ztratili svůj vliv.

O tom, že svatá inkvizice koná nejvyšší dobro, se ve středověku taky nesmělo veřejně pochybovat. Co když jednou, možná dříve, než tušíme, přijde chvíle, kdy bude nejen společensky přípustné, ale dokonce "společensky v normě" začít o smyslu existence některých mezinárodních institucí a uskupení pochybovat?

Zdá se vám seriál "Jistě, pane ministře" legrační? A myslíte si, že je legrační proto, že je to absurdní nadsázka? Tak se pěkně prosím nenechte mýlit, nejde o žádnou absurdní nadsázku, jde o velmi přesný popis evropské politické reality.

Tak třeba – namátkově – jedním z dalších dílů seriálu by mohl být summit vrcholných představitelů Evropské unie z konce června 2012. Zdá se, že se politikům podařil vypečený kousek. Na summitu se na něčem dohodli, ale až druhý den doma pochopili, co to vlastně bylo.

Jak jinak si vysvětlit zcela protichůdná vyjádření účastníků, kteří opouštěli jednací místnost? A jak jinak si vysvětlit, že v pátek se politici dohodli na novém úkolu pro evropské záchranné fondy, aby v sobotu Finové prohlásili, že dohodu budou blokovat? Co dělal zástupce Finska na summitu? Spal? Nebo jen kýval něčemu, čemu nerozuměl, a co mu jeho poradci vysvětlili až doma, kde se dodatečně zděsil, co odsouhlasil?

A ne dost na tom. Politici na summitu sice odsouhlasili nový úkol pro evropské záchranné fondy, ale Evropská komise až druhý den po přezkoumání slavnostně prohlásila, že to "není v rozporu se smlouvami, na nichž stojí eurozóna". Jinými slovy politici schválili něco, o čem v době schvalování ani nevěděli, zda to vůbec má smysl schvalovat či zda se to smí schvalovat.

Ostatně stalo by se něco, kdyby snad Evropská komise došla k jinému závěru? Ne. (A nebylo by to poprvé.) Protože dějiny píšou vítězové, nikoli poražení. A zákony si k obrazu svému interpretují ti, kteří vládnou. Interpretují je podle toho, jak se jim hodí; ne podle toho, jak byly míněny. Tedy alespoň v naší staré dobré Evropě.

Ale poukázat na to, to se nenosí. To jste hned osočeni, že jste radikální živel, který "nesdílí evropské hodnoty" a "rozeštvává společnost", místo aby "oceňoval pokroky integrace". (Nepřipomíná vám to jeden zvláštní druh slovníku? "Ústřední výbor KSČ na svém sjezdu schválil provolání… bia bia bia." Zajímavé, jak se historie stále točí dokolečka.)

Nic proti integraci. Nic proti volnému obchodu. Nic proti volnému pohybu pracovních sil. To všechno jsou moc fajnové věci. Ale když fajnové věci přerostou v dogmatickou ideologii, přestává to být legrace.

EU selhává

Markéta Šichtařová

Začátkem roku 2012 Českou republiku zaskočilo "náhlé" zvýšení cen, zejména potravin. Tedy náhlé – ne že by to bylo zcela nečekané. Všichni dopředu věděli, že kvůli děravému rozpočtu vláda od 1. ledna 2012 zvýší sníženou sazbu daně z přidané hodnoty ze 7 na 14 %. A všichni na to byli připraveny Ale vajíčka za 6 korun, benzín blížící se 40 korunám za litr, zástupy Čechů valící se do Německa i do Polska v bezděčné připomínce roku 1990, kdy jsme "Západ" brali ze zvědavosti útokem… To už nešlo hodit jen na zoufalou vládní snahu zalátat díry ve státním rozpočtu.

A tak se tématu vděčně ujal jak bulvár, tak seriózní plátky. Bulvár popisoval pikantní scénky, jak Češi lační čokolády v přepočtu o korunu levnější než u nás neváhají vyplenit nádrž svého kombíka a berou německé supermarkety útokem. Mezi řádky se nám bulvár svým barvitým popisem snažil hlavně vysvětlit, jak takovými spanilými nájezdy Němci opovrhují a jaké jsme vlastně chuděrky.

Rádoby seriózní plátky se zase babraly v detailních popisných tabulkách, kolik stojí stogramový plátek vepřového v jednotlivých okresech na východní i západní straně hranice, a přinášely sáhodlouhé rozhořčené litanie od šéfa komory takové a makové, že nyní nejsme soběstační v tom a onom a jaké je to drama.

Byl to fenomén. Ale čemu jsme vlastně tak divili??

Asi takhle: V Německu jsou potraviny zatíženy DPH ve výši pouhých 7 procent. A to už od roku 1983. Téměř třicet let! (Schválně: Uměl by šikovný čtenář spočítat, kolikrát se DPH na potraviny za tu dobu změnila u nás? Malá nápověda: mnohokrát.)

Mimochodem, základní sazba DPH v Německu je 19 procent, a to od roku 2007, předtím byla na 16 procentech. S našimi 14 procenty DPH uvalenými na potraviny jaksi logicky musíme mít i vyšší ceny potravin. A co hodlá česká vláda dělat? Správně, hodlá DPH na potraviny zvyšovat dál, aby měli Češi "echt" důvod dát vydělat německým supermarketům místo českým. (No ano, to je v praxi předvedená daňová optimalizace a materializované tvrzení ekonomů, že vyšší daň nerovná se vždy vyšší daňový výběr. Proto po zvýšení DPH v roce 2012 inkaso DPH ani zdaleka neroste tak, jak stát čekal.)

A pak tu máme takový nenápadný fakt, že nezanedbatelná část potravin jek nám dovážena právě z Německa. Logicky tak česká cena musí být odvozena od ceny německé plus dopravní náklady plus náklady na skladování. (A, jistě, plus navýšená DPH.)

A abychom se ještě do třetice mohli pěkně politovat, my jsme taky pěkně prosím takzvaný "malý trh". A to je docela podstatná informace. Když totiž malá česká rodinná firma chce svých podomácku vyrobených sto kozích jogurtů prodávat deseti místním pobočkám maloobchodního řetězce, musí si platit celého jednoho zaměstnance, aby s vedením řetězce vyjednal podpis smlouvy.

Když chce podobná firma v Německu svých deset tisíc vyrobených kozích jogurtů prodávat tisícovce německých poboček maloobchodního řetězce, musí si taktéž platit celého jednoho zaměstnance, aby s vedením řetězcem vyjednal podpis smlouvy. Což – rozpočítáno najeden německý jogurt – se v jeho ceně vlastně nepozná. Na rozdíl od jogurtu českého.

No jo, ale proč jsme vlastně tak malý trh? Anebo jinak: Jak je vůbec možné, že mluvíme o nějakém malém českém, či velkém německém trhu? Vždyť přeci když vznikala Evropská unie, povídalo se něco o jakémsi společném evropském trhu. Nic jako trh český či německý nemělo existovat… Žádné rozdíly v DPH, žádné rozdílné náklady za dopravu, žádné rozdíly v tom, jestli jednáme se supermarketem deset kilometrů na západ nebo na východ od hraniční čáry.

Jenomže společný evropský trh je fikce. Tak jako je fikce, že složení limonád je v Německu a u nás stejné (rozumějme, u nás osahuje víc náhražek a levnějších umělých sladidel.) Je fikce, že maloobchodní řetězec ABC působící v Německu a řetězec ABC působící v ČR je stejnou firmou –každá má jiné manažery. A manažeři dosazení do ČR jsou jen podřízení supermanažerům dosazeným v Německu.

Anebo, zkusili jste si někdy nakoupit nějaké ty hadříky v Anglii nebo Itálii po internetu a nechat si je poslat? U části obchodů jste patrně uspěli. U jiných nikoliv – hranice pořád existují. Jestliže zahraniční obchod nefunguje u sta procent internetových obchodů, pak prostě nefunguje. Není rozdíl nakupovat po internetu z Itálie a z USA. Což by ovšem měl být! Vlastně většinou je to přesně opačně, než byste čekali. Z Itálie coby členské země EU vám zboží často nepošlou, z Amazonu, největšího internetového obchodu v USA, ho pošlou celkem ochotně. (Už jiná věc je, že zatímco Amazon si poradí s doručením přes oceán během pár dnů, Česká pošta má následně nejspíš problém trefit z Prahy do Prahy a balíček v jejím skladu kempuje čtrnáct dní, jak jsem jednou měla tu čest zjistit.)

A že prý kdokoliv může pracovat v jakékoliv evropské zemi? Pchá! U některých profesí jen když složíte zkoušky.

A že funguje pohyb kapitálu a peněz? Mám účet u jedné banky, která má sestru v Polsku. Banka tedy o mně ví vše. I prosila jsem ji, aby mi zařídila účet u své polské sestry. Nešlo to. Musela jsem na polské velvyslanectví, nechat si přeložit a úředně ověřit všechny doklady a osobně vyrazit do Polska. Poslat poštou to nešlo.

Ano, je to tak: Hlavní smysl existence EU, totiž vytvoření jednotného trhu, selhal. Přitom mělo jít o základ integrace. Vše ostatní počínaje eurem a konče společnou politikou vůči Íránu mělo být jen třešinkou na dortu. Jenomže namísto toho stále existují trhy národní. A co víc, jsou stále "národnější". Protože zatímco Německo si svou sedmiprocentní DPH na potraviny patrně podrží i třicátý první rok, my své DPH na potraviny ještě víc zvýšíme.

Nechť si každý sám odpoví na otázku, zda EU víc energie vynakládá na odbourávání bariér obchodu, podle svých vlastních sloganů hlavní smysl své existence, anebo na výrobu nových míst pro nové úředníky v Bruselu.

Evropské strukturální fondy – požehnání, či průšvih?

Vladimír Pikora

Čím víc integrace pokračuje, tím víc se sice jednotnému trhu vzdalujeme, ale současně tím víc peněz nás to coby Evropu jako celek stojí. Totiž na strukturálních fondech Evropské unie. Tedy vynakládáme čím dál víc peněz na to, co čím dál méně funguje.

Můžeme namítnout, že nám, České republice to může být jedno, protože my z fondů peníze víc čerpáme, než do nich přispíváme. Takže pro nás jsou fondy užitečné.

Dokonce můžeme jít ještě dál. Asi jste to taky slyšeli. Prý máme jako Česká republika závažný problém. Prý ze strukturálních fondů nezvládáme čerpat peníze v dostatečném množství. A že prý je to průšvih až na půdu a že s tím "musíme" něco dělat. No uznejte, tolik peněz na jedné hromadě, stačí po nich jen ruku natáhnout, a my ji nenatahujeme. To jsme ale vrtáci!

No a najednou se objevil problém ještě větší. Bývalý pan hejtman David Rath se ocitl ve vazbě kvůli podezření na korupci spojenou s čerpáním peněz z evropských fondů. A Brusel si prý nyní hóóódně bude rozmýšlet, zda k nám další dotace pošle – prý je v ohrožení víc než 100 miliard korun. Prý ho česká korupční kauza "mimořádně zajímá" a "pečlivě ji sleduje". Tedy aspoň tak se o tom píše. A co je psáno, to je dáno, ne?

Hm, tak z toho už jsem vyrostl. Před nějakým časem moji mateřskou firmu kontaktovala jiná firma, že v rámci evropského programu toho a toho organizuje stáže zahraničních studentů v ČR. A že prý nám na pár týdnů "poskytnou" jednu španělskou dívku, aby pro nás zdarma pracovala. Prý to bude pro všechny výhodné. My získáme zdarma na čas novou pracovní sílu. Slečna Španělka získá pracovní návyky a pochopí, že se taky občas ráno musí vyhrabat z postele před desátou hodinou, chce-li získat nějaké zaměstnání (při španělské míře nezaměstnanosti to totiž většina mladých Španělů neví). A zprostředkovatel toho všeho se za to podívá na zoubek evropským fondům. Prostě všeobecná spokojenost. A tak dlouho prosili a přemlouvali, až jsme se nechali přesvědčit. Také proč ne? Vždyť jsme vlastně dostali na čas zaměstnance, kterého jsme nemuseli platit.

Po týdnu jsme konstatovali, že za a) jsme jednu pracovní sílu ztratili, protože jeden člověk musel na plný úvazek slečnu Španělku neustále kontrolovat, aby nenadělala příliš mnoho škody. Za b) slečna Španělka nepochopila, že musí vstávat před desátou hodinou, protože obyčejně dorazila kolem jedenácté (dorazila-li vůbec), načež po příchodu ihned poobědvala a plynule přešla do siesty. No a za c) zprostředkovatel se spokojeně díval na zoubek evropským fondům. (Naštěstí se nám slečnu podařilo po týdnu přemluvit, aby už raději po zbytek dohodnuté doby do kanceláře nechodila, že to bude minimálně pro dvě zúčastněné strany užitečnější.) (No, popravdě řečeno, vlastně jsme ji moc přemlouvat nemuseli, vzala to jako samozřejmost, prý na její předešlé stáži ji taky po třech dnech požádali, aby jim raději nepomáhala.)

Že jsme měli jenom smůlu na nepříliš prácechtivou osobu? Že to není žádný argument proti evropským fondům? Tak jinak.

Peníze od EU neplynou do země zdarma. Brusel přihodí část, my přihodíme část. Říká se tomu spolufinancování. No a teď si představme zemi, jejíž hospodářský růst skomírá, či která se dokonce potácí v recesi a která si nasekala dluhů jako… no třeba jako Řecko. A představme si, že Brusel bude tak hodný, že se takové zemi rozhodne pomoct a poslat jí peníze z evropských fondů. Kontrolní otázka: Co se asi stane s jejím státním rozpočtem? Správně, vzhledem k nutnosti spolufinancovat projekty placené z evropských peněz se stav jejího rozpočtu ještě zhorší. Přesně tak, jak se zhoršil v Řecku, které v rámci své "záchrany" dostalo dotací víc než kdo jiný a které si za evropské peníze postavilo majáky u písečných pláží, u kterých nikdy žádná loď neměla šanci ztroskotat, i kdyby se o to pokoušela, a dálnice mezi vesničkami o deseti obyvatelích, po kterých teď dvakrát denně projde oslí povoz.

A konečně, proč vstupuje odhadem 95 procent politiků do politiky? Protože chtějí buď peníze, nebo moc, nebo obojí. Peníze získají z úplatků. Pocit moci získají při přidělování veřejných zakázek. Obojí získají při uplaceném přidělování veřejných zakázek financovaných z evropských peněz. A aby se kradlo lépe, rozumějme, aby na to bylo méně vidět, vytvořilo se u nás pro jistotu hned sedm takzvaných regionálních operačních programů (takzvaných ROP). Čím nepřehlednější změť, tím víc peněz se podaří poztrácet.

A nyní to složme jako skládačku dohromady: Politici se řídí heslem "co můžeš ukrást dnes, nenechávej na zítra", a proto mají obrovský zájem čerpat neboli rozkrádat peníze z evropských fondů. Vymýšlejí se proto projekty, které zvětšují státní dluh. Ale současně tyto projekty nepomáhají, protože jsou uměle vymyšlené, a tedy nepotřebné. "Pomáhají" jedině těm, kterým se podaří dotace rozkrást. Co víc, ony dokonce většině zúčastněným ubližují. Protože zemi, která je už tak chudá a zadlužená, ještě víc zadlužuje. Protože ze zemí, které fungují jakž takž dobře, peníze odčerpává a přesouvá je na uměle vytvořené projekty do zemí, které nefungují vůbec. Takže místo aby v Německu firmy vytvářely víc pracovních míst, musí tyto firmy platit vyšší daně, ze kterých jsou pak placeny dálnice odnikud nikam v Řecku. Nebo líné slečny na zahraničních stážích, ehm, spíš zahraničních dovolených.

Zkrátka a dobře, evropské fondy berou peníze těm, kdo je umí vytvořit i použít, a posílají je tam, kde je použít neumí, ale umí je rozkrást.

Už je to tak. Evropské fondy rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými zeměmi. Chudé a zadlužené země totiž činí ještě chudší a zadluženější, ačkoliv byly založeny s účelem přesně opačným. Korupcí promořené země činí ještě korupčnější.

To nejlepší, co můžeme pro nastartování evropského hospodářského růstu učinit, je evropské fondy zrušit.

Čím víc jazyků, tím míň porozumění

Co vypravěč, to jiný příběh

Vladimír Pikora

Kdysi dávno, ještě když jsem studoval na vysoké škole, jeden postarší pan profesor zabývající se evropskou integrací se na svých přednáškách plamenně rozhořčoval: "Ti euroskeptici si snad představují, že by integrace měla skončit nějakou zónou volného obchodu či co! Teď, když se Evropa poprvé v dějinách dokázala mentálně naladit na stejnou vlnu, bychom se měli zastavit na půli cesty! To přeci nejde, tu historickou šanci musíme dotáhnout do konce, po ekonomické integraci musí přijít integrace politická!"

Ve vší úctě k panu profesorovi, občas se holt stane, že přání se stane otcem myšlenky. A že člověk míní – a jiní lidé mění. Pan profesor se mýlil, když tvrdil, že Evropa je naladěná na stejnou myšlenkovou vlnu. S odstupem několika let už můžeme s určitostí říct, že Evropa se naopak čím dál víc myšlenkově rozchází. A že ano, integrace měla skončit přesně v okamžiku dosažení fungující zóny volného obchodu a pohybu lidí či peněz.

Popravdě řečeno, ani tohle málo v Evropě nefunguje. Takového skutečně funkčního jednotného trhu nikdy nebylo dosaženo. A ačkoliv jednotný trh je fikce, už si Evropa zahrává s politickou integrací. Jako když stavíte pyramidu, nějak pozapomenete postavit spodní patro a začnete až od patra druhého. A myslíte si, že to bude tak nějak samo viset ve vzduchu. A co hůř, ony ty kameny ani nechtějí držet pohromadě.

Před začátkem krizových let, tedy před rokem 2008, to ještě jakž takž šlo. Ony líbánky vždycky bývají růžovější než doba po svatbě, když manželovi sníží plat a rozdováděná manželka by ráda utrácela chybějící mužovy peníze za kabelky. A banka by ráda ty svoje splátky, hypotéky. Najednou začnou nedorozumění.

Německo má roli manžela. Řecko, Španělsko či Itálie jsou ty rozjeté ženské, které musí mít vše, na co zrovna běží v televizi reklama. A evropské duhy – kdepak, to není žádná hypotéka. Hypotéka má smysl, protože na hypotéku si pořizujeme něco, co po nás zůstane našim dětem, co má trvalou hodnotu. Evropské dluhy jsou jen mrzké spotřebitelské úvěry od lichváře, které jsme projedli a za které chce lichvář pravý lichvářský úrok. Protože úroková sazba nad 20 %, kterou muselo třeba Řecko platit, by naši zákonodárci jistě za lichvu označili.

Jo, a abychom nezapomněli, třeba takoví Britové nebo Češi jsou tchýně, které sice do toho nemají co mluvit, protože naoko bydli v jiné domácnosti, ale ve skutečnosti do toho krafají stejně, protože mají dojem, že "patří do rodiny a všemu rozumí".

I stalo se, že v těžkých časech si jednotlivé země tak trochu přestaly rozumět. Stejné jevy začaly chápat odlišně.

Průzkum, který v roce 2012 uskutečnila organizace Pew Research Center v několika evropských zemích, ukázal, že na úhlu pohledu vskutku záleží. Asi jako když jedna nejmenovaná česká společnost musela stáhnout z trhu "máslové sušenky", neb jaksi postrádaly máslo. Ona společnost byla ohledně sušenek zjevně jiného názoru než obchodní inspekce.

Zrovna tak v tomto průzkumu, který se ptal, koho lidé považují za nejpracovitější, byly zjevně názory poněkud nekompatibilní: Ve všech zemích označili lidé za nejpracovitější Němce, jen Řekové měli jiný názor. Za nejpracovitější uvedli sami sebe. Asi není třeba dodávat, že velká většina ostatních národů naopak Řeky považuje v Evropě za nejlínější.

Zatímco 80 procent Němců si myslí, že jejich kancléřka Angela Merkelová zvládá bravurně proplouvat evropskou krizí, v Řecku si totéž myslí jen 14 procent lidí. A zatímco 59 procent Němců by přísahalo, že integrace prý "posílila jejich ekonomiku", v Řecku si totéž myslí jen 18 procent.

Což mne tedy upřímně překvapuje. Tedy ne že si to myslí tak málo Řeků. Ale kde se mezi Řeky, mezi nimiž je zhruba každý pátý v produktivním věku nezaměstnaný, vzalo tolik příznivců integrace.

Větší bere – nový druh demokracie

Markéta Šichtařová

Holt mít svobodu volby je někdy tak… namáhavé. A tak si to trochu zjednodušujeme. Namísto svobody volby čas od času preferujeme nemít volbu žádnou.

Když má Pikora výjimečně kolegiální záchvat, přinese mi odpoledne k mému notebooku kávu. A pak se s hrdým samčím výrazem otáže: "Jaký jsem?" I kdyby to ten den byla má již desátá káva, a tudíž její konzumace by automaticky znamenala výjezd koronárky za mou osobou, nemám na výběr. Prostě musím usrknout, zatvářit se uznale a pronést vážným hlasem: "Díky, jsi správný chlap, vždyť to pořád říkám." A Pikora vlastně ani jinou reakci nečeká.

Když se zase pan oddávající zeptá pana Vomáčky, zda si bere dobrovolně slečnu Polívkovou, automaticky se předpokládá, že Vomáčka odpoví "ano". A ještě že se nad svou odpovědí nebude moc rozmýšlet, protože kdyby jeho odmlka byla moc dlouhá, mohlo by to nevěstu nepěkně urazit. Zkrátka v některých situacích v životě jsme si navykli slýchat jen jeden typ odpovědi a jinou odpověď si vlastně ani nepřipouštíme. A pokud náhodou místo "ano" přijde "ne", považujeme to za celkem dobrý vtip, ale právě jen vtip, který vlastně ani není myšlen vážně.

Když jde o svatbu, budiž. Ostatně, proč by taky novomanželé stáli před oltářem, pokud by neplánovali říci si "ano"? Život je ovšem zákeřný v tom, že často kvůli pohodlnosti míváme tendenci škatulkovat a paušalizovat. I když nejde zrovna o svatbu.

Takže když Irové si před časem drze troufli v referendu říci "ne" na Lisabonskou smlouvu, Evropa nasadila výraz, který beze slov hlásal: "Ale notááák, my přece víme, že se rádi předvádíte, ale teď na to zrovna není moc času, takže si to dáme ještě jednou a naostro." A Irové museli hlasovat znovu a "lépe". Evropa si prostě jinou variantu ani nepřipustila. A kdyby se to ani napodruhé "nepovedlo", pak by se Irové nechali hlasovat potřetí. (K čemu potom takové referendum ale vlastně je, když má dopředu zadaný výsledek?)

I Slováci si nedávno "drze troufli" nesouhlasit s reformou fondu EFSF neboli s dalším sypáním peněz do černé díry s názvem Řecko. A padla kvůli tomu v roce 2012 slovenská vláda. Nechrne teď stranou slovenské motivy, když vyjádřili svůj odpor k reformě fondu EFSF. Je vcelku jedno, jestli šlo o ušlechtilé filozofické celoevropské pohnutky anebo třeba o provinční boj o větší vnitropolitickou moc. (Za b) je správně.) Princip je úplně jinde. Ať už byl motiv Slováků více či méně ušlechtilý, Evropa ani na vteřinu nezapochybovala, že se jedná jen o nepodařený vtip. A Slováci si už během několika málo hodin "museli" dát reparát. I kdyby se na reparátu bývali nedohodli Slováci dobrovolně sami, nemám pochyb, že "šéfové" v Bruselu by slovenský reparát zaonačili.

A to je právě jádro problému: Co je to za nový zvyk hlasovat tak dlouho, dokud není velký boss spokojen?

Demokracie, myslím, je forma vlády, kdy se menšina podřizuje většině. Ale EU zavedla tak trochu jinou "demokracii": Totiž "větší bere, menší poslouchá"…

Kdyby aspoň tato "nová demokracie" jakž takž fungovala, mohli bychom být v pokušení říct, že doba je zlá a že účel světí prostředky. Jenomže ono to ke všemu ani není moc funkční.

Popravdě řečeno, rozdíl mezi summitem EU a setkáním majitelů bytuje veškerý žádný. Obojí se koná za účelem oprav, ale nikdo se nedokáže dohodnout s nikým, co opravit a jak na to. Vrcholní leadeři EU by sice na pravidelných summitech rádi vychytali mouchy ve fungování EU a eurozóny. Ale nemohou se nějak shodnout dokonce ani na tom, co jejich fungování vlastně brání. Natož na tom, jak to spravit. To není jen nějaká má patetická deklarace; to je fakt jasně doložitelný chováním finančních trhů.

Prakticky při každém summitu EU za poslední dva roky se finanční trhy coby nejcitlivější barometr nálady chovaly podle stejného mustru. Před summitem přišla vlna naděje a optimismu: Euro posilovalo, akcie rostly. To vše v naději, že se cosi ohledně evropské dluhové krize vyřeší. Po skončení summitu ještě den dva optimismus trval, investoři přežvýkávali závěrečná tisková prohlášení. A pak bum a co mohlo, začalo padat – to když už i ti nejpomalejší čtenáři tisková prohlášení dočetli a pochopili, že to zase bylo k ničemu.

Nějak se ta integrace zvrtla

Vladimír Pikora

A právě na této důvěřivosti, anebo přímo natvrdlosti všech těch, kdo by věci měli rozumět, ale nerozumí, je založeno plíživé posunování pravidel hry evropské integrace. Dneska se hraje podle úplně jiných pravidel hry, než jaká odsouhlasila veřejnost hlasující v té které zemi pro vstup do Evropské unie nebo pro přijetí eura.

Jeden odstrašující příklad za všechny: takzvaný záchranný fond ESM. Fond byl uveden v život v roce 2012 jako permanentní záchranný mechanismus pro členské země eurozóny, které se dostanou hlavně vinou svého předlužení do potíží. Původně byl vytvořen fond EFSF, který měl mít jen omezenou dobu existence. Pak se ale ukázalo, že to nestačí, a tak byl nahrazen tímto permanentním fondem ESM.

Evropská integrace je postavena na smlouvách, které výslovně zakazují pomoc jedné země vůči druhé zemi. Mělo to silnou logiku. Mělo to zabránit situaci, kdy jedna země bankrotuje, protože si nezodpovědně užívala a žila nad poměry, a druhá země to za ni zacvakne. Takové pravidlo platilo, když jsme v referendu rozhodovali, zda chceme do EU a následně i do eurozóny. Jenomže pak přišel fond ESM, a ten byl vytvořen výslovně proto, aby si země navzájem pomáhaly. Tedy aby jedna země, jako třeba Řecko či Španělsko, zbankrotovala a o ztráty aby se prostřednictvím ESM podělili poplatníci všech ostatních, zodpovědnějších zemí, kteří to zaplatí ze svých daní.

A je to ještě horší. Opakovaně se navrhuje, shazuje ze stolu a pak v nové vlně zoufalství zase navrhuje, aby byla záchrannému fondu ESM udělena bankovní licence. Jak už jsme si dříve řekli, výsledkem bude samozřejmě vysoká inflace po celé Evropě.

A ne dost na tom. Fond ESM nenápadně pod rouškou zmatku, kdy nikdo z politiků pořádně nevěděl, co schvaluje, získal status jakéhosi nedotknutelného diktátora. Původní fond EFSF se tvářil navenek jako obyčejná společnost či banka. Mohl klidně zbankrotovat. Jeho vedení mohlo být popotahováno za přehmaty.

Jenomže nově dosazený fond ESM má neskutečná privilegia, v demokratickém světě nevídaná. Na jeho aktiva se nesmí zvenčí sáhnout. Jeho představenstvo má imunitu, nemusí se nikomu z ničeho zodpovídat. Jeho řadoví zaměstnanci mají imunitu. Fond ESM, který přerozděluje gigantickou v rámci eurozóny pomoc od zodpovědných zemí směrem k nezodpovědným a rozhazovačným, se zcela vymknul jakékoliv vnější kontrole. Jeho archívy jsou tajné. Jeho činnost ve své podstatě podléhá utajení. A když je "potřeba", ESM může hlasovat o přerozdělení peněz v rámci eurozóny v takzvaném nouzovém hlasovacím mechanismu. To znamená možnost totálně vyšachovat z rozhodování země, které by chtěly dělat potíže.

Tento nouzový hlasovací mechanismus totiž umožní, aby o přerozdělení peněz ze země do země rozhodlo "v případě nouze" představenstvo fondu reprezentující jen 85 % kapitálu. Kupříkladu Slovensko coby země eurozóny se podílí na kapitálu méně než jedním procentem.

Takže se klidně může přihodit následující scénář: Česká republika dojde k názoru, že má neschopnou vládu. V předčasných volbách si zvolí "schopnější". Ta ve své agilitě a tuposti ihned udělá vše pro to, aby se Česká republika stala rychle členem eurozóny. (Eurozóna zajásá, protože to bude znamenat další penízky do ESM.) V ten okamžik najednou ESM natáhne ruku a bude od nás chtít platbu.

My se lekneme, že jako na to jsme zapomněli a že se nám to nelíbí. A že konec konců přístupové smlouvy do EU jsou založeny na principu, kdy jeden stát může vetovat, co se mu nelíbí.

Evropská komise se naštve, protože není zvyklá na odpor, a v tu ránu prohlásí, že je stav nouze. Takže ESM rozhodne, že Česká republika, jeden z nejchudších členů eurozóny v HDP na hlavu, musí zaplatit, protože Belgie je předlužená (to vážně je, to není fikce) a potřebuje pomoc. A bude vymalováno. Neboli bude rozhodnuto o nás bez nás.

Co to jenom je, co mi na Bruselu, Evropské unii a ESM připomíná Moskvu a bývalé sovětské satelity? Víte mimochodem, jak se rusky řekne Evropská unie? 2@>?59A:89 !>N7. Nepřipomíná Vám to něco?

Nacionalismus aneb na něco jsme zapomněli

Markéta Šichtařová

Abychom si rozuměli – já vůbec nechci říct, že Evropská unie je od základů špatně a že snad by neměla existovat. Asi nikdo soudný nemůže nic namítnout proti ideálům volného obchodu, volného pohybu pracovních sil či volného pohybu kapitálu. Tedy za předpokladu, že by to fungovalo.

Potíž je ale v tom, že – jak jsme si ukázali na konkrétním příkladu přetrvávající existence oddělených národních trhů, které zrovna o volném pohybu zboží moc nesvědčí – základní idey nefungují, zato funguje kupa byrokracie a umělého tlaku na falešnou solidaritu uvnitř Evropy. Takže disciplinovaný Sever, který má své veřejné finance v zásadě celkem v pořádku, je nucen pomáhat nedisciplinovanému Jihu, který pozvolna bankrotuje a finance neměl v pořádku snad nikdy. A kde je málo pozitiv a hodně negativ, tam nutně musí časem vybublat na povrch vášně. A jaká doba by k tomu byla náchylnější než doba hospodářských těžkostí?

Tuhle Vám přednáším v Bratislavě pro finanční ředitele několika podniků o krásách naší "růžové" budoucnosti, která je tak trochu černá a už nám klepe na dveře. No a po skončení přednášky za mnou jeden z pánů ředitelů přijde a s velmi vážným výrazem ve tváři mi položí otázku: "No a čím vlastně budou Slováci platit, až se nám ta eurozóna rozpadne?"

Nedalo mi, abych pána s potutelným úsměvem trochu nepopíchla: "Třeba by Češi a Slováci mohli zase zavést společnou měnu, ne? Máme hodně společného zahraničního obchodu, takže by to dávalo ekonomický smysl." Pán se hluboce zamyslel. Ačkoliv jsem svou odpověď nemyslela moc vážně (mám dojem, že ty společné měny už nějak stačily), čekala jsem, že bude následovat dotaz na případné výhody a nevýhody takové společné měny. Ale ne. Po chvíli hlubokého zamyšlení na mne vypálil: "A jak by se ta měna jmenovala?" Z jeho výrazu bylo v tu chvíli naprosto zřejmé, že jiný název než "Slovensko-česká koruna" není ochoten akceptovat. Že bychom v ten okamžik kápli na důvod, proč spojená Evropa nemůže fungovat?

Někdo tomu říká vlastenectví, někdo nacionalismus. Ale ať už se to jmenuje, jak chce, je to v nás zažrané hlouběji než jakákoliv touha po ekonomické výhodnosti nebo schopnost racionálního kalkulu.

Kdo nejvíc touží po integraci a kdo o ní naopak začíná pochybovat, hezky vystihuje situace z prosince 2011. Tehdy se staly krátce po sobě dvě události.

Nejprve Británie odmítla poskytnout své devizové rezervy na podporu eura a současně s tím odmítla podepsat smlouvu, na jejímž základě by měla Británie předat víc pravomocí Bruselu. (Jen tak mimochodem, zatímco média o nové britské "izolaci" referovala jako o největší "zkrachovalosti", finanční trh řičel nad britskou "izolací" od evropských problémů, dluhů a od eura nadšením, libra začala posilovat jako o život a o tak nízkých úrocích, jaké Británie musí platit ze svých dluhů, si kontinentální Evropa může nechat jenom zdát.)

No a krátce poté se šéf separatistických Skotů nechal slyšet, že až se prý Skotsko osamostatní, první, co udělá, bude, že přijme euro. (No, já tedy nevím, proč si myslí, že by o tak chudou zemi v eurozóně někdo stál, tedy bude-li eurozóna ještě existovat…)

Všímáte si? Nejvíc po euru touží země, které jednak mají HDP na hlavu nižší než průměr eurozóny, a jednak – a to hlavně – v historii si povětšinou neužily moc svobody a samostatnosti. Třeba Skotové, Poláci. Zato země, které jsou velmi bohaté a které hlavně jsou zvyklé býti velmocemi, nad eurem většinou ohrnují nos. Jako Angličani nebo Němci. Jako kdyby národy, které jsou historicky zvyklé mít nad sebou nějaký bič, sice bolestně toužily po svobodě, ale současně neuměly s nově nalezenou svobodou vyjít a znovu si hledaly bič náhradní.

Nacionalismus v Evropě sílí. Ve Finsku se nečekaně dostala do vlády strana Praví Finové, jejímž hlavním předvolebním tahákem bylo: "Už nepůjčíme Řecku." Odpor proti eurozóně roste i ve Španělsku, Řecku, Itálii… Angela Merkelová prohrává jedny zemské volby za druhými a celostátní volby ji pravděpodobně smetou. Aby ne, když nadpoloviční počet Němců si přeje návrat k marce a co hůř, víc Němců si přeje opustit EU než v ní setrvat. Pozor – to nemluvíme o eurozóně, ale dokonce o širší EU! A tři čtvrtiny Němců si podle průzkumu z července 2012 nepřejí Spojené státy evropské. Neboli nechtějí fiskální unii a další podobné projekty prohlubující integraci.

S eurem můžeme souhlasit, či nesouhlasit. Někdo si může myslet, že ho máme držet za každou cenu, jiný si může přát jeho pád. Ale nakonec to je v zásadě úplně jedno. Hádáme se zbytečně. Bez Němců není eura. A bez podpory německé veřejnosti zase nebude německých politiků, kteří by o euro stáli. Pokud jednou přijdou – po vzoru Pravých Finů – třeba Praví Němci, bude s eurem vymalováno.

Nebude to racionální ekonomická úvaha, co rozhodne o existenci, či neexistenci eura. Mohou to být národnostní vášně, co ho nakonec možná rozloží.

A je úplně fuk, co na to konto tvrdí vrcholní představitelé EU či eurozóny. Například v červenci 2012 se šéf Evropské centrální banky nechal slyšet, že "euro absolutně není v nebezpečí", a dokonce prý ‚je nezrušitelné". A to prý proto, že analytici, kteří koncem eura straší, nepochopili, jak moc energie již představitelé EU do eura investovali.

Ale pochopili, pane Draghi, pochopili. Právě proto se evropští politici budou eura držet zuby nehty, protože s ním jejich moc stojí a padá. To pan Draghi si patrně nepovšimnul, že čas od času se koná taková jedna událost, které se říká volby. No a ty volby jsou od toho, aby se někteří politici, se kterými už veřejnost není spokojená, vyměnili. No a Anegela

Merkelová, jedna z největších zastánkyň eura, prohrává jedny volby za druhými, pane Draghi.

Mohla bych sice pana Draghiho podezírat, že coby zástupci centrální banky, která existuje jen díky existenci eura, se mu o případném konci nebo pravděpodobněji jen osekání eurozóny, zřejmě dost špatně byť jen uvažuje. Ale mám strach, že je to ještě horší.

Že totiž ECB v nepotopitelnost eura vážně věří.

Počet odpůrců eura i integrace roste

Vladimír Pikora

Škoda, velká škoda, že tvůrci eura a eurozóny vymysleli Maastrichtská kritéria, jejichž splnění bylo a oficiálně stále ještě je vstupenkou do eurozóny. Maastrichtská kritéria selhala. Vpustila do klubu zemí platících eurem i týpky, kteří tam nepatřili. Podobně jako kdyby ochranka vpustila na svatbu dvou předních holých lebek (umíte si představit tu krásnou nevěstu?) partu pankáčů. Umíte si představit ten mazec. S přijetím Řeků do eurozóny je to stejné.

Někdy si říkám, že jednoduchá řešení jsou ta nejlepší: Eurem mělo být dovoleno platit jen zemím, ve kterých se hraje heavy metal. Vážně. Bez legrace. Protože pak by eurozóna zahrnovala nejspíš Německo, Finsko, Nizozemsko, Slovensko… Tedy shodou okolností země, které mají jakž takž zdravé veřejné finance. A rozhodně by v ní nebyli Španělé, Řekové, Portugalci ani Italové. Co na tom, že souvislost svižného metalu se státním dluhem je veškerá žádná, když to na rozdíl od maastrichtských kritérií funguje?

Bohužel, nestalo se. S integrací jsme to přehnali. A pomalu vzlínající národnostní vášně mají zcela hmatatelné důsledky.

Vezměme si třeba Řecko coby dnešní symbol evropských dluhových problémů. V Řecku roste odpor ke škrtům. A ten se projevuje v útocích na přistěhovalce. Tak jako kdysi byla u nás tématem číslo jedna rovná daň či poplatky u lékařů, v Řecku jsou to přistěhovalci – jako by neměli víc ekonomických témat. Řeky toto téma ovšem pálí a zdá se jim nejjednodušší na vyřešení.

Nebudete tomu věřit, ale odhaduje se, že je v Řecku milion imigrantů. Většina z nich přišla z Pákistánu, Afganistanu a Bangladéše. V roce

2011 jich bylo skoro 100 tisíc vyhoštěno. Zatímco ekonomické problémy rostou. Řecko je v recesi. Nezaměstnanost v Řecku dosáhla ve druhém čtvrtletí roku 2012 rekordní výše 23 % a bude hůř. (I když pořád to nic není proti Španělsku, kde je bez práce čtvrtina lidí a mezi mladými do 25 let je bez práce už dokonce polovina lidí.) Recese jen tak neskončí. Ekonomiku nepůjde nastartovat zmáčknutím čudlíku jako u sporťáku. Proti komu se asi zloba obrátí? Proti přistěhovalcům a proti Německu. Jinými slovy proti integraci.

Ovšem Němci nezůstanou Řekům nic dlužni. Podle průzkumu zveřejněného v červenci 2012 si návrat marky přeje už 55 % Němců. V bývalé NDR si ale návrat marky přeje už 67 % lidí. 76 % Němců přitom nechce dále půjčovat Řecku. Může to skončit jinak než koncem eura v jeho stávající podobě? Jak dlouho mohou němečtí politici ignorovat většinový názor lidu? (Povím Vám to zcela přesně. Do voleb. A ty první budou už koncem roku 2013.)

Názor ulice v konečném důsledku rozhodne. Ale přesto, než se fungování eurozóny změní, může to trvat ještě hodně dlouho. Názor ulice je totiž až příliš odlišný od názoru těch, kdo ulicím vládnou. Veřejnost má strach o peníze. A politici taky mají strach o peníze. Ale každá ze stran to myslí trochu jinak.

Tak například Německo mělo na jaře 2012 pohledávky vůči dalším zemím eurozóny ve výši těžko představitelných 2,8 milionu eur. Německá veřejnost se bojí, že setrvat v eurozóně bude znamenat rozpůjčovat sousedům ještě víc a pak tyto pohledávky třeba odepsat, až se eurozóna zhroutí.

Němečtí politici se bojí, že opuštění eurozóny bude znamenat rozsáhlou krizi a peníze se do Německa už nikdy nevrátí. Že je to pořád totéž? Ano, je to stejná věc, ale viděná dvěma úhly pohledu. Navíc na německé politiky působí jako rudý hadr na býka představa, že by se mohla při kolapsu eurozóny vrátit podobná krize, kterou zažili v letech 2008-2009, kdy německá ekonomika padala o 5 procent. A politikům se to tehdy vůbec nelíbilo, protože při hospodářském propadu se volby vyhrávají zatraceně těžko.

Ale i země, které ještě nedávno platily anebo stále platí za vášnivé obhájce eura, začínají mít trhliny ve své loajalitě. Tak třeba Slovensko. Velikost trhliny ve slovenské loajalitě se dá vyjádřit celkem jednoduše.

Po schválení záchranného fondu ESM určeného na pomoc zemím, které se ocitnou v dluhových potížích, muselo v roce 2012 Slovensko zaplatit ihned 132 milionů eur. V říjnu 2012 dalších 132 milionů. A pak po tři další roky to bude co rok, to nová stejně velká splátka. Celkem to dělá téměř 660 milionů eur.

A tato šestsetšedesátimilionová díra v donedávna neochvějné slovenské loajalitě je ještě navýšena o 5,1 miliardy eur, což je částka, která může být v případě potřeby kdykoliv "na zavolání" od Slovenska vyžádána. To může přijít třeba tehdy, když záchranný fond ESM najednou s úžasem zjistí to, to každý s IQ minimálně 90 už dávno věděl, totiž že Řecko půjčku nesplatí, bude se muset odepsat, a tudíž fondu ESM bude najednou "překvapivě" chybět kapitál. Jinými slovy, je skoro jisté, že alespoň o část těchto peněz Slovensko požádáno prostě bude.

Jen mimochodem, kdyby i Česká republika přijala euro, znamenalo by to pro ni závazky vůči fondu ESM zhruba ve výši 350 miliard korun. Neboli 35 tisíc na každého člověka včetně kojenců a invalidů zaplacených z našich daní. Dost úděsná částka na to, abychom ji věnovali třeba Španělům, že?

"Od té doby, co byly vymyšleny peníze, není již slov díků třeba," říká se. Zrovna tak dobře to můžeme otočit: Od té doby, co byly vymyšleny peníze, se míra toho, jak moc chceme do eurozóny, dá přesně vyjádřit. Chceme euro tak moc, jak moc si přejeme, aby to každého člena rodiny vyšlo na víc než 35 tisíc. Ano, na víc – protože nesmíme zapomenout, že z této částky pochopitelně v čase naskakují úroky, nemluvě o zpomalení naší ekonomiky v důsledku zvýšení našeho zadlužení. Máte pocit, že vám toto politici zcela jasně sdělili?

Euro místo koruny? To má být vtip…?

Markéta Šichtařová

A nesouhlas s postupující integrací roste i u nás.

Jsou věci, které se dají prakticky se stoprocentní jistotou předvídat. Tak třeba napíšete si Ježíškovi o dvacet věcí. I když víte, že stěží dostanete tři, schválně jich vymyslíte tolik, protože se i do pokročilého věku umíte jako malý Jarda radovat z překvapení. Jenomže máte-li doma Pikoru, na sto procent se můžete spolehnout, že z vašeho seznamu nevyhmátne ani kabelku z Londýna, ani kozačky z Milána, ale že zcela bezpečně dostanete tu úplně na konci uvedenou americkou kuchařku. A že místo jedné budou tři. To protože Pikora z toho taky bude chtít něco mít. (A bude, až se mu z toho budou dělat boule za ušima.)

S podobně vysokou jistotou se dalo v uplynulých letech předvídat, že veřejné mínění, které bylo dříve jasně nakloněné euru, se otočí. Víra veřejnosti, že přijetí eura znamená jakýsi vstup do VIP klubu, byla totiž až příliš iracionální a až příliš založená na přáních místo na faktech, aby mohla zůstat tak neochvějná. Ale že se obrátí tak extrémně – že proti euru najednou bude tak drtivá většina Čechů – to překvapilo i nás, dlouhodobé kritiky přijetí eura v ČR.

Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z dubna 2012 se proti přijetí eura Českou republikou vyslovily už více než tři čtvrtiny občanů, konkrétně 76 %, nejvíc v historii. Ještě v roce 2001 bylo proti přijetí jen 23 % respondentů.

To je hodně. Tak hodně, že je to svým způsobem opravdu trochu překvapivé. Ne snad že bychom měnili názor na to, zda máme euro přijmout. Eurozóna je dnes hořící dům, do kterého by vstupoval jen cvok. Ale jsou země, pro které je euro ještě mnohem méně vhodné než pro nás: Řecko, Portugalsko, Itálie, Španělsko, Švédsko, Norsko, Velká Británie. Ne náhodou jsou to země, které buď euro (zaplať pánbůh) ani nemají, anebo mají, a rozhodují se (právě i díky euru), zda zbankrotují. Jsou to prostě země, které mají příliš odlišné ekonomiky od zdravého jádra eurozóny: od Německa, Rakouska, Finska či třeba Nizozemska.

Euro jako projekt totiž není chybné od základů. Chybou bylo, že euro přijaly i země, pro které nebylo vhodné. To teď projekt společné měny ničí celý.

Česká republika nebo Slovensko jsou země někde na pomezí. Tím, že jsou skrze svůj zahraniční obchod výrazně navázané na Německo, mají také podobnou strukturu ekonomiky (nebo alespoň podobnější než mají třeba Řecko s Německem.) Jsou to země průmyslové, téměř bez vlastních surovin, zaměřené na vývoz, geograficky nepříliš vzdálené od zdravého jádra, dnes už bohatší než třeba Portugalsko nebo Řecko. To by svědčilo pro přijetí eura. Ale současně v HDP na hlavu se ještě zdaleka s Německem nemohou měřit a také jejich veřejné finance se rychlým tempem zhoršují. To zase svědčí proti euru.

Přijetí eura by pro Českou republiku zřejmě nebylo takovou katastrofou jako třeba pro bankrotující Řecko nebo pro Španělsko. Ale už vůbec by nebylo ani žádnou výhrou; náš hospodářský růst by se patrně ještě víc zpomalil a veřejné finance by se začaly ještě rychleji zhoršovat (ačkoliv by nešlo o dramatický rozdíl).

Jinými slovy vysoký odpor české veřejnosti proti euru je možno interpretovat dvěma možnými způsoby.

Ta příjemnější interpretace zní, že česká veřejnost (na rozdíl od českých politiků stále papouškujících svou mantru, že euro jednou přijmout musíme) pochopila realitu: Totiž, že eurozóna ve svých stávajících hranicích je nebezpečný experiment a že euro není vhodné pro každou ekonomiku.

Ta smutnější interpretace zní, že veřejnost nad tím moc nepřemýšlí. A stejně jako původně si bezmyšlenkovitě spojovala eurozóna = VIP klub, teď zase na euro bezmyšlenkovitě hází všechno špatné.

Zkrátka euro je pořád ještě předmětem vášní a dojmů a nikoliv racionální kalkulace. A to není dobře. Protože jakmile by třeba eurozóně někdy v budoucnu podařilo vyhrabat se z dluhové krize, vrtkavé české mínění by se zase mohlo bez jakékoliv racionální úvahy obrátit ke starému známému "eurozóna = VIP klub".

Co takhle nadnárodní finanční instituce zrušit?

MMF: Jistota nad jistoty. Dokud nepadne.

Markéta Šichtařová

Bylo nebylo, byl jeden Hloupý Honza. A ten Honza se rád válel na peci a nerad pracoval. (Ještě tak dělat někomu konzultanta a "pracovat" pusou na golfu, to by si uměl představit, ale nesměly by se u toho moc používat ruce.) Protože ale nerad pracoval a rád jedl buchty, brzy mu došly úspory. To mu ale vůbec nevadilo. Vždyť nebylo nic snazšího než si vzít od místní kampeličky malou půjčku. Když ji měl splatit, půjčil si ještě víc. Z nové půjčky jednak splatil starou, jednak si koupil další buchty. A tak to šlo den za dnem. Pak už se Honza ani neobtěžoval své staré půjčky splácet a jen si půjčoval. A kampelička solila a solila. A když už ani kampelička neměla, z čeho Honzu úvěrovat, začala si i ona půjčovat od

Honzových sousedů. A všichni tu hodnou kampeličku chválili, jak pěkně línému Honzovi pomáhá…

Pohádka pěkně na hlavu padlá, co? Když jsem ji tuhle zkusmo vyprávěla pětileté dcerce, abych otestovala její logické uvažování, nenechala mne ji dovyprávět ani k sousedům. Už při druhé půjčce od kampeličky se vzbouřila, proč prý kampelička raději neposlala Honzu do práce. Zajímavé. Pětileté dítě vymyslí, na co nepřijde ani velká šéfová MMF. Protože abychom si rozuměli: Tím Hloupým Honzou je eurozóna. A tou pochybnou kampeličkou je MMF. My všichni jsme ti sousedé, kteří kampeličku úvěrují 38 miliardami korun. Aspoň tak si to totiž vláda na počátku roku 2012 vymyslela.

Říkalo se: MMF je tou nejbezpečnější pojišťovnou na světě. Je nemyslitelné, že by nám MMF nevrátil, co si od nás půjčil. Odpovídala jsem: "Krizová doba si žádá krizový scénář, kdo si uměl před pěti lety představit, že by zbankrotovala země té slavné eurozóny, toho klubu bohatých?"

No – a pak ten spor za nás rozčísl sám MMF.

MMF se nechal slyšet, že si bude muset půjčit 600 miliónů dolarů, aby je pak mohl poslat na záchranu toho a onoho. (Přesněji řešeno, zákulisní šeptanda tvrdí, že těch 600 milionů dolarů je míněno jen tak na začátek, na rozjezd. Pak by to prý mohlo být ještě jednou, nebo dokonce dvakrát tolik.) Jenomže rozvinuté země se k tomu, aby půjčovaly naší kampeličce-MMF, zrovna moc nemají. Tak třeba německá centrální banka prohlásila, že takový kšeft prý "není bez rizika". A USA zase prohlásily něco v tom smyslu, že s tak riskantním podnikem nehodlají mít moc co do činění.

A tak kampelička-MMF oznámil, že když ti nejbohatší nedají, hodlá si prý půjčit od "záložních" zemí, jako jsou Čína, Rusko, Indie nebo Japonsko. (Jen tak mezi námi, zadlužení Japonska by v roce 2012 mělo dosáhnout 219 % HDP – kam se na něj hrabe Francie, Itálie a spol. Takže kde by Japonsko takové peníze vzalo? A kdyby je mělo, proč by je dávalo tam, kam se Američané kvůli riziku bojí?) Nějak jsem nezaznamenala, že by zmíněné země projevily velké nadšení z toho, co se po nich žádá.

Ne že by to MMF zamýšlel, ale tak trochu mimochodem mezi řádky tím na sebe prozradil jednu ne úplně milou věc: Totiž že by hrozně rád půjčoval všem předluženým Hloupým Honzům, ale že už na to sám nemá peníze. A že horko těžko hledá, kde ty peníze vzít. A když se někomu těžko hledají peníze, nepůsobí na mne jako vyloženě superbezpečný dlužník.

Tak co, nenastal už náhodou čas zahodit předsudky, klišé a předprogramované úsudky a podívat se na MMF a na naši roli v záchraně Hloupého Honzy obyčejnou selskou logikou?

MMF: Kam vítr, tam plášť

Vladimír Pikora

Obyčejná selská logika to ale má dost těžké. Pověst MMF totiž zastiňuje jeho činy. Jeho aura superexperta na všechno je neprůstřelná. Zná ho úplně každý. Mezinárodní měnový fond nebo jen MMF je mezinárodní organizace přidružená k OSN "povinně dobrovolného" typu.

Co že to taková povinně dobrovolná organizace je? No, to máte asi jako s tím dotazníkem, co se před časem rozmohl v bankách a se kterým se vytasilo jako s ohromnou inovací na utužení kolektivu HR oddělení. Totiž každý vedoucí měl ohodnotit své zaměstnance a o hodnocení si s nimi popovídat. A taktéž každý zaměstnanec měl ohodnotit svého šéfa a o svém hodnocení si se šéfem poklábosit. To jako aby se šéf chytil za nos, jaké dělá při řízení svých zaměstnanců chyby. Takže jste měli jen dvě možnosti. Buď povinně dobrovolně lhát a šéfa pochválit. Nebo být upřímný vůl a nechat se z práce vyhodit.

Výsledkem této povinné dobrovolnosti členství v MMF je, že v současné době členem MMF není jen šest zemí světa: Andorra, Kuba, Lichtenštejnsko, Monako, Nauru a Severní Korea. Tedy z valné části daňové ráje.

V kostce řečeno, už od roku 1944 se MMF hrdě hlásí k tomu, že prý má za cíl usnadňovat mezinárodní měnovou spolupráci, podporovat stabilitu směnných kurzů a prostřednictvím půjček úvěrovat státy v problémech. Mezi námi, už to samo o sobě je trochu, řekněme, zvláštní. Výraz "stabilita směnných kurzů" totiž ve své podstatě znamená co nejmenší nebo nejraději žádné pohyby měnového kurzu.

Budiž ale jasně řečeno, že jen díky tomu, že například česká koruna má úžasnou schopnost posilovat, nebo oslabovat k euru, má česká ekonomika k dispozici cosi jako tlumič u auta: Prostě dokáže výrazně utlumit náraz hospodářské krize zvenčí. Nebýt schopnosti koruny v době krize oslabit, prožívali bychom každou krizi mnohem tvrději.

A naopak to, že řada jihoevropských států od Řecka přes Itálii po Portugalsko se dostala na pokraj bankrotu, má své kořeny – vedle obrovského zadlužení a hospodářské krize – také v přijetí eura, tedy vlastně v přechodu na stabilní a neměnný měnový kurz. A už jsme také mluvili o Georgi Sorosovi, který vydělal jmění na tom, že britská centrální banka se zuby nehty pokoušela udržet neměnný kurz britské libry, což ekonomiku utápělo, a nakonec se to vymstilo.

Takže podpora "stability směnných kurzů" by také mohla zavánět otevřeným naváděním k sebevraždě. Ale tvařme se taktně a mysleme si, že si tuhle poněkud historicky přežitou větičku MMF jen zapomněl smazat ze svých webových stránek…

Ale jak ospravedlníme, že MMF dnes slouží jako nástroj Evropské unie k obcházení pravidel, které si EU sama vymyslela a pak se jí v průběhu hry znelíbily? Protože jinak než obcházení pravidel se nedá nazvat fakt, že smlouvy, na kterých Evropa stojí, zakazují finanční pomoc jedné země zemi druhé. A protože Evropě se najednou zachtělo tohle pravidlo porušit, najala si MMF.

Takže Evropa teď nepomáhá Řecku: Evropa oficiálně pomáhá MMF a MMF zase pomáhá Řecku. Podvod jako hrom.

Ale snad úplně nejděsivější je zjištění, že MMF zcela běžně otáčí názory o 180 stupňů podle toho, kdo ho zrovna řídí. A dokáže-li někdo otáčet názory, pak to také automaticky znamená, že jeho názory nejsou ztělesněním nějaké "absolutní pravdy", ale jen důsledkem chvilkové nálady či politických zájmů. A pokud je doporučení pro ekonomiku důsledkem aktuální nálady, pak to nutně znamená, že nemůže být zaručeno, že je pravdivé či pro ekonomiku zdravé.

Snad nejlépe se to ukázalo v roce 2012 na příkladu Španělska.

MMF neustále opakoval: Musíte šetřit, musíte šetřit, šetřit je to, co musíte. Tak Španělsko šetřilo. Až se zvyšováním daní, škrtáním a propouštěním státních zaměstnanců prošetřilo k 25procentní nezaměstnanosti.

Potíž jaksi je, že když máte 25procentní nezaměstnanost, není, kdo by utrácel. Když není, kdo by utrácel, nemohou firmy vyrábět. Když nemohou firmy vyrábět, nemají zisky. Když firmy nemají zisky, nemají z čeho platit daně. A když nemají firmy z čeho platit daně, je na tom státní rozpočet celkem mizerně – ještě mizerněji než v době, kdy nešetřil. Jenomže MMF znovu řekl: Musíte šetřit ještě víc. A tak se ještě víc šetřilo a státní finance na tom byly ještě hůř.

Jinými slovy: Důsledné dodržování povelů MMF přiblížilo Španělsko ještě víc k bankrotu.

No a pak se vyměnilo vedení MMF. A kdo by to byl řekl? MMF z čistá jasna prohlásil: "Španělsko by nemělo snižovat své rozpočtové deficity příliš rychle, protože jeho ekonomika je nyní extrémně slabá." A že prý je španělská ekonomika "v bezprecedentní dvojité recesi".

Tak tedy šetřit, nebo nešetřit? Zdá se, že aktuálně je víc v módě "nešetřit". Což je přesný opak předešlého "šetřit". Neboli MMF nejprve nutil Španělsko dělat přesně to, od čeho ho nyní odrazuje. Takže MMF vlastně mezi řádky sám přiznává, že předtím pochybil, a že tedy Španělsku ublížil. Bude se za rok pro změnu tvářit, že chyboval dnes?

To pánové a dámy z MMF neviděli situaci Španělska – a spolu s ním i dalších zemí – dřív? To nejprve musela Christine Lagardeová vystřídat ve vedení MMF Dominique Strauss-Kahna, kterého veřejnost spíš než jako šéfa MMF pamatuje jako výstavního proutníka?

Že MMF mění směr jako bajadéra si ovšem už všimli i vlivní lidé přímo z řad MMF. V červenci 2012 přední ekonom MMF Peter Doyle rezignoval na svůj post a při té příležitosti se nechal slyšet, že prý MMF selhal na celé čáře. Podle slov Doyla MMF prý dokonce při evropské dluhové krizi prohloubil problémy některých zemí a euro poslal nad propast. A stále prý hrozí, že se situace v Evropě ještě zhorší. (Tedy ne že bych si nemyslel totéž.)

Ale každá barikáda má dvě strany. Jedna věc je, co MMF doporučuje. Jak moc jeho rady a záchranné akce pomáhají, či škodí zemím, které jsou v průšvihu.

A druhá věc je, co na to země, které v průšvihu nejsou, ale které tu celou legraci coby členové MMF musí zacvaknout. Tak tedy co my coby členové MMF?

Půjčka pro MMF: pro a proti

Markéta Šichtařová

No ano, jak že to je s tou "totálně bezpečnou" půjčkou pro MMF, která, zdá se, rozdělovala počátkem roku 2012 zemi na dva znesvářené tábory?

Říkalo se, že riziko, že bychom o peníze, které půjčíme MMF, přišli, je prý téměř nulové, protože MMF je naprosto bezpečná nadnárodní organizace.

Ano, MMF je "naprosto bezpečná nadnárodní organizace", ale jen do okamžiku, než zbankrotuje. Fakt, že MMF nezbankrotoval desítky let, neznamená, že nemůže zbankrotovat nyní. Třeba Řecko také nezbankrotovalo už hodně dlouho a nyní jaksi bankrotuje. Riziko bankrotu MMF se navíc v čase a v souvislosti s evropskou dluhovou krizí značně zvyšuje. A to proto, že dluhy jsou stále posouvány na vyšší úrovně: Z domácností na banky, z bank na státy, ze států na nadnárodní organizace.

Má to ale jeden háček. On nám totiž ten dluh, mrška, pořád existuje. A časem pořád bobtná. Takže každý, kdo jej na sebe vezme, začne mít časem problém, protože vždy jen přemýšlí, jak dluh dál zamaskovat, ale nikoliv jak ho splatit. Myslí si snad někdo, že u MMF by se to mělo zastavit? Možná pak ještě budeme jako lidstvo schopni udělat nějaké konsorcium nadnárodních organizací. A pak? Pak přijde Bankrot s velkým B. Ano, právě nyní se riziko bankrotu přesouvá ze státních úrovní na úroveň nadnárodní.

Říkalo se taky, že MMF prý nemůže zbankrotovat (a tudíž nám naši půjčku nevrátit) jednoduše proto, že to, co MMF půjčí nějaké ohrožené zemi, mu ta ohrožená země zase ráda vrátí. Kdyby to totiž neudělala, ztratila by pověst.

Jenomže já si nějak nevšimla, že by Řecko vyloženě toužilo nesplácet své úvěry, a tedy že by si chtělo pošramotit svou pověst. A přesto se to stalo. Dnes není schopné půjčovat si na finančních trzích. Není to z jeho strany dobrovolné – ale prostě to tak je. Tvrzení, že každý MMF peníze vrátí, protože by si jinak pošramotil pověst, je tedy platné jen v okamžiku, kdy zadlužená země ještě má na výběr. Neboli řečeno jinak: My půjčíme MMF, MMF půjčí jihu Evropy – a své peníze pak už nikdy neuvidí. A tudíž je neuvidíme ani my.

Nehledě na to že tvrzení, že MMF je takzvaným "přednostním věřitelem", tedy že když už země je v potížích a nemůže vrátit půjčené peníze každému, pak MMF má přednost a musí být vyplacen jako první, je dost možná mýtem. Co na to říká třeba Česká národní banka? Ta oficiálně prohlásila: "Podle názoru ČNB je postavení MMF jako přednostního věřitele pouze historicky nastavenou konvencí, jinými slovy zvykovým právem respektovaným členy MMF."

Tvrdí se také coby argument pro to, abychom MMF ochotně půjčovali, že pokud nějaká země půjčila své peníze MMF a potřebuje je zpátky, MMF jí je musí hned vrátit.

Fajn, souhlasím, ale jen za předpokladu, že MMF ty peníze bude mít k dispozici. MMF prosím není centrální banka, aby si peníze vytiskl, když je nemá. A jestliže se evropská dluhová nákaza bude dál šířit, pak najednou bude své peníze – původně půjčené MMF – potřebovat zpátky kdekdo. Takže najednou může MMF požádat o vrácení půjčených peněz hned několik zemí. A v takové situaci je MMF nebude mít.

Protože MMF peníze vlastně nemá už teď. Nejen že dlouhodobě roste nesoulad mezi tím, kolik MMF půjčuje a kolik sám dostává, ale jednoduše kdyby MMF peníze měl, nemusel by si je půjčovat od evropských zemí! Neboli až MMF požádáme o vrácení naší půjčky, MMF třeba řekne, že se sice hrozně omlouvá, ale nemůže sloužit…

Tvrdilo se také, že půjčkou pro MMF prý nepřijdeme o žádný výnos.

Ale jasně že přijdeme. Zaprvé pokud Česká národní banka poskytne část svých devizových rezerv MMF, přijde o výnos z nich. Jen v roce 2010 celkový výnos devizových rezerv činil 2,48 % (o 1,24 procentního bodu méně než v roce 2009). To znamená, že ušlý výnos není nijak vražedně vysoký, ale vzpomeňme, že ministerstvo financí šetří jak o život, a je dokonce ochotno uvažovat o zmrazení důchodů.

A zadruhé peníze poskytneme MMF v nějaké cizí měně – patrně v eurech. Pokud následně dojde k jakýmkoliv turbulencím na devizovém trhu, euro může začít velmi prudce oslabovat. MMF nám následně (možná) půjčené peníze vrátí, ale ve stejné měně, v jaké jsme je my poslali do MMF. A mezitím klidně jejich hodnota mohla poklesnout třeba o polovinu. Kdyby namísto toho devizové rezervy měla stále pod svým patronátem ČNB, mohla by je v případě potřeby přeskupit do jiných měn nebo i drahých kovů. A jejich hodnotu tím zachovat.

Tvrdilo se také, že zapojením se do programu MMF pro záchranu eurozóny prý můžeme získat snadnější přístup k fondům MMF, až je budeme sami potřebovat.

Hm, ovšem jen za předpokladu, že v té době ještě MMF bude nějaké peníze mít. (Kde by je vzal, když už si v té době nebude mít od koho půjčit?) Ostatně jak můžeme tvrdit, že nám MMF nepůjčí, až to budeme potřebovat? Měl by pak MMF ještě vůbec právo na existenci, když nepomáhá tomu, kdo to potřebuje? Neboje snad nutno jej "uplácet", aby pomohl zemi, která je v potížích?

Tvrdí se také, že když půjčíme MMF, zachráníme tím prý eurozónu. Když zachráníme eurozónu, eurozóna poroste rychleji. Když eurozóna poroste rychleji, budeme na tom prý profitovat i my.

Tak pozor, miliardy eur od MMF nemají šanci eurozónu zachránit. Jediné, co se tím docílí, je, že se dluhová agónie bude protahovat, protože dluh bude dále existovat, jen se odsune jeho splacení. A dluh se bude dál zvyšovat o úroky. Každá země bude šetřit jak o život. Nebude mít na školství, na zdravotnictví, na infrastrukturu… Nebude se rozvíjet. Evropa bude tak moc šetřit a po tak dlouhou dobu, že další desítky let bude čelit agónii. A teprve pak možná zbankrotuje. To nás, myslím, zrovna dvakrát nepotáhne.

Kdybychom naopak předlužené země nezachraňovali, ale nechali je zbankrotovat hned, bylo by to čisté řešení. Přišel by velký třesk, velká recese, ale relativně krátká. Už za pět šest let by tyto země – jak nás to učí historie státních bankrotů – byly schopné vrátit se na finanční trh. A začaly by růst. A to by pak opravdu táhlo i českou ekonomiku.

Nehledě na to, že vážně nevidím souvislost mezi tím, jak ČR hospodářsky roste, platí-li Německo eurem anebo markou.

Ale vůbec nejnebezpečnější je tvrzení, že klidně můžeme MMF půjčit, protože naše devizové rezervy vlastně vůbec nepotřebujeme mít doma. Protože co by s nimi ČNB dělala? ČNB totiž stejně nesmí a ani by neměla financovat schodek našich veřejných financí…

Tohle tvrzení je totiž nejvíc manipulativní, a tudíž nebezpečné. Aháá, tak ČNB nesmí a neměla by financovat schodek našich veřejných financí? To se kupodivu shodneme. Až na to, že tento argument má v sobě logickou chybu.

ČNB sice nesmí financovat schodek veřejných financí doma, ale teď ji vlastně jen nutíme, aby stejně schodek veřejných financí financovala, jenom ne doma, ale v zahraničí. A mimochodem, proč vlastně ČNB nesmí své devizové rezervy použít na to, aby zacálovala děsivý schodek našeho rozpočtu? Protože by se to v podstatě rovnalo vytisknutí nekrytých peněz, a vedlo by to k ohromné inflaci. A zemi by to strašlivě uškodilo.

A co se teď po ČNB chce? Aby vzala svoje peníze, které "nesmí a neměla by použít", spolu s dalšími centrálními bankami aby je poslala do MMF, a MMF je zase pošle do oběhu na jihu Evropy na proplacení tamního dluhu. Neboli tyto peníze budou uvolněny do oběhu. A eurozóně to uškodí.

Ale pozor – neuškodí to jen těm zemím, jejichž dluh se tímto způsobem dočasně bude financovat. Uškodí to všem zemím, které platí eurem. Neboli do jámy inflace to strhne i země dosud relativně zdravé.

No, a když tedy česká vláda jistě s velkým rozmyslem rozebrala všechny tyto argumenty a zajisté vzala v úvahu i protiargumenty na ně, počátkem roku 2012 se nakonec z nějakých – pro mne záhadných – pohnutek rozhodla, že nasadí všechny páky, aby Českou národní banku "přemluvila" půjčit MMF zhruba 38 miliard korun. Nakonec vláda Českou národní banku přemluvila tím, že se jí za peníze zaručila. Když prý nezaplatí MMF, zaplatí centrální bance sama vláda.

Vláda "dozajisté" vzala velmi poctivě v úvahu i poslední argument a protiargument. Totiž ten, že peníze, které skrze MMF pošleme na jih Evropy, budou uvolněny do oběhu a mohou přispět k inflaci. A Jistě" si uvědomila, že právě v tomto bodě, když se bavíme o riziku inflace, jsme u úplného jádra pudla. Když se nad věcí ještě trošinku víc zamyslíme, najednou dojdeme k názoru, že naše "pomoc" předluženým zemím je dost divnou pomocí. Pomocí postavenou na hlavu.

Což si zaslouží trochu hlubší vysvětlení.

Pomoc, či rána z milosti?

Vladimír Pikora

Nechrne už stranou, jestli to je pro nás, věřitele, výhodné, nebo nevýhodné. (Myslím, že B je správně.) Ta mince má ještě druhou stranu.

Totiž když už tak pěkně eticky pomáháme, docela by se slušelo vědět, jak moc ta naše pomoc je výhodná pro toho, komu je pomáháno. Pro dlužníka. Totiž pro eurozónu.

Nejprve taková malá exkurzička do nepříliš vzdálené historie. Píše se rok 2008 nebo 2009. Co je v Evropě? Recese. Co dělá Evropa? Šrotovně. A přebírá banky státem. A navyšuje své rozpočtové schodky. "Chytří" světoví ekonomové a ještě "chytřejší" evropští politici hřímají: Čím víc peněz do ekonomiky nalijeme, tím dřív s krizí zatočíme. Čím víc se zadlužíme, tím víc ekonomiku podpoříme. (Pikora v té době brblá jak piliňák, že léčení dluhu dluhem ještě nikdy nic dobrého nepřineslo, leda tak rychle přinese novou krizi.)

Střih, jsme v roce 2012. Recese na krku. Důvod? Ona nám to ta Evropa tak trochu přehnala se svým šrotovným, záchranami bank a navyšováním rozpočtových schodků. Nějak se nám předlužila. Hospodářskou krizi v roce 2009 novými výdaji do ekonomiky sice nevyléčila, zato si přivodila dluhovou krizi. A dluhová krize zase přivodila už několik bankrotů Řecka během dvou let. (Proč jenom politici bankrotu neříkají bankrot? Nejspíš proto, že si krádežím peněz z bezpodílového vlastnictví manželů navykli říkat odklánění.) A co Evropa a svět dělá?

Česká vláda schvaluje půjčku MMF neboli eurozóně. To aby se evropský dluh tak trochu navýšil (o 38 miliard). MMF přemýšlí, kde si půjčit "pár" dolarů, aby je vzápětí půjčil eurozóně. To aby se nám ten evropský dluh tak trochu navýšil (o 600 miliard). "Chytří" světoví ekonomové a ještě "chytřejší" politici v Davosu hřímají: Evropa musí do ekonomiky nalít víc peněz! Musí nalít další peníze do bank! (Nejvíc pochopitelně hřímají ekonomové placení těmito bankami.) To aby se nám ten evropský dluh ještě o fous navýšil (o X miliard podle aktuální potřeby).

A všechny tyhle peníze, o které si Evropa dusící se dluhovou krizí navýší svůj dluh, který je příčinou její krize, budou naráz uvolněny do oběhu zejména na jihu Evropy, protože je nejvíc předlužený ze všech. A pak se současně stanou dvě věci.

S první z obou věcí jsou dobře obeznámeni všichni výtečníci, kterým moudří úředníci dlouhá léta radili: "Máte-li problém třeba s hypotékou nebo se spotřebitelskými úvěry, hlavně to probůh neřešte tím, že byste si vzali svůj už stodvacátýosmý úvěr u nějaké obskurní záložny. Když jste předlužení, srdnatě to přiznejte a pokuste se se svými věřiteli třeba dohodnout, ale hlavně se nezadlužujte ještě víc. Potom totiž skončíte v osobním bankrotu a s exekutorem na krku." Zkrátka a dobře stane se, že všechny ty předlužené státy, kterým tak úžasně pomáháme tím, že jim dáváme další dluh, začnou naráz bankrotovat stejně jako naše už několikrát (a nikoliv naposledy) zbankrotované Řecko. (Což nás zase tak moc trápit nemusí, protože s tím všichni rozumní už stejně víc než rok počítají.)

Ale stane se ještě druhá, důležitější věc, a ta mi nahání husí kůži. S dovolením zase malá exkurzička do tentokrát lehce vzdálenější historie. Německo mělo ve dvacátých letech minulého století nepěkný dluh. Nevědělo nic lepšího, než že jeho vlastní centrální banka začala bezcenné německé dluhopisy, které již nikdy neměly být splaceny, skupovat a skartovat a místo nich tisknout ničím nekryté peníze. Jak to skončilo, víme. Hyperinflace, totální rozvrat, válka.

Aby se historie zopakovala, stačí zatraceně málo. Stačí, aby ECB všechny nekvalitní dluhopisy, které nakoupila, škrtla. Aby je prostě odepsala. Aby země, které tyto dluhopisy vydaly, zbankrotovaly. Potom peníze, které ECB použila na nákup jejich dluhopisů, se stanou penězi nově vytištěnými a ničím nekrytými. Úplně stejně jako tehdy v Německu. (Asi to nebude náhoda, že právě němečtí zástupci v ECB již ze své funkce kvůli nesouhlasu s tím, co ECB dělá, rezignovali. Mají asi víc historických zkušeností.)

A teď pozor: Šéfka MMF Christine Lagarde prohlásila, že Řecko už nemůže nadále bankrotovat jen vůči soukromým věřitelům, rozumějme, vůči bankám. To prý už nebude stačit. (Heleďme se, objevili jsme Ameriku!) Teď prý je načase, aby Řecko škrtlo svůj dluh i vůči veřejnému sektoru. Neboli vůči ECB. Vážení, netuším sice, zda si paní Lagarde vůbec uvědomuje, co říká, ale ona říká, že zhruba 200 miliard euro, které ECB už použila na nákup řeckých dluhopisů, se tím stane penězi vytištěnými a nekrytými.

Chápu sice, že myšlení bolí, ale aspoň chvíli přemýšlejme, protože jinak nás to bude bolet ještě víc: ECB si asi vytiskne nějakých 200 miliard euro. My a další pro etiku nadšené země půjčíme MMF, MMF asi 600 miliard eur pošle na jih Evropy. Dluh Evropy umírající na dluh tím ještě nafoukneme, takže jí tím zasadíme ránu z milosti. Další země budou bankrotovat. ECB bude odepisovat další dluhopisy, které jí už nikdo nikdy nezaplatí, neboli bude tisknout další a další a další peníze.

Pokud se to stane – a ono to již startuje – pak otázka nezní, zda přijde inflace, ale kdy přijde a jak vysoká bude. A my se na tom s naší půjčkou podílíme.

Takže ti, Česká republiko, upřímně gratuluji. Alespoň se svou etickou pomocí budeš mít podíl na ráně z milosti Evropě. Ať žije inflace!

Tak jak? Vrátí, či nevrátí?

Markéta Šichtařová

Diskuse o půjčce MMF byla svého času počátkem roku 2012 veliká převeliká. Hlavně proto, že toto hrdinské gesto vlády bylo tak trochu, ehm, partyzánské. Dodat peníze se totiž zavázala jen eurozóna. Další země neplatící eurem měly vcelku svobodně (to jest pouze pod psychologickým nátlakem) na výběr, zda se připojí. Mezi všemi argumenty české vlády ve prospěch půjčky vyčuhoval jeden: Totiž že prý jde jen o zcela formální gesto solidarity, protože "půjčka" je od slova "půjčiti" a nikoliv "darovati". A že by nám snad MMF naši půjčku nevrátil? Pche! Jak směšné!

Stačily pouhopouhé čtyři měsíce. V Řecku proběhly volby. A najednou se nemluvilo o tom, zda Řecko (případně Španělsko, případně další) opustí eurozónu a zda znovu, tentokrát ale s plnou parádou, Řecko zbankrotuje. Místo toho se mluvilo o tom, kdy se tak stane.

Ani k tomu nebylo zapotřebí moc: Stačilo, aby Řekové po volbách začali provádět přesný opak šmoulování, tedy aby začali rathovat. Cože? Vy nevíte, co to znamená? Šmoulování je ve financích zcela oficiální označení pro situaci, kdy člověk, který chce vyprat špinavé peníze, nosí neustále do banky peníze po malých částkách, aby se vyhnul jednorázovému podezřelému uložení velké sumy, a nebyl bankou nahlášen dohledu. No a rathování coby pravý opak šmoulování vymysleli na jaře 2012 Řekové: Neustále běhají do banky a po menších sumách vybírají své úspory, které si nosu domů v krabicích od bot a schovávají si je pod podlahu. Jenomže svým rathováním to současně Řekové Řecku tak trochu zavařili. Banka bez peněz není moc bankou. A země bez bank zase není moc fungující zemí.

Takže po ušmudlaných čtyřech měsících, které jsou z hlediska dějin mravenčím krůčkem, těžko hledat člověka bez diagnózy mentální retardace, který by si ještě myslel, že Řecko (případně Španělsko, případně další) své půjčky v plné výši splatí. Jistě, to ještě neznamená, že je nesplatí ani MMF. Ale zatraceně se zvyšuje pravděpodobnost, že i MMF se dostane do druhotné platební neschopnosti. Jak by MMF mohl platit nám, pokud ostatní třeba nezaplatí jemu? Z čeho?

Česká vláda v té celé komedii připomíná Horáčka z pohádky o Machovi a Šebestové. Vzpomínáte? Mach s Šebestovou jednou jeli na výlet k rybníku Krajáci. Dříve, než stačila paní učitelka sníst svačinu, vytvořil se kolem největšího třídního zlobila Horáčka hlouček dětí. Horáček se všem chlubil, jaký je mistr světa ve skoku do vody. Mnozí tomu uvěřili (včetně samotného Horáčka). Když ale milý Horáček skočil do vody, zjistil, že neumí plavat, a začal se topit.

Tak tedy vláda, která si byla tak jistá v kramflecích, když na naši půjčku pro MMF tlačila, že se za ni dokonce centrální bance sama zaručila, aby po pouhých čtyřech měsících pomalu začala hledat v našponovaném rozpočtu 1,5 miliardy eur, aby mohla své záruky vůči ČNB splnit. Nenechte se mýlit, ČNB může peníze potenciálně potřebovat dřív, než by se mohlo zdát. Pokud totiž Řecko opustí eurozónu, může (i nemusí) dojít k takovým turbulencím na devizových trzích, že ČNB bude své devizové rezervy potřebovat k hájení stability naší měny. Že by nám tedy vláda znovu zvýšila třeba DPH? Že by úplně zmrazila důchody? Stálo to "formální gesto solidarity" za to?

Když to vezmu kolem a kolem, nenapadá mne mnoho užitečného, co MMF pro svět udělal. Mám silný dojem, že je na čase jej zrušit.

Ratingové agentury aneb Kup si svého úředníka

Vladimír Pikora

Mám kamaráda. Ten má synovce. Synovec je celkem normální pubertální výrostek, který střídá zelenou a modrou barvu vlasů, má současně několik náušnic, několik tetování, několik mobilů a několik partnerek. Prostě dnešní normál. A má i jednu vášeň: fotbal. Hraje ho za místní klub "Nevím Který". A protože většinu času čutá do míče, už mu nezbývá čas na učení. Vlastně mu není tak docela jasné, k čemu by profesionální fotbalista potřeboval umět vyjmenovaná slova, má dojem, že mu bohatě vystačí umět základy počtů, aby si spočítal, zda víc gólů dali červení nebo žlutí a zda dva miliony jsou víc než jeden – to až bude podepisovat se svým klubem smlouvu. Vlastně jeho přístup ke škole se mi zdá vcelku racionální. Ale ne tak jeho rodině. Jeho rodina s každou jeho pětkou přímo fyzicky trpí. A tak přišlo nevyhnutelné.

Začalo to dvousetkorunou. Prý pokud za písemku bude mít lepší známku než čtyřku. Taxa se postupně zvyšovala. Zaznamenal jsem přísliby tisícikoruny a pak i dvou tisíc – to už mělo jít o vysvědčení. Pak byla přihozena dovolená u moře (ačkoliv myslím, že to by pro kamarádova synovce bylo za trest, nemohl by 14 dní čutat). Synovec je však inteligentní, a tak se rychle zorientoval. Řekl si o iPhone. Nevím už sice, zda jej dostal, či ne, ale o to zase tolik nejde. Jádro pudla je jinde: Synovci bylo upřímně jedno, jaké bude mít vysvědčení, ale chtěl iPhone. Jeho rodině bylo zase skoro jedno, co ji to bude stát, hlavně když kluk nepropadne. Výsledkem nemohlo být nic jiného než korupce. Protože to je korupce. Osoba A uplácí osobu B, aby osoba B jednala tak, jak si osoba A přeje. A čím víc si osoba A něco přeje, tím víc je ochotna dát, a tím víc si osoba B řekne.

Korupce je prostě stará jako lidstvo samo. Dokud budou existovat situace, že po někom něco chcete a to něco si od něj můžete koupit, ačkoliv to není moc etické, bude existovat taky korupce. Neboli bude existovat navěky. Jediné, co s tím můžeme dělat, je snažit se takové situace nevytvářet tam, kde to vadí – tedy ve státní správě.

No a teď tu máme naši slavnou eurozónu s její ještě slavnější dluhovou krizí. Ta slavná eurozóna má jeden problém. Totiž ratingové agentury. Ty potvory vydávají evropským zemím a jejich dluhopisům ratingy, jak se jim zlíbí, totiž jak jejich analytici usoudí. Když usoudí, že to se zemí jde od desíti k pěti, vydají špatný rating. Špatný rating znamená, že věřitelé nebudou ochotni politikům té které země půjčovat na jejich život nad poměry. Takže politici chtějí mít rating vysoký, aby se jim snadněji rozhazovalo.

No jo, jenomže ono to moc nevypadá, že by se ratingové agentury nechaly přemluvit, aby vydávaly rating takový, jaký politici chtějí – nevyplatí se jim to. Tím by přišli o svou důvěryhodnost, a tedy o klienty, a tedy o příjmy.

Takže co udělá evropský politik? Aby dostal, co chce, vyrobí si korupční prostředí, ve kterém si bude moci rating koupit. Založí se Evropská ratingová agentura (ERA), kterou povedou velmi dobře placení úředníci. Budou placeni za jediným účelem – aby vydali rating, který je dopředu nadiktovaný. Jenomže celé to má chybičku. Kamarádův synovec si možná horko těžko zařídil ušmudlanou čtyřku na vysvědčení. Ale že by jeho vyjmenovaná slova někdo bral při jeho čutání vážně, to těžko. Proč jenom si Brusel myslí, že mu jeho koupený rating bude k něčemu dobrý?

Politikům hloubka krize stále nedochází

Markéta Šichtařová

Ale přesto si Brusel myslí, že mu jeho koupený rating k něčemu dobrý bude. Vlastně si tím je docela jistý. On totiž průměrný evropský politik vyniká v jedné vlastnosti: v sebevědomí. V podstatě všichni nezávislí pozorovatelé, kteří sami sebe považují za ekonomy a nikoliv politiky a kteří se kdy zasedání špiček EU v Bruselu účastnili, se shodují: Evropskému politikovi hloubka stávající krize stále nedochází. A podstata krize mu uniká tuplem.

Evropský politik – včetně toho českého – naprosto nechápe, že finanční trh se ve svém průměru chová v zásadě racionálně a předvídatelně. Jistě, finanční trh je tvořen všemi myslitelnými vejlupky od báby Novákové, která se jednou spustila v kupónové privatizaci a od té doby je hrdou majitelkou jedné celé akcie Místního Sila s.r.o., až po nafrněného portfoliomanažera globálního "hedge fondu" sídlícího ve skleněné kukani na špici mrakodrapu. Ale když se ti dva zprůměrují, vyjde nám z toho už celkem obstojně fungující finanční trh. A protože tento finanční trh funguje víceméně racionálně, pak je-li regulován, totiž snaží-li se ho někdo obrat o zisky, brání se tím, že regulaci začne automaticky cestou nejmenšího odporu obcházet.

Ale evropský politik to ne a ne pochopit. On si totiž, jak ukazují všechny summity leaderů EU, myslí, že jeho rolí je vést ty hloupé spekulanty za ručičku a tak trochu je vzdělávat. Takže pak se přihodí taková věc, že poslancem hlasujícím o nových ekonomických regulacích v Evropském parlamentu, jednom ze dvou legislativních orgánů EU, se stane osůbka, která je sama tak ekonomicky zdatná, že dluží miliony korun a je v exekuci (jako kupříkladu jeden nejmenovaný český europoslanec.)

Potom není divu, že se v Bruselu vylíhne smělý (byť neskutečně hloupý) nápad: "Budeme mít vlastní ratingovou agenturu, tudíž si můžeme na ty staré, soukromé a v dnešní době již ‚přežité‘ ratingové agentury pěkně došlápnout. Aspoň je vychováme trochu k obrazu svému."

Pozor, on to není jen hloupý nápad. On je to další ze série velmi nebezpečných nápadů. Ratingové agentury – myslím ty skutečné, privátní a zavedené, ne frašky jako uměle založená Evropská ratingová agentury – mají totiž ohromně důležitou funkci. Ohodnocují rizika. Ne vždy to dělají bezchybně, ne vždy dokážou rizika posoudit správně a už vůbec ne vždy dokážou své rozhodnutí vysvětlit natolik srozumitelně veřejnosti, aby veřejnost chápala, která bije. Ale tím, že si navzájem konkurují, a tím, že soukromé banky a podniky si nechávají rating zpracovat za peníze, a pokud nejsou spokojenými klienty, příště si rating nezaplatí, je zabezpečeno, že rizika ohodnocují plus mínus správně.

Regulace ze strany EU nyní směřuje k co největšímu potření konkurence mezi ratingovými agenturami. Státní šikana přitom nabrala nečekaných rozměrů. Poslyšte následující rozhovor:

–"No tak u nás minulý týden byla zase zásahovka."

– ,,U nás bylo ozbrojené komando taky. A co vám chtěli?"

–"Ále… prý že musíme mít nějaké údajné tajné dokumenty. Jinak bychom prý na to nemohli přijít. Tak je hledali. A co chtěli vám?"

–"Ty naše jsme si pozvali sami. Dostali jsme po té naší zprávě pár výhružných balíčků s leklými rybami bez hlavy. Tak jsme pro jistotu zavolali pár maníků na ochranu…"

Tipujete na úryvek rozhovoru mafiánů z béčkové gangsterky? Ne, ne. Je to autentický přepis rozhovoru, který se skutečně odehrál mezi dvěma oblastními řediteli jedné nejmenované ratingové agentury, která právě snížila rating dvěma evropským zemím. Pokud EU ve své touze zadupat ratingové agentury do země uspěje, najednou tu nebude nikdo, kdo by mohl varovat: "Pozor na tu banku, koupit si její akcie znamená podstoupit takové a makové riziko!" Tudíž rizikové akcie a rizikové dluhopisy zůstanou nerozpoznané. Nebude tu nikdo, kdo by nás před nimi varoval. Pes, který štěkal na nezodpovědné evropské politiky, bude zaříznut. Protože jak si na ty ctihodné pány může tolik dovolovat?

Ano, opět to zapadá jako další dílek do skládačky: Evropa se snaží svůj finanční odpad a všechny své mizerné dluhy zamaskovat, schovat a jako nepoznané je vnutit veřejnosti. A veřejnost o tom nebude mít nejmenší tušení.


# ENERGIE NÁS MÁ V HRSTI

Chceme se chovat šetrně k přírodě, ale už zase se nám to vymklo z rukou.

Místo aby naše "zelená" politika skutečně byla ekologická, podezřele páchne kouřem.

Čím víc investujeme do zelené politiky, tím víc aspirujeme na největší skládku Evropy.

Místo aby nám příroda děkovala, mnou si ruce ti, kdo našli nový geniální terén pro korupci.

Prý to je zelené

Každý jsme spekulant

Vladimír Pikora

No ano, spekulant… A jak už to tak bývá, často to zjistíme až s křížkem po funuse.

Jenomže jak jinak než spekulaci označit fakt, že si můžeme vybrat svého vlastního distributora elektřiny, a u něho si můžeme vybrat, zda si chceme, nebo nechceme fixovat cenu energie?

Většina domácností nad fixací cen mává rukou; ne snad, že by domácnosti nechtěly ušetřit, ale obtěžuje je byť jen přemýšlení nad tím podezřelým slovem "fixovat", natož nad tím ještě podezřelejším spojením "trh s elektřinou". (Co to jako má být za fujtajbl?) Což je ovšem chyba, protože maličké zamyšlení nám může ušetřit dost peněz. Většina velkých firem, které spotřebovávají energie krapet víc než na jeden sporák a dvě žárovky, už na to ovšem přišla, a tak si každoročně – obvykle zjara – kladou otázku, zda letos fixovat, či nefixovat.

Tuto vymoženost s sebou přineslo otevření Pražské energetické burzy. Od té doby trh s elektřinou v dosud stojatých českých vodách značně ožil. Protože ano, je to trh jako každý jiný. Tedy abychom byli přesní, cena elektřiny má dvě složky, totiž cenu za takzvanou silovou elektřinu (to je to, co zákazník skutečně odebere a spotřebuje) a cenu za distribuci elektřiny. A právě cenu silové energie může fixovat. Nebo nemusíme. A tahle svoboda volby z nás všech činí spekulanty.

Je to vlastně jako s antikoncepcí. Nikdo vás nenutí ji používat. Jen když ji nepoužíváte, spekulujete na to, že slečna (ne) otěhotní. V případě elektřiny zase pokud se nezajistíte, nemůžete si být jisti, že vývoj ceny nepůjde proti vám.

Vzhledem k tomu, že trh s elektřinou je trh jako každý jiný, jsou i zde ceny diktovány vztahem nabídky a poptávky. Asi není těžké přijít na to, že na straně nabídky, tedy vlastně výroby elektřiny, hrají pro určení ceny roli takové věci jako výrobní kapacita, tedy kolik elektráren máme k dispozici, cena paliva pro elektrárny nebo počasí kvůli větrníkům či solárním panelům.

Ale co by to bylo za stát, kdyby do všeho nestrkal svůj dlouhý nos. Takže ho strká i sem. A do ceny silové energie vstupuje ještě státní vynález, pardon, bruselský vynález, v podobě emisních povolenek. To aby došlo k omezení emisí a vytvořilo se prostředí, kde "zelené" zdroje energie začnou být atraktivní. Hm, tak to se tedy opravdu povedlo, "zelené" energie jsou už jaksi atraktivní víc, než regulátor na počátku doufal, jak ještě zjistíme. Ale spíš omylem. Protože co by to bylo za vynález regulátora, kdyby fungoval – trh s emisními povolenkami se za krátkou dobu své existence už několikrát prakticky zhroutil a je pro kočku.

No a na straně poptávky je to hlavně kondice celé ekonomiky, protože když se daří, hodně se vyrábí, tedy se i spotřebovává hodně elektřiny. A opačně. A – kdo by to byl řekl – opět počasí. Holt je-li velká zima, hodně se topí. Je-li velké horko, hodně se zase chladí.

Všechno je to ale ještě komplikované tím, že s energií se obchoduje mezinárodně. Což vlastně zjednodušeně znamená, že zboží, totiž elektřina, teče z míst, kde je jí hodně (a je tam tedy levná), do oblastí, kde je jí málo (a je tedy drahá). Ceny jsou tak vlastně mezinárodně propojené. Máme sice svou vlastní pražskou energetickou burzu, ale popravdě řečeno, ceny v celé střední Evropě má nakonec stejně pod palcem energická burza německá.

Teď by asi byla namístě rada: tak tedy fixovat, nebo nefixovat? Jenomže už jsme řekli, že volatilita, tedy kolísavost trhů, se prudce zvyšuje. Takže co platí dnes, nebude platit zítra. Záleží tedy na konkrétní situaci v okamžiku, kdy se máme rozhodnout. Fixace je sázkou na jistotu. Je výhodná, pokud se dá čekat, že cena elektřiny v budoucnu poroste. A pokud cena nakonec neroste, alespoň je zárukou, že nás nic nepřekvapí. Vyplatí se tedy těsně před rozhodnutím provětrat trochu internet a zjistit si aktuální předpovědi.

Ale tímto rozhodnutím máme vyhráno jen napůl. Ještě tu je totiž rozhodnutí, se kterým dodavatelem uzavřeme smlouvu. Dodavatelů je u nás několik desítek a na internetu lze najít řadu kalkulaček, které naznačují, kolik můžeme změnou dodavatele za elektřinu ušetřit – třeba na stránkách Energetického regulačního úřadu.

Jen touto změnou dodavatele může jediná rodina ve skutečně krajním případě ušetřit až desítky tisíc ročně – čím větší spotřeba, tím větší úspora. Ale obyčejně mluvíme maximálně o řádu stokorun. Něco jako zlaté pravidlo, že ten a ten je nejvýhodnějším dodavatelem, neexistuje, protože záleží na konkrétních parametrech rodiny. (Ještě že existují ty kalkulačky.)

Jenomže jak už to bývá, není všechno zlato, co se třpytí, a není všechno úspora, co nám kalkulačka spočítá. Jsou tu totiž mnohé zrady, které nejsou na první pohled vidět.

Tak třeba váš nový poskytovatel může mít velmi dlouhé výpovědní lhůty. Předčasná výpověď staré smlouvy může být spojená se sankcemi. Uzavření nové smlouvy skrze obchodního zástupce zase může být spojeno s aktivačním poplatkem. Informoval vás podomní zástupce o všech těchto skrytých poplatcích, které mohou úsporu danou novým tarifem úplně vyzmizíkovat…?

Anebo co třeba váš přeplatek? Myslíte, že vám ho poskytovatel elektřiny automaticky vrátí, jak jste byli zvyklí dřív? Třeba se mýlíte – někteří to nedělají. A nakonec upomínky. Tuhle jste se trochu rozšoupli při zapíjení nového přírůstku do rodiny a vaše platební karta se prohnula. Ačkoliv máte automaticky nastavené platby za elektřinu, tentokrát platba neodešla a vy o tom ani nevíte. Váš nový "alternativní" poskytovatel vám pošle upomínku – a vy až teď s úžasem zjistíte, že si za ni účtuje pár stovek. Takže celá úspora, kterou jste dosáhli změnou dodavatele, je v tahu.

Suma sumárum, když je v něčem konkurence, znamená to, že ceny mají tendenci u různých prodejců být velmi podobné. A to je případ i dodavatelů silové elektřiny. Je sice dobře, že jich je na trhu hodně – vytváří to konkurenci. Současně to ale znamená, že změnit dodavatele nebývá terno – právě proto, že existuje konkurence.

Hamty – hamty, ať mám energie víc než tamti

Markéta Šichtařová

Kdo by to byl řekl, počet lidí na planetě neustále roste.

A každý chce žít neustále lépe.

To znamená, že každý potřebuje víc a víc energie.

Máme sice stále lepší technologie, díky nimž jsou naše stroje a spotřebiče energeticky méně náročné, máme Evropskou unii, která nám strká nos až do našich ložnic a nutí nás používat v nich úsporné žárovky, ale i tak potřebujeme energie pořád víc. Může za to naše honba za růstem. Co jsme měli včera, nám dnes už nestačí. Zítra nebude stačit, co máme dnes. A tak nám nezbývá než hledat nové zdroje energie, abychom uspokojili náš hlad po růstu. Jenomže kde brát víc a nekrást?

A kdyby jenom zůstalo při tom, že potřebujeme energie víc. My prý taky potřebujeme – alespoň podle ekologů – energii jinou. Kdosi si totiž povšimnul, že čím víc rosteme a čím více víc spotřebováváme kvůli výrobě energie fosilní zdroje, tím víc planetu znečišťujeme. Jenomže kde brát energii čistší a nekrást?

I zrodil se nápad: Potřebujeme "zelenou" energii. Potřebujeme obnovitelné zdroje energie!

To je přeci dokonalé řešení! Nejenom že budeme mít neomezený zdroj, on bude navíc ještě čistý. Stačí zkrotit slunce, vítr, déšť, biomasu či geotermální teplo. Můžeme je čerpat miliardy let a na rozdíl od ropy či uhlí tu stále budou. Budou velmi levné a téměř všude snadno dostupné. Prostě dokonalost sama, že ji netrumfne dokonce ani můj dokonalý manžel.

A aby byla spokojenost ekologů dokonalá, máme dokonce na výběr hned mezi několika druhy elektráren používajících obnovitelné zdroje. Srdce ekologů v poslední době zaplesalo hlavně nad třemi z nich – můžeme jim v klidu říkat "trendy" elektrárny: Totiž ty, co využívají vítr, biomasu a slunce.

Jenomže malá chybička se přece vloudila. Totiž krize. Když je krize, šetří se. Stát šetří. Firmy šetří. Veřejnost šetří. Ekonomové šetří. Mám dokonce jednoho kamaráda, ekonoma a šizuňka, který by si pro korunu nechal koleno vrtat. Nedávno se mu narodila dcerka. Dal jí jméno Valentýnka. Ovšem Valentýnka se narodila na svatého Valentýna. Ekonom tedy velmi rozumně ušetří na oslavách: Spojit narozeniny, svátek a ještě svatého Valentýna, to už se počítá. (Prý to na něj ale nesmím říkat, že je škrt, jinak mne přetrhne, takže si jeho jméno nechám pro sebe.) Zkrátka a dobře, šetří každý. No jo, jenomže "zelená" energie něco stojí. Jde to dohromady?

Ono je to totiž s tou slavnou "zelenou" energií jako s dovolenou na Barbadosu. Když se většiny lidí zeptáte, jestli by chtěli zdarma strávit dovolenou v sedmihvězdičkovém hotelu na Barbadosu, asi řeknou ano. Když jim řeknete cenu, ohrnou často nos a zaklepou si na čelo. A to dokonce i ti, kteří by si to finančně mohli dovolit. Jinými slovy, "zelená" energie je pro mnohé krásná jen do chvíle, dokud nevíme, kolik stojí. Takže kolik stojí?

Abychom si na to mohli odpovědět, musíme si ovšem nejprve ujasnit, co to ta "zelená" energie vlastně je. Jo, a mimochodem, je vůbec zelená?

Kdo mi loupe perníček? To nic, to jen větříček.

Vladimír Pikora

Větrné elektrárny využívají proud větru k roztáčení větrných turbín. Tolik teorie. Praxe může vypadat i trochu jinak.

Ještě když pan Tolkien sepisoval svého Pána prstenů, vykreslil fantastické malé horské a velmi větrné království Rohan jako celkem chudou zemičku. Představa hory plus vítr mu moc neseděla k představě bohatství. Ale člověk míní a technologie mění. Dneska je vítr skoro zlatý důl.

Jen skoro. Větrné elektrárny totiž mají malou kosmetickou vadu na kráse. Takovou malou pihu nad horním rtíkem, jako má Cindy Crawford. On se totiž vítr dá těžko předpovědět. A často není vůbec. Takže větrné elektrárny nemohou běžet pořád. Ve skutečnosti se tak využití elektráren obvykle pohybuje mezi pouhými 20 až 40 procenty. Což docela naštve, když zrovna potřebujete elektřinu, a ono nezafouká a nezafouká.

A tak aby toho bezvětří bylo co možná nejmíň, nejrozšířenější je využití větru pro větrné elektrárny na moři nebo v blízkosti moře. Prostě tam, kde je hodně větrno.

V České republice je pro větrné elektrárny jakžtakž příhodné území na Vysočině, v oblasti Nízkého Jeseníku a v Krušných horách. Tím bychom s výčtem byli v zásadě hotovi. Stručně a jednoduše – větrnou mocností nejspíš nikdy nebudeme.

Jeden by skoro řekl, že pořád žadonit "foukej, foukej, větříčku", není moc velká zábava, a tudíž asi vítr nebude tou pravou alternativou pro uhlí neboli tepelné elektrárny. Nicméně realita takovému předpokladu jaksi neodpovídá. Tento segment zažívá boom.

V roce 2010 činila na celé planetě kapacita větrných elektráren 196.630 megawatt. Z toho jen v roce 2010 přibylo 37.642 megawatt. To znamená, že jen v pouhém jediném roce 2010 rostl tento segment globální ekonomiky o neuvěřitelných 23,6 %. Tedy žádný malý byznys. Obrat větrných elektráren v tomto roce 2010 činil 40 miliard eur. A po celé planetě větrné elektrárny zaměstnávaly podle různých zdrojů 630 až 670 tisíc lidí.

Asi nikoho nepřekvapí, že tak jako v jiných oblastech, i zde vévodí Čína: Má nyní největší instalovanou větrnou kapacitu na světě. Možná už o něco víc překvapí, že rozvojový svět při krocení větru drsně válcuje vyspělé ekonomiky už od roku 2009. Ale vysvětlení není zase tak složité. Jde vesměs o energeticky velmi náročné země. Staví a staví všechny možné druhy elektráren a stejně to nepomáhá jejich žízeň po energii hasit. To Evropa je při využiti větru úspěšnější. V Dánsku už vítr pokrývá dokonce 21 % výroby elektřiny! V těsném závěsu se drží Portugalci s 18 % a Španělé s 16 %.

Pokud bychom tak pokračovali, mohou se jít jaderné či tepelné elektrárny klouzat. No jo, ale nezapomněli jsme náhodou na něco…?

Jasně, že zapomněli. Za chvilinku se k tomu dostaneme.

A co je to vlastně ta biomasa?

Markéta Šichtařová

No vážně, co to vlastně je?

Veřejnost pochopila po odvysílání dnes již legendárního dílu show Jana Krause se zástupkyní Strany zelených Kateřinou Jacques, že o tom nemají páru ani nejpovolanější z nejpovolanějších.

A přitom to je celkem prosté. Zákon říká, že biomasa je "biologicky rozložitelná část výrobků, odpadů a zbytků" z provozování toho a onoho. A následuje ohromný výčet z provozování čeho. Jako každý zákon (s výjimkou těch nepsaných typu "Nekraď") ani tento se neumí vymáčknout stručně a jasně. Nicméně stručně a jasně zjednodušeno jde v podstatě o všechnu hmotu biologického původu, která se dá nějak dál zužitkovat. Tedy i pro výrobu energie.

Ani výroba energie z biomasy už není žádným ušmudlánkem. Biomasa se na výrobě elektřiny v roce 2010 podílela 1,74 %. To sice vypadá jako málo. Ale je to jen asi dvakrát méně, než se vyrobilo z vodních elektráren. A ty zná každý.

Vítr má velkou nevýhodu: Občas nefouká. Tedy ono to "občas" může být dost časté, jak se ukuje z toho, že větrné turbíny běží jen ve 20 až 40 procentech času. Takže ve srovnání s větrem má biomasa jednu ohromnou výhodu. Spalovat ji za účelem výroby energie můžeme kdykoliv.

Ale na druhou stranu vítr se, abychom tak řekli, dopraví až k turbíně sám. Biomasa na rozdíl od stonožky nožičky nemá. Na jednom místě se jí dá vyrobit jen omezené množství, a tak ji musíme z různých míst na místo spalování svážet. A to něco stojí. Jinými slovy: Dovážet biomasu z daleka se zase tolik nevyplatí.

Tím víc překvapí, že biomasu z velké části (zhruba z jedné třetiny) vyvážíme. A objem čistého vývozu v čase stále roste. Z 8,6 milionu tun v roce 2005 jsme se dostali až na 11,1 milionu tun v roce 2010. To na moc velký rozvoj domácí ekonomiky zrovna neukazuje: Do země dovážíme zhruba stejné množství fosilních paliv, která jsou považována za "neekologická", jako ze země vyvážíme "ekologické" biomasy. Zajímavá ekologická politika, jen co je pravda.

S biomasou souvisí i bioplyn a biometan. Nudnými slovy chemika, bioplyn je plyn produkovaný během anaerobní digesce organických materiálů. Skoro stejně nudnými slovy praktika, bioplyn vzniká třeba v bažinách (no ano, bludičky, to je ono), v trávicích ústrojích přežvýkavců, v čistírnách odpadních vod, v bioplynových stanicích, anebo třeba na skládkách jako skládkový plyn. Bioplyn očištěný o některé látky se nazývá biometan.

Nuda? Tak já vás už brzy vyvedu z omylu. Některé věci začínají nudně a končí velkým třeskem. Jednou si mne pozvala jedna televize do studia na večerní přímý přenos rozhovoru s ministrem financí. Televize si mnula ruce, že bude zábava, protože věděla, že mám na danou věc odlišný pohled. Těšila se tedy na prudkou výměnu názorů, která by v ideálním případě mohla skončit insultací a roztrháním občanek.

Bohužel televize nepočítala s tím, že je již pokročilý večer. A večer slušní lidé spí, protože ráno vstávají do práce. Jako třeba já. I stalo se v době, když už se přenos blížil svému konci a já věděla, že na další mou repliku již zřejmě nebude ve vysílání prostor, že mne plamenný proslov pana ministra tak hluboce zaujal, že jsem upadla do lehké dřímoty. Tím však má nuda také skončila. Když mne probudil dotaz paní redaktorky: "Co vy na to, paní Šichtařová?", aniž bych v tu chvíli tušila, o čem byla řeč, začalo mi být trochu horko.

Nám taky bude horko, protože tady končí teorie o nudné biomase. A začíná politika. Právě plyn z bioplynových stanic se totiž dá využívat k výrobě tepla a elektřiny. Nebo v autech na plyn. Dá se dokonce i rozvádět stejnou plynárenskou sítí jako zemní plyn. Takže to je vlastně alternativa pro zemní plyn z Ruska nebo Norska. Nebýt závislí na Rusku a nemuset se bát další plynové krize, to už je velké lákadlo. Takže jak se dalo čekat, politici se ho chytili všema deseti. A když se politik něčeho chytí, má to, jak ještě zjistíme, své důsledky…

Slunce zlatý důl. Tedy pro vyvolené.

Vladimír Pikora

A teď už vzhůru do velkolepého finále, teď teprve přijde na řadu ten pravý zlatý důl. Tedy alespoň podle statistik o zlatý důl jde. Protože jinak si nelze vysvětlit ten ohromující globální boom solárních elektráren – tedy elektráren vyrábějících elektřinu ze slunečního svitu.

Zatímco v roce 2009 vzrostla kapacita jen o 7,3 GW, v roce 2010 už to bylo o 17 GW. Celková kapacita tím vyskočila na 40 GW. To je meziroční nárůst skoro o 100 procent. Za posledních pět let se segment fotovoltaiky globálně zesedminásobil. Znáte nějaké jiné odvětví, které by se dokázalo během pěti let nafouknout na sedminásobek?

Každého logicky napadne, že šedou eminencí v pozadí bude samozřejmě politika. Totiž politiky posvěcená podpora. A bude mít pravdu. Vliv politiky je vidět i z toho, že za 80 procenty globálního růstu fotovoltaiky stojí země EU: Evropa je prostě se svou podporou hodně štědrá. Ale není to všechno. Rostoucí obliba fotovoltaických elektráren souvisí i s tím, že klesají náklady na jejich výstavbu. Zkrátka cena solárních panelů padá.

A které země jsou leadery fotovoltaiky v rámci Evropy? Budiž řečeno, že každý mrak je tu nevýhodou. Ve městech je problémem dokonce i smog. Letní měsíce jsou příznivější. Tudíž Skandinávci to se svými polárními nocemi asi zjevně nebudou. Skotové se svým deštěm asi také ne. Že by Španělé se svými vyprahlými jižanskými polopouštěmi? Nebo snad Italové se svou prosluněnou Sicílií? Samá voda. Je to prosím Německo. Stačilo málo: pár článku o Fukušimě. Pak se naštvala německá veřejnost na jaderné elektrárny. A bylo rozhodnuto.

Takže do dnešních dnů dosáhla výroba elektřiny ze Slunce v Německu obřích rozměrů. Tak například namátkově: Odpoledne slunečného dne

25. května 2012 německé solární elektrárny vyrobily během jedné hodiny 22 gigawattů elektřiny, což odpovídá výkonu 20 jaderných elektráren v plném provozu. A také to mohlo pokrýt už celou třetinu energetické spotřeby Německa. To je na první pohled ohromný úspěch. Jenomže každý líc má také rub.

Asi takhle: Potkáte na pláži úchvatnou brunetu. Polovinu svého měsíčního platu investujete do koktejlu s vysokohorskou přirážkou, na který ji okamžitě pozvete. Trojnásobek svého platu investujete do hodinového pronájmu menší jachty, na kterou ji pozvete a která vás má povozit kolem ostrova. A když se sejdete v přístavu, abyste nastoupili na jachtu, vykulíte oči na toho pupkáče, kterého si bruneta přivedla jako svůj doprovod a kterého vám představí jako svého manžela. Vaše investice je v tahu.

Takže tím rubem německé fotovoltaiky je, že vyrobená elektřina je tak trochu k ničemu, pokud se nedostane k odběratelům. Nedostane-li se k nim, investice bude taktéž v tahu.

A Německo zatím nemá, jak fotovoltaickou elektřinu dopravovat. Bude proto muset narychlo vybudovat obří přenosové sítě. Bavorský ministr hospodářství M. Ziel to odhaduje na bratru 50 miliard eur. To se nejspíš projeví ve zdražení elektřiny – ministr odhaduje, že to elektřinu prodraží o 70 procent. Tedy jen v případě, že Německo to vůbec dostatečně rychle zvládne. V opačném případě totiž sice bude mít fotovoltaickou elektřinu pokrývající třetinu Německa, ale jediné, co si z ní spotřebitelé užijí, bude výhled na černé panely na bývalém poli zlatavé pšenice.

A teď "dobrá zpráva" – i my, malá Česká republika – jsme v jednom ohledu velmoc. Ve většině oblastí za Německem pokulháváme; ve výrobě energie ze Slunce nikoliv. No posuďte:

V roce 2010 vzniklo v ČR skoro dvakrát tolik solárních elektráren než v celých USA, ačkoliv v USA mají k instalaci fotovoltaických elektráren daleko vhodnější podmínky. Je to snad normální? Když to srovnáme s dalšími ekonomikami, dostaneme stejně bláznivý obrázek. Celková kapacita českých elektráren byla v roce 2010 dvojnásobná než ve Francii, ačkoliv Francie je mnohokrát větší i slunečnější.

Česká solární energie už představuje neuvěřitelných 5 procent globální výroby solární energie, a to jen díky tomu, že investice do obnovitelných zdrojů jsou u nás v absolutní výši desáté nejvyšší na planetě!

Není to divné? Jsme malá, středně bohatá ekonomika, kde se v porovnání se slunnou Francií nedá tolik využívat sluneční energie, nemáme ani Balt či Severní moře s jeho větry a vlnobitím, a přesto dokážeme téměř celý svět trumfnout. Na hlavu jsou investice do obnovitelných zdrojů větší jen v bohatém Německu.

Čímpak to asi bude? Jsme tak ekologicky uvědomělí (nechrne stranou fakt, že ona ta zelená zase tak zelená není)?

Houby. Trochu jsme to přepískli s neskutečně štědrou státní podporou.

Není právě zde část oněch 100 miliard, které u nás ročně údajně mizí v korupci?

Zelená páchnoucí kouřem

Markéta Šichtařová

Tak tedy máme štědré paní a pány poslance, kteří nešetřili se státní podporou. Tudíž máme více fotovoltaických elektráren než v prosluněné Francii. Tudíž jsme velmi zelení. Přeci tu nebudeme bazírovat na takových prkotinách jako estetično a taktně nezmiňujeme, že místo výhledu na zelenou louku teď máme výhled na nevýslovně ohavné černé cosi na podstavcích. Tudíž nám planeta Země poděkuje.

Nebo snad ne?

Tak třeba taková biomasa. Vypadá to skvěle: Zasadíme rostlinku, vyroste stromeček, stromeček sklidíme a vyrobíme zněj elektřinu. Všechno je hezky zelené. Jenomže: Energetickým využíváním biomasy se rozumí spalování rostlinné hmoty. Abychom mohli přiložit pod kotlem, musíme k němu nejdřív nějaké to dřevo nebo další druhy biomasy dovézt. A ekologové si ráčí povšimnout, že sám převoz třeba pořádného nákladu dřeva taky není zrovna moc ekologický. Ale budiž; to je asi to nejmenší.

Už trochu horší je ohrožení potravinové bezpečnosti země. Čím víc se bude pěstovat plodin na výrobu elektřiny, tím míň se bude pěstovat plodin na výrobu potravin. Najedno pole obojí neposkládáme.

Můj soused, který si rodinný dům postavil podle hypermoderního návrhu lehce střeleného architekta, a má tudíž zahradu v místech, kde by se dala čekat střecha, by sice mohl být inspirací, jak zabít dvě mouchy jednou ranou a jak spalovat biomasu, aniž by potravinová soběstačnost byla ohrožena, ale moc velké naděje v takové řešení v průběhu tohoto století nevkládám.

Ovšem z pohledu zelené politiky je největší nevýhodou fakt, že tu pořád mluvíme o klasickém spalovacím procesu. A ten s sebou přináší naprosto nezelené emise do ovzduší. Ve skutečnosti tak jenom jedno spalování podporujeme na úkor spalování jiného.

A pak tu máme slunce. Každý zjevně chápe, že v noci slunce nesvítí, tudíž elektrárna negeneruje žádnou elektřinu. Drahé zařízení zahálí. Částečně to lze vyřešit bateriemi. To ale není žádná levná legrace. A tak se koumalo a koumalo, až se vykoumalo něco neskutečného.

Jsou země, kde se ve dne solární energie využívá k přečerpávání vody z údolí do hor. V noci se pak voda pustí z kopce dolů přes vodní elektrárny. Vyrábí se energie za účelem výroby energie. A ta nehorázná cena takového řešení!

Ale ten úplně největší průšvih je někde úplně jinde.

Máme úplně normální den. Bezvětří, pod mrakem. A jelikož kde nic není, tam ani smrt nebere, "zelené" elektrárny jsou v tu chvíli užitečné jako Pikora, když ho postavíte ke dřezu s neumytým nádobím: Stojí. Průmysl jede. Elektřiny je nedostatek. A teď, babo, raď.

Existuje řešení jen jediné. Musí zaskočit klasické elektrárny na klasická fosilní paliva.

Ano, klasické elektrárny zrušit se stávající úrovní technologie nelze. Lidstvo je stále potřebuje a stále je musí udržovat v takové kapacitě, jako kdyby obnovitelné zdroje energie vůbec neexistovaly. Není pravda, že bychom se bez nich díky moderní technologii obešli. Obnovitelné zdroje energie fungují jen občas.

A to je drahé: Máme vedle sebe dva paralelní zdroje elektřiny, z nichž jeden má časté výpadky a druhý moc kouří nebo produkuje jaderný odpad. Pravda, klasické elektrárny sice nepojedou na plný výkon a budou mít odstávky, čímž poněkud poklesnou emise do ovzduší, nicméně investice do těchto elektráren nám už nikdo nevrátí. Peníze do nich investované jsou v nich navždy zabetonované. Alternativní elektřina je tak vlastně ještě mnohem dražší, než se na první pohled zdá.

Systém se náhle zběsile otočil. V minulosti se vyrábělo v klasických elektrárnách podle toho, jaká byla poptávka. Dneska se začíná vyrábět podle toho, jaká je nabídka. Když běží větrníky, musí se tlumit produkce v klasických elektrárnách. A naopak.

A konečně problém alternativních zdrojů elektřiny je i v jejich geografickém rozložení. Často platí, že lidé žijí tam, kde se dají alternativní zdroje těžko využít. Leckdo by předpokládal, že čím blíže k rovníku, tím delší den (kvůli absenci krátkých zimních dnů), a tudíž víc slunečního svitu. Chyba lávky. Blíž u rovníku je zase mnoho oblačnosti. Některé regiony mají zase málo větru.

Alternativní zdroje se tedy obyčejně dají využívat dobře právě v těch místech, kde se moc nedaří lidskému druhu: v pouštích, na moři či v horách. O to víc drátů pro přenos vyrobené elektřiny je potřeba. A o to víc to stojí.

Blackout je už na cestě

Vladimír Pikora

Ano, přenos energie na velké vzdálenosti je skutečně zásadní problém. Větší problém než přimět Šichtařovou, aby si nepouštěla pusu na špacír. Mnohem větší problém, než se na první pohled zdá. A obnovitelné zdroje energie nám skrze naše dráty ještě hodně zavaří.

ČEPS, správce české přenosové soustavy, má plné ruce práce. Stále častěji dochází k neplánovanému "přetečení" německé elektřiny do českých drátů. Už víme, že Německo má obrovské množství větrných elektráren na severu svého území a v Severním a Baltském moři. Že je solární velmocí. Ale současně nemá dostatečnou přenosovou kapacitu k tomu, aby vyrobenou energii ze severu dostalo na jih.

Funguje to jako potok, na kterém si kluci staví přehrady: Voda si vždycky najde cestu nejmenšího odporu. Když nemůže téct svým starým korytem, přeteče a přehradu oběhne kolem. Zrovna tak německá elektřina z baltských větrníků čas od času přeteče přes německé hranice a razí si cestu na jih přes polské a české dráty. A to tím častěji, čím víc obnovitelných zdrojů energie Němci staví. Tím víc, čím víc fouká vítr nebo svítí slunce.

České dráty jsou přetěžovány do takové míry, že opakovaně dochází k neplnění bezpečnostního kritéria označovaného jako "N-l". Co to znamená přeloženo do lidského jazyka? Že totální přetížení je jen otázkou času. Pak přijde výpadek. Blackout. Neboli déletrvající výpadek elektřiny daný tím, že k nám poteče z Německa tolik elektřiny, až to česká přenosová soustava neustojí.

Situace je o to horší, že zatímco v severním Německu je elektřiny přebytek, na Balkáně je jí naopak nedostatek. Takže se přes nás často valí hromada elektřiny právě na Balkán. Když do toho třeba ještě přijde plynová krize, která vyřadí z provozu plynové elektrárny, které jsou schopny rychle se nastartovat a zase vypnout a tím případné výkyvy v síti do určité míry vyvažovat, je vymalováno.

Evropa to ví. A prý hodlá problém dlouhodobě řešit. Takže už před delším časem vymyslela ve svém megalomanství něco, čemu říká Super Grid. Super Grid by měla být nová síť vysokonapěťového vedení, které by dokázalo přenášet velmi vysoké napětí na tisícikilometrové vzdálenosti. Síť by sahala od Sahary, kde mají být vybudovány ohromné solární elektrárny, až po Baltské moře, kde jsou už nyní větrníky.

Síť by navíc zahrnovala i alpské přečerpávací elektrárny, které by vyráběly elektřinu v době, kdy nebude svítit slunce. To je onen výmysl s výrobou energie pro výrobu energie, neboli s čerpáním vody do kopců během dne a její spouštění z kopce během noci.

Prý je to úžasný projekt a ohromná výzva pro lidstvo. Stejně jako je výzvou třeba projít po provaze bez jištění nad Grand Canyonem, což je přesně ten typ výzvy, u které mi uniká, k čemu jako má být užitečná. Je to totiž především projekt megalomanský. Rozpočet akce bude gigantický. Byl bych hodně překvapen, kdyby neskončil tím, že je aspoň dvojnásobně předražen podobně jako každé olympijské hry. (Ty v průměru skončily od šedesátých let s rozpočtem překročeným o 179 %.) A to v době, kdy jih Evropy, přes který dráty povedou, je nechutně předlužen. Nepřekvapí mne, když se kvůli evropskému předlužení projekt sice začne, ale nezvládne dokončit, protože na něj prostě už nebude.

A kdyby jen to. Kromě zemí EU na něm budou participovat i severoafrické země. To lze považovat za ohromné bezpečnostní riziko. Co když si (celkem oprávněně) pomyslí, že dráty jejich poušť hyzdí, a udělají šmik? Víme, jak nás Rusko dokáže odříznout od plynu. Nyní budeme propojeni se severní Afrikou a může se klidně zopakovat něco podobného, jako když v sedmdesátých letech OPEC podražil ropu. Severní Afrika se po Rusku stane už druhým regionem, na kterém budeme závislí.

V každém případě jde o projekt dlouhodobý. A blackout nám hrozí teď. Tak dlouho čekat nemůžeme. Protože pokud bychom čekali, jednoho dne – a ten den může přijít zítra – by mohla ČR skončit ve tmě.

Blackout je velkou hrozbou. Ekonomika zamrzne. Lidé to nejprve poznají tak, že uvíznou ve výtazích nebo v metru. Ti, co budou mít štěstí a budou doma, pocítí výpadek zásobování vodou a teplem. (To se v prosinci už pozná.) Při blackoutu nefungují banky, lépe řečeno jejich informační systémy, na nichž banky stojí. Nefungují finanční trhy, zadrhne se platební styk, nefungují bankomaty. Nemocnice musí omezit provoz a jet na naftové agregáty. Uzavřou se letiště. Přestane fungovat dopravní signalizace, doprava kolabuje. A nikdo chvíli neví, co se děje, protože nefungují televize a většina počítačů, takže je hlad po zprávách, a lidé tudíž mají strach. Dost možná by vypadla i síť mobilních operátorů a nefungoval ani zbytek lokálního internetu.

A ekonomika s každou minutou nečinnosti zaznamenává ohromné ztráty. Za předpokladu, že by ekonomický útlum dosáhl 50 procent a trval týden, stálo by nás to zhruba 37 miliard korun.

Jen do roku 2023 hodlá ČEPS do obnovy a rozvoje české přenosové sítě investovat 60 miliard korun. Bude to stačit? Nebo postaví Němci ještě o nějaký ten větrníček víc a 60 miliard bude málo? A kdo "posílení" českých drátů zaplatí? Samozřejmě zákazník. Tedy my všichni. Elektřina bude muset podražit. Pokud by tuto obnovu a rozvoj sítě měly zaplatit domácnosti, musela by cena elektřiny každý rok jen z tohoto titulu reálně podražit zhruba o 2 procenta.

Diskuse o blackoutu se může zdát jako velká exotika, strašení nebo snaha o přehánění za každou cenu. Jenomže blackout není pro Evropu ničím novým. Rozsáhlá porucha nastala třeba v Itálii v září 2003. Bez elektřiny bylo 56 milionů lidí. V listopadu 2006 byla hromadná porucha hned v několika státech. Zasaženo bylo Německo, Francie, Itálie, Belgie, Španělsko, Portugalsko, Rakousko a Chorvatsko. Bez proudu bylo 15 milionů domácností.

Oprava takové poruchy může trvat i několik dní. Za určitých zvlášť nevydařených okolností dokonce může být síť v původním stavu až za několik týdnů. Jenomže když týden nefungují počítače, nemrazí mrazáky, nejezdí metro a nefunguje topení, je to už poznat. Až budeme zimou klepat kosu a pálit na zahradě skříně, bude to i celkem nezelený problém.

Jak moc se prohneme?

Průšvih jménem Fukušima aneb nová éra

Vladimír Pikora

Je vám víc než 23 let? (Jistě že je, kdyby nebylo, nečetli byste si o ekonomice, ale seděli byste na Facebooku. Nemluvě o tom, že by bylo pod Vaši úroveň číst knihu, kde je na obálce stará bába, dvakrát starší než Ewa Farná, a navíc má zadek velikosti špuntu od ropovodu.) Tak v tom případě si pamatujete 11. září 2001. Kde jste byli, co jste dělali. Já například byl v kanceláři. Na monitoru finančně – obchodního systému Reuters mi začaly naskakovat červené zprávy; neklamné znamení, že jsou důležité. Nejprve jsem jim věnoval jen malou pozornost. Když jsem si přečetl, že do mrakodrapu v New Yorku vletělo jakési letadlo, nevěřil jsem tomu a považoval to za novinářskou kachnu. Když se zpráva pořád opakovala a přidávala podrobnosti, uvěřil jsem, zdálo se mi to smutné, ale ještě mi nedocházel význam té zprávy.

Pak ale přišel druhý mrakodrap. To už jsem začal zprávě věnovat plnou pozornost. Už bylo jasné, že jde o něco víc a že se otřesou finanční trhy. Začal jsem rychle psát avízo kolegům dealerům. Ale pořád ještě mi nezapalovalo, o co jde. Ani když první z mrakodrapů spadl… Celý rozsah události jsem v plné míře pochopil až následující den. Ale teprve až s odstupem více než deseti let vidím věci se správným nadhledem, který tehdy neměl a nemohl mít nikdo.

A podobné to je s katastrofou v japonské Fukušimě. Nejprve se mluvilo o tsunami. Pak se začalo mluvit o malých problémech jaderné elektrárny. Pravá realita ohledně elektrárny vyplouvala na povrch až v dalších dnech. Úřady – tam i tady – se snažily uklidňovat, že vlastně o nic nejde. Ale šlo. Byl to problém daleko větší, než média původně tvrdila. A to přitom média ráda dělají z komára Lochnesku. Dneska můžeme říct, že Fukušima nás dodnes ovlivňuje všechny. A skrze energetickou politiku Německa ještě léta bude.

První hmatatelná reakce finančních trhů přichází krátce po katastrofě. Ceny elektřiny začínají prudce růst. Ano, ceny nerostou jen v Japonsku, kde náhle elektřina není, ony, prevíti, rostou i u nás, na druhé straně planety. Z hodnot kolem 49 EUR/MWh na energetické burze jsme se během pouhých pár dní dostali až na 58 EUR/MWh.

Důvodem rychlého růstu cen byla zpráva, že Německo dočasně uzavře osm nejstarších jaderných elektráren. Musím sebekriticky přiznat, že jsem byl tehdy zaskočen: Řeči o uzavření elektráren jsem považoval jen za předvolební heslo. Předpokládal jsem, že po krátkém čase Německo zjistí, že to bez jádra nepůjde, a že se k němu (hlavně z finančních důvodů) rychle a ochotně vrátí. Němci ovšem překvapili. Rozhodli se světu ukázat, jak vypadá technologicky vyspělá země. A že poručí slunci a větru a dokážou z nich vyrobit tolik elektřiny jako ještě nikdo. Takže se nakonec rozhodli elektrárny do provozu už nevrátit, což drželo elektřinu u vysokých hodnot ještě několik měsíců.

A tak se všichni začali ptát, co jako bude dál. Řada lidí dokonce sázela na to, že ceny ještě vzrostou, protože Německo nedokáže výkon alternativních elektráren zvýšit. A na to, že my budeme muset elektřinu víc vyvážet, což požene její ceny v České republice nahoru.

Čím víc se mluvilo o tom, že je situace v Japonsku horší, než se původně zdálo, že lidé musí opouštět své domovy, nemohou jíst japonské potraviny či na každém kroku musí měřit radioaktivitu, tím víc se zdálo pravděpodobné, že další země budou Německo následovat a že jaderná energetika na světě zažívá svůj soumrak. Šlo si jen těžko představit, že nějaká vláda na světě schválí výstavbu další jaderné elektrárny. Jak naivní pohled Středoevropana!

Soumrak jádra? Ale kdeže.

Markéta Šichtařová

Pikora má zjevně o průměru potrubí pro ropovod asi tak přesné představy jako Středoevropané o výstavbě jaderných elektráren ve světě. Dál od německých hranic není pohled na jadernou energetiku zdaleka tak fatální. O tom svědčí fakt, že počet nově zahájených jaderných elektráren na světě sice klesá, ale nulový rozhodně není. V roce 2011 byla zahájena výstavba hned tří nových jaderných elektráren. O rok předtím to bylo šestnáct. Lze předpokládat, že čím budeme v čase víc vzdáleni od Fukušimy, tím budeme jako lidstvo k jaderné elektřině tolerantnější. A za pár let se nejspíš budou jaderné elektrárny zase stavět na běžícím páse stejně jako před Fukušimou. Vlády nebudou rušit výstavbu. Jen ji pozdrží.

Příkladem mohou být Británie a Francie. Obě země otevřeně prohlašují, že se jádra vzdát nehodlají. Britský premiér David Cameron dokonce výslovně prohlásil, že by se v nejbližších letech mohlo do jádra investovat až 60 miliard liber. Sázka na to, že Fukušima zničí jadernou energetiku, nevyšla.

Byla to tehdy racionální úvaha. Totiž to, že Fukušima zničí jadernou energii a zvýší ceny. Jenže chyba lávky. Racionalita neracionalita, ceny šly zase dolů. Fukušima ceny elektřiny dlouhodobě zvýšit nedokázala. Kde jenom udělali soudruzi z NDR chybu? Nepočítali s Řeckem. Řecko byla úplně nová, zrovna tak netušená karta. A zrovna jako tsunami na první pohled s energií vůbec nesouvisela.

Myšlenku nedostatku elektřiny v Evropě totiž spekulanti opustili ve chvíli, kdy pochopili, že to jde s Evropou z kopce. Jakmile bylo jasné, že všechny záchranné plány německé kancléřky Angely Merkelové a tehdejšího francouzského prezidenta Sarkozyho jsou pro kočku a že Evropa upadne do hlubší recese, začaly se trhy hroutit.

Náhle bylo jasné, že v případě recese, kdy průmysl bude méně vyrábět, a tedy i spotřebovávat méně energie, bude energie nadbytek. Už počátkem roku 2012 jsme proto zase byli s cenami tam, kde před Fukušimou. Celý efekt Fukušimy tím byl naoko vymazán. Obchodovalo se, jako by nikdy k žádné katastrofě v Japonsku nedošlo. A pokles cen ještě pořád v průběhu roku 2012 pokračuje. Spekulantům s elektřinou dochází, že řecká krize nemusí skončit ‚jen" recesí, že může skončit i rozpadem eurozóny.

Byla by to skvělá zpráva. Vlády by se mohly poplácávat po ramenou, že kvůli Řecku je sice potřeba zachraňovat mnoho bank po Evropě, to ano, ale co na tom, když na druhou stranu cena elektřiny poklesla na čtvrtinu. Teoreticky by to bylo možné. Dokáže tedy Řecko naopak ceny dlouhodobě snížit?

I tahle úvaha vypadá logicky. Ale jen proto, že strach z Řecka má velké oči. A proto, že ne všichni se v situaci správně orientují.

Před nějakým časem jsem čekala miminko. A vyjela jsem si na pravidelnou kontrolu, jak mimi roste. Co čert nechtěl, Pikora si nejspíš krátce předtím hrál s čudlíky u auta, takže automatické rozsvěcování světel nesepnulo, i když mělo. Já si toho nevšimla, zato si toho všimla policie.

Na obligátní "Kam máte namířeno, paní řidičko?" jsem se ovšem nějak nebyla schopna dostatečně logicky vyjádřit. A tak jsem ze sebe jen – napůl posunky – vysoukala: "No… já… s tímhle…" A nemyslíc tím nic záludného jsem ukázala na své břicho, které vypadalo, jako bych měla porodit medicinbal. Ještě nikdy jsem neviděla policistu tak rychle změnit barvu do zelené. Narovnal se, jako by spolkl pravítko, a doporučil mi: "Pokračuje, paní řidičko, a hlavně rychle!" (Byla jsem právě ve čtvrtém měsíci těhotenství.) V hrůze, že by se mohl nedobrovolně stát porodníkem, policista na světla dočista zapomněl.

I ti, kdo v hrůze z hospodářské krize čekají zlevnění energie, na něco zapomněli. Je to nejspíš jen přání, které se stalo otcem myšlenky. Energie levnější nebude. Chudáci domácnosti si v cenách elektřiny budou muset připlatit: Totiž za nové technologie. Za ty "zelené".

Jak nejlépe pumpnout daňové poplatníky

Vladimír Pikora

Zkrátka a dobře, v posledních letech jsme jako společnost investovali do rádoby "zelených" alternativních zdrojů elektřiny spousty peněz. A Řecko na tomto konstatování nic nezmění. To právě proto není možné očekávat levnou elektřinu.

Už například víme, že celková kapacita solárních elektráren byla v roce 2010 v ČR dvakrát větší než ve Francii, která je rozlohou pětkrát větší. A tohle bláznovství (nebo chcete-li, tyto moderní technologie) něco stojí a někdo je musí zaplatit. Kdo asi? Zákazník. Nebo daňový poplatník. Nebo oba, protože to je totéž.

Takový daňový poplatník je většinou velmi ochotná dojná kráva v tom smyslu, že když má kráva dojit, prostě dojí. Obyčejně už ale negarantuje, kolik mléka nadojí. No a teď jako na potvoru přichází těžké období a daňový poplatník je na kolenou. Už další daně neunese. Daně mu můžeme zvyšovat do aleluja, ale víc peněz z poplatníka už asi nevydojíme.

Když v roce 2012 stát zvýšil DPH, aby prý zalátal díry ve státním rozpočtu, výsledkem bylo, že lidé začali tak mohutně šetřit, že stát nakonec vybral na DPH téměř to samé jako před rokem! Tudíž zvyšování daní zjevně nebude to pravé ořechové. Musí se šetřit. Stát tedy sáhnul na dosud nedotknutelné položky, jako je porodné či důchody.

Kde tedy ještě vzít, anebo ušetřit víc peněz? Co je ještě nedotknutelnější než důchody? No jasně, teprve teď, v té úplně poslední instanci, dochází na podporu "zelené" energie.

A zdá se, že tady by se dalo ušetřit hodně, chtělo-li by se… Anebo spíš jinak: Tady by se dalo zabránit hodně velkým budoucím výdajům z rozpočtu neboli z peněženek obyvatel.

Pokud bychom vycházeli z toho, že podpora bude i nadále stejná jako dnes, což je velmi konzervativní odhad, pak bychom do roku 2040 na podporu obnovitelných zdrojů investovali zhruba jeden bilion korun! To je gigantická částka. A na to politici slyší. Voliči zase slyší na to, že přepočteno na domácnost je to za celé období 118 tisíc korun. Neboli domácnost buď zaplatí, nebo nezaplatí 118 tisíc korun navrch – to podle toho, jestli se podpora včas utne, nebo neutne. (Kdo by nechtěl ušetřit?)

Nabízí se tedy řešení škrtnout podporu obnovitelným zdrojům. Do budoucna čekají zelenou energii patrně mnohem těžší časy než dosud. Nejsou na ni totiž peníze. A že by snad zázračně byly ve vzdálenější budoucnosti? Těžko.

Lidé už nechtějí škrtat, už nechtějí šetřit. Ve Francii kvůli tomu padnul prezident. V Řecku padla vláda – zatím. Ve Španělsku létaly dlažební kostky. V Německu prohrává stávající kancléřka jedny volby za druhými. Ze by Češi šli proti proudu? Že by si třeba zvyšovali věk pro odchod do důchodu, propouštěli státní úředníky, rušili sociální dávky a současně s tím podporovali alternativní energie? Chvíli možná. Ale další roky? Nevěřím.

Trochu jsme to přepískli

Markéta Šichtařová

A rušit je co. Se státní podporou jsme to totiž poněkud přepískli.

Začalo to nenápadně. Už Maastrichtská smlouva si za cíl dává "stabilní růst šetrný k životnímu prostředí". A jak to tak bývá, s jídlem roste chuť. Takže Evropa své úsilí postupně graduje. Původní neslané nemastné cíle EU konkretizovala a v roce 1997 si stanovila ambiciózní cíl, že v roce 2010 bude 12 % spotřebovávané energie pocházet z obnovitelných zdrojů. Chuť rostla ještě víc. V březnu 2007 si EU sama sobě uložila, že podíl energie z obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie do roku 2020 dosáhne 20 %.

Ale dokonce i bruselským úředníkům došlo, že asi ne každá země má stejné podmínky pro vítr, vodu či slunce. A tak některým zemím přitvrdili, jiným zase slevili, aby oněch "zelených" 20 % v roce 2020 platilo tak nějak v průměru za celou EU. Tudíž Česká republika, země celkem oblačná i celkem nevětrná, musí v roce 2020 spotřebovávat z obnovitelných zdrojů energie Jen" 13 %.

Češi jsou však překvapivě uvědomělí. Záleží jim nejspíš na životním prostředí. Myslí si asi, že jejich ekonomika je natolik rozvinutá a obyvatelé jsou natolik dobře situovaní, že finančně unesou i ambicióznější, a tudíž dražší cíl. (No, pak je tu ještě druhé možné vysvětlení: Politici dobře vyčenichali příležitost, kde se dá státní kase celkem snadno a nenápadně pustit žilou.)

Zkrátka a dobře, Češi by rádi závazný cíl překonali. Národní akční plán České republiky pro energii z obnovitelných zdrojů navrhuje pro rok 2020 podíl energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie už ve výši 13,5 %.

A teď kontrolní otázka: Chceme státní rozpočet i Evropskou unii podojit co možná nejvíc, nevzbudit moc velkou negativní pozornost a taky chceme vytvořit co možná největší prostor pro úplatky – jak to jenom udělat?

No přeci musíme vytvořit co možná nejzašmodrchanější a nepřehledný systém podpor. Takový, ve kterém se málokdo vyzná.

A tak tu máme neskutečné množství různých podpor: Daňové slevy pro výrobce vyrábějící z alternativních zdrojů, osvobození od daně z nemovitostí, investiční granty vlády pro výstavbu rádoby "zelených" elektráren, státem garantované výkupní ceny "zelené" elektřiny a další druhy podpor. A to vše bude ještě štědřejší než ve štědrém zbytku EU. A to by vtom byl čert, aby ten, komu se podaří vtom maglajzu zorientovat, na něm nevydělal.

A taky že ano. Sami jsme si sice stanovili, že do roku 2020 pokryjeme z obnovitelných zdrojů 13,5 procent spotřeby elektřiny, ale Energetický regulační úřad už v roce 2012 odhadl, že tento cíl splníme už v roce 2013! Neboli hodně štědrá podpora nalákala hodně spekulantů vyrábějících hodně "zelené" elektřiny. Takže například zatímco v roce

2004 Slunce vyrobilo jen 100 MWh elektřiny, v roce 2011 to bylo již téměř 2200 GWh.

Zákon původně garantoval návratnost investice do patnácti let. Nicméně ukázalo se, že doba návratnosti byla mnohem kratší. Některé zdroje uvádějí, že díky poklesu cen solárních panelů se začala investice vracet už za pouhých šest let. To znamená, že výnosnost investice měla být původně kolem 6,7 %, nicméně postupně konvergovala k 17 % ročně. Byla to přitom úžasná investice i v tom, že byla garantovaná, tudíž bez rizika.

Je vážně pikantní, jak se stát snaží přimět domácnosti, aby investovaly na důchod v penzijních fondech. Přitom tyto fondy dokázaly v průměru v posledních deseti letech zhodnotit vklady nominálně jen o 3 procenta. Jen maličko tak přesahovaly inflaci. Nechybělo moc a fondy by reálně lidem generovaly ztrátu. Navíc tento výnos nebyl nikterak garantovaný. Solární elektrárny naproti tomu nabízely výnos, který byl až do posledního snížení podpory skoro šestkrát zajímavější než průměrný výnos generovaný penzijní fondy. A stát to garantoval. Zjevně je tu něco prohnilého.

Politici samozřejmě na začátku věděli, jakou konstrukci vytvářejí. Skoro to vypadá, že si někteří politici poslali malou domů. Politici jako první měli možnost založit si společnosti stavící fotovoltaické elektrárny. A díky akciím na doručitele mohli zůstat geniálně skrytí. Je to pochopitelně jen spekulace, kterou nelze dokázat. Ale je tak logická, že ji nelze ani vyvrátit.

Jak z toho ven?

Vladimír Pikora

Pochopitelně aby solární byznys mohl generovat roční výnosy kolem 17 procent, musela být splněna jedna základní podmínka: Byznys musel zůstat "uzavřený" pro úzký okruh investorů, kteří měli včas informace, že se vyplatí do solárních elektráren investovat. Nejvíc na systému podpor profitují ti, kteří vstoupili do hry jako první. Všichni další už mají podmínky horší. Kdyby nebyl hned na počátku okruh informovaných tak úzký, systém podpory by se ihned zhroutil.

Jenomže jak šel čas, čím dál víc lidí začínalo chápat, že ty černé fleky na podstavcích nejspíš budou skvělým byznysem. A začali vstupovat do hry. Až se stát vyděsil, že takhle to dál nejde, takhle by se nám ten systém zhroutil, protože bychom na něj prostě už neměli. Boom fotovoltaiky hrozil výrazně zdražit elektřinu. Přišel čas systém uzavřít pro další hráče.

Zaprvé Energetický regulační úřad došel k naprosto logickému rozhodnutí: Od roku 2014 chce finanční podporu novým obnovitelným zdrojům zastavit.

A zadruhé vláda se lekla a v září 2010 v režimu legislativní nouze schválila novelu zákona, která pro další nově postavené solární elektrárny podporu značně omezuje. Ovšem pozor – jen pro nově postavené. Elektrárny postavené do konce roku 2010 mají zaručeny zvýhodněné výkupní ceny elektřiny na dobu 20 let. Jinými slovy, zázračný penězovod se uzavřel. Dál v něm jedou už jen ti, kteří o něm věděli na začátku.

I když pravdou je, že zase tak úplně nedotčeně z toho nevyšli ani ti, kteří do byznysu vstoupili na samém počátku. Mimo jiné totiž v roce 2010 novela zákona stanovila, že elektřina ze slunečních elektráren uvedených do provozu v letech 2009 a 2010 bude po dobu tří let podléhat dani 26 procent. Takzvaný zelený bonus bude podléhat 28procentní srážce. Bezplatné emisní povolenky pro provozovatele elektráren byly prohlášeny za dar a musela se z nich začít platit darovací daň. A byly zrušeny i pětileté daňové prázdniny osvobozující příjmy z výroby "zelené" energie. I stalo se, co se dalo čekat, že se stane. Solárníci se zatvářili dost nakvašeně a že prý je to protiústavní. A hrozili arbitrážemi.

Připomíná vám to stavební spoření? Trefa. Stavební spoření se taky dostalo až k Ústavnímu soudu. Řešilo se, zda je možné zpětně škrtat státní podporu – soud to tehdy zamítnul. S jistým uspokojením přiznávám, že Ustavní soud se tehdy ve svém odůvodnění odvolával na analýzu stavebního spoření, jejímž jsem byl autorem.

Zdá se vám logické čekat, že v případě solární energie soud rozhodne analogicky? Pak byste se přepočítali. Soud v tom analogii nenašel a stížnost smetl ze stolu. Že prý dotace byly příliš vysoké (to bych řekl, že byly), takže stát jednal ve veřejném zájmu, když je snížil. Že prý zdanění jen navrací situaci k původnímu záměru návratnosti investic patnáct let. A že prý oproti stavebnímu spoření je tu jeden zásadní rozdíl: Solárníci dopředu věděli, že cena solárních panelů klesá a že se tak investice stává výhodnější, než stát svou podporou původně plánoval.

A solárníci si tudíž mohou na případné arbitráže nechat zajít chuť.

Jenomže co je to platné, že jsme podporu zkrouhli, když tak jako tak už hromada "zelených" elektráren byla postavena. A když je teď musíme z našich daní a v cenách elektřiny platit. A propos, kolik nás ta legrace vlastně stojí?

Kolik za to platíme?

Markéta Šichtařová

Už víme, že systém podpor výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů je nesmírně zamotaný. Nejspíš úmyslně, zdá se. Máme tu něco, co se nazývá fiskální podpora. Něco, čemu se říká systém podpory investic. A tak dál a dál. Ale ten největší průšvih pro naše peněženky je schován, zjednodušeně řečeno, v tom, že stát vykupuje "zelenou" elektřinu od jejích výrobců za garantované ceny.

Na první pohled se může zdát, že v pozadí výplaty podpory stojí stát, respektive státní rozpočet. Není to ale tak úplně pravda. Část podpory "zelené" energie skutečně platíme přímo z daní, neboli peníze skutečně protečou přes státní rozpočet. Většinu částky na podporu "zelené" energie platí všichni odběratelé elektřiny v její ceně. Vlastně to není nic jiného než další skryté zdanění, které není vidět.

Konečná cena elektřiny pro zákazníka se totiž rovná takzvaná silová elektřina plus cena za dopravu elektřiny od výrobce ke spotřebiteli prostřednictvím přenosové soustavy. Výraz "cena za dopravu" je ovšem jen zjednodušený. Zcela přesně bychom měli říct: Cena za přenos a distribuci, cena systémových služeb, cena za činnosti operátora trhu a cena na krytí vícenákladů spojených s podporou ekologických zdrojů.

Ano, právě úplně nenápadný a pod mnoha nánosy schovaný pojem "vícenáklady" je tím slovem, pod kterým se schovává podpora "zelené" elektřiny. Nejspíš aby podpora nebudila u veřejnosti tak velkou nevoli, se o ní vůbec jako o podpoře nemluví. Jak by se asi veřejnosti líbilo, kdyby v každém vyúčtování za elektřinu dostala přesný rozpis, kolik korun jde na podporu solárních a kolik na podporu větrných elektráren?

Jo, a abychom nezapomněli a aby toho nebylo málo, od roku 2008 se do ceny dodávky elektřiny přičítá ještě ekologická daň.

Takže pokud se někdo domnívá, že za cenou elektřiny stojí z drtivé většiny to, z čeho se elektřina vyrábí, mýlí se – to je v průměru jen kolem 47 procent výsledné ceny. Zbytek jde v nějaké podobě na státní regulaci.

No a v praxi to funguje, zjednodušeně řečeno, tak, že vláda každý rok zváží, jak moc je schopna "zelenou" elektřinu podporovat, a podle toho rozhodne, jak velkou částku ušetří spotřebitelům. O kolik bude totiž podpora menší, o tolik víc spotřebitelé zaplatí.

Pokud vládě dojdou peníze anebo dojde k názoru, že peníze chce použít na podle jejího názoru bohulibější účely, zaplatí spotřebitelé vše. A vzhledem k tomu, že má stát do kapsy stále hlouběji a hlouběji, je pravděpodobné, že brzo budeme platit všechno jen my spotřebitelé. "Zelená" elektřina se nám tedy ještě víc prodraží.

A hlavní viník bude fotovoltaika. Fotovoltaika sice z celkové výroby "zelené" elektřiny zaujímá jen asi třetinu, z podpory určené na alternativní zdroje ale ukousne celých 68 procent.

Ale to pořád neukazuje celý ten ohromný účet, který nám "zelená" energie už vystavila a ještě vystaví. Ten začne vyplouvat na povrch, až když si uvědomíme pár čísel: Podpora "zelené" elektřině před rokem 2010 byla z celoekonomického hlediska v zásadě nezajímavá, činila necelých 8 miliard korun. Pak vývoj nabral obrátky. V roce 2011 to bylo již 32 miliard a v roce 2012 to má být 38 miliard. "Zelená" energie nás tak stojí například skoro pětkrát víc, než je rozpočet ministerstva kultury: Je pro nás pětkrát důležitější než naše památky a divadla.

Ještě záživnější statistika je, když ji přepočteme na jednotlivé rodiny. Pak zjistíme, že průměrná česká rodina ročně zaplatí pouze za obnovitelné zdroje v rámci cen elektřiny 1.047 korun. Největší část z toho jde na ony černé fleky na podstavcích. Průměrnou rodinu stojí tuzemské solární elektrárny ročně zhruba 712 korun. Za bioplyn dáme zhruba 130 korun a za biomasu 107 korun.

Mnozí by asi čekali, že nás vyjdou draze také větrné elektrárny. Ty jsou sice díky velkým vrtulím hodně vidět, ale moc toho nevyrobí, a proto stojí každou rodinu jen 15 korun ročně.

Pokud bychom vycházeli z toho, že podpora bude zhruba stejná jako nyní, což je velmi konzervativní odhad, pak bychom během příštích dvaceti let do podpory obnovitelných zdrojů energie investovali zhruba jeden bilion korun, a tato "zelená" energie by brzo tvořila více než 20 % veškeré vyrobené elektřiny. V tu chvíli bychom na podporu už vynakládali zhruba dvojnásobek toho co dnes.

Touto logikou lze předpokládat, že ukončením podpory nově postavených zdrojů bychom během dvaceti let ušetřili více než tři čtvrtě bilionu korun. Kdybychom tyto peníze investovali na splácení státního dluhu, poklesl by dluh o 47 procent. To není málo.

Platíme ještě mnohem víc…

Vladimír Pikora

Když si uděláte na vlastní pěst třeba státnici z japonštiny a kamarád se vás zeptá, kolik vás to stálo, obyčejně budete vy i váš kamarád pod tou otázkou rozumět, jaký jste museli zaplatit poplatek za zkoušku. Ne že bych každý týden skládal státnice z japonštiny, ale od boku hádám, že cena se bude pohybovat kolem čtyř, pěti, možná i sedmi tisíc.

Ale taky jsem si celkem jistý, že tyhle peníze nebudou vaším jediným nákladem, který budete muset vynaložit, budete-li chtít vlastnit papír dokazující, že se nenecháte napálit tvrzením, že japonsky se "stan" řekne "nacochata" a "potápěč" se řekne "čumizgumy". Dost možná budete muset mezi své náklady zahrnout třeba:

- 200 hodin strávených na kurzu s velmi kyselou lektorkou, zatímco jste se mohli oddávat špásování s luxusní novou ženuškou,

- dalších 300 hodin strávených doma nad učebnicí, zatímco jste mohli nasávat s kámošem v putyce,

- náklady na rozvodového právníka, protože vaše luxusní ženuška měla o manželství jiné představy,

- a náklady na stěhování, protože váš rozvodový právník byl pěkný ptáček a šel vaší teď už bývalce na ruku.

Suma sumárum, ta vaše japonština vás nakonec vlastně vyšla zatraceně draze. Mnohem dráž než těch pár šupů za poplatek u státnice. Jen to není na první pohled tak dobře vidět.

Jenomže právě touhle optikou se musíme dívat i na "zelenou" energii, chceme-li vědět, kolik nás doopravdy stojí. To, kolik za ni platíme v cenách elektřiny a na daních, totiž zdaleka, ale vážně zdaleka, není vše.

Podpora "zelené" energie totiž u nás už dosáhla takové úrovně, že má svůj dopad na celou ekonomiku. Negativní důsledky se projevují ve vyšší cenové hladině, v míře nezaměstnanosti, v průmyslové výrobě, v zahraničním obchodu, v zemědělství, ve stavu veřejných financí a pochopitelně i v hrubém domácím produktu.

A tak by samozřejmě bylo nejdemokratičtější, aby si každý mohl rozhodnout sám, zda chce "zelenou" energii podporovat. A pokud chce, tak v jaké míře. Jenomže k tomu by byly potřebné dvě věci: Jednak by veřejnost musela tušit, jak si jako země s podporou "zelené" energie stojíme. A jednak by musely existovat nástroje, jak by každý mohl individuálně vyjádřit své přesvědčení.

A tušíme jako společnost, jak si stojíme? No, asi tak povšechně, jako Šichtařová tuší, k čemu se používá satelitní navigace. Podle průzkumu Factum Invenio z roku 2012 lidé nevědí, kolik "zelená" energie stojí. Nevědí ani, jak výrazně ji stát podporuje. Dokonce si myslí, že v mezinárodním měřítku zaostáváme.

A protože se veřejnosti "zelená" energie líbí, chce ji podpořit. 77 procent domácností je ochotno "zelenou" energii podpořit až do částky 100 korun ročně. Přitom netuší, že za ni už platí víc než desetkrát tolik a že ČR je v podpoře "zelené" energie borcem světové úrovně. Veřejnost netuší, že z nich systém dělá ovce, které se nechají pravidelně oholit, aniž by to tušily. Není pravda, že zelenou energii málo podporujeme. My ji podporujeme enormně. (To je ta neprůhlednost podpory, o které ví jen ti, kdo ji inkasují.)

A o to jde. Kdybychom demokraticky měli na výběr, zda "zelenou" podporovat, podporovali bychom ji? Ne. Dokonce, i když si většina oslovených mylně myslí, že podpora je u nás chabá a měla by se zvýšit, většina jich také není ochotna nijak významněji přispět. Možnosti by přitom byly. Společnosti ČEZ nebo PRE mají speciální "zelené" produkty, prostřednictvím nichž by se zákazníci mohli podílet na financování projektů v oblasti výzkumu a využití "zelené" energie.

Zkrátka "zelenou" energii povětšinou chceme, jen když ji dostaneme zadarmo.

Ne, když za ni platíme v průměru na rodinu 1.047 korun za rok. Ne, když by nám někdo řekl, že pro český průmysl je podpora "zelené" energie pohromou, protože v roce 2011 na ní v cenách elektřiny zaplatil 8,2 miliardy korun. Ne, když se dozvíme, že kvůli podpoře "zelené" energie průmysl zaměstnává o téměř o 2000 lidí méně, než by zaměstnal bez ní, což ukázala analýza společnosti Next Finance z roku 2012.

Stejná analýza také ukázala, že obnovitelné zdroje energie ubraly zemědělství 39 procent plochy. Takže kdyby v celé střední Evropě veškerá plocha určená k výrobě "energetických" plodin sloužila k výrobě potravin, ceny potravin by mohly poklesnout o hodně procent. Nebo jinak řečeno, mohli bychom na potravinách utratit ročně o mnoho miliard korun méně.

Bez podpory "zelené" energie by mohly být daně nižší, aniž by se schodek státního rozpočtu změnil. Nebo mohly být daně nezměněny a schodek státního rozpočtu mohl být nižší o 15 miliard. Nebo to můžeme vzít ještě jinak. Kdybychom nepodporovali "zelenou" energii, mohli jsme v roce 2012 zrušit daň z nemovitosti a dálniční poplatky a ještě by nám tři miliardy zbyly.

Nebylo by lepší místo podpory údajně "zelené" energie, do které sypeme v přepočtu na obyvatele druhou nejvyšší částku na světě, raději investovat třeba… třeba do zateplení budov, čímž by spotřeba energie poklesla a naše touha po ekologičnosti by byla taktéž uspokojena?

No jo, ale to by byla korupce složitější.

Aspirujeme na skládku Evropy

Markéta Šichtařová

Říkáte si, že stát by se už konečně měl chytit za nos a pochopit, že vyhlédnout si vždy nějaké odvětví a začít ho vehementně podporovat není zrovna ten nejlepší nápad jak z hlediska korupce, tak z hlediska státní kasy, i naštvanosti veřejnosti? A doufáte, že dost bylo hurá akcí?

Tak to doufáte marně. Protože právě teď se schyluje k další óbr-hurá akci.

Boom, který v uplynulých letech předvedla fotovoltaika, se může zopakovat u bioplynových elektráren. Aspirujeme na to, že vedle fotovoltaické velmoci budeme i bioplynovou velmocí a současně skládkou Evropy. Kterak to?

Je to snadné. Vzhledem k tomu, že je bioplyn vyráběn hlavně zkejdy nebo kukuřice, snaží se zemědělci bojovat za jeho podporu. A skutečně i bioplyn je u nás státem finančně podporován. Takže výroba elektřiny z bioplynu dramaticky roste. V roce 2004 bioplyn vygeneroval 138,7 GWh. V roce 2010 to bylo 634,6 GWh. To znamená během pár let nárůst na téměř pětinásobek. Pravý boom bioplynu však přišel až v roce 2011. To vzrostla výroba elektřiny z bioplynu a skládkového plynu o 56 procent.

Zdá se tedy logické čekat, že nejprve přijde boom – ten už nyní pozorujeme – a pak přijde zdražení elektřiny, protože to bude muset někdo zaplatit. Nejprve bude vše vypadat úžasně ekologicky: Při ekologické zemědělské výrobě vznikají odpady, kterých se zemědělci elegantně zbaví a jako vedlejší produkt získají z čistých zdrojů teplo a elektřinu.

Jenomže v realitě nepůjde o žádné zemědělské odpady. Bude se pěstovat třeba kukuřice jen proto, aby se zní dál mohl vyrábět bioplyn. To znamená další zábor polí a opět menší plocha pro výrobu potravin. To znamená další prudký růst cen potravin, které stejně už tak zdražují kvůli státním hokusům pokusům se zvyšováním DPH.

Co je ale nejhorší, elektřinu lze vyrábět i ze skládkového plynu. (Kde jsou dotace, tam lze ostatně leccos.)

A protože výroba elektřiny ze skládkového plynu bude výnosná činnost, začnou se pálit odpady z dovozu. Je tedy dost realistické, že se CR stane největší skládkou v Evropě, a to za státní dotace. Za dotace, které jsou vlastně určeny na ekologickou politiku.

Podobně jako ve fotovoltaice, kde jsme se dostali na světovou špičku, budeme špičkou i v pálení cizího odpadu.

Další zářný příklad, jak státní dotace končí na smetišti.

Jak ekologické dotace generují skládky.

Jak stát dělá nejlíp, když nedělá nic.

# ZÁVĚR

Jsme nesvobodní.

Ne proto, že bychom byli decimováni nějakou děsivou diktaturou. Ne proto, že by nás tyranizovali naši blízcí. A už vůbec ne proto, že bychom byli chudí. Jsme nesvobodní, protože sami sobě vytváříme umělé mantinely.

Z vlastní vůle jsme se rozhodli věřit nánosu všech mýtů kolem nás: Co všechno se "musí" či "nesmí". A tím sami sobě vytváříme klec. Máme o sobě a o celém světě představy, kterých se nehodláme vzdát, ale které nám současně nedovolují žít podle naší přirozenosti.

Naše představy nám diktují a vnucují život, který odpovídá představám ostatních, nikoliv představám našim.

Obětujeme život honbě za kariérou ne proto, že je to naše skutečná přirozenost, ale protože nám už v útlém věku okolí vštípilo, že "musíme" být soutěživí a hnát se za neustálým růstem. "Povinný růst" jednotlivce je měřen výší jeho bankovního konta. "Povinný růst" celé společnosti je měřen hrubým domácím produktem.

Když "selháváme" a nedaří se nám dosahovat "povinného růstu", doháníme to tím, že se zadlužujeme. Jako jednotlivci, jako stát. Věříme, že dluh je dobrým prostředkem, jak dosáhnout permanentního růstu ne proto, že by to byla naše přirozenost, ale proto, že zadluženi jsou všichni. A my vzory kolem nás slepě kopírujeme.

Když naše zadlužení narazí, viníme všechny kolem. Stát, banky, exekutory, krizi. Ale nikdy se sami sebe neptáme, zda jsme na počátku mohli žít bez dluhu, protože dluh považujeme za samozřejmost. Je pro nás samozřejmost, protože ho vidíme všude kolem sebe. Máme dojem, že co je časté, musí být i správné. Nenapadne nás, že zadlužen je téměř každý, protože jen kopíruje ty ostatní zadlužené, kteří ovšem zase jen kopírují.

Nemyslíme. Kopírujeme. Plníme pokyny. Věříme médiím. Věříme facebooku, na kterém všichni předvádí ne, jací jsou, ale jací chtějí být. Věříme pozlátku. Soudíme bohatství podle toho, co je pořízeno na dluh, ne podle skutečného majetku. Uctíváme kohokoliv, kdo sám sebe označí za "odborníka". Vytváříme si nová božstva v podobě vědců, lékařů, celebrit. Co "odborník" řekne, to je dáno. O tom se nesluší uvažovat.

Tím vším si stavíme svou vlastní klec. Stáváme se nesvobodní.

A svět je svobodný čím dál méně, protože si staví čím dál víc vnitřních mantinelů.

Všichni víme, že globální společnosti existují za jediným účelem: dosažením zisku. Ale proč si odmítáme přiznat, že také organizace jako MMF nemají jiný cíl než prospěch svých vlastních úředníků? Nechceme si to přiznat, protože pohodlnější je věřit. Co je pohodlnější, není vždy svobodnější.

Když "oborník" řekne, že něco musíme, slepě poslechneme: Musíme se chránit očkováním proti chřipce. Musíme regulovat banky. Musíme ještě víc regulovat pravidla silničního provozu. Musíme šetřit. Musíme růst.

Jsme už tak zpitomělí, že nás slovo "muset" či "nesmět" dokonce ani neirituje. A přitom je používání těch slov jedním z největších podvodů světa.

Musíme zemřít. Nesmíme zabít, krást, ubližovat a ještě pár dalších věcí. Ale musíme si snad čistit zuby, jak nám rodiče vtloukají do hlavy? Ne, nemusíme, jenom chceme, pokud nejsme poustevníci. Musíme růst? Nemusíme, chceme. Proč chceme? Protože nám odmala společnost vtlouká do hlav, že je to tak správně. Ze prý pak se budeme mít lépe (jako bychom se až dosud měli špatně).

Muset a chtít je obrovský rozdíl. Muset a chtít je rozdíl mezi znásilněním a milováním.

Uvědomění si právě toho rozdílu je tím, co odlišuje ovci ve stádu od pastýře.

Naše ztracená svoboda je na dosah ruky.

Můžeme to zkusit jinak. Můžeme zkusit věřit jen sami sobě. Místo kopírování ostatních kopií můžeme být sami originálem. Místo poslouchání vládní propagandy o tom, co všechno "musíme", můžeme spoléhat na svou intuici, svůj selský rozum.

Můžeme si připustit, že největším odborníkem na své vlastní potřeby jsme právě my sami.

Máme na výběr.

Můžeme volit pohodlí. Nebo můžeme volit svobodu.

# Použitá literatura

1. Bechník B. (2010): "Zaměstnanost ve fotovoltaickém průmyslu v České republice", Czech RE Agency
2. Bergek A., Jacobsson S.: "Are Tradable Green Certificates a costefficient policy driving technical change or a rent-generating machine? Lessons from Sweden 2003-2008", http://www.dimeeu.org/files/active/O/Bergek-Jacobsson-090505-Utrecht.pdf
3. Cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 7/2011 ze dne 23. listopadu 2011, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů
4. Cities, towns and renewable energy (2009), International Energy Agency
5. "Češi a obnovitelní zdroje", Souborná zpráva, 30. března 2012, Factum Invenio
6. ČNB – Databáze časových řad ARAD
7. Drábová D.: "Rizika a přínosy jaderné energetiky", Pro-Energy Magazín
8. Global Market Outlook For Photovoltaics Until 2016, European Photovoltaic Industry Association, May 2012
9. Medium-Term Coal Market Report 2011 – International Energy Agency
10. Monthly Oil Market Report – March 2012 – OPEC
11. Motlík J., Samánek L., Stekl J., Váňa J., Bařinka R., Šafařík M. (2003): "Obnovitelné zdroje energie a možnosti jejich uplatnění v České republice", Vydal CEZ, a.s.
12. Národní akční plán České republiky pro energii z obnovitelných zdrojů, Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Červenec 2010
13. Obnovitelné zdroje energie – Ekonomika a možnosti podpory (2009), Vydalo Ministerstvo životního prostředí
14. Oil and Gas Security – Emergency Response of IEA Countries – Czech Republic-2010
15. Oil Market Report – 10/2/2012 – International Energy Agency
16. Pačes V., Bubeník J., Dlouhý V., Hrdlička F., Kubín M., Moos P., Otčenášek P., Sequens E., Vlk V. (2008): "Zpráva Nezávislé odborné komise pro posouzení energetických potřeb České republiky v dlouhodobém časovém horizontu", Úřad vlády ČR, 2008
17. Perotti R. (2004): "Estimating the effects offiscal policy in OECD countries", Working Paper n. 276, Institutional Members: CEPR, NBER and Universita Bocconi, December 2004
18. Poziční dokument společnosti CEPS: Super Grid – budoucí "elektrické dálnice"
19. Ragwitz M., Schade W., Breitschopf B., Walz R., Helfrich N., Rathmann M., Resch G., Panzer Ch., Faber T., Haas R., Nathani C, Holzhey M., Konstantinaviciute L, Zagamé P., Fougeyrollas A., Le Hir B. (2009): ‚JEmployRES – The impact of renewable energy policy on economic growth and employment in the European Union", společná studie Fraunhofer ISI, Germany, Ecofys, the Netherlands, Energy Economics Group (EEG), Austria, Rutter + Partner Socioeconomic Research + Consulting, Switzerland, Lithuanian Energy Institute (LEI), Lithuania a Société Européenne ďEconomie (SEURECO), France pro Evropskou komisi, April 2009
20. Renewables 2011 – Global status report
21. Roční zpráva o provozu ES ČR 2011, Oddělení statistik ERÚ, Praha 2012
22. United Nations Environment Programme and Bloomberg New Energy Finance (2011): "GLOBAL TRENDS IN RENEWABLE ENERGY INVESTMENT 2011 Analysis of Trends and Issues in the Financing of Renewable Energy", ISBN: 978-92-807-3183-5
23. Van der Hoeven M. (2012): "Subsidy cuts show that renewable energy is coming of age", European Energy Review
24. Výstavba přenosové soustavy, CEPS
25. World Wind Energy Report 2010 – World Wind Energy Association WWEA 2011, www.wwindea.org
26. Zákon č. 180/2005 Sb. o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie
27. Zpráva o činnosti a hospodaření Energetického regulačního úřadu za rok 2010, ERU, www.eru.cz
28. ZPRÁVA O PLNĚNÍ INDIKATIVNÍHO CÍLE VÝROBY ELEKTŘINY Z OBNOVITELNÝCH ZDROJŮ ENERGIE ZA ROK 2010 PODLE § 7 ZÁKONA Č. 180/2005 SB. O PODPOŘE VÝROBY ELEKTŘINY Z OBNOVITELNÝCH ZDROJŮ ENERGIE, vypracovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu, ERU a Ministerstvo životního prostředí ČR, říjen 2011
Slovo o autorech

"Bude to vůbec někoho zajímat?" Musím přiznat, že to byla otázka, která mě napadla, když přišel Vladimír v polovině roku 2011 s nápadem napsat knihu o důchodech, důchodové reformě a o problémech eurozóny. Po přečtení několika stránek rukopisu jsem si mohl odpovědět, že by to mělo zajímat nás všechny. A ve skrytu duše jsem věřil, že si kniha své čtenáře najde.

Realita však předčila všechna očekávání. Kniha Všechno je jinak aneb Co nám neřekli o důchodech, euru a budoucnosti se do dnešního dne dočkala šesti dotisků a od svého uvedení na trh patřila k nejprodávanějším. Recept na úspěch se přitom zdá být jednoduchý: aktuální, ale pro "neekonomy" mnohdy složitá ekonomická témata podaná poutavou formou a nahlížená z úhlů, jež nekorespondují s mainstreamem. To vše proložené střípky z rodinného života neustále se špičkující autorské dvojice.

Volné pokračování s názvem Nahá pravda aneb Co nám neřekli o našich penězích a budoucnosti, jenž právě držíte v ruce, i tentokrát provokativně otevírá otázky, které pálí nejenom občany napříč Evropskou unií, ale také firmy všech velikostí. Koneckonců rozkolísaný kurz eura asi nepřidá moc klidu žádné výrobní ani obchodní firmě v ČR. Stejně jako občany zajímá optimální zabezpečení adekvátní výše penze, firmy stále více zajímají možnosti, jak se zabezpečit proti nebývale vysoké volatilitě směnných kurzů.

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora zkrátka opět "ťali do živého" a svými leckdy provokativními názory otevírají prostor pro hledání i jiných než konvenčních řešení. Ostatně to je naší společnosti AKCENTA CZ blízké, neboť i my nabízíme alternativní, maximálně efektivní řešení standardní problematiky zahraničního platebního styku. Jsme proto již tradičním partnerem publikace dua Pikora – Šichtařová.

Věřím, že rozbouřenými finančními vodami dnešních dnů proplujete i díky informacím v této publikaci úspěšně. A pokud k tomu přispějí také naše finanční služby, budu o to víc rád.

Milan Cerman, předseda představenstva a ředitel pro oblast obchod

Ing. Markéta Šichtařová

Narodila se 29.10.1976

Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, obory hospodářská politika a finance.

Po stáži v ČSOB jako analytik finančních trhů pracovala v letech 2000 – 2004 jako hlavní ekonom banky Volksbank CZ.

V roce 2004 založila nezávislou analytickou a konzultační společnost Next Finance s.r.o. zabývající se prognózami finančního trhu i makroekonomiky, která působí jako jediná svého druhu v ČR i na Slovensku a byla několikrát oceněna za přesnost prognóz. Ředitelkou společnosti je dosud.

V letech 2006 – 2007 působila jako poradkyně ministra financí ČR. Má tři makléřské diplomy Komise pro cenné papíry

(pro Obchodování s investičními instrumenty, pro obhospodařování portfolií a poradenskou činnost a pro finanční deriváty).

Je autorkou řádově několika tisíc článků a expertních komentářů na téma ekonomika & finance pro české a slovenské televize, rozhlasové stanice, noviny a další. Několik let patří mezi nejcitovanější ekonomy v ČR i na Slovensku.

Pravidelně publikuje například na blogu idnes.cz.

V roce 2011 zvolena Blogerkou roku.

V roce 2011 jako spoluautorka klipu "Nechceme se pást".

V roce 2011 jako spoluautorka vydala bestseller Všechno je jinak, aneb co nám neřekli o důchodech, euru a budoucnosti. Kniha získala titul kniha roku Grady a v červnu 2012 byla nejprodávanější knihou v ČR v rámci všech kategorií. Je vdaná za Vladimíra Pikoru, má tři děti.

Ing. Vladimír Pikora, Ph.D.

Narodil se 3.8.1977

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obory hospodářská politika a finance, kde v roce 2007 získal doktorát z ekonomie.

V letech 2001 – 2006 pracoval nejprve jako analytik finančních trhů. Později jako hlavní ekonom banky Volksbank CZ. a.s.

V roce 2006 se připojil k nezávislé analytické a konzultační společnosti Next Finance s.r.o. zabývající se prognózami vývoje finančního trhu i makroekonomiky, která působí jako jediná společnost svého druhu ve střední Evropě. Jako hlavní ekonom této společnosti působí dosud.

Má makléřské zkoušky Komise pro cenné papíry a dvě státní zkoušky z angličtiny.

Je členem představenstva České společnosti ekonomické.

Je autorem řádově několika tisíc článků a expertních komentářů na téma ekonomika & finance pro české a slovenské televize, rozhlasové stanice, noviny, časopisy apod. Stabilně patří mezi nejcitovanější ekonomy v ČR.

Pravidelně také přednáší pro komerční podniky i finanční instituce v ČR i na Slovensku o aktuální ekonomické situaci a výhledu do budoucna.

V roce 2011 se stal spoluautorem klipu "Nechceme se pást" tvrdě kritizujícím vládní návrh penzijní reformy přispěla k vyvolání veřejné diskuse na toto téma.

V roce 2011 jako spoluautor vydal bestseller Všechno je jinak, aneb co nám neřekli o důchodech, euru a budoucnosti. Kniha získala titul kniha roku Grady a v červnu 2012 byla nejprodávanější knihou v ČR v rámci všech kategorií.

Je ženatý s Markétou Šichtařovou, má tři děti.

"…Celá záchrana Evropy je jedna velká pyramidová hra a je jen otázkou času. než se to všechno rozsype…"

… Proč zobeme politikům z ruky. když to vedou od deseti k pěti?…"

Autoři si až tenisově vrací výměny a vtipně s lehkostí pitvají a zpochybňují zdánlivé ekonomické pravdy a stereotypy.

David Ondráčka, ředitel Transparency International ČR

Tato kniha Vás uklidní. Nejste to vy, kdo se "zbláznil"

Vladimíra Dvořáková, profesorka politologie

Autoři měli pravdu pro můj klid aspoň trochu obléknout. Naštěstí to neudělali. Pravda je nahá!

Jan Pokomý, šéfredaktor Českého rozhlasu

Obsah:
RŮSTOVÁ OBSESE

Otázka priorit
Za každou cenu
HDP jako fetiš politiků
Chceme růst? Přivolejme katastrofu!
Co je tedy skutečný růst?
Nová mantra politiků: Dost bylo škrtů
Vrtěti čísly nám jde
Zadlužení: další exemplární propaganda
Fiskální unie aneb sedněme si z HDP na zadeček
Steroidy pro růst
Čím víc chceme růst, tím spíš vyrábíme recese
Podstata krizí zůstává nepochopena
Nejsou výdaje jako výdaje
Nejsou příjmy jako příjmy
Jsou daně vysoké, či nízké?
Hysterii máme v krvi
Krizový management
Nicnedělání: nejlepší politika
Krize jako nutnost
Čína před výbuchem
Neustálý růst: hrob štěstí

DLUH NA DLUH

Dluží jednotlivci…
Po uši v dluzích
Jsme v bludném kruhu
Bohatý chudý a chudý bohatý
Mlčeti stříbro, varovati zlato
Hypotéka: kdy se vyplatí
Bacha na exekutora
… a dluží státy
Když dva dělají totéž, není to totéž
Falešné řecké naděje
Rozbuška made in Spain
Pomoc pro Španělsko
Kam ho nejlíp schovat?
Český dluh: béčkový horor
Spořící dluhopisy: terno pro veřejné finance, či průšvih?
Proč si to vlastně necháme líbit?
Důvěra v předlužené země klesá
Kdo vydělá miliardy?
Jak předlužení skončí?
Co bude následovat?
Perpetuum mobile
Budou kvůli dluhům hořet ulice?
Evropa jako německá kolonie
Zadlužení jako pyramidová hra
Jaké jsou scénáře?
Chleba za 100, vajíčka za 10…
Vleklá agónie
Rychlá smrt

PŘEREGULOVANOST aneb KDE JE SVOBODA?

Stabilita institucí – to je, oč tu běží
Snadno ji ztrácíme, těžko ji hledáme
Desatero versus evropská ústava
Informace místo předpisů
Hra na důležitost
Důchodová reforma jedna báseň
Malé shrnutí neuškodí
Bezpečí nade vše. Tedy prý.
Čím větší riziko, tím menší výnos. Něco tu nehraje.
Slovensko: geniální laboratoř
Nesrozumitelný systém
"Nové" penzijní připojištění? Jen manipulace.
(Prohnilé) bankovnictví
Bankovní socialismus aneb zachraň si svou banku sám
Stejně to nefunguje
Bankovní unie neboli hašení požáru benzínem
Megalomanství katastrofě nezabrání
Kterak nejlépe české banky vybrakovati
Vydělávají na vašich penězích? Nevěřte jim!
Kterak podvod učiniti
Chapadla jdou ještě dál
Spoléhej sám na sebe
Tak komu věřit?
Padlí andělé
Tak jak tedy investovat?
Realitním magnátem snadno a rychle
A řekl vám váš poradce…?
Honba za bezpečím

MEZINÁRODNÍ INSTITUCE: SPÁSA, ČI PŘEŽITEK?

Evropská unie: nedotknutelná ikona
Zajeté koleje
Svérázné evropské právo
Jistě, pane ministře
EU selhává
Evropské strukturální fondy – požehnání, či průšvih?
Čím víc jazyků, tím míň porozumění
Co vypravěč, to jiný příběh
Větší bere – nový druh demokracie
Nějak se ta integrace zvrtla
Nacionalismus aneb na něco jsme zapomněli
Počet odpůrců eura i integrace roste
Euro místo koruny? To má být vtip…?
Co takhle nadnárodní finanční instituce zrušit?
MMF: Jistota nad jistoty. Dokud nepadne.
MMF: Kam vítr, tam plášť
Půjčka pro MMF: pro a proti
Pomoc, či rána z milosti?
Tak jak? Vrátí, či nevrátí?
Ratingové agentury aneb Kup si svého úředníka
Politikům hloubka krize stále nedochází

ENERGIE NÁS MÁ V HRSTI

Prý to je zelené
Každý jsme spekulant
Hamty – hamty, ať mám energie víc než tamti
Kdo mi loupe perníček? To nic, to jen větříček.
A co je to vlastně ta biomasa?
Slunce zlatý důl. Tedy pro vyvolené.
Zelená páchnoucí kouřem
Blackout je už na cestě
Jak moc se prohneme?
Průšvih jménem Fukušima aneb nová éra
Soumrak jádra? Ale kdeže.
Jak nejlépe pumpnout daňové poplatníky
Trochu jsme to přepískli
Jak z toho ven?
Kolik za to platíme?
Platíme ještě mnohem víc…
Aspirujeme na skládku Evropy


ZÁVĚR

Použitá literatura
Slovo o autorech

Nahá pravda Aneb co nám neřekli o našich penězích a budoucnosti

Vydala NF Distribuce s.r.o.
zapsaná v OR vedeném u Měst. soudu v Praze,
Oddíl C, vložka č. 112680,
Zlešická 1848, 184 00 Praha 4, Česká Republika
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s., Husova ul. 1881, Havlíčkův Brod
První vydání, Praha 2012
© NF Distribuce s.r.o., 2012
Cover Photo © Tomáš Nosil
Cover Design © Jan Vyhnánek
ISBN 978-80-260-2811-6

SSL pro weby od 11/2015 zdarma


MS WINDOWS 10 - sběr informací o uživateli


DEBIAN 9 Stretch - OS zdarma debian vyšel 17.6.2017

debian 9

debian 9 - stáhnout pro PC


Zranitelnost „ROM-0“ routerů


Předali data tajným službám
Americké bezpečnostní agentuře (NSA) předali data Microsoft, Yahoo, Google, Facebook...


Itálie preferuje open source
Italský parlament schválil zákon, který nařizuje státním institucím pořizovat otevřený software před komerčním. To znamená LINUX místo MS-WINDOWS, LIBRE OFFICE místo MS OFFICE atd.

01.07. 2017 19:50:10
  • Redakční systém MRS
  • 10 nečastějších zranitelností WEBU
  • Esperantoesperanto - univerzální mezinárodní jazyk
  • SMS zdarma - posílání SMS zdarma
  • proč LINUX
  • základy LINUXU
  • Software na úřadech - jeho otevřené alternativy
  • Řekněte sbohem Microsoftu
  • Rychlost připojení - změřte si svoji rychlost
  • SEO servis
  • Jak psát web
  • Zákony - občanský, autorský, obchodní zákoník atd.
  • Infosoud - nalezení stání a průběhu jednání
  • ARES - registr ekonomických subjektů
  • Katastr nemovitostí
  • Broďan - brodské nezávislé zpravodajství
01.09. 2016 10:53:48
104149
Květná 1843, Uherský Brod  přihlásit poslední změna: 26.11. 2016 15:33:35